Už je to týden, co o Jaroslavu Šabatovi mluvím s přáteli i cizími lidmi v minulém čase. A přesto jako by jeho odchod na mne dosud nedolehl. Snad je to tím, že sedmý den ležím v jeho textech, dopisech, knihách, snad je to těmi živými vzpomínkami na naše četná setkání. A stále mám u sebe telefon, kdyby Jaroslav opět zavolal a s typickou naléhavostí i optimismem zároveň spustil: „Lukáši,…“

Potkali jsme se poprvé v půlce devadesátých let, když jsem v Brně studoval. Naše společná kamarádka Hanka Holcnerová (která se s Jaroslavem skamarádila už v časech Charty 77 ) mě za  legendárním Šabatou (znal jsem jej z dávného vysílání „štvavých vysílaček“, Pithartovy české vlády, ale zejména z řady esejů) zavedla do restaurace Hotelu U Jakuba, kde obvykle u dvojky Frankovky „úřadoval“. Ve vedlejším domě v mezaninu sídlilo Občanské hnutí, kde jsme s Hankou trávili spoustu času, o pár pater nad námi byla kancelář Hnutí Duha tehdy vedeného Jakubem Patočkou, mým vrstevníkem, kterého Jaroslav, jenž bydlel za rohem, stáhl do svých sítí stejně jako mne.

Nebylo to nic zvláštního. Vždy se cítil dobře ve společnosti lidí o generaci, dvě, tři mladších. Platilo to, když přednášel studentům, platilo to v disentu, platilo to po listopadu 89, platilo to prostě pořád. Ceremoniály jej nezajímaly, co nevidět nabídl tykání a šel přímo k věci…

Šibalsky to zkoušel zleva zprava: prvním cílem Jaroslava Šabaty bylo zlákat mne (a Hanku) do prostředí sociální demokracie. Během vášnivých debat jsme dlouho odolávali. Levicově liberální Občanské hnutí bylo naším světem. Následovali jsme je i do slučovací pasti s Liberální stranou národně sociální. Sám jsem nemohl jinak: v OH jsem poznal další dva muže, kteří mne - spolu s Jaroslavem - ovlivnili na celý život, Jiřího Müllera a Jiřího Dienstbiera.

Snažil jsem se zjistit, proč nás zrovna Šabata lanaří do družiny Miloše Zemana. Pochopení přišlo záhy. Úkolem dne bylo vyprofilovat ČSSD jinak než jako dlaždičskou partu ovládanou mocichtivým technokratem, který se nezastavil před žádnou opoziční smlouvou. Leč marná sláva, nešlo to, necítil jsem se být politickým bojovníkem jako Jaroslav. Scházeli jsme se a diskutovali ale dál. Jaroslav se stal stěžejní oporou mojí diplomové práce o brněnském disentu. I jeho zásluhou jsem poznal další nezapomenutelné osobnosti jako například Jaroslava Mezníka či Jana Šimsu.

V roce 2003 se Jaroslavova očka rozzářila dvojnásob: svěřil jsem se mu, že mi spolupráci nabídl Vladimír Špidla. O dva roky později, jakmile nedoceněný premiér zamířil za novou prací do Bruselu, mne Jaroslav doporučil svému oblíbenci, předsedovi Sněmovny Lubomíru Zaorálkovi. Jakkoliv jsem zjistil, že stranická politika není nic pro mě, propadl jsem hodnotám a principům, k nimž se hlásí sociálně demokratické hnutí, podobně jako Jaroslav.

Naše rozhovory dostaly čerstvou šťávu. Je typické, že jsme si nad ČSSD snad nikdy nelebedili. Naopak vždy jsme probírali její slabá místa, přešlapy, perspektivy, které opomíjí. Ať už šlo o (středo)evropský kontext nebo o spolupráci humanistických sil napříč politickým spektrem. Novodemokrat Šabata vždy zcela přesně poukazoval na styčné body sociálních demokratů, křesťanských demokratů a liberálů, ke kterým automaticky přibíral i zelené a reformátorskou odnož komunistů.

Byl mistrem dialogu a rýsovačem průsečíků. Na jedné straně nadhled, na straně druhé uvědomování si nejnižších společných jmenovatelů — to Jaroslava Šabatu provázelo, když stmeloval po osmašedesátém „komunisty v opozici“, když se podílel na kontinuální debatě křesťanů s marxisty, když sepisoval dokumenty Charty 77 a Hnutí za občanskou svobodu, když spoluzakládal OF, když usiloval o zachování česko-slovenské federace, když pracoval na česko-německém usmíření, když se vrhal do zápasů uvnitř sociální demokracie…

Jaroslavovou zásluhou jsem poznal nová prostředí, nové projekty, nové lidi. Zejména z okolí autorů Literárních novin a později Deníku Referendum se vyklubalo unikátní intelektuální prostředí. Víc sil, než bych čekal, věnoval Jaroslav v posledních letech života Masarykově demokratické akademii. S některými nápady přicházel sám (třeba s tzv. anketou MDA, která měla pomoci zformovat postoj sociálnědemokratického prostředí ke klíčovým evropským výzvám), do jiných byl — se svým svolením - uvrtáván (dluhem, který za Jaroslavem, Patrikem Eichlerem a mnou zůstává, je reakce na poslední veřejná vystoupení Güntera Grasse).

Čím déle jsem Jaroslava Šabatu sledoval, tím trpčeji jsem nesl, jak jej oficiální struktury sociální demokracie nedoceňují. On sám by si nikdy neřekl o kandidaturu na prezidenta republiky nebo čestného předsedu ČSSD, ovšem mít schovanou takovou perlu kdesi v rukávu mi do poslední chvíle připadalo jako trestuhodná chyba.

Jaroslav si to ale nepřipouštěl. Co chvíli přijížděl do Prahy, obcházel přátele a spojence z intelektuálního a politického prostředí a vedl s nimi jiskřivé debaty. Nejčastěji jsme se vídali v malostranské pivnici U tří trojek. Zkontroloval čas (vracel se od Petra Pitharta a dál měl ještě v plánu třeba Matěje Stropnického, Cyrila Svobodu, Honzu Šíchu či Patrika Eichlera a nocleh u Uhlů v Anglické), objednal dvojku červeného a dali jsme se do práce.

Později začal jezdit méně často. Sice se mu zhoršovalo jeho vlastní zdraví, on si však dělal starosti o manželku. Našel jsem si proto cestu do jeho nové úřadovny, brněnské kavárny La Solitaire. Nevím, jestli servírky věděly, koho obsluhují, spíše ne, přesto však věnovaly Jaroslavovi tu nejlepší péči. A dámy od okolních stolků pomrkávaly, jakýže prošedivělý štramák to sedí v sousedství.

Naši poslední kavárenskou dvouhodinovku jsme věnovali kandidátům pro přímou prezidentskou volbu. Jaroslav Šabata své preference odvíjel od kritérií, nikoli osobních sympatií. Probírali jsme různá. Jako nejctihodnější nám vyšla zásadovost. A Jaroslav se jal otevřeně podpořit Jiřího Dienstbiera ml., v němž uzřel sociální demokracii budoucnosti — nestrejcovskou, dynamickou, ale názorově pevnou.

Pak už zbyly jen telefonáty. Lámal jsem Jaroslava pro půlhodinové vystoupení v České televizi. Nebyl proti, ale chtěl být ve formě, důkladně připravený. Za nějaký čas, řekli jsme si. Ten teď tak nějak schází… Jaroslav ulehl na nemocniční lůžko. Marodící doma s nemocí nepoměrně banálnější, než byla ta jeho, jsem jen přes společné přátele posílal vzkazy a přijímal zprávy. Včetně té poslední, nejsmutnější.

V posteli jsem se obložil knížkami, které s Jaroslavem souvisely nebo které mi doporučil. Z e-mailu na mne vykoukly desítky dlouhých příloh, neformálních statí a esejů, které jsem kdysi ani ne vždy pečlivě prostudoval. Trochu jsem si oddychl. Než toto všechno přečtu, zpracuji, promyslím, oddálím myšlenky na to, že Jaroslav Šabata už tady není. Potom už si práci budeme muset, my jeho žáci, hledat sami.

Těším se na všechny tváře, které v sobotu před polednem v Městském divadle v Brně uvidím. Připomenou mi, jak moc nás zbývá, abychom Jaroslavovu káru táhli dál…