V nedožitých šestasedmdesáti letech zemřela Petruška Šustrová, žena mnohých profesí i rolí — od poštovní úřednice, až po novinářku a překladatelku, od levicové revolucionářky až po konzervativní křesťanku, od disidentky za socialismu až po vysokou státní úřednici, ale také aktivistku v dobách po pádu komunistů.

V každé z rolí, do nichž vstoupila, něčím vynikala. Až téměř zázračně se proti ničemu nijak zásadně v žádné z nich neprovinila. Jediná veřejností sdílená výtka, na niž si pamatuji, se týkala růžově natřené služební šestsettrojky, v níž coby náměstkyně ministra vnitra v 90. letech provokovala ostatní účastníky silničního provozu.

Sama si však nejraději na Petrušku vzpomínám jako na přítelkyni v dobách nouze; nikoli však z nouze. „Peníze budou vždycky, jen my nebudeme,“ prohlásila před více než čtyřiceti lety rezolutně, když jsem se zpěčovala vzít si od ní peníze, které bez váhání vytáhla doma z šuplíku po mém povzdechnutí: „Ach jo, do konce týdne nám zbývá zase jen stovka.“

Náhoda tomu chtěla, že jsme se s Petruškou konci sedmdesátých let sblížily jako de facto sousedky. Tehdejší režim, jenž si nás zařadil mezi „osoby nepřizpůsobivé, závadové a nepřátelské“ nás dotlačil do přátelství, jež maže hranice mezi rodinami.

Počítaly jsme se tehdy do úzkého, velmi soudržného okruhu rodin, jemuž jsme s hrdostí přezdívaly „Vinohradská sekce“. Petruška mu přirozeně vévodila svou velkorysostí, pohostinností, tolerancí, jistotou a taky vášnivostí.

Měli jsme tehdy všichni malé děti a většina z nás početné domácnosti, které nebyly uzavřené, jak tehdy bývalo zvykem, protože kolektivní režim jiné kolektivy než socialistické práce nejenže nesnášel, ale i trestal. Vlasta Třešňák, muzikant, spisovatel a malíř, Petrušku zpodobnil na velkém rodinném portrétu jako velkou matku pod hvězdnou noční oblohou s rodinou, spíše rodem, sedícím kolem ohně, nad nímž visí kotlík, v němž ona právě promíchává něco k večeři.

Pod tou olejomalbou jsme s přáteli u Petrušky sedávali, jedli, pili, smáli se a vedli skvělé debaty se skvělými účastníky. Diskutovalo se o umění, hudbě, básních, literatuře, politice, o dětech, vlastně o všem.

Nešlo přitom o suchopárné akademické debaty, do nichž se nesmělo vstupovat bez vysokého vzdělání, každý byl vítán, všichni měli co říct. Nicméně i v této otevřené stolní společnosti bylo těžké překonat Petruščinu verbální hbitost, zaujatost pro češtinu i vášeň, s níž nám své argumenty a názory předkládala.

Samozřejmou součástí Petruščina života a veškerého dění kolem ní byly její děti, jimž nijak zvlášť nemusela objasňovat svou situaci, pokud se přímo na něco nezeptaly. Také pokud jde o děti přátel, byla Petruška velkorysá. Byla nápomocná a ochotná kdykoli přijmout i mé děti na byt a stravu.

Petruška vlastně v osmdesátých letech spontánně založila jakousi dětskou skupinu, která se snad každodenně přelévala z její domácnosti v Kolínské do mé domácnosti v Mánesově ulici a zpět. Jednou se dokonce Petruščiny děti přemístily iniciativně do přízemního bytu u nás v „Mánesce“ samy oknem, když jsem odešla nakupovat.

Rozdíl oproti současným dětským skupinám spočíval snad jen v tom, že jsme si vzájemně za služby neplatily. Nepamatuji se přitom, že bychom s Petruškou musely řešit kvůli naší dětské skupině nějaké spory mezi sebou nebo mezi dětmi.

Při vší společenskosti a svých pěti dětech toho Petruška stihla vykonat tolik, že nepochopím, jak se to do jednoho života vůbec mohlo vejít. Všichni, kdo jsme ji znali, víme, že se do svých aktivit pouštěla naplno, rozhodovala se rychle, nikdy nedělala to, co nechtěla, i kdyby možná někdy měla, a svým rozhodnutím, tedy sobě, věřila. A pokud se někdy mýlila, tak také rychle.

Lidé, kteří měli tu výsadu s ní spolupracovat nebo žít v její blízkosti, už popsali, do jakého množství činností se pustila, kolik jich zvládla, jak v nich byla výkonná, aniž by od některé z nich utekla i přes velká rizika, která tím podstupovala. Za všechny vyjmenujme stručně alespoň některé z oblastí její činnosti: členka Hnutí revoluční mládeže, za což byla vězněna, později v době Charty 77 aktivní členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, mluvčí Charty 77, překladatelka z polštiny a angličtiny a publicistka v samizdatových edicích. Po roce 89 především novinářka a zdatná překladatelka.

Díky Petruščině zaujetí politikou a historií sovětského a postsovětského prostoru se česká veřejnost velmi rychle seznámila s novinkami v tomto oboru, například s knihou Timothyho Snydera Krvavé země. Angažovala se i v zahraničí, dozorovala volby v postsovětských zemích, podílela se výrazně v aktivitách na podporu uprchlíků.

Jak statečně, suverénně a bezodkladně žila i milovala, tak také zemřela. Doma mezi svými: dětmi, manželem i přáteli.