Za dědem Vševědem

Saša Uhlová

Na zesnulého Jaroslava Šabatu v osobně laděném vyprávění vzpomíná jeho vnučka a redaktorka rubriky názory Deníku Referendum.

Zemřel Jaroslav Šabata, kterému jsme přezdívali děd Vševěd. A když jsme si jako malí hráli na Vysočině na indiány, vyřezával nám luky a šípy a dýmku míru. Tehdy měl indiánské jméno Šedý vlk.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jak byl jeho život složitý a nejednoznačný, byl můj vztah k němu podivuhodně nekomplikovaný. Milovala jsem ho.

Asi nikdy zcela nepochopím, jak on sám doopravdy reflektoval své působení v padesátých letech. Když ho jeho bývalá spolužačka a vězenkyně z padesátých let označila v přátelském rozhovoru za fanatika, aby vysvětlila, jak je to možné, nebránil se. Řekl, že je to ta lepší interpretace (myšleno ze strany ostatních), ta horší prý je, že je křivák. Nechce se mi věřit ani jednomu, protože mi rozum nebere, jak by se mohl člověk v dospělosti tak strašně změnit.

Nepoznala jsem druhého člověka, který by s takovým zájmem a pokorou přistupoval k myšlenkám a názorům druhých. Nikdy mi neřekl, že je něco blbost, i když by klidně mohl, protože nejrůznějších blbostí vyprodukuju za jediný den celou řadu. Nad vším se naopak zamýšlel, zvažoval to, někdy souhlasil, někdy polemizoval, ale vždy to byla zajímavá diskuze. Nikoho neodsuzoval. Při své zásadovosti byl neuvěřitelně nedogmatický.

Mohla jsem ho vzít mezi své známé a kamarády, kteří měli naprosto odlišné politické názory, nebo jen přejímali bez hlubší reflexe obecně sdílená klišé, a on s nimi dokázal rozprávět s takovým zaujetím, že výsledná debata byla skutečně pozoruhodná. Měl zvláštní dar diskuzi otevírat a vyvolávat v lidech chuť přemýšlet a zajímat se o veřejné dění.

Odešel rychle. Ještě počátkem minulého týdne se zdálo nemožné, že by to mohlo přijít tak náhle. Dokázal se starat o svou ženu, diskutovat, poskytl rozhovor...

Když jsem se s ním v neděli loučila, vysvětlovala jsem mu, že odjíždím a oba jsme věděli, že se vidíme naposled, usmál se a řekl, že to chápe, že to všechno chápe, ale že doufá, že já tomu všemu rozumím ještě lépe než on, protože jak se to tam všechno skládá a střídají všichni ti lidé (kteří se s ním přicházeli rozloučit), začíná to nabírat poněkud groteskní charakter.

A den před tím, když se ho ptal můj bratranec, zda by měl pro svá vnoučata nějakou radu do života, nějakou podstatnou zkušenost, kterou by chtěl připomenout, řekl: „Všichni jsme v podstatě křesťani.“

    Diskuse