V Deníku Referendum z 29. 11. 2013 píše Lukáš Rázl pod titulem „Začátek konce sociální demokracie“ kriticky o bezmocnosti této strany rozpoznat, co od ní společnost očekává. Upozorňuje na změnu společenské struktury, v níž (chudé) dělnictvo dnes už nehraje takovou roli jako v dávné minulosti. A zjišťuje, že sociální demokracie nedovedla přizpůsobit svůj program většině naší společnosti, kterou tvoří střední třída.

Potud je to užitečný podnět pro sociální demokraty zamyslet se nad tím, koho chtějí považovat za svého voliče a co mu mohou svým programem nabídnout.

Horší už to je v porozumění charakteru a poslání sociální demokracie, kterou prezentuje se značnou nepřesností. Ačkoli autor vychází z nepopiratelně přátelské pozice, užívá ve snaze „otřást“ vědomím sociální demokracie těžkých argumentů, které však podstatu věci zkreslují.

„Vždyť co chtějí sociální demokraté?“ ptá se autor a odpovídá si: „Sní o konci kapitalismu. Touží po zespolečenštění výrobních prostředků, čemuž obyčejní lidé říkají socialismus. A jsou dodnes v zajetí jak ekonomie, tak filosofie dějin Karla Marxe. A spolu s Marxem se i mýlí.“

A vyvozuje z toho poučení: „Za střední třídou nemůžete jít s nápadem budovat socialismus! Ekonomickou rovnost vždy každá střední třída odmítla. A odmítne znovu. A ti, kdo jim socialismus budou kázat, hlasy střední třídy nikdy nezískají. Naopak, se zlou se potážou.“

Chtějí toto opravdu sociální demokraté — anebo si je Lukáš Rázl přizpůsobuje do podoby, do které se může lépe strefovat? Strana se přece prezentuje svým programem i svou minulostí zcela jinak.

K osobnostem Marxe a Engelse, jejichž teorie byla v počátcích sociální demokracie u nás ještě velmi vlivná, se v jejím dlouhodobém (základním) programu říká, že „od konce 19. století se v politické praxi sociální demokracie v důsledku měnících se sociálních podmínek začala prosazovat zásadní revize jejich teorie. V Německu byla spojená především se jménem Eduarda Bernsteina, a později i Karla Kautského, v Rakousku navíc s různými vynikajícími postavami takzvaných austromarxistů. Výrazným rysem tohoto „revizionismu“ bylo směřování k reformám kapitalismu na půdě liberálně demokratického politického uspořádání společnosti.“

Dnes už tedy vůbec nejde o filosofii dějin Karla Marxe, kterou sociální demokraté od Godesberského programu (1959) výslovně odmítají. V dlouhodobém programu se strana hlásí ke zcela jiným než marxistickým tradicím:

„Sociální demokracie má své duchovní kořeny v antické demokratické filozofii, židovsko-křesťanské etice, v renesanci a reformaci, v humanistické a osvícenecké tradici, v deklaracích práv člověka a občana velkých revolucí 17. a 18. století, v evropském socialismu a v národních i mezinárodních zkušenostech dělnického hnutí a jeho stran.“

Nejde také o odstranění kapitalismu, jak mylně tvrdí Lukáš Rázl, ale o jeho reformu demokratickými prostředky:

„Myšlenky strukturálních demokratických reforem, rozvoje sociálně tržní ekonomiky, subsidiarity a demokratického způsobu probíhající evropské integrace, spolu se základními hodnotami svobody, spravedlnosti, solidarity a lidských práv, jakož i vůle ke společnému postupu socialistických stran, vytvořily ideový základ, který je nadějným východiskem i v prvním století nového tisíciletí.“

A konečně Lukáš Rázl tvrdí, že dnešní sociální demokracie se s Marxem mýlí. Tím uvádí čtenáře v omyl, neboť právě sociální demokracie sama upozornila Bernsteinovou kritikou v „Předpokladech socialismu“ (1899) na omyly Marxovy ekonomicko-sociální teorie a filosofie dějin a vyvodila z toho závěr, že ne revolucí, ale parlamentárním zápasem o reformy kapitalistického systému dosáhne sociální demokracie pro pracující více svobod, práv, sociálních vymožeností a větší zvýšení životní úrovně i lidské důstojnosti než radikálním odstraněním kapitalismu.

Sociální demokracie postavila svůj program na spojení tohoto parlamentárního boje o sociální reformy s demokracií. Socialismus přestal být pro sociální demokraty finálním stavem společnosti, beztřídním rájem budoucnosti, a je dnes chápán jako trvalý úkol: zajišťovat na půdě stále zdokonalovaného demokratického systému všem občanům důstojnější život v sociálně spravedlivějším rámci, umožňujícím každému stejné právní postavení i možnosti rozvinutí a přiměřeného uplatnění schopností.

Lukáš Rázl používá ve své snaze „probudit“ sociální demokracii označení „socialismus“ nediferencovaně jako univerzální označení pro vše, co souvisí s opravou, omezením nebo s odstraněním kapitalistického systému. Ale pod termínem „socialismus“ se skrývají (nejméně) dva zcela odlišné obsahy a významy.

Je proto třeba rozlišovat socialismus demokratický, který je na základě sociální tržní politiky spojen se základními hodnotami svobody, spravedlnosti, solidarity a lidských práv. A na druhé straně vidět zcela jiný význam „socialismu“, v němž je sice odstraněn kapitalismus a ekonomika převedena z privátního vlastnictví do rukou státu — avšak za cenu potlačení svobod a lidských práv, za cenu zrušení demokracie, která je nahrazena diktátem řídícího centra monopolně vládnoucí strany.

Mezi oběma druhy socialismu je nebetyčný rozdíl, který Rázlova argumentace zastírá. Za komunistické diktatury bylo zrušeno vše z demokratických svobod, které pro zámožné občanstvo získal už liberalismus a kterých parlamentní cestou a odborářským bojem dosáhla sociální demokracie i pro pracující vrstvy - bez použití radikálních prostředků.

Teprve pod vládou komunistů byla svoboda slova, svoboda spolčovací, svoboda shromažďovací atp. zase zrušena, nebyla připuštěna žádná strana, která by byla opozicí komunistů, volby ztratily charakter soutěže mezi různými stranami, směry, hnutími, občanská společnost byla rozbita, vše bylo podřízeno mocenskému monopolu jediné — komunistické — strany, jejíž aparát se stal „neomylným“ rozhodčím ve všech oblastech života společnosti. Svou vedoucí roli si pojistil ústavou.

Tyto dva odlišné významy „socialismu“ je třeba neustále připomínat. Marxovy teorie  (výrazně rozvedené Leninem) se nedovolává sociální demokracie, ale - KSČM. Vyjadřuje to svými programy, v nichž „cíle jsou antikapitalistické a metodologie důsledně marxistická“. To komunisté — a nikoli sociální demokraté — se hlásí k vědecké teorii, „jejíž základy položili Karel Marx a B.Engels a k jejímuž rozvoji výrazně přispěl i V.I.Lenin“.

Lukáš Rázl toto vše jistě ví, nepotřebuje poučení — otázkou však je, proč v tomto svém článku posouvá sociální demokracii do komunistických vod, kam ona nikdy netíhla a ani dnes nesměřuje?

Úvaha o tom, proč česká střední třída sociální demokracii nevolí, je založena na jeho přesvědčení, že pro „socany“ (a tady jsou obě socialistická hnutí — demokratické i autoritativní — zase nediferencovaně a nepřijatelně hozeny do jednoho pytle) je „úspěch“ a „prosperita“ sprosté slovo, kdežto pro střední třídu je to posvátná kráva.

Nelze jistě popírat, že mezi sociálními demokraty jsou i stoupenci radikálnějšího pojetí „cesty k socialismu“; tak je tomu ostatně i v jiných sociálně demokratických stranách Socialistické internacionály. Ale po odchodu starých harcovníků tohoto pojetí do zemanovského hnutí a po nezdařeném pokusu některých vsadit na zemanovskou koncepci „levého bloku“ pod prezidentským vlivem jich podstatně ubylo.

Není proto fér líčit dnes sociální demokracii jako stranu, která sní o konci kapitalismu, která touží po zespolečenštění výrobních prostředků, a která je dodnes v zajetí jak ekonomie, tak filosofie dějin Karla Marxe, s nímž se i mýlí. V tom se — ve snaze dát své výstraze větší naléhavost — zmýlil autor sám.