Jak sepsat tolik let a příhod, které jsme spolu prožili, do pár řádků? Kde začít? Třeba tím, že jeho nepřehlédnutelnou postavu jsem poprvé uviděl jako výrostek, oslněný Rock and rollem a hippie módou, koncem šedesátých let, ještě před okupací, na Karlově mostě. Chodili jsme tam se spolužáky mezi své v převlecích, které většina z nás před rodiči tajila. Nemyslím, že šlo tehdy o nějaké vystoupení. Jen tam seděl s partou „závadové mládeže“, které jsem ještě pár let, než jsem si je také pořídil, záviděl dlouhé vlasy. Vysoká asketická postava. Byť si radostí života užíval požehnaně, jak jsem později měl zjistit, nikdy neztloustl. Už z dálky svítily jeho rezavé vousy a vlasy. Nešlo ho přehlédnout. Bylo mu něco po dvacítce a na první pohled vypadal o hodně starší. Byl to někdo!

Pražské jaro skončilo návštěvou spojenců, ale na Malé Straně to ještě poměrně dlouho žilo jako za starých časů. Vlasy se mně i kámošům utěšeně prodlužovaly a koncem devětašedesátého jsme se nenápadně vetřeli do komunity U Glaubiců. Neduha, Třešňák, Máňa and Švarc, konkurence skupiny Saze Ilja Bartošek a Gríša Dymyč coby Vosy, Paleček a Janík, Jarda Hutka, Milan Koch, Jirka Šimák zvaný Šimsa… Hudebníci, básníci, malíři. Malostranská bohéma. To už jsem „Jé Jé“ vídával častěji. Stal jsem se rockovým hudebníkem a nakonec i on zaznamenal moji existenci. Pověst rockera, a hlavně má zrzavá „Angela“, ze mně dělaly stejně nepřehlédnutelný typ, jako byl on. Zrzkové se začali zdravit a „kolegové hudebníci“ sem tam prohodili pár slov.