Obnova sociální demokracie v průběhu pražského jara

Karel Hrubý

Poslední předseda ČSSD v exilu připomíná etapu obnovování ČSSD a zdůrazňuje, jak je otázka zachování demokracie stále důležitá. Bude ji mít nynější ČSSD na paměti při úvahách o uzavření paktu s autoritářským hnutím ANO?

Před padesáti lety, 25. dubna 1968, se v žižkovské restauraci Na Chmelnici sešla asi stovka starých sociálních demokratů z celé republiky na poradě, na níž obnovili činnost sociálně demokratické strany, kterou komunisté v červnu 1948 zlikvidovali. Přestože z jejích 376 tisíc členů jich do KSČ přešlo v červnu pod vedením Zdeňka Fierlingera jen zhruba 40 tisíc, tedy jedna devítina, bylo podle halasné komunistické propagandy dosaženo „spojení dělnického hnutí“, ačkoli ve skutečnosti drtivá většina sociálních demokratů vstup do KSČ odmítla.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Na Chmelnici se sešli především staří členové strany, kteří v padesátých letech prošli komunistickými kriminály pro svůj odpor k diktatuře. Z minulé činnosti i ze společného pobytu v kriminále je spojovala pevná vzájemná důvěra. Byl zvolen přípravný výbor, který měl dvě větve. Pro případ dlouhodobého vývoje „pražského jara“, v němž se reformistickému křídlu komunistické strany ještě nepodařilo odstranit dědictví někdejší stalinistické policejní diktatury, byl ustaven výbor Masarykova sdružení demokratického socialismu (Zdeněk Bechyně, Karel Hrubý, Jaroslav Kohout, Jaroslav Krejčí a Zdeněk Peška).

Ten měl za úkol připravit program strany a získávat příznivce demokratického pojetí socialismu. Současně byl zvolen i přípravný výbor pro okamžité legální obnovení činnosti strany, jemuž stál v čele rovněž Zdeněk Bechyně jako koordinátor. Jeho členy byli: František Čoupek, Josef Munzar, Přemysl Janýr a Josef Veverka. Všichni zvolení měli za sebou dlouhá léta komunistického kriminálu, v nichž se osvědčila jejich věrnost straně a principům demokracie.

Pod vedením Zdeňka Bechyně byl navázán kontakt k předsedovi Národního shromáždění Josefu Smrkovskému, který sám v padesátých letech jako komunistický funkcionář upadl do nemilosti a strávil čtyři roky ve vězení. Tam se také Smrkovský a Bechyně poznali. Podle Přemysla Janýra, který se později účastil jako člen delegace i dalších setkání s funkcionáři komunistické strany (popsal to po létech v knížce „Neznámá kapitola roku 1968“), reagoval Smrkovský kamarádsky.

Když ho Bechyně oslovil formálně jako předsedu NS, Smrkovský mu připomněl, že si v kriminále přece tykali a že snad té formálnosti není třeba. Ale Bechyně mu vysvětlil: já přicházím jako delegát příravného výboru sociální demokracie ohlásit obnovu činnosti strany, proto vážený pane předsedo... a pokračoval ve vší formálnosti ve výkladu svého sdělení. Smrkovský to pochopil a svému někdejšímu spoluvězni přislíbil, že bude informovat o záměru obnovy sociální demokracie politbyro KSČ, jehož byl rovněž sám členem. Ale vyslovil také hned obavy, že tím bude narušen vývoj v takzvaném obrodném procesu, jímž KSČ tehdy procházela a kde reformisté ještě nemají vyhráno.

Josef Smrkovský sám v padesátých letech jako komunistický funkcionář upadl do nemilosti a strávil čtyři roky ve vězení. Repro Český rozhlas

Nicméně koncem května se delegace sociálních demokratů skutečně setkala s členy předsednictva KSČ Smrkovským, Krieglem a Indrou, kteří iniciativu sociálních demokratů striktně odmítli. Přesto přípravný výbor pokračoval ve svém záměru. Podal ministerstvu vnitra žádost o registraci obnovené sociální demokracie a pořádal schůzky s občanstvem, kde o svém postupu informoval.

Myšlenka obnovy sociální demokracie se rychle šířila. Z krajů se hlásili noví a noví členové. Někdy koncem června nebo začátkem července vyšlo také prohlášení některých intelektuálů, aby se sociálním demokratům dala příležitost vysvětlit své stanovisko veřejnosti. To prohlášení podepsali známí lidé jako Václav Havel, Alexandr Kliment, Ivan Sviták, Václav Černý, Jaroslav Seifert, Josef Škvorecký, Jan Procházka, Josef Kemr a další.

Hnutí za obnovu dostávalo širší dynamiku. Začátkem července proto v Praze sociální demokraté z celé republiky uspořádali další konferenci, kde rozhodli, že přes obtíže, které ministerstvo vnitra legalizaci obnovy strany kladlo, přikročí k dalším organizačním krokům. Měl být zvolen ústřední výkonný výbor a zřízena krajská, případně i okresní organizační centra.

Když však vyvrcholila krize na poradách v Čierné a v Bratislavě, rozhodl se přípravný výbor po dohodě s Městským výborem KSČ v Praze, že svou činnost dočasně přeruší, aby Dubčekovi a jeho doprovodu neztěžoval jednání s Brežněvem. Když přes Dubčekovu snahu o domluvu jednání ztroskotala a přišel 21. srpen, ustala i činnost přípravného výboru pro obnovu sociální demokracie na domácí půdě. Zápas o demokracii vedla Československá sociální demokracie nadále v exilu, kde nepřetržitě pracovala už od jara 1948. Do ní pak vplynuli někteří sociální demokraté, kteří se doma účastnili obnovování strany a po srpnu odešli do exilu.

O co tehdy šlo?

Co si tehdy členové strany, kteří přikročili po dvacetiletém vyřazení strany z veřejného života, od svého kroku slibovali? Bylo jim tehdy jasné, že „pražské jaro“ jako pokus komunistických reformistů neusiloval o skutečné odstranění diktatury jedné strany, nýbrž „jen“ o její zlidštění, o méně drastický výkon moci, o volnější projev názoru (jakousi glasnost) a jisté uvolnění tuhých vazeb diktatury, ale nikoli o změnu její původní mocenské struktury, nastolené únorem 1948.

Vedoucí úloha strany zůstávala nadále nezpochybnitelná, pluralita politických stran nepřípustná, trval zákaz sociálně demokratické strany, nově vzniklá hnutí KAN nebo K-231 nebyla ani po celé trvání jara povolena. Komunisté ve svých reformních plánech vylučovali jakoukoli opozici a nabízeli jen takzvanou oponenturu na bázi Národní fronty. Dokonce nabízeli i funkce pro sociální demokraty, jestliže ti dodatečně schválí akt „sloučení“ s KSČ. Dál jít nehodlali.

To bylo ovšem rázně odmítnuto. Přesto si obnovovatelé od dalšího vývoje slibovali, že se časem podaří dosáhnout plurality v našem politickém životě, že bude trvale obnovena svoboda slova a sdružování, k níž už jaro nakročilo, že časem dosáhnou odstranění diktatury policejního charakteru a obnoví právní stát, stejně jako očekávali reformu ekonomiky, její struktury (odbourání převahy těžkého průmyslu a přesun těžiště na lehký a spotřební průmysl) i způsobu jejího řízení z jednoho centra. A že se změní i funkce Národní fronty, kterou po zkušenostech nedávných let sociální demokraté jako nástroj komunistické strany vehementně odmítali.

Obnovovatelé věděli, že se takové změny nedosáhne ihned, že současný pohyb je jen etapou ke skutečné změně režimu, že cesta k tomu bude ještě relativně dlouhá. A že také bude záležet na tom, jak daleko budou ochotni jít sami reformní komunisté. Doufali i v to, že Sověti se smíří s jistým návratem ke spolupráci, který měl základ na konci války v Benešově zahraniční politice. Tento předpoklad se však ukázal jako nereálný. Uskutečnil se až dlouhá desetiletí po jaru a po letech „normalizace“, když Gorbačov ohlásil novou politiku vůči satelitům i vůči Západu.

Trvalý význam obnovovacího aktu

Přesto byl akt obnovy strany před padesáti lety aktem nejen její politické životnosti, ale především svědectvím nepotlačitelnosti spojení socialistického pojetí života společnosti s principy a institucemi demokracie. Znovu se veřejnosti předložila alternativa sociálně spravedlivého života, který byl diktaturou jedné strany znemožněn. Neboť ta nastolila nové nerovnosti mezi komunisty a nekomunisty.

Zatímco jedněm se dostávalo privilegovaného postavení a řady různých výhod a životních šancí, druzí byli postaveni do role manipulované masy „nespolehlivých“, jimž bylo upíráno mnoho práv (na vyšší vzdělání, na postup, či dokonce vedoucí postavení v zaměstnání, na svobodnou volbu povolání pro děti nekomunistů) a zejména právo na vyjádření vlastního názoru.

Neboť v komunistickém „příkaznickém“ systému nebylo nikdy dosaženo „jednoty společnosti“, jak o tom KSČ stále mluvila, ale byli tu stále proti sobě marx-leninisté proti jinak smýšlejícím, příslušníci strany proti nestraníkům, lidé schvalující monopol strany a ideologie komunistů proti lidem myšlenkově nezávislým nebo vyznávajícím jiné hodnoty než komunistické.

Existence demokratické alternativy k uskutečnění sociální spravedlnosti zůstala ve vědomí společnosti a ještě dlouho působila. I z těchto alternativních představ vedle jiných podnětů pražského jara, byť jen podprahově působících, se živil trvalý odpor proti normalizační diktatuře, který vyústil v náporu mas po 17. listopadu a vedl k implozi „vlády jedné strany“ a její ideologie.

O co jde i dnes

Úsilí o obnovení sociální demokracie má trvalý význam i pro dnešní postoje a práci ČSSD. Připomíná, že demokracie, pluralitní parlamentární uspořádání a nezávislost justice, jsou základním principem sociální demokracie, jehož důležitost byla ověřena celou poválečnou historií.

Není socialismu bez demokracie. Toto poznání platí i dnes stejně, jako když jsme bojovali proti diktatuře, která nás zotročovala. Zažili jsme dvě diktatury, kdy byla strana vyřazena z veřejného života, kdy byl demokratický rámec života společnosti rozbit a nahrazen svévolí nových mocenských autorit a kdy celá společnost včetně námezdně pracujících byla zotročena nejen právně, ale také mentálně vnucovanou ideologií leninismu.

I dnes stojíme v situaci, kdy parlamentární demokracie, nezávislá justice a právo na nezávislé myšlení je ohrožováno dehonestujícím odsudkem jako „pražská kavárna“. Jsou ohrožovány nejen nepříznivým rozložením politických sil, ale i hrubými populistickými tendencemi, které v nejvyšších politických kruzích získávají na síle a šíří chaos do myslí řadových lidí.

Je třeba, abychom si v tuto chvíli uvědomili, že žádný spravedlivý sociální stát, žádný život lidu ve svobodě, lidské důstojnosti a materielním i právním zabezpečení není možný bez toho velkého rámce demokratického uspořádání a demokratických svobod společnosti, na jejichž vydobytí měla sociální demokracie lví podíl.

Náš zápas proti nadvládě konzervativních složek kapitalistické společnosti; za sociální práva, sociální pojištění, lepší pracovní podmínky včetně osmihodinové pracovní doby a za svobodu projevu, sdružování i nezávislé justice; náš odboj proti katovi demokracie Hitlerovi a proti mocenskému monopolu komunistické diktatury nás zavazuje i dnes k tomu postavit otázku zachování a rozvoje demokracie v naší zemí na přední místo našeho dnešního úkolu.

Toho by si měli být vědomi sociální demokraté i ve své úvaze o tom, zda mají uzavřít vládní pakt s hnutím ANO, které projevuje autoritativní a populistické tendence. Zachování demokracie v plném rozsahu je střelkou, podle níž by se měli rozhodovat.

    Diskuse
    JP
    April 27, 2018 v 11.39
    Za všechno můžou konzervativci?
    Snahy sociální demokracie o svou obnovu v průběhu "Pražského jara" roku osmašedesátého byly stejně tak legitimní, jako byly zároveň dýkou vraženou do zad reformnímu procesu.

    Karel Hrubý argumentuje z pozice obecné demokracie; a z tohoto hlediska má samozřejmě pravdu.

    Jenže, co nezmiňuje ani slovem: spolu s legalizací sociální demokracie by nevyhnutelně přišel i kapitalismus.

    On celou věc podává tak, jako by ten obrodný proces byl limitovaný jenom a pouze neochotou komunistické strany vzdát se své monopolní moci. Tak tomu zčásti dozajista bylo; jenže ono se jednalo nejen o politickou moc samotnou, nýbrž i o základní ideu státu. Socialismus, anebo kapitalismus - to byla ta principiální alternativa, která stála za tím vším. A právě toto - hrozící návrat kapitalismu - bylo rozhodujícím argumentem pro ultrakonzervativce (domácí i zahraniční), aby celý obrodný proces zastavili násilným zásahem.

    K. Hrubý píše, že "bez demokracie není socialismu". To sice souhlasí; jenže sociální demokracie nepřináší žádný socialismus. Sociální demokracie přináší pluralitu - jak politickou, ale spolu s ní samozřejmě i pluralitu ekonomického podnikání. A - v přímé ekonomické soutěži to vždycky přirozeně vyhraje kapitalismus, jakožto dravější, k člověku bezohlednější, a tedy bezprostředně výkonnější a efektivnější.

    Působí tedy až téměř groteskně, když Karel Hrubý na straně jedné přitakává restauraci kapitalismu v zemi - aby následně glorifikoval zápas sociální demokracie "proti nadvládě konzervativních složek kapitalistické společnosti"!

    Takže veškerý boj sociální demokracie se má orientovat jenom a pouze proti těm k o n z e r v a t i v n í m složkám kapitalistické společnosti; zatímco proti těm "méně konzervativním" zřejmě není sebemenších námitek.

    Takže se nakonec sociální demokracie dostává do naprosto samé pozice jako komunističtí reformisté roku osmašedesátého: bojuje se jenom proti "konzervativcům", zatímco systém jako takový má zůstat netknutý.
    HZ
    April 27, 2018 v 14.10
    Zápas o demokracii
    s apriorním vyloučením plurality si stěží vyslouží takové označení.
    V takovém pojetí by se na jaře 68 opravdu jednalo jen o rvačku dvou part ve straně s mocenským monopolem, jak to dnes mnozí podávají, a zcela by byl ignorován společenský pohyb mimo KSČ. Bez toho je samozřejmě obraz tehdejších událostí zkreslený.
    Naděje nekomunistických vrstev občanů Československa se tehdy začala upínat dál než k náhodnému nadělení osvícenějšího vedení ÚV strany.
    MP
    April 27, 2018 v 16.56
    Josefu Poláčkovi
    A mohl byste přesně vysvětlit proč? Jak vznikne kapitalismus z obnovení socialistické strany? A proč nevznikne, když je v téže zemi strana lidová?

    Co reformního procesu týče: Buď by se musel zastavit před neveřejností rozhodování komunistické strany a potom by byl k ničemu, protože řečená strana by dříve či později opět zdegenerovala, jak už napsala Helena Zemanová přede mnou, -- anebo by ho tak či tak ukončila internacionální pomoc spřátelených vojsk.

    České sebemrskačství, které vidělo dýku vraženou do zad obrodnému procesu ve všem, jen ne v okupaci, se od sedmdesátých let nestalo méně absurdní, jen je omšelejší. A myšlenka: Povolíme Vám svobodu, pokud ji nebudete používat nepřestala být absurdnější od dob, kdy se ji v prosinci 1968 vysmál Václav Havel.



    PK
    April 27, 2018 v 21.45
    K "tradičnímu českému sebemrskačství"
    skutečně není žádný důvod ve spojitosti s pražským jarem 1968. Tehdy ze sebe český národ pod tlakem vydal to nejlepší, co v něm bylo.

    Jsou k němu však bohužel všechny důvody dnes, vzhledem k tomu, kam to Češi dopracovali po téměř 30 letech v ideálních podmínkách svobody a nezávislosti, vládnouce si zcela sami, bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku, diktátu nebo dokonce vojenských hrozeb.
    MP
    April 28, 2018 v 9.3
    ad PK: Právě dnes ne
    Obyčej českého sebemrskačství má dvě návzájem rozdílné politické funkce:
    a) Vytváří alibi pro kolaboraci: „Vidíte, co jsem zač, nic jiného jsme si nezasloužili, musíme se podřídit a spolupracovat. “
    Samozřejmě kolaborací tu nemyslím jen spolupráci s tím či oním okupantem, ale také například postoj, kterým v tomto Deníku vysvětluje za svojí udajně radikálně levicovou stranu spolupráci s oligarchou Jiří Dolejš. A bohužel, v jen o trochu sofistikovanější podobě představitelé strany, ke které mám stejně jako Karel Hrubý příliš osobní vztah, aby mi to bylo jedno.

    b) Funguje jako útěšná rezignace v dobách beznadějné porážky.
    V této podobě může být i noblesní, ale zůstává ta beznaděj a hrozí, že Vás ve změněné situaci budou zneužívat blbci (např.Jana Patočky pojetí národa v čase normalizačním a jeho transpozice při rozvracení Československa)

    V situaci, kdy je rozhodně ještě s čím hrát a rezignované smíření se špinavou hlasovací mašinérií (ať již otevřenou v demise nebo pokrytou ČSSD výměnou za korýtka) není na pořadu dne, je třeba citovat toho Šaldu celého: "ohavná zvyklost českého sebemrskačství".
    JP
    April 28, 2018 v 11.59
    Dilema Pražského jara
    Pane Profante, v podstatě jste si svou otázku zodpověděl už sám.

    Ještě jednou: sám jsem napsal, že ta snaha sociální demokracie byla sama o sobě naprosto legitimní.

    Jde ale o to, že celý ten obrodný proces tehdejší doby stál před dilematem, který zcela principiálně nemohl vyřešit: buďto dovršení demokratického procesu až ke klasické liberální demokracii - a s ní tedy nevyhnutelně i restaurace kapitalismu.

    Anebo zachování socialismu - což ale nebylo možné jinak nežli za uchování monopolu komunistické strany; tedy s provedením pouze relativní (nebo chcece-li: omezené) demokracie.

    Pokud pod "demokracií" rozumíme volnost každého dělat si všechno co se mu jenom zlíbí (tedy včetně toho, co je podle marxistického modelu "vykořisťování třídy třídou") - pak takováto demokracie byla a je samozřejmě se socialismem absolutně nekompatibilní.
    Ale proč jsem se proti tomu článku K. Hrubého ozval: protože se v něm - jako zcela pravidelně - veškeré tehdejší dění redukuje jenom a pouze na tu otázku demokracie a plurality. Jako by tehdejší komunistická strana (a tím myslím teď její reformistickou část, například jmenovaného Smrkovského) jenom z nějaké čiré zlovůle či touhy po moci zavrhovala pluralismus (včetně tedy i obnovení sociální demokracie).

    Ještě jednou: zavést tehdy klasický liberální pluralismus, to nemohlo skončit jinak nežli restaurací kapitalismu. A z hlediska komunistů bylo pak naprosto samozřejmé, že se této restauraci kapitalismu bránili; protože jinak by tím vzdali a pohřbili samotný smysl své vlastní existence a to, co považovali za své dějinné poslání.

    O oprávněnosti či neoprávněnosti takovéto ideje je samozřejmě možno vést sáhodlouhé diskuse; ale v každém případě je naprosto oprávněné požadovat, když někdo řekne A, aby také řekl B.

    A když tedy někdo žádá neomezený pluralismus, ať otevřeně dozná, že je srozuměn i s existencí kapitalismu, se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

    Ale jednu věc i za daných okolností bylo možno dělat (respektive se jí zdržet); a právě proto jsem mluvil o "dýce vražené do zad".

    Tehdy to byl závod o čas: naprosto všechno záleželo od toho, zda se podaří uskutečnit chystaný sjezd strany (s prakticky jistým vítězstvím reformních sil) dříve, nežli do země vtrhnou Rusové. Kdyby se totiž komunistická strana jako taková vyslovila pro reformní proces - pak by bylo opravdu jen velice obtížné pro "bratrské" strany svůj zásah odůvodňovat bojem proti kontrarevoluci. To by za "kontrarevoluční" museli označit komunistickou stranu jako takovou.

    Jenže právě ti, kteří tu svou totální demokracii a pluralitu chtěli mít tady a hned - tak právě ti jako na stříbrném podnose konzervativcům dodávali argumenty pro jejich zásah proti reformnímu procesu. A potom ti nedočkavci marně ronili slzy nad rozlitým mlékem.
    Pokud bychom přistoupili na to, že poměry, které se v Československu vyvinuly v dvacetiletí po komunistickém převzetí moci, lze s klidným svědomím ztotožnit s pojmem "socialismus", pak je taky možné prohlásit, že tento socialismus nebyl žádná extra hodnota. Když si odmyslíme hrozbu invaze, mám zato, že pokud československým občanům hrozila ztráta této hodnoty /kdyby se snažili prosadit pluralitu/, za ten pokus by to stálo.
    Dejme tomu napodobení skandinávského sociálního systému se v tehdejší situaci mohlo jevit jako holub v hrsti proti vrabci na střeše, kterou byla chiméra reformních komunistických představ.
    HZ
    April 28, 2018 v 16.39
    Pane Poláčku,
    myslím si, že by pro Kreml by nebylo odůvodnění invaze, ke které by došlo až po sjezdu KSČ, o nic obtížnější než před ním. Najít tu kontrarevoluční sklady zbraní i spolupracovníky, kteří všechno dosvědčí, by žádná sjezdová usnesení neznemožnila. Na to byla moskevská propaganda tvůrčí až až. Že jí nikdo u nás ani na Západě nevěřil, politbyru zas až tak nevadilo. Byla určena pro domácí publikum.
    + Další komentáře