V nedožitých šestasedmdesáti letech zemřela Petruška Šustrová, žena mnohých profesí i rolí — od poštovní úřednice, až po novinářku a překladatelku, od levicové revolucionářky až po konzervativní křesťanku, od disidentky za socialismu až po vysokou státní úřednici, ale také aktivistku v dobách po pádu komunistů.

V každé z rolí, do nichž vstoupila, něčím vynikala. Až téměř zázračně se proti ničemu nijak zásadně v žádné z nich neprovinila. Jediná veřejností sdílená výtka, na niž si pamatuji, se týkala růžově natřené služební šestsettrojky, v níž coby náměstkyně ministra vnitra v 90. letech provokovala ostatní účastníky silničního provozu.

Sama si však nejraději na Petrušku vzpomínám jako na přítelkyni v dobách nouze; nikoli však z nouze. „Peníze budou vždycky, jen my nebudeme,“ prohlásila před více než čtyřiceti lety rezolutně, když jsem se zpěčovala vzít si od ní peníze, které bez váhání vytáhla doma z šuplíku po mém povzdechnutí: „Ach jo, do konce týdne nám zbývá zase jen stovka.“

Náhoda tomu chtěla, že jsme se s Petruškou konci sedmdesátých let sblížily jako de facto sousedky. Tehdejší režim, jenž si nás zařadil mezi „osoby nepřizpůsobivé, závadové a nepřátelské“ nás dotlačil do přátelství, jež maže hranice mezi rodinami.