Rozeslal jsem přátelům a známým dopis Jiřího Gruntoráda, který přišel z redakce Revolver Revue. Jiří Grutorád začal 17. listopadu 2023 před Úřadem vlády držet hladovku za odstoupení ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky (KDU-ČSL) kvůli způsobu, jakým se postavil k otázce důchodů pro osoby perzekvované minulým režimem.

Na své rozeslání Gruntorádovy výzvy jsem dostal pár odpovědí, jedna mě přiměla začít psát. Odpověď zní: „Ahoj, to celý je strašidelný, týkalo se to nepochybně i našich kamarádů Klimenta či Věry Jirousové. Ten režim prostě o tom komunistickém zlu dokáže jenom velkohubě žvanit, ale nedokázali zavřít ani Biľaka a další vlastizrádce, a nedokážou dát slušnej důchod těm pár chudákům, co ještě vůbec žijí. Je mi z nich úplně na nic.“

Dopis Jiřího Gruntoráda je příležitostí vydat svědectví. Alexandr Kliment, spisovatel a chartista měl skutečně tak nízký důchod, že si nemohl dovolit v Praze zaplatit byt. Byl odkázán na pomoc příbuzných a blízkých.

Jiří Gruntorád založil a provozuje knihovnu samizdatu a exilu, doplňovanou odbornými tituly a vlastní badatelskou činností. Tato instituce v hmotné podobě ukazuje, čeho bylo české společenství schopno za totalitního režimu. Plné regály samizdatu u Gruntoráda ukazují životaschopnost zdejší kultury realizovanou jako akt vzdoru a svobody. Gruntorád po více než tři desetiletí supluje to, co má dělat stát.

Stává se mu, že nedostane grant kvůli nějaké procesní chybě. Instituce jako Libri Prohibiti má mít pravidelný a valorizovaný provozní příspěvek.

Domnívám se, že hladovka Jiřího Gruntoráda je možná jediným způsobem, jak komunikovat se státem v důležité věci. Náš stát to zajisté nemyslí špatně. Je jen neschopný. Strašně neschopný, a proto je náš stát snadná kořist volebních agentur typu té Babišovy.

Politika se postupně vyprazdňuje stejně jako třeba kostely. V menších obcích nejdříve přestaly kandidovat strany, dnes je bída i o místní sdružení. Starostové jsou jednou nohou v kriminále. Když mají podnikatelský subjekt v obci, nemají prospěch na jeho daních, na rozdíl od sousedního Německa. Nemoc zespoda se šíří nahoru.

Jan Patočka shrnul českou historickou zkušenost do pozitivního programu Střízlivého humanismu. Charta 77 byla jeho excelentním výrazem. Chartisté za komunistů se vyznačovali označujícím jazykem, který byl v kontrastu s kouřovou clonou, která se jinak všude užívala namísto mluvy.

Domnívám se, že českému společenství dávají impuls spíše jednotlivci, počínaje kdysi Dobrovským, Jungmannem, Palackým či Boženou Němcovou. Na národním obrození je to dobře vidět.

Domnívám se, že je prakticky zbytečné od našeho státu chtít něco jiného, než že nás uchrání před Rusy, když se Rusové svou hnusnou válkou tak odkopali. Buďme rádi, že tu není občanská válka ani střelba ve školách, že je možné se zavřít na zahradě s příjemným pocitem, že od sousedů nepřiletí raketa, ani nepřijedou hordy kvičících vrahounů, jako v Izraeli.

Tento stát je neschopný a pan Gruntorád našel patrně jediný způsob, jak ho lze oslovit. Nezbývá, než vyzvat stranické a státní činitele, aby pana Gruntoráda laskavě poslechli, neboť i sami jistě vědí, že má pravdu. Nenechte Gruntoráda hladovět, už proto, že je to osoba zasloužilá, která po celou dobu svobody supluje funkce, na které se tento stát nezmůže. Dejte chartistům spravedlivý důchod!

Hladovka Jiřího Gruntoráda a jeho dopis přátelům

Milí přátelé,

signatářky a signatáři Charty 77, ale i nesignatáři (signatářů se můj dopis ovšem týká více). Když jsem vám v lednu loňského roku poslal dopis Petra Pospíchala spolu s usnesení vlády k výročí Charty 77, mohli jste v Petrově dopisu číst i tuto větu: „Tak doufejme, že se tyto hodnoty projeví i v činech.“ Pravda je, že se projevily, a to způsobem neočekávaným.

Jde o dlouho se vlekoucí problém nepodařeného zákona č. 252/2011 Sb., který přijal „Parlament České republiky, jsa veden vůlí vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie“. Účastníkům odboje a odporu proti komunismu sice přiznává nárok na průměrný důchod, ale nikoli všem, ačkoli zákonodárci patrně tento úmysl měli, protože jinak by toto ustanovení postrádalo smysl.

Loni v srpnu jsem napsal — spolu s Danou Němcovou a devíti členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných — dopis premiérovi, kde jsme ho žádali, aby se zasadil o řešení problému.

Cituji z něj: „Pokládáme za nedůstojné, aby lidé — mimochodem významní představitelé české kultury, kteří se nikdy nepodvolili komunistické propagandě — které český stát poctil vyznamenáním za jejich odpor komunistickému režimu, byli nyní trestáni znovu, protože nesplňují nároky na alespoň průměrný důchod. Není přece jejich vina, že před svým nuceným odjezdem do exilu nemohli být zaměstnáni podle své reálné kvalifikace, a i z podřadných zaměstnání, která mohli vykonávat, byli vyhazováni, ani to, že nuceně strávili dlouhé roky v exilu.“

Jakub Kajzler, hlavní poradce předsedy vlády, nám napsal, že řešením je požádat o zmírnění tvrdosti zákona. Dopis je sice věcný, ale vyjádření úcty si představuji jinak. Žádost podal (z pěti lidí, o kterých jsme věděli) jediný Karel Charlie Soukup, a ministr práce a sociálních věcí Jurečka odpověděl na žádost „o zmírnění tvrdosti zákona“ našeho spolusignatáře a bojovníka proti komunistickému režimu šokujícím způsobem.

Oslovil jsem proto místopředsedu vlády Víta Rakušana, který loni v lednu na tiskové konferenci mluvil o tom, že všichni signatáři Charty 77 si zaslouží úctu, a komentoval tak usnesení vlády č. 23 k 45. výročí zveřejnění Prohlášení Charty 77. V dopise jsem mu vysvětlil, že Jurečkův dopis takovým vyjádřením úcty není a že věc je třeba řešit.

Když mi Vít Rakušan vzkázal, že usnesení vlády č. 23 je platné a že se věcí bude zabývat, prodloužil jsem lhůtu k řešení do 14. listopadu. Ani to nevedlo k výsledku, takže nyní plním, co jsem slíbil.

Zveřejňuji dopis Vítu Rakušanovi a také dopis předsedovi vlády, který již píši jako otevřený. Nyní již nejde o starobní důchod Karla Soukupa, ale o morální integritu celé vlády.

Myslím, že požadavek na odstoupení Mariana Jurečky z funkce ministra je přiměřený situaci, a pokud je schopen reflektovat své počínání, vyhoví mi. Proto dnes /17. listopadu 2023 — poznámka DR/ v 17:00 hodin zahajuji hladovku za jeho odstoupení a doufám, že to v dohledné době udělá.

Samozřejmě mi nebude vadit, když ho předseda vlády z funkce odvolá. Je to konec konců v zájmu této vlády i této země.

A ještě věci osobnější: budu rád, když mne podle možností podpoříte, budete se ptát členů vlády, zda četli můj dopis premiérovi, a co si o něm myslí, přinesete mi včerejší noviny nebo lahev vody (expert na hladovky Jarda Javorský říká, že je třeba vypít až pět litrů denně). Zatím nevím, jak budu dobíjet telefon, tak mi zbytečně nevolejte.

Internet v mobilu nemám, takže je zbytečné na tento mail odpovídat. Teplé oblečení, něco ke čtení a dobrou mysl mám. Budu na svém místě před Strakovou akademií a těším se, že se ještě setkáme.

Pěkně zdraví Jirka Gruntorád, signatář Charty 77 a idealista

V Praze, odpoledne 17. listopadu 2023

Dopis přátelům obsahuje odkazy na přílohy, které zde z prostorových důvodů nezveřejňujeme v přesvědčení, že podstata věci je jasná tak jako tak.