Sociální demokrat Karel Hrubý

Oto Novotný

Poslední exilový předseda České strany sociálně demokratické, autor Deníku Referendum, zemřel před dvěma týdny ve Švýcarsku ve věku sedmadevadesáti let.

„Žil jsem své dětství mezi dělníky a viděl jsem zblízka, když táta v rodině zůstane bez práce. Od klukovských let jsem o prvním máji nosil v ruce rudé karafiáty a připínal jsem je na kabát lidem, kteří mi byli bližší než druzí… Věděl jsem, že jsou to lidé, před nimiž se nemusím tak ostýchavě krčit jak před gymnaziálním ředitelem nebo se jich bát jako velkořezníka Matěje Plechatého, který na nás posílal policajty, když jsme hráli kopanou na jeho louce. Byli to lidé, kteří v neděli sedávali při pivě na jednotářském cvičišti a učili nás kluky zpívat staré dělnické sociálnědemokratické písně o ‚armádě otroků, kteří jdou hájit svoji čest‘.“ Foto ČSSD

Karel Hrubý zemřel 6. června v Basileji ve věku sedmadevadesáti let. Byl významnou osobností, která se zapsala nesmazatelným písmem do historie české sociální demokracie a bojů českého lidu za svobodu a demokracii. Jeho dílo ocenila v roce 1992 Československá akademie věd medailí za kulturní činnost v zahraničí.

V roce 1995 mu prezident Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka II. stupně za zásluhy při rozvoji demokracie, humanity a lidských práv. Je také čestným občanem města Plzně.

Dělnický aristokrat

Karel Hrubý se narodil v roce 1923 jako šesté dítě do dělnické rodiny; jeho tatínek pracoval na dráze a maminka byla v domácnosti. Karel vyrůstal na tehdejší dobu v relativně slušných sociálních poměrech, jakkoli nejistých, zvláště v časech hospodářské krize, kdy hrozilo, že tatínek bude každou chvíli propuštěn a rodina se octne bez dostatečných prostředků. Podle svých vzpomínek však Karel prožil moc hezké dětství.

„Měl jsem za sebou krásné dětství kluka z okrajové čtvrti Plzně, který mohl běhat na blízké louky, hrát kopanou, brouzdat se kolem soutoku dvou řek a lítat po ulicích, které byly ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století místem her a klukovin… Považuji za nejvzácnější vklad do svého života, že jsem měl maminku v každé chvíli, kdy jsem ji potřeboval.“

Jako mnoho plzeňských kluků se vyučil a začal pracovat v plzeňské Škodovce, konkrétně jako soustružník. Podle svých slov si „vydělával slušné peníze“. Škodováci byli za první republiky kvalifikovanými, skvěle odborově organizovanými a hrdými příslušníky dělnické třídy patřící k takzvané „dělnické aristokracii“.

Většinou se pyšnili stranickými průkazy sociální demokracie a patřili k jejímu voličskému jádru. Plzeň byla baštou sociálnědemokratické strany, a tak není divu, že pro ni začalo bít i Karlovo mladistvé srdce. Již jako učeň začal přispívat krátkými glosami do odborového tisku; do sociální demokracie vstoupil po okupaci s jejím obnovením v roce 1945.

„Žil jsem své dětství mezi dělníky a viděl jsem zblízka, když táta v rodině zůstane bez práce. Od klukovských let jsem o prvním máji nosil v ruce rudé karafiáty a připínal jsem je na kabát lidem, kteří mi byli bližší než druzí…

Věděl jsem jen, že jsou to lidé, před nimiž se nemusím tak ostýchavě krčit jak před gymnaziálním ředitelem nebo se jich bát jako velkořezníka Matěje Plechatého, který na nás posílal policajty, když jsme hráli kopanou na jeho louce. Byli to lidé, kteří v neděli sedávali při pivě na jednotářském cvičišti a učili nás kluky zpívat staré dělnické sociálnědemokratické písně o ‚armádě otroků, kteří jdou hájit svoji čest‘.“

Karel však byl „dělnickým aristokratem“ i svým duchem. Od mládí je to duch zpytavý toužící po co vysokém vzdělání, které by mu pomohlo lépe pochopit politické problémy moderní doby a sociálnědemokratickou ideu v širokých kulturně-politických souvislostech. Jak jinak vyvrátit „buržoazní svět“ z jeho kořenů, než proti němu postavit to nejlepší z jeho kultury?

„V práci jsem zalézal mezi velké hoblovky, vytahoval jsem z modraček knížečky, učil jsem se německy, abych mohl číst Herdera, Leibnize, Kanta a jiné v originále, učil jsem se rusky, protože jsem miloval ruskou literaturu 19. století, psal jsem poznámky a vlastní připomínky k problémům, které ve mne vyvolával Hume, Comte, Descartes, Paine, Masaryk… Cítil jsem tolik meze ve svém vědění, nedovedl jsem si odpovědět na základní věci z fyziky, biologie, gramatiky, logiky… Chtěl jsem to pochopit, chtěl jsem to sám všechno posoudit.“

Chtěl se stát učitelem. Proto když na doporučení zaměstnavatele nastoupil na průmyslovku, aby si zvýšil kvalifikaci a vrátil se do Škodovky jako technik, po týdnu to vzdává a tajně skládá zkoušku do učitelského ústavu. Je přijat a každý den po vyučování studuje v místní knihovně společenskovědní spisy, především pak Masarykovy, které byly okupanty zakázány, ale ke kterým mu místní knihovník umožnil přístup.

„Masaryk mi otevřel dveře k filozofii, k velkým myslitelům a také k světové literatuře. Když skončila válka, byl jsem s filozofií už dost obeznámen,“ vzpomínal.

O Masarykovi má jasné povědomí od raného dětství a etickému odkazu jeho díla zůstane věrný celý život. Jak by mohl český sociální demokrat nebýt „masarykovec“?

„V tátově stole byl obrázek pana Masaryka. Hezky v nejdolnějším šupleti a pod hromadou not a lejster. Občas ho vytáhl a říkal hrdě: Nebát se a nekrást. Nefixlovat! To byl člověk, pane, strkal mi ho před oči, abych věděl: Bílá bradka, obláček vousů, chytré sametové oči. Nebát se a nefixlovat! Vzal jsem to vážně na vědomí.“

Hned v prvním svobodném roce po válce se Karel zapisuje na filozofickou fakultu v Praze ke studiu oborů čeština a sociologie. Vedle intenzivního studia se aktivně podílí na politickém životě, stává se členem sociálnědemokratické studentské frakce.

Se znepokojením sleduje, jak se všude komunisté bezohledně derou k moci. Na fakultě zažívá únorový puč a počátek marx-leninské indoktrinace společenských věd. Marxe ctí, ale marx-leninismem opovrhuje. Promuje v roce 1949, vedení katedry mu ještě dovolí zakončit studium diplomovou prací o Masarykovi; když už ne jako o filozofovi, tak alespoň jako o literárním kritikovi. Zakrátko poté bude Masaryk komunisty už zcela zatracen.

Po studiu se mu splňuje sen stát se učitelem. Zprvu učí na gymnáziu ve Stříbře, následně v Domažlicích, a nakonec na prestižním Pedagogickém gymnáziu v Plzni.

Vězněm svědomí

V červnu 1948 je sloučeno Fierlingerovo křídlo sociální demokracie s komunistickou stranou; Karel ale nepatří k té zhruba jedné desetině členů sociální demokracie, takzvané „levice“, která se nechá ve jménu „jednoty dělnické třídy“ zlákat k potupnému přestupu. Nestahuje se ale ani do apolitického soukromí a hledá příležitost, jak v temnu nastupující komunistické diktatury udržovat sociálnědemokratické ideje při životě.

Na počátku padesátých let se formuje ilegální vedení sociální demokracie, Karel se stává jeho členem a věnuje se programovým otázkám. Konfrontuje filozofické základy komunistické a sociálně demokratické politiky; píše kritickou analýzu o komunistické koncepci utváření „nového socialistického člověka“ a jasnozřivě předvídá, že komunistické sociální inženýrství nemůže neskončit katastrofou.

V roce 1953 je z Rakouska příslušníky StB unesen Bohumil Laušman, poslední předseda předúnorové sociální demokracie a v zemi probíhá hysterická kampaň proti „sociáldemokratismu“. Pronásledováni jsou všichni bývalí členové sociální demokracie podezřelí z nesouhlasu s komunistickým režimem; mnoho z nich je vyházeno ze zaměstnání, mnozí rovnou putují do komunistických kriminálů.

Stejný osud stíhá i Karla. StB přichází na stopu ilegálního vedení sociální demokracie a v červnu 1955 je zatčen. Několik měsíců je vyšetřován v Ruzyni, a nakonec mu komunistický prokurátor přišije deset let žaláře za velezradu. Odeslán je do trestního tábora Tmavý důl u Rtyně v Podkrkonoší, kde stráví krušných pět let. Stává se vězněm svědomí.

Karel napsal o tomto období krátkou knížku vzpomínek a úvah pod názvem Mohlo to být horší a s podtitulem Usmířené vzpomínání na komunistický kriminál (ÚSD AV ČR, v. v. i., Praha 2017). Text je napsán opravdu v smířlivém až poetickém duchu. Ve vykreslovaných portrétech spoluvězňů, od obyčejných zlodějíčků přes těžké zločince, bachaře až po politické vězně, je patrný Karlův sklon pochopit v každém člověku konkrétní lidství, najít v každém alespoň špetku osobitého dobra: „… pod primitivním povrchem je živé zjitřené srdce, které buší bouřlivěji, bohatěji než mnohá srdce kolem něj….“

Dozvídáme se, jak může sociálnědemokratický „vězeň svědomí“ utéci dostavujícím se pocitům osamělosti, křivdy, marnosti beznaděje, rezignace, tělesné únavy, které přemáhají vůli přirozeného přemítavého ducha: „…co dává pocit života a toku — to je práce na sobě, práce na duši. Zbývá-li člověku po šichtě pět hodin, pak z toho může ještě mnoho vytlouci hodiny denního studia a disputací s pevnými přáteli, hodiny rozprav, aktuálních hlubokých, užitečných.“

Z jeho vzpomínek je zřejmé, že odolával hlavně díky oné nezdolné humanistické víře v to dobré v každém člověku: „Je-li v srdci láska, nikdy ji nemůže nahradit nenávist. A je-li v duši víra v objektivní, vznešené, přirozené právo člověka, nemohou jí vymýtit ani tisíce drobných i velkých násilností proti němu.“

Humanista však není sentimentální, ví, kdo je nepřítel. „Skutečným nepřítelem zejména politického vězně či ‚vězně svědomí‘ je mocenská klika, která ovládá stát, vytváří jeho zákony, má v rukou jeho disciplinační a potlačovací instituce, jeho justici, propagandu a ideologii...“ Nepříteli je však třeba vzdorovat odvahou, „nemlčet tam, kde omyl nebo zlá vůle přináší lidem utrpení…“

Šedesátá léta

Po propuštění na amnestii v roce 1960 se Karel vrací do rodné Plzně a krátce pracuje jako brusič kovů. Politická atmosféra v zemi se začíná uvolňovat, a tak se mu časem podaří získat lepší zaměstnání na pozici podnikového sociologa. Pozorně sleduje politické dění doma i ve světě a hledá odpovědi na velké společenské otázky, které si v tomto období klade mnoho lidí na obou stranách „železné opony“.

Půjdou Západ a Východ nadále cestou konfrontace, anebo stále užší spolupráce a snad i politické konvergence? V cestu spolupráce doufalo mnoho tehdejších pokrokových osobností, zvláště v oblasti vědy a kultury a z politických sil především těch nalevo.

S okruhem bývalých členů sociální demokracie Karel organizuje odborné diskuse a semináře, na kterých se zvažují perspektivy nastoupené liberalizace v československých politických poměrech. Může v komunistické zemi nastat postupná obnova demokracie, stranického pluralismu a tedy i sociálnědemokratické strany?

Optimismus v tomto směru sílí s příchodem „Pražského jara“. Karel se účastní ustavení Přípravného výboru pro obnovu sociální demokracie, k němuž patřili také Zdeněk Bechyně, Jaroslav Kohout, Přemysl Janýr či Josef Munzar. Zároveň se stává členem Přípravného výboru Masarykova sdružení pro demokratický socialismus. Ideu obnovení činnosti sociální demokracie podporuje řada významných osobností kulturního života jako Jaroslav Seifert, Václav Havel, Ivan Sviták či Václav Voska.

Všechny naděje však umírají se srpnovým vpádem okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Karel dospívá k přesvědčení, že perspektivy obnovení demokracie v komunistickém Československu se stávají iluzí, opouští s rodinou Československo a usazuje se na dlouhá desetiletí ve švýcarské Basileji. Zde začíná jeho druhá velmi bohatá a produktivní etapa politického života.

Léta v exilu

Karel získává dobře placené zaměstnání jako podnikový psycholog a marketingový odborník v prestižní farmaceutické firmě. Neužívá si jen spokojeného života v bohaté a přívětivé zemi, ale jako bytostný „homo politicus“ se zapojuje do kulturního a politického života poúnorové a posrpnové emigrace.

Jeho aktivity směřují do oblasti kultury a oblasti politiky. Karel samozřejmě považuje kulturu a politiku za úzce propojené, nicméně musí být svobodně oddělené. Tam, kde se kultura stává služkou politiky, mění s v Biafru ducha, což je v sedmdesátých letech neslavná mezinárodní vizitka znormalizovaného Československa.

Českou politickou emigraci, jakkoli politicky rozmanitou, spojuje vědomí povinnosti zachovávat a rozvíjet svobodnou českou kulturu jako základ společné politické strategie, jak vytvářet podmínky pro obnovu demokracie v Československu. Karel je přední postavou tohoto úsilí.

Brzy se dostává do čela redakce čtvrtletníku Československá společnost pro vědy a umění, organizuje bezpočet jejích mezinárodních seminářů, kongresů a konferencí. V sedmdesátých a osmdesátých letech je vedoucím redaktorem časopisu Proměny, který se věnuje Masarykově, Husserlově, Rádlově a Patočkově filozofií a zejména pracím českého a slovenského disentu.

Karel zde sám uveřejňuje spoustu vlastních článků, desítky recenzí prací publikovaných v Československu i v zahraničí a sociologických analýz k aktuálním kulturním a politickým událostem. V roce 1988 přispívá do sborníku O Masarykovi statí Masaryk a Nietzsche (vydán v Amsterodamu), v němž konfrontuje filozofické kořeny obou filozofů — Masaryka jako zastánce a Nietzscheho jako odpůrce osvícenského humanismu.

U Rádla zkoumá politicko-morální kořeny pojmu občanství namířené proti přežívajícímu nacionalismu a oceňuje, že Rádl, stejně jako Masaryk, podmiňuje zdravý vývoj českého národa politickým sjednocením Evropy. V roce 1988 Karel organizuje mezinárodní konferenci v Bernu, která má upozornit na 20. výročí sovětské okupace Československa. Za zvláštní pozornost stojí Karlovy sociologické studie k dějinám husitského revolučního hnutí demaskující jeho falešný obraz vytvořený pro účely komunistické propagandy — Struktury a postoje husitských skupin.

V roce 1975 se Karel stává členem předsednictva Rady pro svobodné Československo sdružující politicky aktivní exulanty všech nekomunistických směrů. Především se ale zapojuje do života exilové sociální demokracie, která působí v západních demokratických zemích od počátků padesátých let. V letech 1972-1983 se stává její místopředsedou, v letech 1983-1989 generálním tajemníkem a v letech 1989-1995 předsedou.

Exilová sociální demokracie měla své organizace, kromě Afriky, na všech světových kontinentech. Její první dva předsedové — Václav Majer a Vilém Bernard — nahlíželi na politický vývoj doma i ve světě z pohledu poúnorové emigrace. Když do jejího vedení přichází Karel, přináší do něj, jak sám říká, „realističtější“ pohled vlastní posrpnové emigraci.

Ten se utvářel na základě přímé zkušenosti s potlačením demokratizačního procesu a pokusu o obnovu sociální demokracie s vědomím, že komunistický režim není komunisty samými reformovatelný, a proto je třeba počítat s dlouhým obdobím jeho trvání a trpělivě vytvářet podmínky pro jeho změnu. Karel významně přispívá ke konsolidaci organizační struktury exilové strany, usiluje o těsnější spolupráci jejích regionálních organizací a také, prostřednictvím Socialistické internacionály, s nejvýznamnějšími sesterskými organizacemi v západní Evropě.

Především její představitelé sázejí od druhé poloviny sedmdesátých let významně na politiku uvolňování mezi Východem a Západem na bázi Helsinského protokolu podepsaného v roce 1975. Jejím symbolickým reprezentantem se stává Brandtova „východní politika“. Karel Hrubý udržuje s předsedou SPD osobní kontakty a snaží se jej přesvědčovat, aby kladl v této politice co největší důraz na tzv. „třetí koš“ zahrnující závazek signatářských zemí k lidským právům a základním svobodám.

Exilová sociální demokracie také slaďuje kroky s vnitřní opozicí ve vlasti reprezentovanou Chartou 77. Jedním z nich byly například vzájemně koordinované akce v roce 1978 u příležitosti stoletého výročí založení sociální demokracie v českých zemích. Tento významný mezník českých dějin připomenul manifestem 100 let českého socialismu. Svůj podpis k němu připojili takzvaní „nezávislí socialisté“ z řad chartistů a byl publikován v exilovém čísle Práva lidu, jehož šéfredaktorem byl Karlův nejlepší exilový spolupracovník a přítel Jiří Loewy — generální tajemník exilové ČSSD v letech 1989-1995.

Naděje na demokratické změny v Československu a v dalších komunisty ovládaných zemích střední a východní Evropě přichází s Gorbačovovými reformami, ale normalizační Československo patří k těm státům sovětského bloku, které se jim snaží maximálně vzdorovat. Od roku 1988 je ovšem i v něm patrná narůstající aktivizace různých opozičních skupin, jakkoli proti nim státní moc zasahuje stále tvrději.

Je však stále zjevnější, že vzedmutá demokratizační vlna v Sovětském svazu, Polsku a Maďarsku nakonec dorazí i do normalizátory paralyzovaného Československa. 9. až 11. června 1989 probíhá v Heidelbergu sjezd exilové sociální demokracie. Sjezd vyhodnocuje situaci ve vlasti a nabízí pomoc všem demokratickým opozičním silám v jejich odhodlání dovést zápas o svobodu, demokracii a zajištění všech občanských práv do konce.

Z iniciativy exilové sociální demokracie zasílá koncem října Socialistická internacionála protest československé komunistické vládě proti masivnímu používání násilí bezpečnostních složek proti mírumilovným demonstrantům s požadavkem, aby přestala bránit přechodu k demokracii. V červnu 1989 je zde také Karel Hrubý zvolen předsedou exilové České strany sociálnědemokratické.

Obnovitel a sjednotitel

Proces obnovy ČSSD v Československu začíná s událostmi kolem 17. listopadu, ale neprobíhá bez komplikací. Účastní se jej čtyři relativně samostatné skupiny sociálnědemokratických aktivistů.

První sdružuje předúnorové sociálními demokraty, v čele se Slavomírem Klabanem, kteří odmítli sloučení s KSČ, nicméně neemigrovali a až na výjimky se v komunistickém období politicky neangažovali. Druhou tvoří skupina „nezávislých socialistů“ pohybujících se v okruhu Charty 77 v čele s Rudolfem Battěkem.

Na každou z obou skupin je napojeno odlišné křídlo exilové sociální demokracie: na domácí předúnorové sociální demokraty „americko-rakouské“ křídlo pod vedením Jiřího Horáka a Přemysla Janýra a na Battěkovu skupinu „západoevropské“ křídlo v čele s Karlem Hrubým, předsedou celé exilové sociální demokracie.

Na obnovovacím sjezdu ČSSD v březnu 1990 se dostává do jejího čela Jiří Horák podporovaný Slavomírem Klabanem. Bohužel mezi Klabanovou a Horákovou skupinou na straně jedné a Battěkovou skupinou na straně druhé propuká konflikt ohledně politického postupu v prvních svobodných volbách v červnu téhož roku.

Battěk chtěl, aby se sociální demokraté účastnili voleb na kandidátkách Občanského fóra, zatímco „horákovci“ chtěli stavět samostatné kandidátky; a tento názor si na sjezdu získal větší podporu. Battěkova skupina jej však nerespektovala, což bylo vážné porušení Stanov a po volbách byl Battěk ze strany vyloučen.

Karlovo vedení exilové strany se snažilo sporům mezi oběma svářícími se skupinami zabránit. Netrvalo na striktním výkladu Stanov a argumentovalo, že možnost sociálních demokratů kandidovat na kandidátkách jak Občanského fóra, tak ČSSD může vést po volbách k získání jejího většího politického vlivu.

To byl vcelku racionální argument, protože se dalo očekávat, že Občanské fórum bude jasným vítězem voleb a jeho přední zvolení kandidáti získají významné politické pozice ve státní správě a v politickém vedení země, z nichž budou moci ovlivňovat transformační proces. Bohužel se však daný argument exilové sociální demokracii nepodařilo většinově prosadit.

Její vedení se tak nakonec rozhodlo, že se zatím nebude s obnovenou ČSSD slučovat, zachová si nezávislou pozici politicky spřízněného partnera a vývoj v ČSSD bude napříště dále pozorovat a vyhodnocovat. Karlovo vedení exilové sociální demokracie pak na vhodnou příležitost pro kolektivní vstup do ČSSD čeká pak několik let.

Nyní nemohu své vzpomínání na Karla nepřenést do osobní polohy. Začali jsme osobně komunikovat v době, kdy jsem byl poradcem předsedy Zemana. Myslím, že jsme si hned napoprvé navzájem sedli, politicky i lidsky. Když mi sděloval své politické zkušenosti a představy o sociální demokracii, v duchu jsem si říkal: „Tebe, kdybych nepotkal, musel bych si Tě asi vymyslet.“

Zároveň jsem si tehdy ještě vážil Zemana a také řady vzdělaných bývalých reformních komunistů vstupujících do strany, kteří už dávno přešli na pozice demokratické levice, jako byli Miloš Hájek, Věnek Šilhan či Jaroslav Šabata. Karel se mne ptal, co si o nich myslím a zda od nich nehrozí nebezpečí, že budou bránit autentické sociálnědemokratické orientaci strany.

Mnozí z exilového vedení, včetně Karla, měli trpkou zkušenost s reformními komunisty v „osmašedesátém“, kteří bránili obnově ČSSD se zdůvodněním neštěpit „jednotu dělnické třídy“ a zachovat vedoucí úlohu KSČ. Snažil jsem se Karlovi vysvětlit, že toto nebezpečí vidím spíše u mnoha politických konjunkturalistů, kteří, ať už s komunistickou či ne-komunistickou minulostí, vstupují do strany proto, že v ní vidí rychlý výtah k ekonomické či politické moci.

Bohužel, jejich počet se začal zvětšovat zvláště poté, kdy strana začala nabírat voliče. Karel se také obával Zemanových sklonů k populismu; varoval, že i když může straně přinést krátkodobý úspěch, z dlouhodobého hlediska ji naopak může značně poškodit. Velmi brzy jsem začal nabývat podobný pocit.

Zeman se začal měnit ve vulgárního populistického a autoritářského politika hrajícího výlučně na sebe, který je připraven postavit se i proti vlastní straně, pokud mu bude stát v cestě. V roce 1993-94 jsem se ale snažil Karlovi ještě vysvětlit, že Zeman je upřímný demokrat, či přesněji, že mu jde o sjednocení co nejvíce voličů nespokojených s Klausovou ekonomickou transformací a ochotných postavit se za sociálně demokratický program.

Myslím si, že se mi tehdy dařilo obavy předsedy exilové strany ze Zemana a „reformních komunistů“ oslabit. Toho Zeman hned flexibilně využil nabídkou, aby „exiloví“ do ČSSD kolektivně vstoupili a měli v ní postavení samostatného zahraničního regionu. Ti nakonec na tuto nabídku přistoupili a v roce 1995 ukončili svoji činnost. Proces sjednocení polistopadové české sociální demokracie byl úspěšně završen.

Kritické svědomí ČSSD

S ukončením činnosti exilové sociální demokracie zůstává Karel činný v odborném zázemí ČSSD. Do její praktické politiky se nezapojuje, ale vyjadřuje se k ní jako nezávislý publicista v různých levicových a odborných periodikách (Listy, Deník Referendum) Tento jeho postoj k ČSSD je možné charakterizovat jako postoj sympatizujícího kritika či jejího kritického svědomí.

Nikdy neposuzoval úspěch ČSSD jen voličskými preferencemi nebo volebními vítězstvími, ze kterých měl, samozřejmě, vždy upřímnou radost. Důležitější pro něj bylo, nakolik je sociální demokracie prakticky schopna naplňovat své hodnoty. Pokud si myslel, že svůj program zrazuje, dokázal se ostře ozvat.

Nebyl ale dogmatik a dokázal být v dobrém smyslu „pragmatický“; i poctivá politika se neobejde bez chyb a omylů. Karlovy hluboce filozoficky promyšlené hodnoty sociální demokracie, které vyznával od svých mladých let, měly šanci být v České republice prakticky testovány až po roce 1989.

Do té doby se v nich mohl utvrzovat jen v exilu pozorováním praxe západoevropských sociálních demokracií v období sedmdesátých a osmdesátých letech. To byly ještě úspěšné sociální demokracie poválečného sociálního státu, kterým jsme dnes zvyklí říkat, někteří možná se špetkou ironie, „tradiční“.

Sociální poměry, ve kterých působily, se ale už tehdy začaly výrazně měnit, kapitalismus se globalizoval a v levicových kruzích se začalo hovořit o potřebě, aby se sociální demokraté nové situaci přizpůsobili. Někteří tomu šli naproti nastoupením tzv. „třetí cesty“, o které měl Karel pochybnosti. Nebyl však „tradičním“ sociálním demokratem, který by nové společenské posuny přehlížel. Sociální demokracii vždy chápal jako hnutí, které se musí vyvíjet s dobou a spíše jako trvale prověřovaný experiment než dogmaticky spolehlivou cestu.

V roce 1983 s Jaroslavem Krejčím a Erazimem Kohákem napsali Prohlášení zásad sociální demokracie, které jsou formulovány na dosavadních zkušenostech demokratického socialistického hnutí v konfrontaci s kapitalismem a s komunistickými režimy:

  • socialismus není možný bez demokracie;
  • socialismus nemůže stát na „vedoucí roli“ jedné strany, vyžaduje politický pluralismus a svobodnou politickou soutěž;
  • zestátnění výrobních prostředků není jejich zespolečenštění, vyžaduje smíšenou pluralitní ekonomiku, v níž hrají rovnoprávnou roli jak státní, tak také družstevní, komunální a soukromé podniky;
  • sociálnědemokratická politika zůstává primárně bojem proti velkému kapitálu za ekonomická práva zaměstnanců, ale nesmí rezignovat na odstraňování různých forem násilné diskriminace páchané na jednotlivcích i menšinách;
  • sociální demokracie, to jsou fungující instituce právního státu, ale také aktivní občanská společnost schopná identifikovat veřejné problémy a spolu-hledat jejich řešení;
  • v době globálního kapitalismu se zápas za socialistickou společnost musí odehrávat nejen v tradičních národních státech, ale také v místních komunitách a na transnacionální úrovni, především pak prostřednictvím evropské integrace; v neposlední řadě pak musí být projekt socialistické společnosti rámován agendou udržitelného rozvoje.

Tyto Zásady zformulované již před čtyřmi dekádami „tradičními“ sociálními demokraty v československém exilu se mohly stát vodítkem pro formulování každého programu polistopadové ČSSD a jsem přesvědčen že na nich ani dnes není příliš co měnit. Stejně jako byl Karel, i já jsem přesvědčen, že obhajoba a důsledné prosazování uvedených zásad je nejlepší cestou jak může sociální demokracie zůstat živým a vlivným kulturně-politickým hnutím. A hnutím schopným účinně odolávat pokušením levého i pravého populismu, který se jej v posledních letech snaží vtáhnout do kulturní války mezi liberalismem a konzervativismem.

V posledních letech je ovšem ČSSD v hlubokém úpadku, což Karel na sklonku svého života velmi bolestivě prožíval. Z osobních hovorů, které jsem s ním ještě nedávno vedl a z jeho posledních článků zde na DR je zřejmé, že příčiny tohoto úpadku přičítal především politickému konjunkturalismu, klientelismu, nepotismu a populismu; ostatně před nimi již varoval v devadesátých letech v souvislosti s nástupem Zemana do čela strany.

Posledních dvacet let ukázalo, že prakticky naplňovat hodnoty sociální demokracie bylo stále obtížnější, neboť nešvary ve strukturách ČSSD metastázovaly a každé další postzemanovské vedení vykazovalo menší a menší sílu i odvahu s nimi bojovat. Dnes se zdá, jako by současné vedení ČSSD v důsledku definitivní ztráty invence a stále těsnějšího přimykání se k dvojici oligarchů Zeman-Babiš, už ani nemělo kam klesnout.

Nedávno bylo možné si v DR přečíst tato hořká Karlova slova: „Ulakomili jsme se na prebendy, jdeme za svými výhodami, zaměřili jsme se na mocenské pozice a zapomněli jsme, že volič chce ideu, něco přitažlivého, co ještě v této vystrašené době strhne a povzbudí. Nechali jsme se opít Zimolovou limonádou o ‚košili, která je bližší než kabát‘, oháníme se dvě stě let starým heslem buržoazie, že naším zájmem je ‚žít a nechat žít‘, přičemž nic nemůže překrýt tu propast, do které se strana řítí. V záři vládních reflektorů a na sedadlech vládních limuzín jedeme s úsměvem vstříc svému politickému nebytí…“

A přesto věřím, že Karel neodcházel z tohoto světa bez naděje v sílu sociálnědemokratických idejí, které opět čekají na svoji obrodu. „Dnes… nejde v sociální demokracii o nic menšího než o zřetelné ujasnění vlastního sebeporozumění: čím svou podstatou je a také čím chce být v dnešních poměrech… Bude i nadále pilířem svobody, garantem pluralitní demokracie, která se historicky potvrdila jako nejspolehlivější cesta i k dosažení sociální spravedlnosti a lepšího života pracujících? Anebo se spokojí s funkcí sociálního příštipkáře ve vládě oligarchy, autoritativního ‚šéfa‘, který ve své politice i ve své životní dráze vyslal už dost odstrašujících signálů, jakými cestami si zajišťuje své majetkové i politické ‚vzestupy‘? Nikdo za sociální demokracii toto dilema nevyřeší.“

Ovšem vyprchává rychle čas, kdy mají čeští sociální demokraté ještě šanci si tyto otázky položit a snažit se na ně poctivě odpovědět. A možná by k tomu stačilo vzít si příklad z onoho Karlova životního kréda, jímž před několika lety bilancoval svůj život: „Nemusel jsem být hrdinou, ale nedovedl jsem být ani zbabělcem.“

Ano, být sociálním demokratem, znamená mít k tomu potřebnou odvahu. Jako jí měl celý život Karel. Vím, že byl velmi skromný člověk a také věčně hledající, vyznačující se zdravou nejistotou, která mu bránila, aby si o sobě myslel, že je hrdinou.

Pro mne jím ale byl a věřím, že pro všechny, kteří jej poznali a jejichž srdce upřímně tlouklo nebo stále tluče pro svobodu a — sociální — demokracii. Milý Karle, za ně všechny si dovoluji vyslovit Ti hlubokou úctu a vděk.

Diskuse

"Socialismus není možný bez demokracie;

socialismus nemůže stát na „vedoucí roli“ jedné strany, vyžaduje politický pluralismus a svobodnou politickou soutěž" - toto jsou hned první z citovaného Prohlášení zásad sociální demokracie.

Čirou shodou okolností jsem zrovna včera na mém webu "Humanistické dialogy" zveřejnil můj článek, ve kterém tvrdím (a domnívám se že i dost přesvědčivě dokládám), že skutečností je pravý opak: že "socialismus" a "demokracie" jsou principiální protiklady, které není možné (bez dalšího) spojit.

Tohle je permanentní limit sociální demokracie: alespoň ti poctivější z nich to myslí opravdu dobře, přejí si mnoho dobrých, pozitivních, humánních věcí pro společnost - ale společenskou realitu poměřují těmito svými krásnými přáními, místo aby naopak vycházeli z reality.

V článku stojí psáno, že Karel Hrubý dokázal pochopit, že sociální demokracie dneška už nemůže být bez dalšího tou starou, tradiční, "dělnickou" sociální demokracií - ale právě o tom bych měl dost velké pochybnosti.

Ten zmíněný sestup sociální demokracie se totiž zdaleka netýká jenom její české odnože, nýbrž je všeobecným trendem současné doby. Karel Hrubý naprosto přesně poznal, že jestli sociální demokracie chce vůbec ještě mít nějakou budoucnost, musela by přijít s nějakou novou, zapalující ideou; ovšem takovouto ideu nemá žádná ze současných světových sociálních demokracií, a není k vidění nic, na základě čeho by ji mohla najít či vytvořit. Stará dělnická třída sociálním demokratům utekla (respektive rozplynula se) stejně tak jako komunistům; a ani jedni ani druzí nedokázali nalézt nějakou novou cestu k člověku současnosti.

Karla Hrubého jsem si vážil, pro jeho kultivovanost, pro jeho humanismus, pro jeho poctivé promýšlení problémů současného světa (i současné sociální demokracie); ale vždy jsem mu musel vytknout právě tento moment, totiž principiální absenci nějaké nové, nosné společenské ideje.

MP
June 20, 2021 v 12.19
Otovi

Dík, je to moc pěkně napsané. Poslyš, uvědomil sis, že když jsme se s těma oslavenejna dědkama odkudsi z heroické minulosti potkali -- já si ovšem rozuměl mnohem víc s Jirkou Loewym než s Hrubým -- tak jim bylo přibližně tolik, kolik je dneska nám?

MP
June 20, 2021 v 12.25
Josefu Poláčkovi

Ale kdepak, socialismus bez demokracie je, řečeno slovy J. Jaurese asi tak dvacet let před potlačením kronštadské vzpoury, je šedidvá, monotonní, život ubíjející byrokratická diktatura.

Jen se ten socialismus provozuje ještě hůř než buržoasní demokracie a potřebuje ještě víc neustálé péče; demokracie bez hodně aktivního občanství skonči v populistické bezohledné a polosvobodné společnosti, a socialismus jakbysmet, jen s rychlejším poločasem rozpadu.

Nicméně obojí stojí za to zkoušet stále znova. A tuhle větu bych si dovolil chápat jako rozloučení s Karlem Hrubým.

Já jsem ale nic nepsal proti demokratickému socialismu, pane Profante.

Já jsem jenom napsal, že obojí se nachází bezprostředně v protikladu - neboť obojí vychází ze zcela protichůdných existenčních či systémových principů.

To neznamená, že by vůbec nebylo možno obojí spojit (či se o to alespoň pokusit); ale jde o to že opravdu není bez dalšího možné obojí prostě hodit na jednu hromadu, s tím že obojí si pak už nějak samo k sobě najde cestu. Tak jak si to představovali ještě naši osmašedesátníci; a jak si to ještě dnes představují mnozí v táboře levice. A to ať už levice umírněné, či levice radikální.

Je to celkem triviální věc: Zásadní („revoluční“) přeměnu společnosti, kterou si většina nepřeje a kterou si naopak přeje (progresivní) část levice, demokraticky uskutečnit nelze, protože si ji většina nepřeje. Jak jednoduché...

Čili, když chceme tuhle revoluční změnu společnosti uskutečnit „demokraticky“, musíme přijít s nějakou novou „demokracií“, ve které demokratické bude to, co si většina lidí nepřeje, eventuálně taky to, to je „správné“, nebo se prostě taky dá říct, že je to zákonitý dějinný vývoj - že s tím přišly tyhlety „dějiny“, který si do toho stejně od nikoho mluvit nenechají, takže prostě bude rozumnější být vůči těm nemilosrdným a necitelným dějinám tak nějak loajální - pokud tedy nechcete skončit jako odpad na smetišti dějin.

MP
June 21, 2021 v 13.0
Josefu Poláčkovi

Ani Karel Hrubý, ani Erazim Kohák -- a ani já -- nejsme osmašedesátníci. A již jistě nebyl osmašedesátníkem mnou citovaný Jean Louis Jaurès.

Ale Vy jste nespravedlivý i k těm osmašedesátníkům. Pomineme-li různá biografická omezení, v jádru jejich uvažování bylo, jak prosadit účast lidí na správě věcí veřejných, tedy základní občanská práva rozvinutá zároveň v ekonomické demokracii, ve společnosti "již nikoli kapitalistického typu" a v podmínkách značně omezené suverenity. Přečtěte si Kosíkovu úvahu o nezbytnosti občanských práv a zvláště svobody slova, slučovací a shromažďovací v Naší nynější krizi, Richtu a diskuse k Šikovým návrhům -- to má hodně daleko k házení na jednu hromadu.

Pro ty z nás, kteří nejsme v situaci osmašedesátníků a kteří jsme ve vztahu k komunistickému režimu vycházeli ze třetí z těch Hrubého-Krejčí-Kohákových tezí, totiž že "zestátnění výrobních prostředků není jejich zespolečenštění" (já jsem si to přečetl v patnácti v Ekonomicko-filosofických rukopisech, autoři tezí k tomu přicházeli trochu složitější zkušeností :-), se socialismus může rozvinout jen z velmi pokročilé demokracie a bez ohledu na to, zda se případně dotvoří revolucí, rozvíjí se už v současnosti.

Ale ten rozvoj vyžaduje soustavné politické úsilí a obranu před retardací. Například jsem u nás díky hloupé důvěře, že se v ČSSD v poslední dekádě nezvrhla a zůstala levicová, retardovali v odpružení vazby vzdělání a majetku na úroveň, kdy lze statisticky přesvědčivě sledovat úspěšnost osvojování základního a středoškolského vzdělání v závislosti na majetku a sociální síle výchozí rodiny. Bohužel se prohlubuje i nerovnost v přístupu k zdravotní péči.

Tedy krátce -- mezi socialismem a demokracií neexistují žádné systémové protiklady. Existuje existenční rozpor v možnosti zachování důstojného lidského života a globálně lidského života vůbec s neukroceným soukromým vlastnictvím.

Ano, soukromé vlastnictví rozumu (samozřejmě jen toho „správného“ rozumu - v některých případech ale i vzdělání) je pro důstojný lidský život - i globálně lidský život vůbec - opravdu velkou hrozbou, možná dokonce hrozbou ještě daleko větší, než představuje hrozba soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Když je totiž najednou ten další „správný“ postup (vstříc nejisté budoucnosti lidstva) „znám“ - jako v nějakém kněžském státě - pouze té vrstvě privilegovaných, zakládá to samo o sobě skutečně smrtelné ohrožení demokracie.

Zde by snad pomohlo ne přímo zestátnění, ale spíše zespolečenštění rozumu, a to podobně, jako to mají třeba mravenci, kde tedy - spíše nežli samotný jednotlivý mravenec - „myslí“ vlastně celé mraveniště vespolek. V lidských měřítkách jsou těmi „přemýšlejícími mraveništi“ vlastně jednotlivé lidské kultury, které „přemýšlejí“ například tím způsobem, že prostřednictvím kulturní paměti - třeba těch „tradic" - předávají nastupujícím generacím z minulosti ta evolučně nejvýhodnější řešení, přičemž každá generace k tomu samozřejmě přidá něco svého a ta evoluční řešení, která jsou pak překonaná, zase postupně v proudu času zanikají. Myšlenka je to ovšem v progresivistickém prostředí značně nepopulární. Tam by totiž „mraveniště“ měla řídit spíše privilegovaná vrstva mravenců s těmi nejlepšími názory (ti „nejvíce vzdělaní“ mravenci, kteří vědí, co je pro všechny mravence na světě nejlepší) a mělo by se tomu pak říkat třeba „participativní demokracie“, nebo „spravedlivě reformovaná liberální demokracie“ apod.

JP
June 22, 2021 v 12.6
Demokracie = socialismus?

"...se socialismus může rozvinout jen z velmi pokročilé demokracie" - pane Profante, takhle řečeno je to ovšem rovince o dvou neznámých. Napřed bychom museli nějak souhlasně definovat, co vlastně má být konkrétně rozuměno pod pojmem "socialismus", a co pod pojmem "pokročilá demokracie".

Ovšem, na první pohled mi tento Váš projekt dost připomíná dějinný optimismus Karla Marxe, podle kterého evoluční vývoj lidstva víceméně lineárně směřuje k tomu, že dělnická třída si bude čím dál tím více osvojovat schopnosti řídit produkce, až jednoho krásného dne zjistí, že ty parazitické kapitalisty už k ničemu nepotřebuje, a že může sama převzít jejich řídící roli v ekonomice. Jak tyto Marxovy naivní představy o tom, jak každý dělník z produkce bude bez dalšího schopen řídit svůj podnik dopadly, je dobře známo. A jak dopadly Leninovy představy o tom, jak "každá uklízečka bude schopna řídit stát" také.

Zkrátka: na takovýto jednoduchý lineární vývoj bych skutečně příliš nespoléhal; celé dějiny nám dávají dost jasně znát, že v reálném životě není nic, co by bylo opravdu jednoduché.

Opakuji ještě jednou: socialismus, to je ze své nejhlubší podstaty kolektivismus, pospolitost, solidarita. Zatímco demokracie - tady by napřed bylo nutno jasně určit jaký druh demokracie máme na mysli, ale klasická liberální demokracie je založena na jednotlivci, na jeho "nezadatelném právu sám si hledat své štěstí". Tady to napohled nevinné slůvko "sám" je naprosto klíčové: to sice napřed samozřejmě znamenalo emancipaci člověka od státního poručníkování; ale zároveň toto "sám" znamená i z o l a c i tohoto nyní "svobodného" individua ode všech ostatních. Tento postoj sebevztažnosti individua jenom na jeho vlastní zájmy se tedy nevyhnutelně nachází v zásadním protikladu s výše uvedeným principem socialismu. A opravdu nevím, jakým způsobem by bylo možno "rozvinout" tuto o sobě individualisticky pojatou demokracii, aby z ní nějakým přirozeným lineárním způsobem mohl vyrůst socialismus hodný toho jména.

A co se těch osmašedesátníků týče a jejich pokoušení se o demokratický socialismus: pane Profante, přečtěte si snad přece jenom něco z toho mého textu který jsem zmínil: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/co-je-autenticka-levice/

Naprosto postačí když si přečtete jenom jeho poslední část, počínaje mezititulkem "Demokratický socialismus". Tam píšu totiž právě o tom.

ON
June 22, 2021 v 17.11
Panu Poláčkovi

Pochopil jsem po přečtení Vaší úvahy a připomínek, že nevidíte zásadní problém ve spojení demokracie a socialismu, ale ve spojení liberální (!) demokracie a socialismu. Jinými slovy, chcete jít za (!) liberální demokracii. Jedině, co jste ale řekl je, že liberální demokracie stojí na izolovaném asociálním individuu, což je neslučitelné se socialismem, který předpokládá solidární kolektivitu. Znám dějiny liberalismu natolik, abych s jistotou věděl, že liberalismus nelze vyčerpávajícím způsobem definovat pojetím izolovaného asociálního individua; i když, jistě, některé podoby liberalismu lze takto vykládat. Pokud nechceme proti liberalismu či liberální demokracii stále dokola opakovat stará levicová (či konzervativní ?) klišé, měli bychom to vědět. Ale i kdyby beze zbytku platilo, co o liberální demokracii říkáte vy... : Jak si představujete obsah a instituce ne-liberální demokracie, která by byla slučitelná se socialismem? Máte pravdu, že levice by se neměla vymezovat pouze negativně. Můžete tedy naznačit alespoň něco více než jen důraz na solidaritu či kolektivitu? Možná by mohlo jít o "novou, zapalující ideu", kterou postrádáte u tradičního sociálního demokrata Karla Hrubého. Děkuji.

Ty „nové hasící ideje“ shrnuje Patrick J. Deneen v knize „Proč selhal liberalismus“.

ON
June 23, 2021 v 0.40
Panu Nushartovi

Děkuji, četl jsem. Odpovídám vám citací z mého článku: ".... jsem přesvědčen, že obhajoba a důsledné prosazování uvedených zásad je nejlepší cestou jak může sociální demokracie zůstat živým a vlivným kulturně-politickým hnutím. A hnutím schopným účinně odolávat pokušením levého i pravého populismu, který se jej v posledních letech snaží vtáhnout do kulturní války mezi liberalismem a konzervativismem."

JP
June 23, 2021 v 9.44
Demokracie liberální a non-liberální

Pane Novotný, všechno kolem těchto dvou jmenovaných bodů tvoří velice široký komplex otázek, který by vyžadoval podrobné diskuse. Která fakticky není možná zde; zdejší diskuse mohou být redakcí v kterémkoli okamžiku zase "odstřihnuty". Pokud byste tedy měl opravdu o věc bližší zájem, bylo by smysluplnější v této diskusi pokračovat na mém vlastním webu. Přístup tam je v současné době volný, stačí zadat do přihlašovací masky své jméno. (Někdy jsou ovšem s přihlašováním určité technické problémy, pak je nutno mít trochu trpělivosti. Respektive znovu zadat přihlašovací údaje.) Připomínám adresu: humanistické-dialogy.eu

Takže tady v krátkosti, napřed ohledně liberální demokracie: samozřejmě že liberální demokracie může mít v politické praxi mnoho různých podob. A je samozřejmé, že liberální demokracie má i své pozitivní stránky, především historicky. Svého času jsem (myslím že na mém webu) napsal něco o ambivalentním charakteru liberální demokracie, kde jsem rozebral její pozitivní, i její negativní stránky.

Ale - nakonec jsou jenom dvě základní možnosti, jak můžeme definovat člověka, a jeho postavení jako občana: buďto jako principiálně svébytnou entitu, jakožto konečné "měřítko všech věcí", tedy jako autarkní a autonomní individuum, kde stát a společnost vystupují jenom jako jakýsi vnější, sekundární rámec - anebo ale můžeme spolu s Aristotelem člověka a občana definovat důsledně jako "zoon politikon", jako bytost která i svou vlastní (kulturní) lidskost získává výhradně ve společnosti a prostřednictvím společnosti. A tedy je svým životem bytostně svázána s charakterem dané společnosti, a nese vůči ní sama plnou odpovědnost za své vlastní jednání.

Liberální demokracie je v této dichotomii naprosto jasnou volbou - člověk je tu chápán jako autonomní individuum, nikoli jako bytost společensky podmíněná. A tato volba má pak celou řadu nevyhnutelných důsledků.

-----------------------------------

Co se demokracie jako takové týče - pak ta (na rozdíl od dnes obecně převládajícího mínění) naprosto nemusí být nutně liberalistická (respektive libertinistická), historie už poznala řadu jiných modelů. Například demokracie palaverová, která zakazuje prosté přehlasování menšiny většinou; vyžadován je všeobecný konsensus.

--------------------------------

Co se "nové ideje" týče - ale ano, pane Novotný, to je přesně to o co se v současné době pokouším, respektive s čím právě začínám, v součinnosti s jednou mladou radikálně levicovou politickou stranou. Jak daleko se podaří na této cestě dojít, v tuto chvíli samozřejmě není možné odhadnout, a už vůbec ne garantovat. Ale - cesta je tady, a je možno se po ní vydat.

ON
June 23, 2021 v 14.1
Panu Poláčkovi

Děkuji za odpověď..... Chápu, že na liberalismu mnohé komunitaristy a konzervativce dráždí fakt, že jako východisko klade svobodu jednotlivce. Ale opakuji, nemyslím si, že každému liberalismu je možné přisoudit, že pokládá jednotlivce za "autonomní individuum, nikoli jako bytost společensky podmíněnou". Komunitaristická kritika patří k dějinám liberalismu. To liberální východisko chce zdůraznit nezaměnitelnost, osobitost, konkrétnost, jedinečnost každého člověka a respekt k němu. Nikde jinde neexistuje a už se nikdy nenarodí jistý pan Poláček píšící zde v současnosti na DR. A jistě není nikdo společensky nepodmíněnou bytostí, přece naopak..... Pokud toto liberální hledisko opustíme a budeme mluvit pouze abstraktně o "společenské podmíněnosti", můžeme se dopouštět opačné chyby - budeme vzývat klan, kmen, tradici, zvyk, rod, národ, rasu, stát, lid, obecnou vůli, třídu, stranu, kliku, sektu, bratrstvo půdy a krve.... a pak na konkrétního člověka zbyde leda tak "vůdce". Sociální demokracie toto liberální hledisko přejala a snažila se jej programem a praktickou politikou uplatňovat; samozřejmě často na úkor ne-nutných (!) kompromisů, když se více spoléhala na osvícenou byrokracii než na osvíceného (demokraticky cítícího a myslícího) občana. (Mj. problém adekvátní socdem politiky v oblasti vzdělání, na což stále upozorňuje M. Profant). Karel Hrubý věděl, že se socdem tohoto liberálního dědictví nesmí vzdát.

JN
June 23, 2021 v 20.32
Panu Novotnému

Když přemýšlím o příčině té (eventuální nebo již probíhající?) kulturní války, je mi samozřejmě jasné, co máte na mysli tím označením „pravý populismus“, ale není mi jasné, co pokládáte za populismus levicový.

Myslím, že pan Poláček ten levicový populismus vidí třeba v názorech Petra Druláka:

Drulák (zase tedy podle mě) prosazuje potřebu podřídit nadnárodní globální kapitál nějaké demokratické kontrole, a protože žádná taková demokratická kontrola není na mezinárodní úrovni z principu možná, prosazuje Drulák podřízení globálního kapitálu kontrole „národní“ (tedy kontrole těch již existujících států a odborových organizací), takže se to pak asi jeví jako „nacionalismus" - jde tu v podstatě o to Trumpovo heslo „America first“.

Onu „mezinárodní“, či spíše nadnárodní „globální demokracii“ (tedy podřízení globálního kapitálu takovéto demokratické kontrole) totiž limitují kulturní a jazykové bariéry v té velké množině lidstva, která - aby mohla být zdrojem demokratické moci - potřebuje si navzájem mezi sebou porozumět, potřebuje mentálně žít ve „stejném vesmíru“. Proto ten svůj zájem na globální úrovni daleko lépe prosadí spíše nějaký velký ekonomický subjekt a nikoliv ten subjekt demokratický, který by svoji legitimitu odvozoval od výsledků voleb. Ekonomika - tedy ta pravidla prosazení svých zájmů v ekonomice - jsou prostě globálně srozumitelná, zatímco jednotlivé lidské kultury globálně srozumitelné nejsou.

Jestliže tedy to Drulákovo podřízení globálního kapitálu národní demokratické kontrole vede k Trumpovu heslu „America first“, nebude mezi tím, co bychom zde označili jako populismus pravicový, a mezi tím, co bychom označili jako populismus levicový, asi nějaký příliš velký a zásadní rozdíl. Oba budou v té kulturní válce mezi liberalismem a konzervatismem na straně konzervatismu.

Abychom tedy vůbec byli schopni ten kulturní konflikt vysvětlit - abychom byli schopni pochopit dynamiku toho konfliktu, do kterého se tedy ta sociální demokracie nemá nechat zatáhnout, je nutné popsat i tu liberální stranu konfliktu a podívat se přitom, zda sociální demokracie svými zastávanými postoji už v tom konfliktu vlastně zcela přirozeně nevězí a zda se mu tedy nějak vyhnout vůbec může.

Liberalismus a konzervatismus jsou možná jen (emoce vzbuzující) „prapory“, zatímco tu válku vede globální kapitál proti „národnímu“ státu, přičemž globální kapitál nositelem sociálně demokratických myšlenek ve skutečnosti být nemůže.

MP
June 24, 2021 v 10.11
Otovi Novotnému

Přesně. Ale dovolím si to o pár slov harmonicky doplnit. Existuje velká oblast pobývání s druhými lidmi, kde bych se nerad vzdal toho, že jsem v nich pouze abstraktní jedinec. Jsem docela rád, že pokud mne někdo zavraždí, stihne ho -- alespoň podle zákona -- stejný trest jako za vraždu multimiliardáře. A že v těchto oblastech života platím -- resp. mám platit -- jako takové individuum abstraktně, totiž bez ohledu na to, zda jsem muž nebo žena, katolík nebo muslim, český Honza nebo romský Dežo. De facto teď cituji jednoho největších kritiků liberální demokracie (u něj nouzového státu), Hegela. Podobně k této abstraktnosti patří -- a jsem za to vděčný -- také ta možnost “slídit po vlastním štěstí”, legitimovaná racionálně Kantem, který velmi hezky zdůvodnil, proč mě jakožto občana nemůže “nikdo nemůže donutit, abych byl šťastný po jeho způsobu”. Není to jen sféra práva a politiky, podobně bych měl být v pozici abstraktního individua jako účastník vědecké a veřejné rozpravy -- tedy v ideálním případě by mělo platit, že vyslovuji důvody, které jsou přijímány či odmítány druhými proto, co říkají, nikoliv proto, kdo je říká.

Tahle abstraktní sféra je poměrně pozdní civilizační výdobytek a je živa z z forem společného života (intersubjektivity), které jsou historicky i systematicky předchůdné (jazyk, mýtus a náboženství, umění, mravnost a habitus atd.). Je s nimi v ustavičném odstupu a potenciálním sporu -- tak jako ony spolu navzájem. V moderní společnosti přitom musí ona oblast abstraktní rovnosti v jisté míře omezovat druhé sféry -- donutit náboženství, aby respektovalo její autonomii (lhostejno, zda katolík nebo muslim), donutit k témuž pospolitost mravů (lhostejno, zda Honza nebo Dežo, muž, žena nebo osoba, která se odmítá identifikovat podle binárního kritéria).

Jde o sféru v jistém smyslu vždy studenou a neútulnou, která klade i v té nejbanálnější rovině na člověka mimořádné nároky (Podle pravidel racionální rozpravy bych měl dát na zkoušce vynikající známku klukovi, který nejen perfektně uměl, ale přesvědčivě mi doložil chybu v mé poslední knize a nikoliv té milé studence, která pravda příliš neuměla, ale s krásně obdivnýma očima laně mi tu knihu pochválila. Ono to dá práci, ji vyhodit a tomu arogantnímu zmetkovi dát jedničku :-). A jedná se zároveň o sféru, která je vždy ohrožená odcizením a ideologizací ochotně stabilizují hůrzy současnosti jako nutný respekt k přirozenosti. Potřebuje proto soustavnou kritiku, neustálou občanskou a neustálé prohlubování. Proto se soustavně objevují kritiky, které se domnívají, že místo pracně dosahovaného situační souladu můžeme rozpor mezi abstraktní sférou, ve které jsme si rovni, a mezi pospolitostí, víry, mravů, jazyka atd. zrušit.

JP
June 24, 2021 v 11.54
Liberální individuum - konkrétní či abstraktní?

Zastánci liberální demokracie zde přednesli bezpochyby závažné argumenty ve prospěch svého vidění věci.

Ale budiž; zvedněme hozenou rukavici. A to zcela konkrétně: pan Novotný tvrdí, že prý "liberální východisko chce zdůraznit nezaměnitelnost, osobitost, konkrétnost, jedinečnost každého člověka a respekt k němu. Nikde jinde neexistuje a už se nikdy nenarodí jistý pan Poláček píšící zde v současnosti na DR".

Ale jistě, pane Novotný - liberalismus (respektive "liberální východisko") chce dozajista mnohé, a má dozajista své ušlechtilé hodnoty a cíle. Stejně tak například socialismus měl své ušlechtilé hodnoty a cíle; problém byl ovšem v tom, že reálné nastavení socialistického vztahového systému směřovalo směrem prakticky zcela opačným, nežli co hlásaly ony ušlechtilé ideály.

Že je Josef Poláček objektivně nezaměnitelný - ano, toto konstatování zřejmě bude mít svou platnost (přinejmenším dokud se obecně nezavede dokonalé klonování); proč má pak ale právě tento Josef Poláček v podmínkách panující liberální demokracie trvalý pocit, že je zde pojímán zcela naopak jako zcela a b s t r a k t n í, standardizovaná bytost, naprosto zaměnitelná s kýmkoli jiným?!...

Jako občan nejsem fakticky nic jiného, nežli jeden jediný volební hlas - naprosto identický s hlasem kohokoli jiného. Ať je ten "kdokoli jiný" třeba imbecil nebo fašista, já platím jako to samé co on, a nemohu proti tomu nic dělat. (To jediné co zbývá je akt pasivní rezistence, tedy nezúčastnit se takto organizovaných voleb.)

Tolik tedy platím jako občan - jako jedna zcela abstraktní jednotka, jako jeden bit. A co platím jako člen občanské společnosti v materiálním smyslu? Tady je má hodnota naprosto precizně vyjádřitelná - totiž peněžní hodnotou mého majetku. Tedy měřítkem nejabstraktnějším ze všech možných. Má jediná "individualita" spočívá v tom, že ostatní "individuality" těchto abstraktních jednotek peněz ztělesňují buďto více (většinou), anebo méně.

Samozřejmě, já se mohu pokoušet v této liberální společnosti nějak uspět mými ryze osobními, dejme tomu intelektuálními charakteristikami. Jenže - co mi pomůže být v této oblasti nezaměnitelnou individualitou (to jest: mít jiné názory nežli standardizovaná většina) - když se v této společnosti, která nemá žádné jiné vodítko nežli mínění většiny, naprosto pravidelně prosadí právě tento většinový standard, naprostý myšlenkový schematismus? - Pak mě můj individualismus nevede snad k nějaké (pozitivně vnímané) osobitosti či respektu, nýbrž naopak čím dál tím více do naprosté izolace.

Tento liberalismus, vážený pane Novotný - ten je totiž přes veškerou svou rétoriku o "osobitosti" ve své reálné praxi pohříchu velice stádní záležitostí. Aby se člověk vymanil z myšlenkových konvencí, aby se osvobodil ze své primární stádnosti - k tomu je zapotřebí mnohem více, nějakého mnohem silnějšího impulsu, nežli jenom toho že je mu poskytnuta čistě politická svoboda.

Liberalismus ale takovýto skutečně osvobozující impuls nikdy poskytnout nemůže - právě tím že v člověku svou rétorikou vzbuzuje iluzi svobody, že v něm vytváří uspokojivý pocit jeho vlastní osobitosti. Ale právě toto vnitřní uspokojení se sebou samým, to je počátek vší stagnace. Kde není dán protiklad, kde není napětí různých energetických hladin - tam nastává entropie, se vším co k tomu patří.

Takže, pane Novotný, to Vaše tvrzení o tom, že liberalismus respektive liberální demokracie přináší "nezaměnitelnost, osobitost, nezaměnitelnost každého člověka" - toto tvrzení prostě neberu. Má vlastní - už nějakých třicet pět let trvající - zkušenost se společností liberální demokracie mi bohužel znovu a znovu sděluje pravý opak.

JP
June 24, 2021 v 12.13
Dialektika abstraktního a konkrétního

"Proto se soustavně objevují kritiky, které se domnívají, že místo pracně dosahovaného situačního souladu můžeme rozpor mezi abstraktní sférou, ve které jsme si rovni, a mezi pospolitostí, víry, mravů, jazyka atd. zrušit."

- Zlatá slova, pane Profante, proti tomuto výroku nelze nic rozumného namítat. Totiž: není možno proti němu nic namítat právě v této čistě a b s t r a k t n í rovině.

Celá tato věc má totiž jednu dosti zásadní vadu: z důvodu působení faktorů které jsem už vyložil v odpovědi panu Novotnému, je to totiž právě stát a systém liberální demokracie, který n i č í tento dynamický soulad (a stálý dialog) mezi sférou abstraktní a sférou konkrétní! Je to právě princip liberalismu, je to tedy liberální stát, který institut abstraktní občanskosti pozdvihuje k dominantnímu, vše ostatní určujícímu faktoru státní i společenské existence; zatímco všechno konkrétní (tedy touha po pospolitosti, víra, mravy) - to všechno je odsunuto na vedlejší kolej, jako jenom čistě s o u k r o m á záležitost.

Jestli je tedy někdo mravný či nemravný (což byla - připomeňme si - po celou dobu trvání evropské civilizace, od antiky až po křesťanství naprosto ústřední kvalita) - tato otázka mravnosti je v prostředí liberální demokracie devalvována v čistě osobní záležitost. Jak už bylo řečeno, já mohu být stejně tak zločinec nebo svatá Ludmila - to všechno je jenom moje čistě soukromá záležitost, a nikomu do toho nic není. Vůči společnosti, vůči celku, ani vůči státu nemám naprosto žádný vztah odpovědnosti za mravní charakter mé osoby. (Pokud vysloveně nepřekročím psané zákony.)

Takže ještě jednou, pane Profante: ano, vztah dynamické (to jest: stále znovu ve vzájemném napětí a ve vzájemném dialogu hledané) rovnováhy mezi momentem abstraktní (to jest: nepodmíněné) občanskosti respektive rovnosti na straně jedné, a mezi momentem kulturní (v nejširším smyslu) obsažnosti a významovosti na straně druhé - ano, takto vyvážený vztah je skutečně stavem optimálním, a je zapotřebí o něj znovu a znovu usilovat.

Jenže: je to právě liberální demokracie, která tento o sobě dialekticky rovnovážný vztah vychyluje z jeho osy; která instaluje naprostou dominanci principu abstrakce, zatímco vše konkrétní a obsažné odsouvá na vedlejší kolej zájmů a vztažností ryze soukromých.

„Abstraktní sféra“ tedy vychází z „historicky předchůdných forem společného života“ (jazyk, mýtus a náboženství, mravnost, habitus atd.) a je „pozdním civilizačním výdobytkem“. To je pohled současného člověka z „vrcholu civilizačního vývoje“. Člověk se ovšem kdykoliv v průběhu svého historického vývoje mohl subjektivně domnívat, že je na vrcholu a také třeba vzhledem k minulosti na vrcholu byl, ale byla to prostě vždy jen jiná forma religiozity - té religiozity, které se není možno zbavit žádným vlastním rozhodnutím, i když si to myslíme.

V tomto smyslu by tedy i tato „abstraktní sféra“, která „musí donutit druhé sféry, aby respektovaly její autonomii“, mohla vlastně nevědomě akceptovat metody „náboženského státu“.

JP
June 24, 2021 v 12.31
Nouzový stát liberalismu

A proto je nutno dát za pravdu i Hegelovi, který liberální stát označil za "stát nouzový a bez-rozumný" - protože v takto pojatém státě naprosto chybí všechno, co by jeho existenci mohlo propůjčit nějaký vyšší, nadčasový smysl. Chybí zde dějiny (Fukujama měl v daném smyslu naprostou pravdu); chybí zde duch (ať už v podobě "Ducha svatého" či "Absolutního ducha" či jednoduše jako řecký logos, ale prostě zde chybí, naprosto a nenávratně); ale nakonec tu chybí i sám člověk.

Liberální demokracie se nijak nezabývá člověkem; on je pro ni - ostatně naprosto stejně jako pro degenerovaný "reálný socialismus" - entitou neznámou, s kterou vůbec neví co si počnout, přinejmenším latentně podezřelou. Právě proto reálný socialismus tohoto živoucího člověka nahradil svým ideologickým abstraktem "pracující" či "budovatel socialismu"; a právě proto systém liberální demokracie tohoto živoucího člověka nahradil svým abstraktem "občana". Tím je možno tuto živoucí, cítící, myslící, trpící i toužící bytost zastrčit do příslušné přihrádky, a víc se jí už není nutno se zabývat.

Tuto abstrakci "občana" je pak možno nějakým způsobem administrativně spravovat; ale to je právě jenom tento o sobě n o u z o v ý provoz, sám o sobě naprosto bezduchý a bez hlubšího smyslu.

ON
June 24, 2021 v 12.55
Panu Nushartovi

Rozumím vám. Ale pokládám otázku, na jakou stranu se tedy má v tomto konfliktu socdem postavit? Odmítám se jako sociální demokrat nechat konzervativci balamutit, že v tradičním konfliktu levice a pravice uhraji více, když se postavím za konzervativismus proti liberalismu. Anebo když budu pojímat zápas za demokracii jako konflikt nadnárodní kapitál versus národní stát, konflikt globálního a lokálního, univerzálního či partikulárního s tím, že zatímco demokracie je "principiálně" nemožná v prvním, tak "principiálně" možná v druhém; jinými slovy, odmítám se "principiálně" zazdít v tom druhém. Tohle je lež, národního kapitálu, kterou balamutí "lidové třídy", která v praxi vede k nacionalismu, xenofobii, napřed národní, následně sociální. Když se konzervativců, včetně těch "socialistických", ptáme, jak by měla taková demokracie, ba socialismus, vypadat, jak si představují její instituce s ohledem na ty dnešní, jak je měnit..., slyšíme jen několik sentimentálních frází o komunitě.... 95% jejich textů je pouhým hejtováním liberální demokracie... Před (sociálními) demokraty nestojí menší úkol, než vést zápas za demokracii na třech frontách - lokální, národní i nadnárodní. Je to těžké, někdy se to zdá beznadějné.... Pokud jde o tu lokální úroveň, v dějinách sociálnědemokratické praxe existuje mnoho zkušeností, ke kterým je možné se vrátit (družstevnictví, komunální vlastnictví, zaměstnanecké samosprávy.....). Žijeme ale v globálním kapitalismu a nemůžeme z něj odejít, když se bez dalšího stáhneme do lokálních komunit "logiky daru" a budeme doufat, že to budou dělat všichni.

JN
June 25, 2021 v 13.9
Panu Novotnému

Obávám se, že „rozhodování“ na jakou stranu se v tom (kulturním) konfliktu postavíme, je spíše iluzí. Konflikt si nás na ty strany rozestaví sám - snad možná v intencích té námi osobně „poznané nutnosti“. Naděje vkládané osvícenci v objektivitu a univerzalitu rozumu tu nejspíše nejsou zcela na místě. [Názorové rozvrstvení jedinců ve společnosti prosáknuté skrz naskrz konfliktem - jako by spíše (při pohledu na „lidské mraveniště“) připomínalo nějaký neznámý kulturně evoluční mechanismus - spíše než to „rozhodování“ na základě pro všechny stejného univerzálně platného rozumu.]

Nedovedu si představit, jak by se sociální demokracie rozhodovala kam se v tomto konfliktu postaví (nebo že se do tohoto konfliktu nenechá zatáhnout). Podle mě je prostě ten konflikt ve společnosti přítomný a jednotliví jedinci (včetně členů politických stran) jsou těmito „magnetickými“ póly konfliktu přitahováni nebo odpuzováni, přičemž obě strany (například Vy a já) často subjektivně chápou své protichůdné postoje jako zápas za demokracii. Nechci-li se nechat tím konfliktem unášet - chci-li mu z té své pozice „magnetem přitahované kovové piliny“ porozumět, snad bych mohl pátrat v hloubce své vnitřní struktury - v hloubce svých motivací - proč jsem byl vlastně postaven zrovna na tuto stranu... (Napadá mě, jestli nakonec materialismus není vlastně tak trochu logickým vyústěním toho Weberem zmiňovaného protestantského „bádání“ o predestinaci.)

MP
June 25, 2021 v 14.3
Josefu Poláčkovi

A) Hegel ještě žádnou liberální demokracii neznal a už vůbec ji neznal Friedrich Schiller, od kterého si Hegel pojem nouzový stát vypůjčil, obdobně jako kritiku moderní společnosti jako odkouzlení světa.

Prostě ten problém je starší a prostupuje moderní dějiny nejméně od absolutistických států.

B) Možná stoji za to dočíst toho, komu odpovídáte. Vždycky jde o dialog mezi abstraktními sférou rozumu (právo a stát, diskursivní poznání, etika), duchovními formami, které vůbec umožňují utváření společného světa (jazyk, umění, náboženství a mýtus) a pospolitosti utvářenou předpoliticky tradicí, mravy a zvyky, intimními vztahy a represivně vnucenou směsí omezení a příležitostí, které vyplývají z jejího místa na glóbu.

Jenomže ten dialog není a nemůže být harmonický (resp. v nejlepším případě harmonický jen v duchu Herakleitovy metafory luku). Je to neustále střetávání a také neustálé nebezpečí, že si některé oblast urve příliš - Vy píšete o liberální demokracii a vyčtáte ji bezideovost.

Já se pořád více bojím proher abstraktní sféry -- například, když má Afroameričan v USA, Rom v České republice anebo také český imigrant v Británii podstatně menší šanci, že bude jeho vražda řádně vyšetřována a potrestána než příslušník většinové populaci či vládnoucí třídy.

Útulné neodcizené soužití, kdy na vesnici stává mladá svobodná žena v šest hodin, aby roztáhla závěsy a pak vrátila do postele k milenci, protože by jinak drbny uštvaly, věší prádlo podle velikosti, protože si nepořadovost jejího přístupu stěžoval výbore místních ježibab (podle doby Spolek vlasteneckých žen a panen, Výbor Socialistického svazu žen atd.) a nakonec, když se ji podaří jako zdravotní sestře omylem otěhotnět po částečné hysterotomii a jiný sousedský spolek pojmenovaný vznešeně Interpunkční komise nepovolí nezbytný lékařský zákrok a ona pak bojuje v nemocnici pět měsíců o život -- děkuji, to všechno pamatuju a nestojím o to.

JP
June 26, 2021 v 12.23
Liberální demokracie - vrchol dějin?

Pane Profante, stát liberální demokracie byl ve Spojených státech instalován už v roce 1776; vzhledem k tomu že Hegel zemřel v roce 1831, dá se předpokládat že o tomto společenském a politickém zřízení (byť i jen z doslechu) přece jenom něco věděl. Tolik tedy k bodu A.

K bodu B: ale ano, pane Profante, samozřejmě že vždycky může být ještě hůř. Za totality nás bolševici pořád strašili tím, jak za První republiky byla nezaměstnanost, hlad a žebrota (což je všechno samozřejmě pravda) - a že tedy máme být šťastní že smíme žít v socialismu a kušovat. A Vy nám stejně tak sdělujete, že se máme spokojit s abstraktní rovností liberální demokracie a kušovat.

Ten příměr s Hérakleitem ovšem není tak docela od věci: pokud si k ruce vezmeme jeho druhou metaforu, totiž tu s lyrou, pak liberální demokracie tuto o sobě zdařilou syntézu dvou protichůdných sil řeší tak, že všechny struny jsou STEJNĚ DLOUHÉ - neboť v rámci demokratické rovnosti přece nikdo nesmí přečnívat přes druhého. Takže namísto harmonické melodie nám tu nakonec zní jenom stále stejný monotónní akord.

A abychom ještě zůstali u Hegela: ten při vzpomínce na Francouzskou revoluci (která je ovšem matkou všech evropských liberálních demokracií) napsal, že ona tuto abstraktní rovnost všech lidí měřila mírou g i l o t i n y - tím že prostě usekala všechno, co přečnívalo.

"Moderní" liberální demokracie už samozřejmě nemusejí pro své glajchšaltování užívat natolik primitivních a brutálních instrumentů jako zdivočelí jakobíni; ona si naprosto vystačí s tím, že všechno co nějakým způsobem přečnívá obecně přijímaný, konvenční průměr prohlásí za irelevantní, respektive "extrémistické". A je to, průměrný občánek si dále může vést svou spokojenou existenci, bez jakýchkoli vyšších duchovních či intelektuálních ambicí.

"Milión stejných sériových hlav," zpíval svého času Karel Kryl, aby vyjádřil pocit naprostého zhnusení a marnosti z časů normalizace a jejího glajchšaltování. Jenže: kapitalismus i s jeho liberální demokracií dokáže své stádečko glajchšaltovat nakonec ještě mnohem účinněji, nežli totalita. Většina lidí se totiž glajchšaltovat nechá velice ochotně, je to tak mnohem pohodlnější.

MP
June 26, 2021 v 16.53
Josefu Poláčkovi

Ona to je dost zbytečná rozprava, když se nedohodneme na pojmech. Liberální demokracie zcela jistě není totéž, co puritánská totalita.

Ale hlavně Vám nesděluji, že máte spokojit s liberální demokracií a kušovat. To už je Váš, věcně nepodložený překlad.

Sděluji Vám, že ona abstraktní sféra má nepominutelný význam pro emancipaci moderního člověka a pokud nedojde k regresu, budeme s ní zřejmě ještě dlouho žít. To nutně neznamená, že se musí realizovat jen ve formě liberální demokracie, jak mi stále podsouváte Vy. Může to být - a pokud má být přiměřená současné situaci, pak to musí být - demokracie deliberativní a participativní.

Ale jako socialista nepovažuji abstraktní sféru za to, s čím bych se měl či mohl spokojit. Zatímco požadavek rovnosti před zákonem je nezbytnou součástí této abstraktní sféry moderní společnosti ( nikoliv jen ve formě liberální demokracie, ale i v byrokratických monarchií s nerovným přístupem k základním politickým právům jako byla rakouská a pruská říše), požadavek rovné šance na vzdělání omezené jen schopnostmi, rovné šance na dostupnost lékařské a zdravotní péče, rovnost v minimalizaci dopadů ekologické zátěže atd. -- to už jsou normativní intuice, ve kterých se určuje konkrétní realizace demokracie. V mém případě s regulativní ideou sociální (v tomto smyslu neliberální) demokracie.

Ale to vše už jsme si navzájem napsali stokrát, takže mi odpusťte, pokud v této diskusi nebudu pokračovat.

Pane Profante, tuto myšlenku jsem mezitím dostal sám: totiž že se tu zase posté opakuje to samé.

Proto v daném smyslu pro tentokrát naprostý souhlas: nemá smysl v dané diskusi nadále pokračovat.

Jenom jedna věcná poznámka: tu - dejme tomu - pozitivně abstraktní stránku moderní občanskosti jsem v žádném případě nezpochybňoval; jak snad dostatečně vyplývá už z mého zcela prvního komentáře. Dost dobře tedy nechápu, proč stále úporně bráníte něco, na co já vůbec neútočím.

To jediné co kritizuje je omezený, limitovaný charakter této formální občanskosti.

ON
June 27, 2021 v 21.8
Všem diskutujícím

Diskuse bude jistě pokračovat při jiné příležitosti. Začala tím, že podle pana Poláčka Karel Hrubý neměl inspirativní přesahující ideu, která by šla za tradiční sociální demokracii. Spíše je to ale tak, že K. Hrubého nepřesvědčila žádná taková tzv. alternativa; nepřesvědčila ani mně. A pan Poláček žádnou takovou rovněž nenabízí, i když o ní přemýšlí... Pan Nushart pak vnesl do diskusi alternativuu, se kterou přichází tzv. konzervativní socialisté. Sociální demokracie se má vzdát liberální tradice a přihlásit se ke konzervativní tradici. Tady jsem se ozval v intencích Karla Hrubého, že ačkoli socialní demokracie přesahuje liberální demokracii, tak není odstřihnutim se od liberalismu, ale spíše jeho kritickou rekonstrukci. Tady jsem proto cítil povinnost zastat se jako sociální demokrat liberální demokracie. (Podobné tak učinil i M. Profant.) Konzervativně socialistický útok na liberální demokracii je zároveň útokem na sociální demokracii či demokratickou levici, či dokonce (v dogmatickém micheaovském speaku) na levici a demokracii obecně.

Chtěl bych se vší vážností odmítnout tu interpretaci kritiky současné podoby liberalismu jakožto „útoku na demokracii“. (Připomínám větu pana Profanta z diskuse pod vedlejším článkem:

„Nehodlám diskutovat o tom, co je to liberální levice -- z prostého důvodu, já to nevím.“)

Snaha omezit a znemožnit kritiku jakéhokoliv politického směru nikdy nebyla projevem demokracie, ale ani projevem samotného liberalismu.

MP
July 1, 2021 v 9.34
Milý pane Nusharte,

kdyby Vás nebylo, museli bychom si Vás vymyslet.

Skvělá ilustrace potíží s tou abstraktní sférou. Ota popsal určitý postoj -- on mu zdvořile říká "konzervativně socialistický" -- jako postoj, který znamená odmítání liberální a také sociální demokracie a dodal, že ve své vyhrocené podobě je v konfliktu i s demokracií jako takovou. Proto tento postoj ze své pozice odmítá.

Neodmítá pochopitelně svobodu slova, která se uplatňuje ve vztahu ke zcela abstraktním jednotlivcům -- má ji stejně přemýšlívý člověk jako blbec a dokonce ji má stejně člověk zlovolný jako dobrý. Jinými slovy, s některými postoji můžeme sice nesouhlasit a mohou nám být dokonce pro svou absurditu či zlovolnost odporné, ale musíme strpět jejich zveřejňování a můžeme nanejvýš ukazovat jejich pochybnost nebo je ignorovat.

P.S. Než otevřu stavidla. Ano, v mých příspěvcích v diskusích na DR najdete nejspíš řadu přikladů, kdy podporuji určité omezení svobody projevu -- mají společného jmenovatele, jedná se o konflikt mezi svobodou slova a právem obětí na ochranu: Pokud nácek popírá holokaust (děsí tím k smrti přeživší oběti) anebo politicky vlivný idiot mluví o uprchlících jako z podstaty podřadných kvůli převládajícímu náboženství v jejich zemi, nastává ten výjímečný okamžik, kdy bychom měli uplatnit zákonem stanovená omezení svobody slova.

Mně jde, pane Profante, o to, aby prostě kterákoliv myšlenka (včetně myšlenek, které si dělají nárok být výsostně ušlechtilé) mohla být v diskusi podrobena kritice. Mým cílem zase naopak není (jak byste se snad mohl snažit mi zde nějak podsunout) to Vámi zmiňované znevažování osoby - nejen osoby oběti - ale prostě znevažování kteréhokoliv člověka.

Tím předmětem diskuse a předmětem kritiky tedy podle mě klidně může být kterýkoliv politický směr, náboženství, postoj k migraci, postoj ke globální změně klimatu, či třeba postoj k předpokládanému původu viru SARS-CoV-2. (Čínským představitelům jde naopak zase o to, aby postoj k předpokládanému původu viru SARS-CoV-2 předmětem diskuse nebyl.)

Vy jste ve vedlejší diskusi uvedl, že „nehodláte diskutovat o tom, co je liberální levice“, čili i Vám jde o to, aby liberální levice předmětem diskuse nebyla. Kdo z nás dvou je ve skutečnosti příznivcem liberalismu - to je snad nyní už trochu jasnější.

Víte, s liberalismem to vlastně máte trochu jako s manželstvím: Někteří lidé (říkají si liberálové) se snaží, aby to slovo znamenalo něco jiného než co znamenalo.

MP
July 1, 2021 v 16.35
Jiřímu Nushartovi

Jděte do háje. Napsal jsem, že nebudu diskutovat o něčem, o čem nevím, co to je. Nikoli, že se o tom nemá či nesmí diskutovat. Právě tak, jako teď píšu, že s Vámi nadále nehodlám diskutovat, protože mne nebetyčně nudíte. A opět to neznamená, že zakazuji Nusharta.

To je pochopitelné, pane Profante, že Vás nudí diskuse o něčem, o čem nevíte, co to je. Kdyžtak si tedy o tom něco přečtěte, možná Vás pak ta liberální levice začne zajímat.

+ Další komentáře