„Při pomyšlení, že jsem si třeba kupovala na šaty nebo se nějak bezstarostně bavila a někde někoho nevinného soudili, při pomyšlení na to je mi hrozně. A myslím si, že všem poctivým lidem musí být hrozně.“

(Otta Bednářová v československé televizi v červnu 1968)

Dne 29. května v pět hodin ráno zahájila Státní bezpečnost pečlivě připravovanou velkoakci KMEN, jejíž cíl je patrný již z krycího názvu. Mezi deseti aktivisty Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, kteří byli vybráni k teroristickému procesu, je též významná česká novinářka Otta Bednářová. To je smutný podnět, abych o ní napsal studii, kterou jsem zůstal jak jí, tak českému dějepisu dlužen v čas jejích padesátin.

Měl jsem to štěstí a čest, že paní Otta je mou přítelkyní, a nadto bude ona, nemocná žena, odsouzena za činy, které vykonala spolu se mnou. Nechci předstírat, že bych za těchto okolností dovedl psát sine ira. V ničem ovšem není dotčeno sine studio.

Mám však mnohem vážnější metodické komplexy než ty, které by plynuly z neschopnosti psát sine ira. Je to vědomí, jak beznadějně suchá, bezbarvá a všední bude podobizna, napsaná na základě regulérních historických materiálů, ve srovnání se svrchovaným, nezapomenutelným dojmem, jímž tato mravně zcela výjimečná žena působila na každého ve svém okolí. Není možné, abych překonal toto omezení dané samotnou metodou.

Obrozující pocit mravní čistoty a obětavé lidskosti, jímž Otta Bednářová působila na své okolí, byl natolik silný, že pro něj člověk zcela spontánně zapomínal na ni jako intelektuálku, na ni jako „veřejného činitele“, na vše, co bledlo ve srovnání s tím základním rysem její osobnosti. Někdy se mi zdálo, že to na ni musí působit jako neúcta k její práci.

A nebylo tomu tak, již proto, že v jejím vztahu k bližnímu byla vždy dominantní její pozornost k tomu druhému. Ostatně bych si byl vždy velice přál, aby též ona, ve vztahu ke mně zapomínala na mou práci, na mé nezdary nebo snad někdy i úspěchy a viděla ve mně jen a jen člověka. Nevím, zda mi to bylo dopřáno, zda jsem si to zasloužil, ale vím, že tytéž pocity a táž přání měli i jiní, kdo ji blíže poznali.

Historický report o veřejné činnosti a publicistické tvorbě Otty Bednářové, o této nikoli dominující stránce její osobnosti, musím započít rokem 1949. Tehdy nastoupila jako mladá a nezkušená redaktorka do pražského rozhlasu. Byla to doba, kdy soudruh Stalin stál nám po boku a kdy ze stalinských škol — první v práci, první v útoku šel smělý komsomol.

Profesionálně zdatné, vzdělané a v nejlepším slova smyslu kultivované publicisty, jejichž jména se zapsala do české kultury, rozdrtila tvrdá pěst vítězného lidu, takže pro ty, kdo nastoupili na jejich místa, byly vskutku všechny cesty odkryté… Až za nedohledné obzory: Co se za těmito obzory skrývá, jaké pasti jsou tam připraveny pro rozesmáté, nadšené a bezohledné komsomolské stádo, bylo nám dáno nahlédnout ne dříve než za desetiletí.

Je únavným zvykem bezmála všech bývalých komunistů zdůrazňovat tehdejší naše „nejlepší úmysly“. Já však nemíním uhýbat kategorickým mravním měřítkům. Ani to není možné, neboť píšu o Ottě Bednářové.

O jejích komunistických začátcích píšu proto, že je to skutečnost, kterou nelze přejít, nejen proto, že se stala, ale hlavně proto, že není zasutá časem: stala se pro ni celoživotním traumatem. Nikdy si neodpustila, že ze své nevzdělané hlouposti podpořila komunistické hnutí, a to ve chvíli, která o mnohém rozhodovala.

Vím, že své trpké poznání domyslila do konce, až po pochopení scestnosti tohoto hnutí v samé jeho podstatě, a že si nepřipouští žádné vytáčky pro své vlastní ospravedlnění. Vím, že neomlouvá vinu, kterou tak hořce pociťuje, ani svým mládím, ani nevzdělaností, která byla výsledkem stalinských škol: „Cožpak jsem měla právo neznat Masaryka?“ řekla mi při našem posledním setkání…

Vím také, že právě ona, jako jedna z mála mezi mnoha lidmi podobného osudu, nezůstala při zamyšlení nad vlastní minulostí u hlouposti osmnáctiletého děvčete s nedostatečným vzděláním. „Cožpak jsme nebyli také mravně defektní, když jsme podporovali hnutí, které docela otevřeně hlásalo jako cíl i metodu potlačení druhých, násilí? To přece není jen nevzdělanost a hloupost!“ Takový byl její kategorický mravní soud nad sebou samou.

Musel jsem se zmínit o této skutečnosti jejího vnitřního života, protože kdybych ji pominul, přecházel bych fakt velice důležitý a v mnohém rozhodný. Také bych jí ublížil, kdybych o ní psal a ponechal možnost, aby její politický životopis posloužil za argument k jakémukoli jinému závěru než kategoricky etickému: vinen je každý, z nás, kdo sebeméně podpořil toto zlo, a neméně i ten, kdo z jakýchkoli důvodů kolísal v poměru k němu.

Třebaže vcelku sdílím stanovisko Otty Bednářové, přece jsem měl proti němu námitku: Což není přeceněním mladého nezkušeného člověka, a člověka a jeho možností a mezí, jeho moudrosti a dokonalosti vůbec, vidíme-li v něm tak příliš dějinný subjekt a nikoli, jak je tomu v holé pravdě, spíše nerozumný objekt dějinné hry, jejíž obětí je se vším všudy, dokonce i se svými postoji a názory? Není podstatou kategorického vědomí viny pouhá lidská pýcha? — Nepřijala tuto mou mefistovskou námitku, a dobře cítím proč.

Ale já mám i jinou výhradu k jejímu kategorickému vědomí viny: zajímá mne nikoli pouze závislost nás hloupých a ve svém poznání omezených lidiček na dobových politických a ideových proudech. Činím jednoho člověka se vší jeho lidskou omezeností, avšak člověka s touhou po spravedlnosti, čistotě a mravnosti, měřítkem českého duchovního a politického života čtyřicátých let. (Není to zrovna v duchu rutiny historického řemesla, jemuž jsem se zavázal učinit tu zadost; je však v souladu se samou podstatou evropské vzdělanosti založené na křesťanství, aby jeden člověk byl učiněn měřítkem civilizace.)

Obviňuji představitele všech českých „demokratických“ proudů ve čtyřicátých letech za to, že takovéhoto člověka, že Ottu Bednářovou, zahnali mezi nevědomé stoupence rozkladu a násilí.

Obviňuji je z kšeftování s ideály a mravními hodnotami, které natolik kontrastovalo s jejím mravním absolutismem, že tento pocit naprostého odcizení převážil nad vším ostatním a způsobil osudnou mylnou identifikaci s učením a hnutím, jež se vydávalo za „lidstva nový zrod“, jež však také skutečně bylo radikální negací všeho dosavadního.

Obviňuji filistry „zlaté střední cesty“, kteří na touhu po spravedlnosti nabízeli sedativum složené z odvarů: trochu absolutismu, falešná nezávislost, trochu náboženství, falešný liberalismus, trochu vlastenectví, náhražka demokracie (ničeho ne tolik, aby to způsobilo nebezpečí), vše zakvedláno úsměvnou pohodou, kořenit střízlivě, polevu zhotovit z patetického žvanění.

To, že lidé jako Otta Bednářová, Jiří Lederer či Jaroslav Šabata propadli komunismu, budiž měřítkem krize českého duchovního života. Jeho kořeny byly nepevné a on se jim zpronevěřil. Konkrétní vina těchto lidí (kteří se nepodíleli na moci) je vymezena faktem, že nikoli všichni lidé této generace a této mravní tváře sloužili komunistickému učení a komunistické vládě.

Je vinou i neštěstím Otty Bednářové, že byla stržena vichřicí hněvu, která byla na hlavy českých demokratů uvedena především za hříchy jejich. Je ctí Otty Bednářové, že se statečně postavila této vichřici, jakmile jen pochopila, oč skutečně jde.

Její ctí je též to, že se neuzavřela poznání pravdy o sobě samé až do všech důsledků. Zde je pak na místě odkázat čtenáře na nadpis (text původně vyšel pod titulem Proč bude odsouzena Otta Bednářová — pozn. DR), neboť tu je první část odpovědi na jeho otázku.

Na práci Otty Bednářové v rozhlase v prvních deseti letech neshledal jsem nic pozoruhodného. Neměla ještě osobitou tvář, a to jako by symbolizovalo, že byla spíš objektem než subjektem idejí, které popularizovala. Pracovala v redakci pro ženy a myslím, že sdílela mnohé představy komunistického feminismu, které se naštěstí nerealizovaly.

Je však charakteristické, že již v té době měla zálibu v „obyčejných lidech“ (prodavačkách, družstevnicích atd.) a v jejich denních starostech. Potom přešla do redakce pořadů pro mladé, a toto zaměření se od té chvíle stalo pro ni natrvalo charakteristické.

Je zřejmé, že také Otta Bednářová začala lidsky i politicky zrát, teprve když jí nadcházela Kristova léta. Tehdy také nabyla profesionální zdatnost a s ní i potřebnou jistotu a sebevědomí.

Od té doby mají její pořady výrazný individuální ráz — a od té chvíle byl také bezmála každý z nich novým podnětem vylučujícím lhostejnost, vyvolávajícím nadšený souhlas i stejně důrazný odpor. A od té chvíle se ovšem též znovu a znovu vrací otázka době nejpřiměřenější: nebylo-li by vhodné kádrové opatření?

V letech 1961—1962 stála Otta Bednářová u zrodu tzv. problémových pořadů československého rozhlasu, a souvislosti se podávají samy sebou, vidíme-li tu vedle jejího jména i jiná, která mají svůj jednoznačný zvuk: Ludvík Vaculík, Jiří Ruml, Karel Kyncl. Je ostatně pozoruhodný (absurdní stejně jako výstižný) sám termín: „problémové pořady“.

Vyjadřuje situaci, kdy v záplavě žvástů pojednou výjimečně šlo o nějaký skutečný společenský problém. V roce 1961 se vysílal takový pořad jednou za dva měsíce. Ale podíl těchto pořadů se pozvolna zvyšoval.

V dobovém odborném tisku je hlavní metodická zásada těchto pořadů vyjádřena takto: „Natáčet život jaký je, a nepřičiňovat k němu laciné závěry; zde je dokument — závěry si vyvoďte sami.“ A vůbec nejlepší definici podal tehdy Ludvík Vaculík: „Tato publicistika má hovořit o tom, o čem se hovořit nesmí; to je jediné správné.“

Otta Bednářová připravila v letech 1961—1962 několik takových na tu dobu neobyčejných rozhlasových pořadů: o mladém člověku, kterému po návratu ze školy nechtěli dát kvalifikovanou práci, o poměrech v zemědělských družstvech, o sporech mezi „novými“ lidmi. Za „nepořádky“, o nichž hovořila, bylo stále zřetelněji vidět tyranii místních náčelníků — třebaže jí tehdy říkala „porušení vnitrodružstevní demokracie“.

„Jak se přiznává redaktorka Otka Bednářová, byla pro ni hnacím motorem vedle přesvědčení, že lze pohnout kvalitami světa, i touha přesvědčit lidi, aby jednali rozumně, zaujatě a jak nejlépe umějí. Bednářová se před mikrofonem hádá, odhazuje ochranný štít rozhlasového reportéra… a přímo před lidmi anonsuje svůj občanský postoj k problémům… Zcela novým prvkem v těchto pořadech byla skutečnost, že spory nebo vyznání, soudy a úvahy obsahovaly to, co dosud žádná publicistická forma v rozhlase — obraz mezilidských vztahů mimořádné dokumentární síly a hodnoty.“ (1962)

Stalo se jednou, že místní veličiny, které měly být portrétovány vlastními výroky, pochopily hrozící katastrofu, ještě než byl pořad vysílán, a začaly intervenovat a hrozit. Bednářová toho všeho ihned použila jako materiálu, podnítila členskou schůzi. V družstvu vše natočila a pak sestřihala jako pořad o přípravě pořadu, příběh se dvěma časovými rovinami.

Tak vznikl Příběh družstevnice Fejfarové, který měl tehdy (1962) zcela mimořádný ohlas u posluchačů. „Poslech byl vždy naprosto soustředěný,“ konstatuje tehdejší průzkum. Dochovaly se ostatně také její vlastní rozbory zkušeností z této práce. Ukazují nejen zápal pro pravdu, nejen občanskou statečnost, ale též profesionalitu spojenou s promýšlením úspěchů a nezdarů, které bylo zárukou proti rutině.

Pomáhal jí i její takt a pozornost k lidem, schopnost zapůsobit na ně, zbavit je rozpaků a vyvolat v nich touhu mluvit pravdu. Tomu vděčila za neobyčejnou autenticitu svých pořadů. Ta ale byla též výsledkem její vpravdě umělecké typizace, která se opírala o schopnost vycítit, co člověka charakterizuje.

Z kilometrů pásek, které získala natáčením situací, v nichž lidi přiměla k pravdě, dokázala sestřihat svébytná dramatická pásma, v nichž se před posluchači představovali živí lidé s charaktery vystiženými zkratkou svých vlastních výpovědí: „Pravdivé zachycení vztahů mezi lidmi bychom mohli považovat za jeden z nejvýznamnějších tematických objevů problémových pořadů, ne-li vůbec za nejvýznamnější.“ (Odborné hodnocení z roku 1963—1964.)

Je charakteristické pro Ottu Bednářovou jako publicistku, ale zejména jako člověka, že to dokázala činit s pozorností a láskou k lidem, dokonce i k těm, které musela usvědčovat za zla: „Nechceme přece těmito pořady ubližovat, ale pomáhat…“ — tak to tehdá vysvětlovala.

Bylo to v úradku pozemských bohů, že si těmito svými pořady nevysloužila kádrové opatření, nýbrž slávu. Zajisté, že tomu mohlo být i naopak. Ale tehdy foukal teplý východní vítr a chruščovské počasí, které u nás opožděně nadešlo, se také později začalo chýlit ke konci. A tak byly její nejlepší rozhlasové pořady rozmnožovány tiskem jako metodický vzor a jako učebnice pro studenty novinářství, když se na počátku šedesátých let znovu pozdvihovala česká žurnalistika.

Pořádaly se oficiální semináře a paní Otta hovořila před kolegy o své pracovní metodě. Na prahu svých zralých let a v plné tvůrčí síle získala tak úspěch, ocenění a proslulost. Uměla své povolání a věděla o tom.

V pohledu dneška, či jinak řečeno, v pohledu člověka zpod kol komunistického systému se samozřejmě přinejmenším relativizuje většina těchto úředností a výsledků. Vydávám svědectví, že tak je tomu především v pohledu Otty Bednářové na vlastní práci a minulost.

Při bezohledně logickém domýšlení samozřejmě dostává nejen ironickou, ale velmi hořkou chuť dobové ocenění „politické hodnoty“ nového typu publicistiky: Jak se tehdy psalo, pořady Otty Bednářové „prostému občanu našeho socialistického státu ukazují, že toto všechno (co je kritizováno, JT) je (pouhý, JT) nešvar, škodlivý nádor“; vedou ho prý, aby neztotožňoval tyto nešvary se zřízením vůbec, a „jsou proto školou socialistické demokracie“ a „obnovují důvěru“ občana v ni.

Každý ví, že podobná dobrozdání měla tehdy zpravidla účelový charakter: měla zaštiťovat recenzovaného přítele před útokem stalinistů. Ale nezávisle na tom byla tehdy (1963) psána z upřímného přesvědčení — a byla také objektivně pravdivá. Kategorický soud se nemůže vyhnout faktu, že právě „angažovaní publicisté“ vskutku obnovili, ne-li teprve získali důvěru národa v komunistickou stranu — a tak přispěli k tomu, že se národ stalinismem zbavený kultury v nadcházejících letech 1968/1969 stal znovu obětí aparátnické hry.

Avšak takovéto moralistní hodnocení by bylo zcela nehistorické. Pomíjelo by především tu základní skutečnost, že tito „angažovaní publicisté“ počátku šedesátých let přes všechny své iluze podněcovali a rozvíjeli společenský pohyb; iluze jim v tom pomáhaly, neboť společenský život v zemi, umrtvený brutálním terorem padesátých let, snadněji ožíval a občanská statečnost se lehčeji křísila, zdála-li se náprava snadná.

Kdo ví, zda by byl zápas vůbec zahájen, zda by se povedla taková vlna „úsilí o nápravu“, kdyby nebylo iluzí o blízkosti cíle! Cyničtí konformisté šedesátých let jistě realističtěji viděli skutečné možnosti moci. Kariéristé, cynikové a ti, kdo prostě neuměli, se spokojovali rutinou a „aportážemi“. Jsou předobrazem českého oficiálního tisku a celé české společnosti let sedmdesátých.

Ti, kdo měli dost talentu, chuť něco dokázat a jistou dávku občanské odvahy a ochoty riskovat, se dali do zápasu s obludou, jejíž velikost a moc si vůbec nedovedli představit. Většinou je k tomu vedlo živé komunistické přesvědčení. Právě ono je povzbuzovalo do zápasu za odstraňování nedostatků, domněle dílčích chyb systému.

Jejich postoj je bezpochyby variantou revolučního romantismu a psychologicky velmi často jen prodloužením téže motivace, která je vedla do komunistické strany. Jsou ve svém poznání na čtvrt cesty a ve své společenské angažovanosti také vidí angažovanost v zájmu strany.

Avšak jsou to právě oni, kdo otevírají společenský pohyb. A jsou si toho vědomi: „To je na problémových pořadech to nejcennější, že lidem narovnávají páteře, že podepírají jejich statečnost.“ Právě tento reálný důsledek „angažované publicistiky“ měl svůj okamžitý, ale i dalekosáhle historický význam bez ohledu na iluze, jimiž byl vyvolán.

Má-li být správně vystiženo místo Otty Bednářové v tomto proudu, musí se k tomu poznamenat, že i reformistická „angažovaná“ publicistika jí vytýkala „naturalismus“, příliš drastický obraz společenských a lidských vztahů v české společnosti těch let.

Nebylo by však přiměřené osobnosti Otty Bednářové, kdybychom její práci poměřovali pouze tímto, historickým metrem. Historický význam sám mělo probudit se z ochromení a volat k občanské statečnosti jiné. Náprava jednotlivé křivdy, pomoc jednotlivé oběti systému (která samozřejmě pomáhala vytvářet iluze o jeho zásadní spravedlnosti) pomáhala lidsky žít konkrétnímu člověku.

Myslím, že dobře rozumím paní Ottě, že toto bylo pro ni ještě významnějším motivem než „touha pohnout kvalitami světa“. Nebyla v tom příliš výjimkou mezi „angažovanými“. Již v dobovém reformistickém tisku nalézáme časté zdůrazňování etické hodnoty „angažované“, tj. reformistické publicistiky, zdůvodňované nikoli ideologicky, nýbrž humanisticky.

Již dobové recenze psané „angažovanými“ hodnotí především nikoli odvahu a občanskou statečnost, nýbrž to, že je do středu zájmu nové publicistiky a do středu všeho společenského dění stavěn člověk jako nejvyšší hodnota. Myslím, že paní Otta vynikala i mezi svými stejně zaměřenými kolegy právě v tomto ohledu.

Tehdy se teprve naplno rozjížděla práce Československé televize a její vedení získalo v srpnu 1963 Ottu Bednářovou do redakce vysílání pro mladé. Pracovala na pravidelných monotematických pořadech o závažných společenských otázkách, nazvaných Zvědavá kamera.

Měla už tehdy rozvinut svůj osobitý rozhlasový styl, a tak pro ni změna nebyla samozřejmá ani jednoduchá. Ale protože základem její profesionality nebyla rutina, dokázala se za necelý rok výrazně prosadit i na obrazovce. Nepochybně jí pomohla její přirozená graciéznost a šarm.

Konec konců si televize mohla být jista diváckým úspěchem, zvlášť u mladých, byla-li na obrazovce tato krásná, úspěšná a sebejistá mladá žena. Ale její úspěch měl i mnohem náročnější bázi: její intelekt. Typický dopis diváka z roku 1964: „Soudružce tato práce sedí a dovede se v ní vyžít. Oceňuji především její pohotovost a bezprostřednost, která mnohým ženám chybí.“

Divák, pravda, nepozoroval, že za tím byla též pečlivá příprava, odpovědné seznamování se s tématem; pak si mohla dovolit i „bezprostřednost“. Nikdy také, zvláště v konfrontaci s přizvanými odborníky, netrvala na své „autoritě“: Ona se nemusela bát předvést divákům i své omyly, podráždit jejich škodolibost.

Dokázala i toho využít k upoutání zájmu a navázání lidského kontaktu s divákem. Přitažlivá byla ostatně i sama „ožehavost“ jejích témat. (Například po letech stalinského puritanismu pořad o sexu, o vztazích mezi rodiči a dětmi atd.).

A tak se zdálo, že nic nestojí v cestě „oslnivé kariéře“. Ale právě v té chvíli pro ni teprve začala tvrdá škola života.

Na jejím počátku je hluboká mravní krize. O ní podávám zprávu zasvěcenou a účastnou, neboť když jsme se — za celých čtrnáct let po těchto událostech — poprvé setkali, rychle jsme se dohovořili, že nás oba nadosmrti poznamenal jeden a tentýž zážitek. Aniž bychom věděli o sobě navzájem, seděli jsme oba mezi tou nějakou desítkou pokoutních diváků, kteří byli svědky soudní komedie, v níž byli komunistickou stranou pokoutně rehabilitováni lidé, předtím touže stranou s povykem odsouzení.

Na jaře 1968 o tom Otta Bednářová řekla na obrazovce: „Bylo to v létě 1963. Náhodou jsem se tehdy dozvěděla, že u soudu na Pankráci probíhá rehabilitační proces se sedmi nevinně odsouzenými... Jenže veřejnost o tom nebyla a nesměla být informována. Když je soudili, byly toho plné noviny. Když je rehabilitovali, nikdo o tom nesměl vědět … Tři dny od rána do večera jsem napjatě a s hrůzou poslouchala. Přesto, že se už tehdy všeobecně vědělo o vykonstruovaných procesech, srdce se svíralo při každém slově. Tehdy jsem si přísahala, že nesmím nikdy zapomenout…“

Těžko vystihnout ten drastický zážitek. To nejhorší nebylo snad ani v samém důkazu neviny a křiklavého bezpráví. Vždyť to přece již každý věděl. Celý proces, v tomto případě rehabilitační, mohl se přece konat právě proto, že o všem bylo rozhodnuto předem.

Nejvíce otřesné bylo státní tajemství, které tu bylo demonstrováno. Scenáristé této komedie totiž ve služební horlivosti a navyklé snaze dodat komedii zdání věrohodnosti obeslali všechny žijící účastníky procesu původního. A předstírajíce, že o něčem rozhodují, dbali o všechna práva obviněných…

A tak nečetní diváci měli před sebou hrůzné panoptikum cynické touhy po moci a slabošství, kariérismu a nevzdělanosti, lenosti a závisti, pivního blbství a primitivní vypočítavosti — a ovšem bestiality zbavené zábran a trestu. Jeden za druhým tu defilovali sloupové režimu.

A kdo byl schopen vnímat nejen očima, ale i srdcem, musel dojít k otřesnému poznání: toto je ten „lidstva nový zrod“, toto je základní tajemství našeho státu, a toto je také důvod, proč se koná jen pokoutně tato komedie! — Otta Bednářová tehdy toto vše pochopila.

Jsou lidé, kteří byli nebo jsou členy komunistické strany a dávno znali pravdu, dokonce třeba ex professo. Mnozí se angažovali za nápravu, někteří z nich i ve vysokých stranických funkcích, a přitom dokázali — třeba až dodnes — udržovat ke komunistické straně taktický vztah.

Bez nich by nebyl rok 1968, nebyla by bez nich ani Charta v její historické podobě — a nebude bez nich ani žádný historický pohyb v budoucnu. Jsou však lidé vnitřně opravdoví, kteří by tak žít nedovedli, ani kdyby rozumem pochopili, že je to třeba výhodné pro vítězství pravdy. Pro ně byl vztah ke komunistické straně dán okamžikem poznání — třebaže to mnohdy, ba většinou, byl mnohaletý, postupný a bolestný proces. Během tohoto procesu si často sami nebyli vědomi vnitřní zákonitosti svého směřování, ba zpěčovali se mu.

Je pozoruhodné, jak často tuto vnitřní zákonitost jejich vývoje pochopili stalinisté. I to vysvětluje mnohé lidské osudy posledních dvaceti let.

Pro člověka, jako je Otta Bednářová, byl její vztah ke komunistickému režimu a její osud v něm rozhodnut v létě 1963, třebaže si toho ještě nebyla plně vědoma. Krátce po Novém roce 1964 začala pracovat na pořadu o volbě povolání a je přirozené, že se záhy setkala se směrnicemi pro „rozmísťování“ mládeže. A stejně přirozené je, že ji zaujala především lidská stránka věci, jednotlivé konkrétní osudy mladých lidí, jejichž životy byly poznamenány usneseními.

Seznámila se s příběhem dívky z Vysokého Mýta, která byla vyloučena dodatečně ze studia na zásah vlády města. Bednářové se dostaly do rukou i přípisy, v nichž místní pašové své jednání zdůvodnili: „Jako hlavní důvod je to, že nebyl brán zřetel na sociální původ. Jde o dceru velkého živnostníka… I když její otec aktivně pracoval v komisi pro přípravu oslav 700 let založení města, je zde důvodné podezření, že tak činil ze zištných důvodů, aby syna a dceru dostal na školy…; jen přeměny k socialismu zabránily dalšímu rozšiřování (jeho, JT) truhlářského závodu…“

Bednářová se vrhla do práce s celou svou vášní pro spravedlnost. Dříve říkala „neubližovat, ale pomáhat“. Teď již neměla iluze, že by bylo třeba jakkoli pomáhat těm, kteří ubližují: věděla přesně, že chce pomáhat těm, jimž se ubližuje. Ukázala místní náčelníky v jejich pravé podobě, despotické, samolibé, primitivní, neschopné…

Ze žvanění těchto veličin, přistižených in flagranti, aniž si to zpočátku uvědomili, vyšlo najevo i jejich zneužívání moci, nepotismus… A snad i neobvyklá rychlost přípravných prací přispěla k tomu, že cenzura zakolísala, ztratila kontrolu — 31. 3. 1964 se pořad vysílal. „Rozhodnost a důslednost, s jakou redaktorka celý případ až do konce vedla, byla ohromná. …“ Ohlas byl neuvěřitelný a okamžitý. Došlo přes tisíc souhlasných dopisů.

„Píšem Vám bezprostredne po skončení vysielania! Blahoželám, blahoželám — blahoželám!“ — „Byli jsme tak mile překvapeni tou pravdou, kterou Vy rozšiřujete… Přejeme Vám z upřímného srdce mnoho zdaru ve Vaší snaze napravit zlo dobrem…“ — „Měla jste včera jistě mnoho přátel, kteří … by si přáli, abyste dál potírali špinavost a neschopnost…“

„Myslím si, že takovýchto porušení demokracie, práva občana je u nás bezpočet…“ — „A co proti tomu dělá strana? Jak můžeme věřit straně, když v žádném takovém případě nezasáhne a nezjedná nápravu?“

Právě to jistě chtěla divákům Otta Bednářová říci.

A právě proto některé z došlých dopisů hovořily jinou řečí: „Byla jsem tak rozčilena, že jsem nebyla schopna více vnímat… reportáž je úplný zmatek… vždyť již vidím, kolik potrefených se dnes ozve!“

— „Co chtěli například říci slovy, že děti za rodiče nemohou?... prakticky přiřkli nezadatelné právo na studium i těm, kdo jsou zcela v zajetí protisocialistické ideologie… Nebo snad jako módu proklamují farizejský humanismus, ve kterém jde o odčinění ,křivd‘ jednotlivců na účet společnosti?“

— „Nelíbí se mi, že dáváte do televize případy, které vrhají špatné světlo na funkcionáře MNV… Jakého původu je p. redaktorka?“

— „Tak daleko a veřejně, jako jdete u vás, nešel ani Pöttefiho (sic, JT) kroužek v Maďarsku před neblahým podzimem 1956… Jestli si ale myslíte, že ... míříte přímo do strany, do jejího vedení, do zásad a principů její politiky, pak se mýlíte… Dle mého názoru je to neseriózní, zejména před volbami, jakoby přímo navádějící…“

Všeobecné vzrušení se odrazilo dokonce i v tisku řízeném komunistickou stranou. Kultura tehdy napsala: „Neviděli jsme již dlouho v televizi pořad, který by dovedl pouhou objektivní analýzou životního jevu a jeho příčin vést diváky k tak konkrétnímu zamyšlení nad otázkami socialistické morálky a odpovědnosti. Autentičnost jednotlivých výpovědí vtiskla tomuto vysílání nenapodobitelně pravdivou atmosféru.“

Avšak nad tímto ojedinělým reformistickým hlasem nabyla drtivé převahy kampaň zorganizovaná podle osvědčených zásad: „Ústřední výbor dostává desítky dopisů, ve kterých jsou ostře kritizováni redaktoři…“

— „Zveřejnili své subjektivní liberalistické názory, které hraničí s útoky proti zájmům dělnické třídy a naší Komunistické strany Československa.“

— „Poctiví občané … se disciplinovaně podřizují rozhodnutím komisí, ale … lidé postižení únorem 1948… se odvolávají…“ — „Funkcionáři strany … a poctiví pracující nesouhlasí se stanoviskem redaktorů, rozhořčeně jejich liberalistické beztřídní a bezzásadové stanovisko odsuzují a ptají se, jaké závěry vůči nim budou vyvozeny…“ (místní stranický tisk, jaro 1964).

V ten týden právě probíhaly krajské konference KSČ, a tak všechny odsoudily pořad Otty Bednářové, všechny týmiž zlověstnými stalinistickými větami — podle téže cyklostylované předlohy z ústředí. Případ byl projednáván na nejvyšších místech, nejvyšší komise se střídaly ve Vysokém Mýtě…

Ale časy byly nejisté: stranická organizace v televizi se postavila za Bednářovou, vedení ji nechtělo vyhodit, odmítlo vydat adresy souhlasících diváků. A případ byl nakonec rozřešen způsobem velice charakteristickým pro tu dobu: šéfredaktoru bylo uloženo provést na obrazovce pokání: vykoná-li to, bude dívka, o niž v pořadu šlo, moci studovat a její otec zůstane v zaměstnání: odmítne-li šéfredaktor, bude vyhozena dívka, její otec i bratr.

Šéfredaktor se pokál, jak předepisuje rituál, a paní Otta dostala důtku a nesměla vystupovat na obrazovce, neboť: „K negativnímu vyznění celého případu přispělo sugestivní zpracování, které vyznělo z celého případu nejdramatičtěji … a tím tento případ strhl na sebe výjimečnou pozornost diváků.“ (Závěr zvláštní televizní komise.)

O tempora!

Napadení funkcionáři, jimž se dostalo oficiální satisfakce, rozvinuli pak svůj útok. Tak vzniklo známé „stanovisko okresní organizace KSČ z Ústí nad Orlicí k situaci na kulturní a umělecké frontě“ z prosince 1964, které bylo rukavicí stalinistů hozenou „pravé úchylce“ v poměru ke kultuře. Reportáž paní Otty posloužila za klíčový argument.

A v březnu 1965 učinil pod jejich tlakem i Ústřední výbor KSČ zvláštní usnesení o situaci v televizi, to jest především o reportáži z Vysokého Mýta. Odsoudil, že byla porušena „zásada odpovědné konzultace“ kritických materiálů. „Odklon od věcného třídně politického pohledu … k ekvilibristice s odtržitě chápanými pojmy ,svědomí‘, ,odvaha‘, ,lidskost‘, ,pravda‘ k zdravému vývoji společnosti nijak nepřispívá.“

Myslím, že Otta Bednářová tehdy ještě nebyla vnitřně připravena na hněv mocných, který ji zasáhl. Proti tomu všemu, co ji postihlo později, zdá se ovšem tehdejší štvanice pouhou hrou na honěnou.

Avšak jak by asi na takovou „hru“ reagovali novináři, zvyklí na konflikty s demokratickými, nebo třeba i autoritativními, ale nikoli totalitními vládami? Je strašné stát v konfliktu se státem, který je všechno — vládce, vlastník, zaměstnavatel, společnost, veřejné mínění, církev i bůh.

Nesnižuje v mých očích Ottu Bednářovou, myslím-li si, že pravou příčinou všech jejích nemocí z války, které se obnovily, byla psychická deprese a prostý lidský strach ze štvanice, kterou proti ní rozpoutali. Tím více si cením, že přes všechnu slabost těla dokázala neodvolat a zůstat věrna své pravdě. I své vnitřní pravdě.

Ale v té nejisté době se mohlo stát i to, že kolektiv tavičů z ostravské Nové Hutě napsal takovýto dopis: „Pánové! Již dlouhou dobu jsme na obrazovce neviděli redaktorku soudružku Bednářovou… Takových lidí je u vás pořídku a … vůči nám je to nezodpovědné, když je vyřazujete … žádáme o vysvětlení.“

Stalo se i to, že v červnu 1965 vedení televize požádalo o návrat Otty Bednářové — pochopitelně s odůvodněním, že „výchovné opatření v průběhu roku na s. Bednářovou plně zapůsobilo“. A Bednářová se ke své práci v létě 1965 opravdu vrátila.

V nastávajících necelých třech letech měla Otta Bednářová zpola zavázaná ústa. Počet pořadů její redakce byl snížen na polovinu, připravené pořady byly sedmkrát zakázány…

Tomuto období jsme tenkrát ne docela výstižně říkali „ezopovské“. Znamenalo to nekonečné únavné dohadování s „vyššími místy“ o každý řádek, o každé slůvko. Znamenalo to škodolibá potěšení z každé propašované polopravdy, třeba sebevíc zaobalené a často až nesrozumitelné. Také však nejasnou pachuť z každé dokončené práce. Bylo to ustavičné taktizování s pravdou.

Také Otta Bednářová se naučila používat mimikry — odkazy na Usnesení, směrnice, referáty předáků. Čím méně teď věřila komunistickému pseudonáboženství, tím víc ustupovala oficiálnímu jazyku, a to kazilo její styl. Takový byl ráz doby, a jejích skvrn nebyla ani ona prosta. Avšak neztratila nikdy svůj cíl, a tím byla spravedlnost, lidskost, mravnost.

Ostatně se snažila, aby toto mimikry bylo pokud možno jen v interních materiálech, ve zdůvodňování pořadů. Na obrazovce byla dál bezprostřední. Pečovala zpravidla jen o to, aby získala do pořadu nějakého inteligentnějšího funkcionáře, a ten pak vykonal nutnou úlitbu.

Nadále se snažila exponovat naléhavé společenské problémy, zejména okolo mládeže. Měla těžkou práci. Když v létě 1967 připravila pořad o trampech, štvancích té doby s vypěstovanou naprostou nedůvěrou ve vše oficiální, tedy také televizi, stala se pro ně „váženou a milou Otkou“.

„Mohu Ti bez obalu prozradit, že sis u všech trampů vydobyla hluboké sympatie. A to je co říci!“ napsal jí jeden z trampů. Ty sympatie si Bednářová získala například tím, že trampům zaručila jejich „imprimatur“ na svůj pořad o nich.

Přibližně v téže době reagoval pracovník ÚV KSČ na její pořad o výchově takto: „Nepovažuji za správné, že mládeži předkládáme vysílání o výchově. To ukazuje nejasnost v záměru … námět silně trpí negativismem.“

Patřilo k té době i to, že mimikry a hantýrka se vydávala, a někdy snad i opravdu byla považována za součást kvalifikace novináře. Byla to jen druhá strana toho, že politické skandály byly vydávány (např. v citovaném usnesení ÚV KSČ) za nedostatky odborné. Taktizování s pravdou bylo pak logicky součástí kvalifikace.

Každý z nás zná tu dobu. A právě z ní vyrůstá pozdější osvobodivé rozhodnutí těch, kteří tuto dobu překonali: NEŽÍT VE LŽI. Pročítáme-li scénáře Otty Bednářové z tehdejší doby teď, pod svrchovaným dojmem její heroické a čisté osobnosti, líbí se nám méně než ty předchozí.

V těch starších, třeba méně formálně dokonalých, třeba daleko naivnějších, není dávkování poznané pravdy. Ale v této „ezopovské“ době, pod touto zkušeností dávkování poznané pravdy, se též vyhranila její osobnost právě tak, jak ji známe.

Není důvod k nostalgii ani ke zklamání nad tehdejší Ottou Bednářovou, protože ona ve svém zápase o vlastní tvář vyhrála. Ale co všechno mohla vykonat a jak mohla vyrůst ta „zuřivá reportérka“, a k čemu mohla dospět tato generace českých publicistů, kdyby nebylo cenzury a autocenzury těch let!

Jaro osmašedesátého roku otevřelo cestu čtyřem jejím zakázaným pořadům na obrazovky. V televizi a tisku se mluvilo o jejím „případu“: „Otka Bednářová se ještě dnes těžko dostává z nervového zhroucení a její stav ještě dnes není uspokojivý.“

Nechtěla těžit ze své satisfakce. Avšak když viděla, jak Případ Vysoké Mýto pokračuje, nemohla zůstat stranou. Volala na poplach, že ve funkcích zůstávají stále titíž okresní satrapové, se stejnými cíli a stejnými metodami, že se drží zuby nehty svých pozic.

Ba dokonce gradonačalnik, který v roce 1964 disponoval fotokopiemi soukromých dopisů „třídních nepřátel“, jakož i přesnými relacemi o každém kroku a slově televizního štábu na „svém“ okrese, byl znovu navrhován do svých funkcí, tentokráte co garant nové politiky. Proti tomuto podvodu dala se Bednářová do boje. Ne za svou křivdu a ne pro svou popularitu.

V dubnu 1968 připravila pořad Poprvé k volbám, který dává nahlédnout do tehdejších jejích představ. V první rovině se zabývá životním prostředím a lidskými důsledky primitivního průmyslového rozvoje jako naléhavým občanským a volebním problémem.

Ve druhé rovině jde však o to, jak vzniká odcizení občanů od státu: jak jsou přezírány jejich potřeby, názory a přání, jak vzniká rezignace a vítězí všeobecné „s tím se nedá nic dělat!“. Je to vpravdě studie o rozpadu občanské společnosti argumentující každodenními problémy lidského života.

V létě toho roku vysílal se její vrcholný pořad Svědectví pro výstrahu. Byl věnován otřesnému zážitku z roku 1963 — „jako výstraha všem, abychom nezapomněli a nikdy už nedovolili něco podobného… Abychom si v budoucnu dali všichni pozor na každý sebemenší náznak. Abychom … vytvořili takové záruky, že opakování nebude už nikdy možné…“

Čteme-li dnes tyto věty, cítíme především hořkost nad jejím nynějším osudem. Musíme ale ocenit i její důslednost, pronikavost úsudku a prozíravost. Otta Bednářová kritizuje i Dubčeka za utajování případu před veřejností, a volá na poplach: „Chci poznat všechny okolnosti toho, jak k tomu docházelo. … Nejde nám jistě o mstu nebo odplatu… Jen by se jedno zlo nahradilo druhým…“

Jasností této základní myšlenky a důsledností v ní to byl jeden z nejlepších pořadů na to téma a měl velký ohlas mezi diváky i v tisku. Svým vystupováním během „pražského jara“ a potom v srpnu 1968 získala si Otta Bednářová všeobecný respekt a morální kredit mezi kolegy, takže v únoru 1969 byla zvolena do Ústředního výboru Českého svazu filmových a televizních umělců (ČEFITES).

Nastala vrcholná fáze její televizní tvorby. Překonala již zdravotní krizi, profesionálně nejvíce vyspěla, plně si politicky i mravně ujasnila svůj postoj — a pochopila chvíli, v níž jde o vše. Byla ve vrcholné formě a uplatňovala své sugestivní kouzlo a svůj osobitý styl: nebála se formalistických experimentů — ani těch, proti nimž volala do boje.

Na duben 1969 připravila spolu s Milanem Schulzem pořad Člověk a židle o „podílu funkce na odlidštění člověka“ — „zabránit zvůli — každé bezpráví se týká všech.“ Tak o tom píše sama ve svém novinovém článku.

Volala do boje proti znovu se šikujícímu stalinistickému podzemí. A vedle toho se zamýšlela i nad základními otázkami české národní politiky a nad morálními důsledky ustavičných českých kapitulací a českého takzvaného realismu.

Když se teď probírám v jejích papírech, s nostalgií a trochou profesionálního vzteku, že se její zapomínání na sebe samu projevuje i v nich, dostává se mi do rukou její příprava na pořad Zlatá střední cesta, který měl být natáčen koncem dubna a vysílán v polovině května 1969. Prosadila si schválení pořadu vedením televize („Myšlenkově jasné!“), nebylo však v její moci vyhnout se důsledkům dubnového „převzetí moci“.

S dojetím vidím, jak k této besedě zamýšlela pozvat Jaroslava Šabatu — a také mne. Počítala s našimi veřejnými odsudky notorického slabošství českých politických reprezentací. Chtěla naše volání na poplach podpořit svým publicistickým uměním.

Na závěr plánovala slova Jaroslava Šabaty: „Věrnost, smysl pro povinnost, hrdinství, obětavost, dostání slibu — to jsou hlavní zásady, ze kterých nelze ustoupit. Jako protihráči stojí: podvod, lež a zrada... Je to věčné napětí...“ —

A pak Šabatův citát z TGM: „Ne zlatá střední cesta, nýbrž jasný cíl a jeho promyšlené stálé dosahování.“

Nebylo nám dopřáno tehdy se fyzicky sejít a pronést tato slova. Snad jsme, každý z nás jednotlivě, toto poselství dokázali vyslovit svým jednáním v nastávajících těžkých letech. Každý jsme za to museli platit. A oněm „protihráčům“ nebylo zřejmě dost toho, čím již musela zaplatit paní Otta.

Konečný pád Dubčekovských reformistů byl vzápětí následován zásahem proti tisku. Také v televizi byla od té chvíle vyloučena jakákoliv politická publicistika, samozřejmě kromě servilní podpory staronových aparátníků.

Za těchto okolností se Bednářová nesnažila jít onou domnělou „zlatou střední cestou“, která tolik jiných dovedla k tomu, že nejprve napomohli „konsolidaci“, aby se pak ocitli pod jejími koly. Zůstala svému předsevzetí věrná.

Ale stejně charakteristické pro ni je, že nechtěla považovat za ztracené nebo zbytečné vše. Netaktizovala s pravdou. Zkoušela však nevyslovovat se vůbec o politice a zabývat se každodenním životem lidí a jejich vzájemnými vztahy.

Vždyť Dobrý člověk ještě žije — tak nazvala svůj pořad o vánocích 1969. Život, jednotliví konkrétní lidé, jejich štěstí, jejich vzájemné vztahy a ovšem také jejich lidská důstojnost byly vždy smyslem práce Otty Bednářové, a všechna mravní imperativa, jimiž řídila svůj život, vždy cítila jako reálná, životná, bezprostřední. Živý člověk, ne abstraktní ideje určovaly její humanismus a demokratismus.

Vztahy mezi rodiči a dětmi, problémy mladých rodin, volba povolání, disharmonický vývoj osobnosti, ba i problémy dívek malého tělesného vzrůstu — to bylo teď jejím zájmem. A ovšem za tím vším SNY A IDEÁLY mladých lidí.

„Jde o podíl sebe sama na vlastní výchově pro život,“ píše. Fanatický politický opozičník může být i zklamán konstatováním, že tyto podubnové pořady nebyly pro Bednářovou pouhou kamufláží, příležitostí, aby skrytě dál propagovala opoziční politická stanoviska.

Má-li to kdo vskutku za minus, je to jenom důkazem jeho vlastní povrchnosti. Bednářová tím projevila nejen solidní přístup plný poctivosti a úcty k vlastní práci. Proti obludě tzv. Konsolidace, ničící všechny hodnoty, proti ZKÁZE a „tomu, co se nic nazývá“, chce ubránit alespoň to poslední: chce ubránit mladou generaci proti pocitu zmarnění proti nihilismu…

Jde jí o generaci, která je zároveň nejméně vinna a nejvíce traumatizována daným špatným a stále se zhoršujícím stavem společnosti… Myslím, že smysl a heroičnost tohoto tehdejšího úsilí Otty Bednářové vystupuje právě z perspektivy naší doby, našich nynějších poměrů, na pozadí dnešní naprosté devastace všech, zdaleka nikoli jen politických hodnot a občanských ctností.

Je ostatně příznačné, že režim zvaný Konsolidace nesnesl toto publicistické působení Bednářové a v roce 1970 ji z televize vyhodil. Zdá se mně, že to nebyl úplný konec její televizní publicistiky. Myslím, že se po nějakou dobu ještě snažila promlouvat k mladým pod vypůjčenými jmény, a ne-li, že přinejmenším její inspirace byla na některých pořadech pro mladé patrná.

Když nakonec zvítězila Konsolidace v nejextrémnější podobě, jakou si kdo v Československu dovedl představit, muselo to pro Ottu Bednářovou znamenat těžkou i osobní krizi. Namísto tvůrčí práce, v níž nalézala uspokojení, úspěch a mimořádný obdiv a respekt svých diváků, posluchačů i kolegů, stala se jejím údělem těžká fyzická práce, nepřiměřená jejímu zdraví.

Myslím však, že ještě víc než tyto zjevné fyzické příčiny se na jejím zdravotním stavu projevila ztráta toho, co dávalo smysl jejímu dosavadnímu usilování: ztráta možnosti hledat pravdu o bolestivých problémech společnosti a říkat ji spoluobčanům otevřeně do očí.

Tváří v tvář této životní krizi projevila Otta Bednářová tolik duchovní a mravní síly, že to zaslouží nejvyššího obdivu. Nemohla vůlí překonat nemoc a odstranit bolest.

Svérázné „vyřešení“ těchto problémů připadlo na zkonsolidované lékaře a soudce, kteří ji, do té doby plně invalidní, po podpisu Charty prohlásili za zcela zdravou, a tak zbavili všech prostředků k obživě. Ona sama však dokázala ještě jednou překonat vlastní omezení a slabost a i v nové těžké situaci nalézt smysluplný způsob vlastního žití.

Vím, že většině těch, kdo snad budou tento můj medailon číst, se bude zdát jako nadsazené, když napíšu, že právě v té době vytvořila Otta Bednářová své nejlepší a nejhumanističtější práce. Myslím, že tyto práce budou patřit do dějin mravního sebezpytování českého národa a též do dějin české literatury.

Ona sama svou neobyčejnou skromností a ustavičnou pohotovostí sloužit druhým přispěla k tomu, že v obecném povědomí její podoba obětavé a solidární duše překryla její výrazně osobitou a neobyčejně záslužnou tvorbu. Myslím však, že k tomu přispělo i nepochopení příliš „politizující“ intelektuální společnosti.

Otta Bednářová nezasáhla do žádné z diskusí, zda pracovat a jak pracovat za daných poměrů. Viditelně ji znechucovaly. Ponechávala každému, aby rozhodoval sám, co může a dokáže a co nikoli. Když jí bylo znemožněno vystupovat v televizi a v rozhlase, psala.

Vynikajícím výsledkem tohoto jejího úsilí o nové překonání sebe jsou dvě práce, které ona sama nazývala skromně „reportáže“. První z nich má název Jak jsem šla navštívit Klementa Lukeše. Je to skvělá, do detailů přesná, „exaktní“ a přitom neobyčejně citově exponovaná, eticky naléhavá, provokující reportáž z vězeňské nemocnice. Je to výzva adresovaná ani ne tak mocným, jako spíše lhostejným, nezúčastněným a do své domnělé dokonalosti zabydleným spoluobčanům, kteří nechtějí vidět utrpení bližního, omlouvajíce je jeho nedokonalostí.

Když jsem poprvé přečetl tuto práci, řekl jsem paní Ottě, že snad vůbec neví, co to napsala. Česká literatura má již četná díla, jež se zabývají situací v žalářích. Po příslušných stranických usneseních, odsuzujících „minulou praxi“, se takové práce čas od času bezmála hromadily. Některé z nich byly velice sugestivní.

Samozřejmě se skoro všechny věnovaly případům politickým — však také ony byly předmětem dodatečných rehabilitací a odsudků. Ale to, co česká literatura nemá (to, co u nás známe jen například z literatury ruské), je živý, dnes a nedaleko od nás trpící člověk, jenž je předmětem spisovatelčina účastného a laskavého zájmu zcela bez ohledu na politické souvislosti i na jeho vinu před zákonem státním i Božím. A právě to udělala Bednářová.

— Není to náhodou, ale zákonitým paradoxem režimu Konsolidace, že právě tato práce Otty Bednářové, tak radikálně překonávající primitivní političnost, se stala předmětem trestního stíhání proti ní. (Toto stíhání pokračuje.)

Druhá „reportáž“ Otty Bednářové, Monika Ledererová, je pohledem do světa dítěte politického vězně — a tedy, zdá se mně, jakýmsi památníkem obětí českého zápasu o svobodu v letech sedmdesátých. I zde Otta Bednářová pokračovala v tom, co bylo jejím zájmem ex professo; i zde si pro to musela nalézt a také se zdarem nalezla novou, osobitou a pregnantní formu.

***

Když byla zahájena akce Kmen, vylomila státní policie dveře v jejím bytě a na chatě a vykonala prohlídku také v bytě jejího syna. Otta Bednářová nebyla doma. Dokončila rozdělanou práci, pak se políbila s přítelkyní a šla se dát zatknout.

Od té chvíle nemám o ní žádnou zprávu. Bezpečně však vím, že v úvodním výslechu vyznala věrnost své pravdě a poté odmítla jakoukoli další výpověď. Vím to proto, že není v moci kohokoli, dokonce snad ani v moci jejího vlastního „já“, aby se vychýlila ze své dráhy.

6. července 1979

NB:

Po přečtení toho, co jsem napsal, shledávám, že o ní spontánně píšu v minulém čase. Ponechávám to bez opravy. Bude to důvodné, nebude-li dostatek solidarity lidí, kteří její věc vezmou za svou.

A má-li snad nějaký takzvaně VYŠŠÍ ZÁJEM, například obecný zájem na détente, stát v cestě uplatnění této solidarity, pak tento takzvaně Vyšší Zájem zasluhuje zavržení a opovržení. Uvolnění musí být též uvolněním drastického sporu mravně kategorického člověka s cynickou totalitní mocí. Musí se nalézt cesta, která by takovému jedinci ponechala mravní integritu, aniž by za to zaplatil fyzickou záhubou.

Text pod původním názvem Proč bude odsouzena Otta Bednářová vydalo nakladatelství Triáda jako dvaadvacátou kapitolu souboru textů Jana Tesaře: Co počít ve vlkově břiše. Práce o vytváření struktur občanské společnosti z let 1968—1980. (Editor Robert Krumphanzl. Praha, Triáda 2018.) Text je v obsahu datován červenec 1979 a autor jej tehdy napsal z podnětu Otty Bednářové. Vydání v Triádě doprovází poznámka: „Všechny graficky odlišné, respektive podtržené pasáže jsou citáty z dobových materiálů: scénářů, článků, odborných metodických pojednání a úvah v odborných časopisech, zápisů z odborných seminářů a dopisů diváků.“

Pro vydání v Deníku Referendum, pro něž jsme se rozhodli v dohodě s autorem v přesvědčení, že se jedná o nejlepší způsob, jak památku Otty Bednářové připomenout, jsme v omezené míře zasáhli do členění odstavců a dobový způsob strojopisného p r o l o ž e n í textu jsme nahradili tučným řezem.

Ve vydavatelství Tridála vyšel rovněž výbor z textů Otty Bednářové.