Už je to týden, co o Jaroslavu Šabatovi mluvím s přáteli i cizími lidmi v minulém čase. A přesto jako by jeho odchod na mne dosud nedolehl. Snad je to tím, že sedmý den ležím v jeho textech, dopisech, knihách, snad je to těmi živými vzpomínkami na naše četná setkání. A stále mám u sebe telefon, kdyby Jaroslav opět zavolal a s typickou naléhavostí i optimismem zároveň spustil: „Lukáši,…“

Potkali jsme se poprvé v půlce devadesátých let, když jsem v Brně studoval. Naše společná kamarádka Hanka Holcnerová (která se s Jaroslavem skamarádila už v časech Charty 77 ) mě za  legendárním Šabatou (znal jsem jej z dávného vysílání „štvavých vysílaček“, Pithartovy české vlády, ale zejména z řady esejů) zavedla do restaurace Hotelu U Jakuba, kde obvykle u dvojky Frankovky „úřadoval“. Ve vedlejším domě v mezaninu sídlilo Občanské hnutí, kde jsme s Hankou trávili spoustu času, o pár pater nad námi byla kancelář Hnutí Duha tehdy vedeného Jakubem Patočkou, mým vrstevníkem, kterého Jaroslav, jenž bydlel za rohem, stáhl do svých sítí stejně jako mne.

Nebylo to nic zvláštního. Vždy se cítil dobře ve společnosti lidí o generaci, dvě, tři mladších. Platilo to, když přednášel studentům, platilo to v disentu, platilo to po listopadu 89, platilo to prostě pořád. Ceremoniály jej nezajímaly, co nevidět nabídl tykání a šel přímo k věci…

Šibalsky to zkoušel zleva zprava: prvním cílem Jaroslava Šabaty bylo zlákat mne (a Hanku) do prostředí sociální demokracie. Během vášnivých debat jsme dlouho odolávali. Levicově liberální Občanské hnutí bylo naším světem. Následovali jsme je i do slučovací pasti s Liberální stranou národně sociální. Sám jsem nemohl jinak: v OH jsem poznal další dva muže, kteří mne - spolu s Jaroslavem - ovlivnili na celý život, Jiřího Müllera a Jiřího Dienstbiera.