Sociální demokrat Jaroslav
Oto NovotnýJaroslav Šabata byl sociální demokrat, který se vymezoval proti partajním aparátčíkům uzavírajícím stranu před veřejností a pěstujícím kult vlastní výjimečnosti. Stranickou politiku pojímal jako veskrze věc veřejnou.
K úmrtí Jaroslava Šabaty vyšlo na DR několik hezkých článků (Patrik Eichler, Jakub Patočka, Jan Černý, Saša Uhlová). Zajímavé je, že diskuse k nim je takřka nulová. Myslím, že je to příznačné a má to několik důvodů. Jaroslav napsal mnoho textů, ale zatím pohříchu neexistuje ucelená monografie, která by je širší odborné veřejnosti zpřístupnila. Nyní bude na jeho pokračovatelích tento handicap odčinit. Jaroslav byl na jedné straně hlubokomyslný teoretik demokracie, jeho způsob myšlení byl však velmi komplexní a bez podrobnějšího studia textů těžko uchopitelný.
Jaroslav se zabýval hodně praktickou politikou, byl spojen s jejími každodenními „přízemními“ problémy, takže často od teoretického pozadí svého praktického politického angažmá „odváděl“ pozornost. Jaroslav nebyl standardním vizionářem radikálně levicového typu, který nabízí jednoduché recepty na „systémové alternativy“ ke kapitalismu. Proto se může zdát pro mnohé radikály oportunisticky pro-systémovým, a tudíž méně zajímavým a inspirativním.
Ač sociální demokrat, Jaroslav nebyl nikterak šířeji reflektován ani v ČSSD, i když zde měl řadu stoupenců. Když se zapojoval do nejrůznějších zápasů o charakter a politiku této strany, nebýval vždy na straně „vítězů“. Někteří mu to zlomyslně vyčítali, jako např. Miloš Zeman, jehož „kouzlu“ na rozdíl od mnoha straníků Jaroslav nikdy nepropadl. Prohlédl v něm inteligentního demagoga a populistu, který preferuje čistě mocenské pojetí politiky, a který opozičně smluvním paktem s Klausem zatáhl i sociálnědemokratickou levici do sítě klientelismu a korupčních praktik. Proti tomuto opozičně smluvnímu dědictví vedl v sociální demokracii nesmiřitelný boj.
K posledním dvěma odstavcům pak jen poznámečku. Nesouhlasím s Habermasem, současnost je restaurací protifeudálního demokratismu, který už byl překonán. Opravdu se čeká na demokratismus postkapitalistické éry, k němuž bylo nakročeno, ať si o tom myslíme co chceme.
Habermas třeba v jednom rozhovoru tvrdí, že na Východě došlo jenom k „uvolnění cesty“ k dohnání „zanedbaného vývoje“. Na následující otázku „CO se dohání“ pak odpoví, že v NDR chtěli dohnat to, co po desetiletí západní část Německa oddělovalo od části východní: „politicky šťastnější a politicky úspěšnější vývoj“.
To ovšem věru není žádná sociologická či historicko-politická analýza. Nemluvě o tom, že vůbec není tak jasné, že to bylo to, co občanské iniciativy v NDR opravdu chtěly.
Dále pak mluví o „zpět se odvíjející /rückspulende/ revoluci“. Budí to dojem, že má potíže vyjádřit rozdíl mezi progresivním a regresivním společenským pohybem, a pojem kontrarevoluce mu pochopitelně nepasuje do krámu. Jelikož se tedy zjevně tváří v tvář probíhajícím praktickým společenským změnám nechce (nebo nedokáže?) rozhodnout, kde spatřovat společenský pokrok, uchyluje se k podobným prázdným floskulím.