Před padesáti lety, 25. dubna 1968, se v žižkovské restauraci Na Chmelnici sešla asi stovka starých sociálních demokratů z celé republiky na poradě, na níž obnovili činnost sociálně demokratické strany, kterou komunisté v červnu 1948 zlikvidovali. Přestože z jejích 376 tisíc členů jich do KSČ přešlo v červnu pod vedením Zdeňka Fierlingera jen zhruba 40 tisíc, tedy jedna devítina, bylo podle halasné komunistické propagandy dosaženo „spojení dělnického hnutí“, ačkoli ve skutečnosti drtivá většina sociálních demokratů vstup do KSČ odmítla.

Na Chmelnici se sešli především staří členové strany, kteří v padesátých letech prošli komunistickými kriminály pro svůj odpor k diktatuře. Z minulé činnosti i ze společného pobytu v kriminále je spojovala pevná vzájemná důvěra. Byl zvolen přípravný výbor, který měl dvě větve. Pro případ dlouhodobého vývoje „pražského jara“, v němž se reformistickému křídlu komunistické strany ještě nepodařilo odstranit dědictví někdejší stalinistické policejní diktatury, byl ustaven výbor Masarykova sdružení demokratického socialismu (Zdeněk Bechyně, Karel Hrubý, Jaroslav Kohout, Jaroslav Krejčí a Zdeněk Peška).

Ten měl za úkol připravit program strany a získávat příznivce demokratického pojetí socialismu. Současně byl zvolen i přípravný výbor pro okamžité legální obnovení činnosti strany, jemuž stál v čele rovněž Zdeněk Bechyně jako koordinátor. Jeho členy byli: František Čoupek, Josef Munzar, Přemysl Janýr a Josef Veverka. Všichni zvolení měli za sebou dlouhá léta komunistického kriminálu, v nichž se osvědčila jejich věrnost straně a principům demokracie.

Pod vedením Zdeňka Bechyně byl navázán kontakt k předsedovi Národního shromáždění Josefu Smrkovskému, který sám v padesátých letech jako komunistický funkcionář upadl do nemilosti a strávil čtyři roky ve vězení. Tam se také Smrkovský a Bechyně poznali. Podle Přemysla Janýra, který se později účastil jako člen delegace i dalších setkání s funkcionáři komunistické strany (popsal to po létech v knížce „Neznámá kapitola roku 1968“), reagoval Smrkovský kamarádsky.

Když ho Bechyně oslovil formálně jako předsedu NS, Smrkovský mu připomněl, že si v kriminále přece tykali a že snad té formálnosti není třeba. Ale Bechyně mu vysvětlil: já přicházím jako delegát příravného výboru sociální demokracie ohlásit obnovu činnosti strany, proto vážený pane předsedo... a pokračoval ve vší formálnosti ve výkladu svého sdělení. Smrkovský to pochopil a svému někdejšímu spoluvězni přislíbil, že bude informovat o záměru obnovy sociální demokracie politbyro KSČ, jehož byl rovněž sám členem. Ale vyslovil také hned obavy, že tím bude narušen vývoj v takzvaném obrodném procesu, jímž KSČ tehdy procházela a kde reformisté ještě nemají vyhráno.

↗

Josef Smrkovský sám v padesátých letech jako komunistický funkcionář upadl do nemilosti a strávil čtyři roky ve vězení. Repro Český rozhlas

Nicméně koncem května se delegace sociálních demokratů skutečně setkala s členy předsednictva KSČ Smrkovským, Krieglem a Indrou, kteří iniciativu sociálních demokratů striktně odmítli. Přesto přípravný výbor pokračoval ve svém záměru. Podal ministerstvu vnitra žádost o registraci obnovené sociální demokracie a pořádal schůzky s občanstvem, kde o svém postupu informoval.

Myšlenka obnovy sociální demokracie se rychle šířila. Z krajů se hlásili noví a noví členové. Někdy koncem června nebo začátkem července vyšlo také prohlášení některých intelektuálů, aby se sociálním demokratům dala příležitost vysvětlit své stanovisko veřejnosti. To prohlášení podepsali známí lidé jako Václav Havel, Alexandr Kliment, Ivan Sviták, Václav Černý, Jaroslav Seifert, Josef Škvorecký, Jan Procházka, Josef Kemr a další.

Hnutí za obnovu dostávalo širší dynamiku. Začátkem července proto v Praze sociální demokraté z celé republiky uspořádali další konferenci, kde rozhodli, že přes obtíže, které ministerstvo vnitra legalizaci obnovy strany kladlo, přikročí k dalším organizačním krokům. Měl být zvolen ústřední výkonný výbor a zřízena krajská, případně i okresní organizační centra.

Když však vyvrcholila krize na poradách v Čierné a v Bratislavě, rozhodl se přípravný výbor po dohodě s Městským výborem KSČ v Praze, že svou činnost dočasně přeruší, aby Dubčekovi a jeho doprovodu neztěžoval jednání s Brežněvem. Když přes Dubčekovu snahu o domluvu jednání ztroskotala a přišel 21. srpen, ustala i činnost přípravného výboru pro obnovu sociální demokracie na domácí půdě. Zápas o demokracii vedla Československá sociální demokracie nadále v exilu, kde nepřetržitě pracovala už od jara 1948. Do ní pak vplynuli někteří sociální demokraté, kteří se doma účastnili obnovování strany a po srpnu odešli do exilu.

O co tehdy šlo?

Co si tehdy členové strany, kteří přikročili po dvacetiletém vyřazení strany z veřejného života, od svého kroku slibovali? Bylo jim tehdy jasné, že „pražské jaro“ jako pokus komunistických reformistů neusiloval o skutečné odstranění diktatury jedné strany, nýbrž „jen“ o její zlidštění, o méně drastický výkon moci, o volnější projev názoru (jakousi glasnost) a jisté uvolnění tuhých vazeb diktatury, ale nikoli o změnu její původní mocenské struktury, nastolené únorem 1948.

Vedoucí úloha strany zůstávala nadále nezpochybnitelná, pluralita politických stran nepřípustná, trval zákaz sociálně demokratické strany, nově vzniklá hnutí KAN nebo K-231 nebyla ani po celé trvání jara povolena. Komunisté ve svých reformních plánech vylučovali jakoukoli opozici a nabízeli jen takzvanou oponenturu na bázi Národní fronty. Dokonce nabízeli i funkce pro sociální demokraty, jestliže ti dodatečně schválí akt „sloučení“ s KSČ. Dál jít nehodlali.

To bylo ovšem rázně odmítnuto. Přesto si obnovovatelé od dalšího vývoje slibovali, že se časem podaří dosáhnout plurality v našem politickém životě, že bude trvale obnovena svoboda slova a sdružování, k níž už jaro nakročilo, že časem dosáhnou odstranění diktatury policejního charakteru a obnoví právní stát, stejně jako očekávali reformu ekonomiky, její struktury (odbourání převahy těžkého průmyslu a přesun těžiště na lehký a spotřební průmysl) i způsobu jejího řízení z jednoho centra. A že se změní i funkce Národní fronty, kterou po zkušenostech nedávných let sociální demokraté jako nástroj komunistické strany vehementně odmítali.

Obnovovatelé věděli, že se takové změny nedosáhne ihned, že současný pohyb je jen etapou ke skutečné změně režimu, že cesta k tomu bude ještě relativně dlouhá. A že také bude záležet na tom, jak daleko budou ochotni jít sami reformní komunisté. Doufali i v to, že Sověti se smíří s jistým návratem ke spolupráci, který měl základ na konci války v Benešově zahraniční politice. Tento předpoklad se však ukázal jako nereálný. Uskutečnil se až dlouhá desetiletí po jaru a po letech „normalizace“, když Gorbačov ohlásil novou politiku vůči satelitům i vůči Západu.

Trvalý význam obnovovacího aktu

Přesto byl akt obnovy strany před padesáti lety aktem nejen její politické životnosti, ale především svědectvím nepotlačitelnosti spojení socialistického pojetí života společnosti s principy a institucemi demokracie. Znovu se veřejnosti předložila alternativa sociálně spravedlivého života, který byl diktaturou jedné strany znemožněn. Neboť ta nastolila nové nerovnosti mezi komunisty a nekomunisty.

Zatímco jedněm se dostávalo privilegovaného postavení a řady různých výhod a životních šancí, druzí byli postaveni do role manipulované masy „nespolehlivých“, jimž bylo upíráno mnoho práv (na vyšší vzdělání, na postup, či dokonce vedoucí postavení v zaměstnání, na svobodnou volbu povolání pro děti nekomunistů) a zejména právo na vyjádření vlastního názoru.

Neboť v komunistickém „příkaznickém“ systému nebylo nikdy dosaženo „jednoty společnosti“, jak o tom KSČ stále mluvila, ale byli tu stále proti sobě marx-leninisté proti jinak smýšlejícím, příslušníci strany proti nestraníkům, lidé schvalující monopol strany a ideologie komunistů proti lidem myšlenkově nezávislým nebo vyznávajícím jiné hodnoty než komunistické.

Existence demokratické alternativy k uskutečnění sociální spravedlnosti zůstala ve vědomí společnosti a ještě dlouho působila. I z těchto alternativních představ vedle jiných podnětů pražského jara, byť jen podprahově působících, se živil trvalý odpor proti normalizační diktatuře, který vyústil v náporu mas po 17. listopadu a vedl k implozi „vlády jedné strany“ a její ideologie.

O co jde i dnes

Úsilí o obnovení sociální demokracie má trvalý význam i pro dnešní postoje a práci ČSSD. Připomíná, že demokracie, pluralitní parlamentární uspořádání a nezávislost justice, jsou základním principem sociální demokracie, jehož důležitost byla ověřena celou poválečnou historií.

Není socialismu bez demokracie. Toto poznání platí i dnes stejně, jako když jsme bojovali proti diktatuře, která nás zotročovala. Zažili jsme dvě diktatury, kdy byla strana vyřazena z veřejného života, kdy byl demokratický rámec života společnosti rozbit a nahrazen svévolí nových mocenských autorit a kdy celá společnost včetně námezdně pracujících byla zotročena nejen právně, ale také mentálně vnucovanou ideologií leninismu.

I dnes stojíme v situaci, kdy parlamentární demokracie, nezávislá justice a právo na nezávislé myšlení je ohrožováno dehonestujícím odsudkem jako „pražská kavárna“. Jsou ohrožovány nejen nepříznivým rozložením politických sil, ale i hrubými populistickými tendencemi, které v nejvyšších politických kruzích získávají na síle a šíří chaos do myslí řadových lidí.

Je třeba, abychom si v tuto chvíli uvědomili, že žádný spravedlivý sociální stát, žádný život lidu ve svobodě, lidské důstojnosti a materielním i právním zabezpečení není možný bez toho velkého rámce demokratického uspořádání a demokratických svobod společnosti, na jejichž vydobytí měla sociální demokracie lví podíl.

Náš zápas proti nadvládě konzervativních složek kapitalistické společnosti; za sociální práva, sociální pojištění, lepší pracovní podmínky včetně osmihodinové pracovní doby a za svobodu projevu, sdružování i nezávislé justice; náš odboj proti katovi demokracie Hitlerovi a proti mocenskému monopolu komunistické diktatury nás zavazuje i dnes k tomu postavit otázku zachování a rozvoje demokracie v naší zemí na přední místo našeho dnešního úkolu.

Toho by si měli být vědomi sociální demokraté i ve své úvaze o tom, zda mají uzavřít vládní pakt s hnutím ANO, které projevuje autoritativní a populistické tendence. Zachování demokracie v plném rozsahu je střelkou, podle níž by se měli rozhodovat.