Pane předsedo,

každý stát musí chránit své orgány, jak řekl pan prokurátor; každý stát musí ale také chránit své občany. Je-li občan donucován k poslušnosti hrubými prostředky nebo dokonce násilím, musí se bránit. Člověk není pes, pane prokurátore, a má právo, aby se s ním jednalo jako se svobodným tvorem, i když třeba není svobodný občan. Měl jsem se dopustit trestného činu tím, že jsem napadl příslušníka VB Radišu Stojkoviče hrubým vulgárním výrokem a vyťal mu políček.

Rozhodně popírám, že jsem výrazu „kurvo esenbácká“ užil. Nikdy ve svém životě jsem slovo „kurva“ nepoužíval, ani tehdy ne, když jsem je slyšel stále kolem sebe v prostředích, kde se to slovo používá jako běžné citoslovce, ať už to bylo při totálním nasazení za války, ve vězení, ale i jinde; já jsem tohoto slova neužíval nikdy ani jakožto citoslovce, a mohl bych k tomu opatřit řadu důkazů.

Políček jsem příslušníkovi Stojkovičovi vyťal, pane předsedo, jednal jsem tak ale v naprostém přesvědčení, že Stojkovič překročil pravomoc veřejného činitele, a nepožívá žádné právní ochrany. Vždyť se tak stalo v situaci, kdy na mne příslušník Stojkovič, po prakticky provedené osobní prohlídce, které jsem se bez odporu podrobil, začal křičet: „Co si sedáte? Já jsem ještě neskončil!“ Smýkl mnou z pohovky, na které jsem si právě v sedě obouval boty, postrčil mne do středu místnosti a hrubě do mne vrážel, přikazoval mi, abych se postavil rovně s rukama připaženýma k tělu, jako kdybych byl někde v koncentráku. Tedy v situaci, kdy mne napadal a ponižoval mou lidskou důstojnost.

Nad to jsem se mohl právem obávat, že jeho křik a jeho bezdůvodné hrubé zacházení znamenají, že chce pokračovat v násilnostech, které proti mně použil již předtím na wc a na chodbě, kde mne udeřil a bil mnou o zeď. Samozřejmě jsem se ohradil, ptal jsem se: „Jako co jsem vlastně tady, jako předvedený, zadržený nebo obviněný? A z čeho jsem vůbec obviňován?“

A když mnou Stojkovič začal znovu cloumat, vyťal jsem mu v přirozeném rozhořčení políček. Rozhodně jsem hrubě neurazil příslušníka Stojkoviče při výkonu jeho povinnosti nebo pro tento výkon. Říkám-li, že nejsem právě rád, že jsem takto jednal, říkám zároveň, že se rozhodně necítím vinen ve smyslu obžaloby. Vím, proč se mi podsouvá jmenovaný vulgární výrok, abych mohl být označen za „obyčejného kriminálníka“, za „podřadného občana“ a aby se o mně jako o takovém psalo.

Zde je na místě připomenout širší souvislosti tohoto případu, které mají jednoznačně politický charakter; nebudu o tom hovořit podrobněji, protože pan předseda by mě k tomu jistě při nejmenším nevybízel. Bylo zde však připomínáno mé minulé odsouzení i mé podmíněné propuštění v roce 1976, i to, že šlo o politický konflikt.

Pan prokurátor řekl, že jsem se z minulého trestu a jeho výkonu dostatečně nepoučil. Jak je vidět z mého chování, které je tím třeba považovat za zvlášť společensky nebezpečné. Skutečně jsem se v tomto smyslu nepoučil. Považoval jsem a považuji své tehdejší odsouzení za údajné podvracení republiky za nespravedlivé, nikdy jsem se necítil vinen, odmítl jsem i usnesení o mém podmínečném propuštění v roce 1976 a prohlásil jsem, že budu trvat na plné rehabilitaci.

Z čeho jsem se však hluboce poučil, to je dějinná zkušenost celého dělnického hnutí. Ve smyslu tohoto poučení jsem jednal a budu jednat, ve smyslu tohoto poučení opakuji teď před tímto soudem, že každý stát musí dodržovat a chránit práva svých občanů, ve smyslu tohoto poučení budu hovořit i před každým dalším případným soudem. To je všechno, co jsem chtěl říci.

Záznam pořídila bezprostředně po hlavním líčení Zdena Tominová, která byla jednání soudu přítomná jako důvěrník obžalovaného. Záznam je pořízen podle paměti, s nejvyšší možnou snahou o reprodukci obsahu, myšlenkového sledu i vlastní textace posledního slova Jaroslava Šabaty před vynesením rozsudku. Pokud došlo k některým nepřesnostem, je to důsledek nedokonalosti lidské paměti a Zdena Tominová se Jaroslavu Šabatovi předem omlouvá. 11. 1. 1979 Zdena Tominová