K úmrtí Jaroslava Šabaty vyšlo na DR několik hezkých článků (Patrik Eichler, Jakub Patočka, Jan Černý, Saša Uhlová). Zajímavé je, že diskuse k nim je takřka nulová. Myslím, že je to příznačné a má to několik důvodů. Jaroslav napsal mnoho textů, ale zatím pohříchu neexistuje ucelená monografie, která by je širší odborné veřejnosti zpřístupnila. Nyní bude na jeho pokračovatelích tento handicap odčinit. Jaroslav byl na jedné straně hlubokomyslný teoretik demokracie, jeho způsob myšlení byl však velmi komplexní a bez podrobnějšího studia textů těžko uchopitelný.

Jaroslav se zabýval hodně praktickou politikou, byl spojen s jejími každodenními „přízemními“ problémy, takže často od teoretického pozadí svého praktického politického angažmá „odváděl“ pozornost. Jaroslav nebyl standardním vizionářem radikálně levicového typu, který nabízí jednoduché recepty na „systémové alternativy“ ke kapitalismu. Proto se může zdát pro mnohé radikály oportunisticky pro-systémovým, a tudíž méně zajímavým a inspirativním.

Ač sociální demokrat, Jaroslav nebyl nikterak šířeji reflektován ani v ČSSD, i když zde měl řadu stoupenců. Když se zapojoval do nejrůznějších zápasů o charakter a politiku této strany, nebýval vždy na straně „vítězů“. Někteří mu to zlomyslně vyčítali, jako např. Miloš Zeman, jehož „kouzlu“ na rozdíl od mnoha straníků Jaroslav nikdy nepropadl. Prohlédl v něm inteligentního demagoga a populistu, který preferuje čistě mocenské pojetí politiky, a který opozičně smluvním paktem s Klausem zatáhl i sociálnědemokratickou levici do sítě klientelismu a korupčních praktik. Proti tomuto opozičně smluvnímu dědictví vedl v sociální demokracii nesmiřitelný boj.

Jaroslav byl sociální demokrat, který se vymezoval proti zabedněným partajním aparátčíkům uzavírajícím stranu před veřejností a pěstujícím kult vlastní výjimečnosti. Stranickou politiku pojímal jako veskrze věc veřejnou, stranu otevíral hodnotově a myšlenkově, v tom spatřoval její morální integritu. Proto vždy podporoval ty její představitele, kteří se chovali podobně. Vladimíra Špidlu, Bohuslava Sobotku nebo nejnověji Jiřího Dienstbiera, kterého považoval za nejlepšího kandidáta levice do první přímé prezidentské volby. Jinými slovy, Jaroslav stál v ČSSD na straně těch, kteří o její politice nepřemýšleli jen z hlediska každodenního politického provozu či krátkodobých elektoralistických, nebo dokonce výlučně osobních zájmů, ale s ohledem na její hodnoty, tradici a dlouhodobé cíle v kontextu národním, evropském a světovém.

Pro Jaroslava nebyla sociální demokracie pouze volební strana, bylo to široké kulturně-politické hnutí, jeden z mainstreamů evropské a světové politiky vykazující pozitivní výsledky, o které je třeba pečovat a dále je rozvíjet. Ve stejné úctě však měl další proudy demokratického mainstreamu - liberalismus a křesťanskou demokracii. Sociálním demokratem se stal proto, že v sociální demokracii viděl jejich propojení s emancipačním posláním dělnického hnutí. Proto také v ČSSD podporoval vznik křesťanské a sociálně-liberální platformy. Rovněž dobře reflektoval nástup zelených hnutí a potřebu jejich hodnotové integrace do sociální demokracie. Zkrátka, Jaroslav se staral, aby sociální demokracie nezapomínala na své historické kořeny a inspirace. V tom spatřoval předpoklad, aby nezblbla. Ve stejném smyslu jako se Václav Bělohradský ve veřejném prostoru stará, aby nezblbnul liberalismus svou zpětnou degenerací na liberalismus laissez-faire provozovaný Klausem, Machem a Nečasem.

Právě v tomto svém snažení odkrývat v sociální demokracii pluralitní kořeny a tradice novodobé evropské politiky narážel Jaroslav na nepochopení u řady svých spolustraníků. Těm liberalismus splývá s asociální politikou (neo)liberální ODS, křesťanství s lidoveckými „černoprdelníky“. Tento primitivní partajnický pohled pak v sociální demokracii oslabuje její původní důraz na svobodu, rovnost a solidaritu, její program zužuje na technokratické a státně-paternalistické řešení sociální otázky a činí z ní pouhé kolečko v zbytnělém partajním soustrojí se všemi jeho neduhy - odcizeností od reálného světa obyčejných lidí, včetně dnes tolik kritizovaného klientelismu a korupce.

Jakkoli Jaroslav dbal na to, aby sociální demokracie dokázala pohlédnout za horizont i té nejkultivovanější „kapitalistické demokracie“, nechtěl z ní činit stranu, která nabízí nějaké jednoduché revoluční recepty jak společnost vyvést z kapitalistického Systému. Tento pohled na emancipační misi levice se mu zdál zastaralý a rozpoznával v něm mnoho nepřekonatelných teoretických a praktických překážek i vážných nebezpečí. Tady mluvil ze své zkušenosti. Zavádějícímu kouzlu těchto zjednodušení sám kdysi jako příslušník generace zažívající drsné hospodářské krize a hrůzy druhé světové války na chvíli podlehl. Dovedl se ale z jejich osidel teoreticky a prakticko-politicky vymanit. Jeho politické angažmá v osmašedesátém a v následujícím normalizačním období už překračovalo rámec „pouhé“ reformkomunistické kritiky stalinismu.

Jaroslav nechtěl učinit ze sociální demokracie Stranu, která by byla privilegovaným avantgardním předvojem. Připomínáním a rozvíjením liberálních a křesťanských kořenů sociální demokracie nesledoval vytěsňování liberálních a křesťansko-demokratických stran z politické soutěže. Jaroslav byl důsledný demokrat, tedy politický pluralista. Šlo mu o to, aby se v sociální demokracii prohluboval smysl pro politický dialog se všemi emancipačními proudy, hledání širokého občanského konsensu a uzavírání politických spojenectví v strategických otázkách politiky. V otevřeném dialogu sociálních demokratů, křesťanských demokratů, liberálů, nestalinských komunistů, radikální levice, zelených a občanských hnutí hledal cestu ke své novodemokratické vizi emancipující se společnosti.

Nemělo jít o utopii, ale o navázání na onen reálný dějinný proces, který v minulých sto padesáti letech a hlavně po druhé světové válce dokázal z vůle všech těchto aktérů zdárně propojit budování demokracie s řešením sociální otázky a takto vytvořit v demokratických sociálních státech na obou březích Atlantiku relativně nejpokrokovější společnosti lidských dějin. Hlubokou inspiraci pro tvořivé rozvíjení tohoto procesu Jaroslav nacházel v dialogickém společenství disentu sedmdesátých a osmdesátých let na východní straně železné opony, které se mělo stát i vykročením k demokracii vyššího typu po roce 1989 (tzv. novodemokracii).

S Jaroslavem jsem se osobně velmi dobře znal od sklonku osmdesátých let. Tehdy jsme mezi začínající vědeckými pracovníky vášnivě diskutovali, kdy přijde konec toho stále grotesknějšího režimu a co bychom proto mohli dělat. Organizovali jsme domácí i veřejné diskuse, zakládali různá demokratická fóra, spoluorganizovali Kruh nezávislé inteligence, pomáhali distribuovat Několik vět a ilegální Lidové noviny. Často mezi nás zavítal Jaroslav Šabata a my všichni byli doslova uhranuti, jak dokázal tehdejší politické události komplexně dějinně rámovat a hluboce sociálně-psychologicky prokreslovat jejich jednotlivé aktéry. O budoucnosti, resp. co bude po dni D, Jaroslav mluvil více než my. Tuto otázku jsme tak trochu ponechávali stranou, neboť cokoli, co mělo přijít, „muselo být přece logicky lepší“ než odcházející režim. Myslím, že i z těchto debat si Jaroslav odnášel pocit, který získával v debatách v disentu — nejde jen o to utvrzovat se v odporu vůči nedemokratickému režimu, ale hluboce přemýšlet o jeho alternativách.

A tady se objevuje jeden aspekt Jaroslavova politického myšlení, ve kterém jsme se rozcházeli. Myslím, že stupňující se odpor vůči bývalému normalizačnímu režimu byl od počátku nesen jen velmi vágními představami většiny občanů, kam se společnost pohne, až tento režim padne. Tržní hospodářství a demokracie byly pojmy syntetizující tuto perspektivu, ale spíše jen intuitivně a s řadou iluzí. Dokonce i většina hlavních aktérů tehdejších událostí znala demokratický Západ v lepším případě z Hlasu Ameriky, v horším z Tuzexu. Lidé se více shodli na tom, proč se zbavit starých režimních struktur než na tom, jaké nové struktury by je měly nahradit.

Jaroslav a jeho disidentská skupina nabídli svůj propracovaný projekt novodemokratické společnosti (Demokracie pro všechny) s přesvědčením, že nejlépe vyjadřuje ducha revolučních přeměn a očekávání Čechů a Slováků. Listopad považoval za jakýsi nový úsvit dějin a polemizoval s Habermasem, který v něm viděl pouhou „dohánějící revoluci“. Tady stojím na straně Habermase. Myslím, že Jaroslavův úhel pohledu na listopadové události zůstává v zajetí určitého typu metafyziky Dějin vyvolávající příliš optimistickou představu pokroku, ve které to má levice až příliš jisté. Myslím, že v listopadu 1989 nestály dějiny na straně Jaroslavovy novodemokratické vize, ale ani na straně kohokoli jiného.

Jakmile se nastolila liberální demokracie a občané obrátili pozornost do budoucnosti, rozdílnost konkrétních perspektiv dalšího vývoje se zcela přirozeně odrazila ve vzniku politických stran a hnutí nabízejících různé a často nesouměřitelné projekty „dobré společnosti“. Československý Listopad „dohnal Západ“, tzn. vytvořil elementární demokratické podmínky, které dávaly všem možným dalším perspektivám teprve šanci, včetně Jaroslavově novodemokratické. Z mnoha důvodů, spíše nahodilých než nutných, se v prvních letech obnovené demokracie prosadila perspektiva pravicová - Klausův restauračně kapitalistický projekt. Jaroslavův projekt zůstal ve hře jako jeho radikální kritika a radikální demokratická alternativa. Jako sociální demokraté bychom měli cítit závazek tento projekt docenit a v jeho uskutečňování pokračovat.