Jak sepsat tolik let a příhod, které jsme spolu prožili, do pár řádků? Kde začít? Třeba tím, že jeho nepřehlédnutelnou postavu jsem poprvé uviděl jako výrostek, oslněný Rock and rollem a hippie módou, koncem šedesátých let, ještě před okupací, na Karlově mostě. Chodili jsme tam se spolužáky mezi své v převlecích, které většina z nás před rodiči tajila. Nemyslím, že šlo tehdy o nějaké vystoupení. Jen tam seděl s partou „závadové mládeže“, které jsem ještě pár let, než jsem si je také pořídil, záviděl dlouhé vlasy. Vysoká asketická postava. Byť si radostí života užíval požehnaně, jak jsem později měl zjistit, nikdy neztloustl. Už z dálky svítily jeho rezavé vousy a vlasy. Nešlo ho přehlédnout. Bylo mu něco po dvacítce a na první pohled vypadal o hodně starší. Byl to někdo!

Pražské jaro skončilo návštěvou spojenců, ale na Malé Straně to ještě poměrně dlouho žilo jako za starých časů. Vlasy se mně i kámošům utěšeně prodlužovaly a koncem devětašedesátého jsme se nenápadně vetřeli do komunity U Glaubiců. Neduha, Třešňák, Máňa and Švarc, konkurence skupiny Saze Ilja Bartošek a Gríša Dymyč coby Vosy, Paleček a Janík, Jarda Hutka, Milan Koch, Jirka Šimák zvaný Šimsa… Hudebníci, básníci, malíři. Malostranská bohéma. To už jsem „Jé Jé“ vídával častěji. Stal jsem se rockovým hudebníkem a nakonec i on zaznamenal moji existenci. Pověst rockera, a hlavně má zrzavá „Angela“, ze mně dělaly stejně nepřehlédnutelný typ, jako byl on. Zrzkové se začali zdravit a „kolegové hudebníci“ sem tam prohodili pár slov.

Důvěrněji jsme se seznámili až v sedmdesátém roce. Na školním lyžařském zájezdě jsem se zabouchnul do jedný krásný holky a začali jsme spolu chodit. A po návratu jsem se dozvěděl, že to byla dívka Jardova. Po čase se k Jardovi na chvilku vrátila, ale nakonec jsme zůstali opuštěni oba. A to nás sblížilo. Mohli jsme na Eugenii se slzou v oku společně vzpomínat.

Čas plynul. „Normalizace“ malostranskou komunitu rozprášila do hospod mimo Malou Stranu. Někdo si to hodil, někdo emigroval, někdo se upíjel. Po nadechnutí svobody se vše vracelo do doby předpražskojarní. Kluby se zavíraly, koncertů ubývalo, rock and roll se stěhoval na periferii a na ves. Nicméně i v době neveselé se dějí věci veselé a zůstávají lidé nezlomení. Tehdy jsem v malém klubu na Invalidovně, jmenoval se Labyrint a šéfoval tomu Miloš Čuřík, viděl poprvé Extempore. Pořad Plesnivý embryo aneb Pohřeb funebráka s původní hudbou kapely a Jardovými texty mě naprosto odrovnal. Takhle nějak se na to musí! Chválil jsem ho, moc jsem ho chválil! Potěšen byl chválou Jára. A také jsem si všiml jeho neuvěřitelného daru. Promluvil k publiku pár slov a publikum bylo jeho. Asi cítilo, že má lidi opravdu rád. Ani náhodou jsem si nedovedl představit, že jednou se stanu členem Extempore i já.

Necelé dva roky na to jsme se potkali značně podroušeni na zastávce tramvaje na Palachově náměstí. Tehdy se ovšem jmenovalo Náměstí Krasnoarmějců. Já měl za sebou rozpad poměrně úspěšné skupiny Elektrobus, jejíž věhlas i k Járovi dolehl, a byl jsem jako hudebník bezprizorný. Slovo dalo slovo a na podzim šestasedmdesátého roku jsem začal s The Rock And Jokes Extempore Bandem zkoušet — po pořadech Plesnivé embryo, Azbestový guláš a Stehlík již čtvrtý — extemporální pořad „Milá čtyř viselců“.

Nakonec jsme se poznali hodně důvěrně. Zažívali jsme spolu úspěchy, jako když jsme na pátých Pražských jazzových dnech zbourali s Milou čtyř viselců pražskou Lucernu a Jarda byl odnášen z podia na ramenou nadšených fanoušků. Následovala jamm-session v klubu Vagon, kde s Padrůňkem a Kocábem bavili lidi, dokud Jára nezačal padat z podia. Jenže tímto úspěchem jsme zřejmě překročili hranici nám určeného prostoru a začala se o nás intenzivně zajímat StB. A zájem se stupňoval. Výslechy, zakazované koncerty, trestní stíhání. Jarda to nakonec zabalil. Po dalším vystoupení na Pražských jazzových dnech v Lucerně na jaře 1978 Extempore opustil a název mně „odkázal“. Stihl jsem s klukama ještě udělat pořady Zabijačka, Velkoměsto I a Velkoměsto II.

Vím, že měl radost, že jsme názvu neudělali ostudu a Extempore se stalo ještě slavnějším. Jarda mezitím pokračoval s folkem ve skupině Mezzanin. Mylně předpokládal, že když nebude dělat rock and roll, zájem StB poleví. Nepolevil. Nakonec si zažádal o vystěhování a odfrčel do Vídně. A protože si tam založil kapelu a Extempore se v Čechách ocitlo na seznamu „zakázaných“, propůjčený název jsem mu vrátil. Extempore dál fungovalo v Rakousku.

Jarda byl osobnost renesanční. Psal bezvadné texty, výborně kreslil i maloval. Někdy jsem si říkal, jestli není škoda, že se nevěnuje jednomu z těchto oborů intenzívněji. Byl to kamarád. Umělec. Jemná duše i divous. Jeho eskapády pod vlivem byly legendární. Jako když vystoupil při návratu z koncertu z autobusu v třicetikilometrové rychlosti. Řidič autobusu, který nás vezl na koncert z nějakého důvodu — asi si myslel, že už jsme doma — otevřel dveře dřív a netrpělivý Jára vyšel ven. Slyšeli jsme jeho lebku bušit o asfalt, jak se kutálel. Totéž se stalo dokonce i podruhé. Mysleli jsme vždy, že je po něm, ale on to přežil bez zranění.

Nebo když jednou k večeru nakopl na Malostranském náměstí zeleného terénního Gaza s hanlivým výkřikem proti vládě a ze zhasnutého auťáku, kde se vzali tu se vzali, vylítli čtyři chlapi v bílých přilbách pohotovostního pluku SNB a seřezali Járu jako koně. Nebo když na Malostranském bušil hlavou o kandelábr a křičel: „Proč já musím myslet?!“. Nebo když jsme utíkali z restaurace Na Drážce v Pardubicích po úspěšné premiéře Milé čtyř viselců před rozzuřenými myslivci, po tom, co směrem k nim Jára v euforii prohodil několik hanlivých holých vět. Nebylo divu, že se mu začalo říkat Kostěj Nesmrtelný.

Mohl bych pokračovat ještě dlouho. Takových příhod bylo požehnaně. Po onom slavném předání moci, kdy si dosud vládnoucí třída stát zprivatizovala, se Jarda vrátil domů a Extempore pokračovalo dál. Krásné časy. Období svobody nebývalé, kdy nová moc není ještě zcela etablována, jsme si užívali plnými doušky. Jak to uzavřít? Myslím, že přes všechna protivenství prožil Jé Jé krásný život. Ať se mu tam nahoře daří dobře.