„Při pomyšlení, že jsem si třeba kupovala na šaty nebo se nějak bezstarostně bavila a někde někoho nevinného soudili, při pomyšlení na to je mi hrozně. A myslím si, že všem poctivým lidem musí být hrozně.“

(Otta Bednářová v československé televizi v červnu 1968)

Dne 29. května v pět hodin ráno zahájila Státní bezpečnost pečlivě připravovanou velkoakci KMEN, jejíž cíl je patrný již z krycího názvu. Mezi deseti aktivisty Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, kteří byli vybráni k teroristickému procesu, je též významná česká novinářka Otta Bednářová. To je smutný podnět, abych o ní napsal studii, kterou jsem zůstal jak jí, tak českému dějepisu dlužen v čas jejích padesátin.

Měl jsem to štěstí a čest, že paní Otta je mou přítelkyní, a nadto bude ona, nemocná žena, odsouzena za činy, které vykonala spolu se mnou. Nechci předstírat, že bych za těchto okolností dovedl psát sine ira. V ničem ovšem není dotčeno sine studio.

Mám však mnohem vážnější metodické komplexy než ty, které by plynuly z neschopnosti psát sine ira. Je to vědomí, jak beznadějně suchá, bezbarvá a všední bude podobizna, napsaná na základě regulérních historických materiálů, ve srovnání se svrchovaným, nezapomenutelným dojmem, jímž tato mravně zcela výjimečná žena působila na každého ve svém okolí. Není možné, abych překonal toto omezení dané samotnou metodou.

Obrozující pocit mravní čistoty a obětavé lidskosti, jímž Otta Bednářová působila na své okolí, byl natolik silný, že pro něj člověk zcela spontánně zapomínal na ni jako intelektuálku, na ni jako „veřejného činitele“, na vše, co bledlo ve srovnání s tím základním rysem její osobnosti. Někdy se mi zdálo, že to na ni musí působit jako neúcta k její práci.

A nebylo tomu tak, již proto, že v jejím vztahu k bližnímu byla vždy dominantní její pozornost k tomu druhému. Ostatně bych si byl vždy velice přál, aby též ona, ve vztahu ke mně zapomínala na mou práci, na mé nezdary nebo snad někdy i úspěchy a viděla ve mně jen a jen člověka. Nevím, zda mi to bylo dopřáno, zda jsem si to zasloužil, ale vím, že tytéž pocity a táž přání měli i jiní, kdo ji blíže poznali.

Historický report o veřejné činnosti a publicistické tvorbě Otty Bednářové, o této nikoli dominující stránce její osobnosti, musím započít rokem 1949. Tehdy nastoupila jako mladá a nezkušená redaktorka do pražského rozhlasu. Byla to doba, kdy soudruh Stalin stál nám po boku a kdy ze stalinských škol — první v práci, první v útoku šel smělý komsomol.

Profesionálně zdatné, vzdělané a v nejlepším slova smyslu kultivované publicisty, jejichž jména se zapsala do české kultury, rozdrtila tvrdá pěst vítězného lidu, takže pro ty, kdo nastoupili na jejich místa, byly vskutku všechny cesty odkryté… Až za nedohledné obzory: Co se za těmito obzory skrývá, jaké pasti jsou tam připraveny pro rozesmáté, nadšené a bezohledné komsomolské stádo, bylo nám dáno nahlédnout ne dříve než za desetiletí.

Je únavným zvykem bezmála všech bývalých komunistů zdůrazňovat tehdejší naše „nejlepší úmysly“. Já však nemíním uhýbat kategorickým mravním měřítkům. Ani to není možné, neboť píšu o Ottě Bednářové.

O jejích komunistických začátcích píšu proto, že je to skutečnost, kterou nelze přejít, nejen proto, že se stala, ale hlavně proto, že není zasutá časem: stala se pro ni celoživotním traumatem. Nikdy si neodpustila, že ze své nevzdělané hlouposti podpořila komunistické hnutí, a to ve chvíli, která o mnohém rozhodovala.

Vím, že své trpké poznání domyslila do konce, až po pochopení scestnosti tohoto hnutí v samé jeho podstatě, a že si nepřipouští žádné vytáčky pro své vlastní ospravedlnění. Vím, že neomlouvá vinu, kterou tak hořce pociťuje, ani svým mládím, ani nevzdělaností, která byla výsledkem stalinských škol: „Cožpak jsem měla právo neznat Masaryka?“ řekla mi při našem posledním setkání…

Vím také, že právě ona, jako jedna z mála mezi mnoha lidmi podobného osudu, nezůstala při zamyšlení nad vlastní minulostí u hlouposti osmnáctiletého děvčete s nedostatečným vzděláním. „Cožpak jsme nebyli také mravně defektní, když jsme podporovali hnutí, které docela otevřeně hlásalo jako cíl i metodu potlačení druhých, násilí? To přece není jen nevzdělanost a hloupost!“ Takový byl její kategorický mravní soud nad sebou samou.

Musel jsem se zmínit o této skutečnosti jejího vnitřního života, protože kdybych ji pominul, přecházel bych fakt velice důležitý a v mnohém rozhodný. Také bych jí ublížil, kdybych o ní psal a ponechal možnost, aby její politický životopis posloužil za argument k jakémukoli jinému závěru než kategoricky etickému: vinen je každý, z nás, kdo sebeméně podpořil toto zlo, a neméně i ten, kdo z jakýchkoli důvodů kolísal v poměru k němu.

Třebaže vcelku sdílím stanovisko Otty Bednářové, přece jsem měl proti němu námitku: Což není přeceněním mladého nezkušeného člověka, a člověka a jeho možností a mezí, jeho moudrosti a dokonalosti vůbec, vidíme-li v něm tak příliš dějinný subjekt a nikoli, jak je tomu v holé pravdě, spíše nerozumný objekt dějinné hry, jejíž obětí je se vším všudy, dokonce i se svými postoji a názory? Není podstatou kategorického vědomí viny pouhá lidská pýcha? — Nepřijala tuto mou mefistovskou námitku, a dobře cítím proč.

Ale já mám i jinou výhradu k jejímu kategorickému vědomí viny: zajímá mne nikoli pouze závislost nás hloupých a ve svém poznání omezených lidiček na dobových politických a ideových proudech. Činím jednoho člověka se vší jeho lidskou omezeností, avšak člověka s touhou po spravedlnosti, čistotě a mravnosti, měřítkem českého duchovního a politického života čtyřicátých let. (Není to zrovna v duchu rutiny historického řemesla, jemuž jsem se zavázal učinit tu zadost; je však v souladu se samou podstatou evropské vzdělanosti založené na křesťanství, aby jeden člověk byl učiněn měřítkem civilizace.)

Obviňuji představitele všech českých „demokratických“ proudů ve čtyřicátých letech za to, že takovéhoto člověka, že Ottu Bednářovou, zahnali mezi nevědomé stoupence rozkladu a násilí.

Obviňuji je z kšeftování s ideály a mravními hodnotami, které natolik kontrastovalo s jejím mravním absolutismem, že tento pocit naprostého odcizení převážil nad vším ostatním a způsobil osudnou mylnou identifikaci s učením a hnutím, jež se vydávalo za „lidstva nový zrod“, jež však také skutečně bylo radikální negací všeho dosavadního.

Obviňuji filistry „zlaté střední cesty“, kteří na touhu po spravedlnosti nabízeli sedativum složené z odvarů: trochu absolutismu, falešná nezávislost, trochu náboženství, falešný liberalismus, trochu vlastenectví, náhražka demokracie (ničeho ne tolik, aby to způsobilo nebezpečí), vše zakvedláno úsměvnou pohodou, kořenit střízlivě, polevu zhotovit z patetického žvanění.

To, že lidé jako Otta Bednářová, Jiří Lederer či Jaroslav Šabata propadli komunismu, budiž měřítkem krize českého duchovního života. Jeho kořeny byly nepevné a on se jim zpronevěřil. Konkrétní vina těchto lidí (kteří se nepodíleli na moci) je vymezena faktem, že nikoli všichni lidé této generace a této mravní tváře sloužili komunistickému učení a komunistické vládě.

Je vinou i neštěstím Otty Bednářové, že byla stržena vichřicí hněvu, která byla na hlavy českých demokratů uvedena především za hříchy jejich. Je ctí Otty Bednářové, že se statečně postavila této vichřici, jakmile jen pochopila, oč skutečně jde.

Její ctí je též to, že se neuzavřela poznání pravdy o sobě samé až do všech důsledků. Zde je pak na místě odkázat čtenáře na nadpis (text původně vyšel pod titulem Proč bude odsouzena Otta Bednářová — pozn. DR), neboť tu je první část odpovědi na jeho otázku.

Na práci Otty Bednářové v rozhlase v prvních deseti letech neshledal jsem nic pozoruhodného. Neměla ještě osobitou tvář, a to jako by symbolizovalo, že byla spíš objektem než subjektem idejí, které popularizovala. Pracovala v redakci pro ženy a myslím, že sdílela mnohé představy komunistického feminismu, které se naštěstí nerealizovaly.

Je však charakteristické, že již v té době měla zálibu v „obyčejných lidech“ (prodavačkách, družstevnicích atd.) a v jejich denních starostech. Potom přešla do redakce pořadů pro mladé, a toto zaměření se od té chvíle stalo pro ni natrvalo charakteristické.

Je zřejmé, že také Otta Bednářová začala lidsky i politicky zrát, teprve když jí nadcházela Kristova léta. Tehdy také nabyla profesionální zdatnost a s ní i potřebnou jistotu a sebevědomí.

Od té doby mají její pořady výrazný individuální ráz — a od té chvíle byl také bezmála každý z nich novým podnětem vylučujícím lhostejnost, vyvolávajícím nadšený souhlas i stejně důrazný odpor. A od té chvíle se ovšem též znovu a znovu vrací otázka době nejpřiměřenější: nebylo-li by vhodné kádrové opatření?

V letech 1961—1962 stála Otta Bednářová u zrodu tzv. problémových pořadů československého rozhlasu, a souvislosti se podávají samy sebou, vidíme-li tu vedle jejího jména i jiná, která mají svůj jednoznačný zvuk: Ludvík Vaculík, Jiří Ruml, Karel Kyncl. Je ostatně pozoruhodný (absurdní stejně jako výstižný) sám termín: „problémové pořady“.

Vyjadřuje situaci, kdy v záplavě žvástů pojednou výjimečně šlo o nějaký skutečný společenský problém. V roce 1961 se vysílal takový pořad jednou za dva měsíce. Ale podíl těchto pořadů se pozvolna zvyšoval.

V dobovém odborném tisku je hlavní metodická zásada těchto pořadů vyjádřena takto: „Natáčet život jaký je, a nepřičiňovat k němu laciné závěry; zde je dokument — závěry si vyvoďte sami.“ A vůbec nejlepší definici podal tehdy Ludvík Vaculík: „Tato publicistika má hovořit o tom, o čem se hovořit nesmí; to je jediné správné.“

Otta Bednářová připravila v letech 1961—1962 několik takových na tu dobu neobyčejných rozhlasových pořadů: o mladém člověku, kterému po návratu ze školy nechtěli dát kvalifikovanou práci, o poměrech v zemědělských družstvech, o sporech mezi „novými“ lidmi. Za „nepořádky“, o nichž hovořila, bylo stále zřetelněji vidět tyranii místních náčelníků — třebaže jí tehdy říkala „porušení vnitrodružstevní demokracie“.

„Jak se přiznává redaktorka Otka Bednářová, byla pro ni hnacím motorem vedle přesvědčení, že lze pohnout kvalitami světa, i touha přesvědčit lidi, aby jednali rozumně, zaujatě a jak nejlépe umějí. Bednářová se před mikrofonem hádá, odhazuje ochranný štít rozhlasového reportéra… a přímo před lidmi anonsuje svůj občanský postoj k problémům… Zcela novým prvkem v těchto pořadech byla skutečnost, že spory nebo vyznání, soudy a úvahy obsahovaly to, co dosud žádná publicistická forma v rozhlase — obraz mezilidských vztahů mimořádné dokumentární síly a hodnoty.“ (1962)

Stalo se jednou, že místní veličiny, které měly být portrétovány vlastními výroky, pochopily hrozící katastrofu, ještě než byl pořad vysílán, a začaly intervenovat a hrozit. Bednářová toho všeho ihned použila jako materiálu, podnítila členskou schůzi. V družstvu vše natočila a pak sestřihala jako pořad o přípravě pořadu, příběh se dvěma časovými rovinami.

Tak vznikl Příběh družstevnice Fejfarové, který měl tehdy (1962) zcela mimořádný ohlas u posluchačů. „Poslech byl vždy naprosto soustředěný,“ konstatuje tehdejší průzkum. Dochovaly se ostatně také její vlastní rozbory zkušeností z této práce. Ukazují nejen zápal pro pravdu, nejen občanskou statečnost, ale též profesionalitu spojenou s promýšlením úspěchů a nezdarů, které bylo zárukou proti rutině.

Pomáhal jí i její takt a pozornost k lidem, schopnost zapůsobit na ně, zbavit je rozpaků a vyvolat v nich touhu mluvit pravdu. Tomu vděčila za neobyčejnou autenticitu svých pořadů. Ta ale byla též výsledkem její vpravdě umělecké typizace, která se opírala o schopnost vycítit, co člověka charakterizuje.

Z kilometrů pásek, které získala natáčením situací, v nichž lidi přiměla k pravdě, dokázala sestřihat svébytná dramatická pásma, v nichž se před posluchači představovali živí lidé s charaktery vystiženými zkratkou svých vlastních výpovědí: „Pravdivé zachycení vztahů mezi lidmi bychom mohli považovat za jeden z nejvýznamnějších tematických objevů problémových pořadů, ne-li vůbec za nejvýznamnější.“ (Odborné hodnocení z roku 1963—1964.)

Je charakteristické pro Ottu Bednářovou jako publicistku, ale zejména jako člověka, že to dokázala činit s pozorností a láskou k lidem, dokonce i k těm, které musela usvědčovat za zla: „Nechceme přece těmito pořady ubližovat, ale pomáhat…“ — tak to tehdá vysvětlovala.

Bylo to v úradku pozemských bohů, že si těmito svými pořady nevysloužila kádrové opatření, nýbrž slávu. Zajisté, že tomu mohlo být i naopak. Ale tehdy foukal teplý východní vítr a chruščovské počasí, které u nás opožděně nadešlo, se také později začalo chýlit ke konci. A tak byly její nejlepší rozhlasové pořady rozmnožovány tiskem jako metodický vzor a jako učebnice pro studenty novinářství, když se na počátku šedesátých let znovu pozdvihovala česká žurnalistika.

Pořádaly se oficiální semináře a paní Otta hovořila před kolegy o své pracovní metodě. Na prahu svých zralých let a v plné tvůrčí síle získala tak úspěch, ocenění a proslulost. Uměla své povolání a věděla o tom.

V pohledu dneška, či jinak řečeno, v pohledu člověka zpod kol komunistického systému se samozřejmě přinejmenším relativizuje většina těchto úředností a výsledků. Vydávám svědectví, že tak je tomu především v pohledu Otty Bednářové na vlastní práci a minulost.

Při bezohledně logickém domýšlení samozřejmě dostává nejen ironickou, ale velmi hořkou chuť dobové ocenění „politické hodnoty“ nového typu publicistiky: Jak se tehdy psalo, pořady Otty Bednářové „prostému občanu našeho socialistického státu ukazují, že toto všechno (co je kritizováno, JT) je (pouhý, JT) nešvar, škodlivý nádor“; vedou ho prý, aby neztotožňoval tyto nešvary se zřízením vůbec, a „jsou proto školou socialistické demokracie“ a „obnovují důvěru“ občana v ni.

Každý ví, že podobná dobrozdání měla tehdy zpravidla účelový charakter: měla zaštiťovat recenzovaného přítele před útokem stalinistů. Ale nezávisle na tom byla tehdy (1963) psána z upřímného přesvědčení — a byla také objektivně pravdivá. Kategorický soud se nemůže vyhnout faktu, že právě „angažovaní publicisté“ vskutku obnovili, ne-li teprve získali důvěru národa v komunistickou stranu — a tak přispěli k tomu, že se národ stalinismem zbavený kultury v nadcházejících letech 1968/1969 stal znovu obětí aparátnické hry.

Avšak takovéto moralistní hodnocení by bylo zcela nehistorické. Pomíjelo by především tu základní skutečnost, že tito „angažovaní publicisté“ počátku šedesátých let přes všechny své iluze podněcovali a rozvíjeli společenský pohyb; iluze jim v tom pomáhaly, neboť společenský život v zemi, umrtvený brutálním terorem padesátých let, snadněji ožíval a občanská statečnost se lehčeji křísila, zdála-li se náprava snadná.

Kdo ví, zda by byl zápas vůbec zahájen, zda by se povedla taková vlna „úsilí o nápravu“, kdyby nebylo iluzí o blízkosti cíle! Cyničtí konformisté šedesátých let jistě realističtěji viděli skutečné možnosti moci. Kariéristé, cynikové a ti, kdo prostě neuměli, se spokojovali rutinou a „aportážemi“. Jsou předobrazem českého oficiálního tisku a celé české společnosti let sedmdesátých.

Ti, kdo měli dost talentu, chuť něco dokázat a jistou dávku občanské odvahy a ochoty riskovat, se dali do zápasu s obludou, jejíž velikost a moc si vůbec nedovedli představit. Většinou je k tomu vedlo živé komunistické přesvědčení. Právě ono je povzbuzovalo do zápasu za odstraňování nedostatků, domněle dílčích chyb systému.

Jejich postoj je bezpochyby variantou revolučního romantismu a psychologicky velmi často jen prodloužením téže motivace, která je vedla do komunistické strany. Jsou ve svém poznání na čtvrt cesty a ve své společenské angažovanosti také vidí angažovanost v zájmu strany.

Avšak jsou to právě oni, kdo otevírají společenský pohyb. A jsou si toho vědomi: „To je na problémových pořadech to nejcennější, že lidem narovnávají páteře, že podepírají jejich statečnost.“ Právě tento reálný důsledek „angažované publicistiky“ měl svůj okamžitý, ale i dalekosáhle historický význam bez ohledu na iluze, jimiž byl vyvolán.

Má-li být správně vystiženo místo Otty Bednářové v tomto proudu, musí se k tomu poznamenat, že i reformistická „angažovaná“ publicistika jí vytýkala „naturalismus“, příliš drastický obraz společenských a lidských vztahů v české společnosti těch let.

Nebylo by však přiměřené osobnosti Otty Bednářové, kdybychom její práci poměřovali pouze tímto, historickým metrem. Historický význam sám mělo probudit se z ochromení a volat k občanské statečnosti jiné. Náprava jednotlivé křivdy, pomoc jednotlivé oběti systému (která samozřejmě pomáhala vytvářet iluze o jeho zásadní spravedlnosti) pomáhala lidsky žít konkrétnímu člověku.