Jsou tito lidé /Bělohradský, Keller,Pehe atd. ještě liberálové, nebo už spíše socialisté? Nebo se autor ostýchá tento termín používat? Ta záchrana byla možná jejich prozřením, protože i když si těchto pánů nesmírně vážím, jejich myšlenkový posun v posledních 15 letech je zřejmý. A i to je důvodem toho, že si jich vážím, protože nehají svoje názory z období před 15 lety, ale dovedou svůj omyl přiznat a jejich práce pro levici je obrovským přínosem. Ale znovu, je ten, kdo hájí myšlenky sociální demokracie liberál, nebo socialista?

Neházel bych všechny liberální intelektuály do jednoho pytle. Myslím, že jsou zajímavá odlišná východiska, i když dnes vidíme, že stojí na názorově blízké platformě. Bělohradský po revoluci vystupoval jako postmoderní liberál, který hájil Klause jako autentického politického liberála a ekonomickou reformu jako správný politický program, potom u něj začlo docházet k určité kritice a posunu s hájením pozice a politiky Josefa Luxe až se nyní dostal blízko sociální demokracii, ale to především proto, že hájil a hájí práva levice a levicové politiky z liberálních pozic, jen se posunul z prava do levého středu. Pehe byl názorově vždy kritický "americký" liberál, který měl původně blízko Václavu Havlovu a jeho důrazu na občanskou společnost, k participativní (silnou) demokracii. Od Václava Havla se odpoutal, když dotyčný trochu nepochopitelně oproti svému vystupování v disentu, se dostal na pozice nekritického apologeta Bushovy konzervativně patriotické americké velmocenské politiky. Keller byl vždy kritickým levicovým sociologem, podobně Barša byl vždy spíše levicově orientovaným filosofickým a politickým liberálem.
Nyní se však dostáváme k od veřejností vcelku přejně přijímaných liberálů k sociální demokracii. V Ústí jsem slyšel od několika studentů: Keller a Pehe byli dobří, ale Zaorálek dělal pouze stranickou politiku. A to si ještě představte, že by tam nebyl Zaorálek, ale třeba Škromach nebo Rath. Jistě, jsou to reakce studentů, ale myslím, že není tak odlišná od reakce širší veřejnosti. Stranická politika nemá u nás dobrý zvuk, i když se nás řadu let Klaus, Doležal a někteří politologové napravo i nalevo snažili přesvědčit o opaku. Jde o míru reflexe sociální demokracie a to jak politiků, tak členstva. Jde o to, jestli se sociální demokracii podaří rehabilitovat v očích veřejnosti nejen sociální demokracii, ale také stranickou politiku, která je momentálně vnímána pouze jako klientelistická síť pro získávání státních peněz a zakázek, kde ideové zabarvení hraje vcelku podružnou roli.

Pojmenování českého kapitalismu shora, který je teď v krizi a bludný kořen antikomunismu mně připadají velmi vystižné. Překonatelné jsou tím, že sociální demokracie ve spolupráci s jinými politickými silami nového diskurzu dají občanské společnosti takovou strukturu (v podobě idejí spojených s praxí legislativních změn a speciálních politik v každém rezortu), aby se mohla sama politicky rozvíjet a systém měnit. Je to historická šance ČSSD i naděje pro naši společnost.

Liberální nota v sociálně-demokratické partituře není zase tak překvapivou novinkou, jak se možná domnívá Luděk Ševčík (a jak jsem dnes zaznamenal v diskusi o jiném článku).

Geneze současné demnokratické levice v linii Marx - Kautsky - Horkheimer - Fromm - Marcuse je historií reálné svobody stavěné proti fiktivní svobodě. Dobře do toho patří citovaná slova Eduarda Beneše o přerodu staré buržoazní demokracie v demokracii humanitní.

Levici se kdysi vyčítalo, že má tendenci omezovat svobodu, tedy páteř liberalismu, ale je to nespravedlivé. Svobodu omezovala leninsko-stalinská deviace socialistického hnutí. Ta byla návratem k nacionalistickému, konzervativnímu a autoritativnímu modelu. Bolševický "socialismus" byl spíš státním kapitalismem. Autentická socialistická tradice vybojovala v politických záípasech od závěru 19. století dosud základní lidská, a to zdaleka ne jen práva sociální, ale i ryze občanská, jako všeobecné volební právo včetně volebního práva žen.

Vážně se domnívám, že liberální myšlenka, tedy společnost pluralitní, tolerantní, respektující menšiny patří do socialistického progreamu. A není divu, že liberálové jsou blízko sociální demokracii a že je šnce na spolupráci stran socialistického a liberálního typu.

Dovolím si trochu provokativní otázku: je vůbec nutné, aby měla sociální demokracie předsedu? Ptám se nejen proto, že tato partaj neměla v minulosti při výběru prvního muže dvakrát šťastnou ruku a kvůli některým vlastnostem svých předsedů se stala nevolitelnou i pro lidi, kteří ji tentokrát budou volit z čistého pudu sebezáchovy. Ale je tu postatnější otázka: opravdu existuje v 21. století poptávka po vševědoucím mocném vůdci? Lamentuje se občas nad tím, že levice nemá pozitivní program, jenom údržbu sociálního státu. Přímá demokracie by takovým programem mohla být. A moderní levicová strana by mohla mít kolektivní vedení rozhodující na základě konsensu. Zkusme se poučit z nezaslouženého úspěchu Věcí veřejných. Lidi slyší na nabídku, že by mohli do politiky víc mluvit. Jsou znechucení z oligarchie, která místo věcného řešení problémů marní čas infantilními spory, kdo dál dočůrá. Tady je výzva otevřít stranu lidem a rozbít zastaralé hierarchické struktury. A zbavit se těch, kteří chtějí být hlavně předsedy čehokoli bez ohledu na program.

S kolektivním vedením zvítězila soc. dem. de facto ve volbách 2002. ČSSD nepotřebuje vůdce, ale důvěryhodného lídra, který bude reprezentovat program. Ne že se bude program odvíjet od lídra. Takže s vámi v podstatě souhlasím.

Koneckonců nejen Mill, ale i ten Marx byl svým způsobem liberálem - i když "sui generis" ...

Svazky knihy Kapitál jsou sice o kapitalistické společnosti - ne o nějaké následné. O dělnických družstvech zde naleznete poznámky, o roli úvěru také (např. III. díl, první svazek) ... jenom úvahy na téma nějaké regulace tam čtenář neobjeví - maximálně v té nejabstraktnější poloze (například jakože společenská individua ovládají zvěcnělé vztahy, které dřív naopak ovládali tato individua a podobné obraty ...)

Osobně jsem přesvědčen, že funkce předsedy je klíčová. Je to mé ryze osobní přesvědčení a nehlásím se s ním do žádného politického směru. Ale péče o věci veřejné je v rukou jednotlivců. Samozřejmě jednotlivců, kteří nezůstávají uzavřeni v sobě a pro sebe, ale dávají své síly k dispozici společnosti. Věřím uspořádanému společenství občanů, ale nevěřím davu, mase, kolektiovu. Dav je destruktivní, občané propejní sociálními vazbami jsou konstruktivní. Jsem důsledný filosofický a politický personalista.

Obrovská většina občanů cítí levicově, protože na ni více či méně těžce doléhají pravicová rozhodnutí vlády, eufemisticky nazývaná reformami. Ovšem ve volbách nakonec volí pravici, protože ta nepůsobí partajnickými moresy. Nepochybuji, že před budoucími volbami polistopadoví vládci opět najdou nějakou fintu, jak veřejnost zhnusenou politikařením, strhnout na svou stranu.

velmi dobře napsaný článek.
Mám jen jednu poznámku: komunistickou stranu nelze odepisovat jednoduše proto, že nevymře ani po příštích volbách. Je tedy třeba, aby socdem vážně počítala s možností své menšinové vlády podporované KSČM. To je ostatně jediné, čeho se pravice bojí (proto onen antikomunismus!!).

On někdo zachránil českou sociální demokracii? Není to spíše tak, že levicoví liberálové pomohli vyhranit dva proudy v ČSSD?

Prý „průlomovým prvkem nového pohybu v ČSSD se stal dialog s levicovými liberály, s veřejnými intelektuály sociálně liberální orientace“

Nepopírám jejich přínos, ale průlomový byl, podle mne, povolební šok parlamentní levice, razantní nástup neoliberalizmu a mimořádná aktivizace sociálně orientované (levicové?) občanské společnosti. Zejména ona přiměla některé liberály k posunu doleva a k otevření se ČSSD jejímu vlivu

Alternativa Zdola, ProAlt, Reforma společnosti, TSO, České sociální fórum, Socialistická solidarita a další občanské aktivity jsou podle mne tím hlavním hybatelem na české levici. Levicové politické strany se jejich aktivitě buď přizpůsobí, nebo se stanou zbytečné

A českou sociální demokracii (stejně tak komunisty) zachrání buď její (třeba i levicovými liberály inspirovaní) řadoví členové, nebo nikdo

Pro mne je zkrátka text autora příliš elitářský

Jinak fakt dobrý …

Zajímavý článek, ale ono je vždy poučné interpretovat ne jen to, k čemu došlo, ale i to, k čemu nedošlo, a dojít mohlo či mělo. Tady se hovoří o otevření sociální demokracie, navázání kontaktu s občanskými iniciativy atd. To je jistě dobrá cesta.

Ale nelze opomenout, že na sjezdu nebyly schváleny kvóty pro kandidaturu žen, což považuji za groteskní, neřkuli skandální. Soc. dem. by jako dominantní levicová síla měla jít příkladem, pokud jde o početní zastoupení žen ve vedení strany a na kandidátkách - a skutečnost je přitom žalostnější než u stran napravo od ní. Na sjezdu také nebyla zevrubněji tematizována ekologická problematika; se zelenou kritikou systému ČSSD stále otálí.

To jsou dva závažné body, které optimistické formulace o sebevědomé soc. dem. povážlivě kalí.

název článku je myšlen jako jistá pohádková nadsázka, ale odkazuje i k reálnému základu ve skutečnosti (jak pohádky dělávají) – po volbách to s místem sociální demokracie na české politické mapě skutečně nevypadalo dobře, a liberální intelektuálové byli skutečně těmi, kdo začali naplňovat záchrannou strategii, se kterou reflexivnější část vedení soc dem přišla – stali se těmi, kdo otevřeli cestu sociální demokracie k veřejnosti; nyní je třeba jít po ní dále. Ono otevření se počítalo a počítá právě s tím, co zmiňujete: s novým pohybem v občanské společnosti, který nastal po loňských volbách, s posunem části inteligence doleva atd.

Raději bych nevedl spor o tom, kdo je hlavním hybatelem na české levici. Jsem aktivní v ProAltu i v ČSSD, onen nový pohyb tedy zakouším řekněme z obou konců občanské společnosti – oba jsou důležité a oba mají své klady i zápory; především ale oba se navzájem potřebují. Samozřejmě, že v demokracii dostává veškerá moc svou legitimitu „zdola“ a zdola by měla přicházet hlavní iniciativa (a odpor proti neoliberalismu skutečně vzešel spíše ze společnosti než ze sociální demokracie, i když ta už také konečně pochopila); ovšem české odmítání onoho „nahoře“, odmítání role elit, anarchoidně lyrický (nikoliv ovšem uvědoměle anarchistický) přístup k politice a společnosti, to vše jsou spíše nectnosti než ctnosti našeho veřejného života, jakkoliv se z nich ozývá základní demokratické nastavení české společnosti – jenže právě jen v jakési zárodečné podobě. K uskutečnění demokratické správy a k reálnému utváření vlastního společenského osudu je zapotřebí i jisté struktury, rozložení pravomocí a odpovědností, a to už nám jde hůře.

Podobně je tomu i v rámci jedné politické strany: i zde potřebuje pohyb zdola nějaké vyústění, zastřešení, formulaci v nějakém „centru“. Bylo by krásné, kdyby sociální demokracii zachránili jej členové, zatím je tomu tak trochu naopak: náznaky obrození, o kterých jsem psal, přicházejí shora. Ale souhlasím s vámi v tom, že pokud se tohoto pohybu neujmou i řadoví členové, nevezmou jej za svůj a nenaplní jej specifickým lokálním obsahem, nelze dosáhnout něčeho podstatného. Nezapomínejme také, že mezi centrem (resp. progresivní částí centra) a místními úrovněmi sociální demokracie stojí mezistupně, na nichž se v současnosti koncentruje největší část nekalých praktik... A právě k překonávání všech (pragmatických, konzervativních, reakčních...) sil, které budou bránit obrodnému pohybu ve společnosti, je zapotřebí, aby spolupracovaly všechny síly progresivní a nedívaly se na sebe skrze prsty: aktivní část veřejnosti s progresivními proudy v politických stranách a vice versa, vedení stran s členskou základnou a vice versa. No a na ideové rovině třeba liberálové s radikální levicí.

Jistě, všechno je jinak v případě revolučního hnutí, které elity smete a skutečně pochází jakoby čistě zdola – jenže taková situace dosud u nás nenastala, a i kdyby díky čilému vládnutí Nečasovy vlády nastala, vyvstanou po převratu tak jako tak nové elity, včetně politických. Toho se nezbavíte.

nejen kvóty pro kandidaturu žen, ale i další věci nebyly bohužel schváleny – např. opatření proti velrybaření (účelové nábory členstva). Je ovšem nutno mít na mysli, že pro všechny tyto změny hlasovala nadpoloviční většina delegátů, jenže to nestačí, na změny stanov je potřeba většina třípětinová. Tu se nepodařilo získat, mj. asi proto, že změny nebyly dostatečně s předstihem vysvětlovány.

A nejen ekologická, ale též spousta jiných problematik nebyly na sjezdu zevrubně tematizovány. Programová diskuse zůstala zcela ve stínu (i časovém) voleb nejvyšších orgánů, jak se ostatně dalo očekávat. Pro skutečnou ideovou a programovou debatu je čas a prostor před sjezdem a po něm. A ekologické hledisko v ní bude hrát rostoucí roli – přečtěte si hlavní sjezdový dokument (Ideová východiska pro příští střednědobý program), všimněte si aktivit platformy Zvonečník (www.zvonecnik.cz) a zelených poslanců ČSSD; existují též náznaky sbližování ČSSD a SZ. Ale je to samozřejmě běh na dlouhou trať, konzervativní betonářské tendence jsou v sociální demokracii velmi silné. Ale nové vedení působí i v této věci slibně.

Liberální demokracie historicky znamená demokracii buržoasní. Liberalismus je od svého začátku ideologií tržního hospodářství. Jakékoli jiné užití slova liberalismus je ahistorické a vulgárně idealistické. Již samotné jméno liberalismu je přece perfidním překroucením myšlenky svobody.
Hledat "záchranu" v liberalismu znamená implicitně připouštět, že socialismus vlastně není svobodymilovný. Ano, není „svobodymilovný“ ve vládnoucím LIBERÁLNÍM smyslu, totiž že nesouhlasí s tím, aby se člověk podřídil totalitarismu trhu, že nehledá svobodu v tom prodávat svou pracovní sílu.

Snažil jsem se už protiklady liberalismu a socialismu načrtnout pod posledním Hauserovým článkem, ale zdá se, že dnes opravdu panuje jiná „ozvučnost“.
Pakliže totiž autorovi nebo některým diskutujícím stačí lehkomyslně používat slovo liberalismus v jakémsi vágním bezbřehém mnohoslibném významu, pak se ovšem není moc o čem bavit. -- I proto by mne zajímala odpověď Jana Černého na jednoduchou a srozumitelnou otázku Luďka Ševčíka.

Tvrzení "Liberalismus je od svého začátku ideologií tržního hospodářství. Jakékoli jiné užití slova liberalismus je ahistorické a vulgárně idealistické." je ahistorické a vulgárně materialistické. Liberalismus neskončil Adamem Smithem (a to pomíjím, že i Smith asi bude trochu komplikovanější).

Bělohradský, Pehe, Barša jsou bezesporu liberálové, u Kellera si nejsem jistý.

Tou byl v době svého vzniku na konci 18. a v 19. století. Platí to o ekonomickém liberalismu a současném neoliberalismu. Ale jsou různé varianty liberalismu. Masaryk a Rádl kritizovali liberalismus z pozic křesťansky orientované sociální demokracie a přece byli také liberálové svého druhu, tedy šlo jim o individuální svobodu člověka a zároveň o participaci na demokratickém systému. Současnými americkými a evropskými liberály jsou např. Rawls, Dworkin i Habermas, který je zároveň představitelem druhé generace Frankfurtské školy a vedle garance osobní svobody a lidských práv jim jde o spravedlivou společnost a vůči tržní ideologii jsou kritičtí. Bělohradský, Pehe a Barša nás přibližují současnému západnímu liberálně demokratickému diskursu, zatímco Klaus a neoliberálové současného establišmentu zastupují 50 a více let starou liberální ideologii von Hayeka, Thatcherové a spol.

děkuji za reakci, kterou bych již za „příliš elitářskou“ neoznačil

K další možné diskuzi mi chybí vymezení základních pojmů. Obávám se totiž, že každý pod jedním pojmem chápeme něco jiného

Tak například, když píšete o politice, máte na mysli politiku obecně, nebo politiku teď a tady v Čechách? Já v tom vidím zásadní rozdíl

Snad se k tomu ještě dostaneme …

Martinu Škabrahovi:
Zajisté je to "složitější" - nejen Adam Smith, ale už Hobbes. Nicméně liberalismus v jakékoli své variantě i dnes zůstává apologetikou kapitalismu jako nejlepšího z možných světů.
O tom, že Keller není liberál, netřeba dlouho dumat.
Martinu Šimsovi:
"Západní liberálně demokratický diskurs" - copak nám přinesl tak nového a podnětného: Zabránil snad válkám? Přiblížil hlásáním individuální svobody spravedlivou společnost? Kde a kdy?

Myslíte, že nahrazením liberálně demokratického diskursu diskursem socialistickým a přejmenování liberálů na socialisty byste válkám zabránil? Liberálně demokratické režimy spolu neválčí. První velkou krizi prodělaly sociálně demokratické a socialistické strany v době 1.světové války. Ta vyústila do nacionalismu, pod jehož praporem byla válka vedena a po válce byly zakládány komunistické strany - ty nás nepřivedly ani k míru a připravily o zbytky demokracie a individuální svobody. Neměli bychom se poučit? Nebo zůstaneme u klasického: Jediné poučení z dějin je, že jsme se z dějin nikdy nepoučili.

Nemám tušení, co míníte "přejmenováním" - tvrdím přece, že mezi socialismem a liberalismem je jasný rozpor.

Máte pravdu: liberálně demokratické státy opravdu neválčí mezi sebou (či "spolu" jak říkáte) - zato společně přepadají státy, které označí za nedemokratické.
Někdy ovšem také nedemokratické státy ochotně podporují v jejich válkách proti jiným (např. USA na straně Iráku ve válce proti Íránu 1980-1988).
Takže ta "liberální demokratičnost" funguje takříkajíc jen "dovnitř".

Je tedy přinejmenším otázkou,
a) zda k válkám posledního století přispěly spíše "liberálně demokratické" režimy nebo režimy ovládané komunistickými stranami, a
b) bude-li při zpětném pohledu tak jasné, že to jsou opravdu "komunistické strany", kdo nás připravil o "poslední zbytky demokracie".
V jednom je "vina" tzv. komunistických režimů nesporná a z liberálního stanoviska neodpustitelná: sáhly na majetek. (Jenže copak udělal režim po roce 1989 zde a v sousedních zemích? Možná největší majetkové přesuny = vyvlastnění od třicetileté války - s podporou liberálně-demokratických zemí.)

To jsme se ale od článku Jana Černého dostali k - nikoli nezajímavé - otázce antikomunismu. Spojitost s článkem je snad v tom, že i Bohuslav Sobotka ve svém kandidátském projevu považoval za důležité mluvit o "nekomunistické" levicové straně.

Redukujeme-li svobodu ("individuální svobodu") na svobodu projevit názor, je to zatraceně málo.

je podle mne větší v tom, že sáhly na svobodu a v době stalinismu i životy svých občanů než na majetek, i když to spolu souvisí. I v liberálně demokratických režimech se vyskytly excesy jako byly v době mccarthismu v Americe, ale s běsněním Stalina koncem třicátých let a našich komunistů v padesátých letech se to nedá srovnávat. Které státy byly podle Vás neoprávněně označeny za nedemokratické a byly přepadeny liberálně demokratickými státy? Ve válce Irán (SSSR) a Irák (USA) to bylo 1:1. Antikomunismus je špatná ideologie, hlavně proto, že bývá používán jako velmi gumový klacek nejen proti komunistům, ale i proti sociálním demokratům, levicovým intelektuálům a dalším nepohodlným lidem, na druhé straně by kritika antikomunismu neměla vést k popírání zločinů komunistických režimů. Samozřejmě bychom neměli popírat také zločiny "demokratických" režimů - viz. Pinochetovo Chile - to však nebylo výsledkem demokratické procedury a rozhodování, ale akce tajných služeb USA - pěkně odůvodňuje a kritizuje americký liberální politický filosof Rawls v nedávno vydaném "Právu národů" - USA zde nejednaly jako slušná liberální demokracie.

To přejmenování byl odkaz na názor pana Ševčíka, ke kterému jste se přihlásil.

Nevím, zda se povídáním o -ismech, zločinech a vinách můžeme dostat dál než k jakési sterilní akademické debatě. Pro mne zůstává liberalismus jako neoprávněná redukce pojetí svobody svázán s kapitalismem. Otěže lze v rámci tohoto společenského zřízení podle potřeby uvolňovat a přitahovat. A to je vše.

A tak snad ještě - vedle dnešního příspěvku Michaela Hausera zde v DR - upozorním na pozoruhodný článek Michala Černíka v Literárkách:
http://www.literarky.cz/domov/spolecnost/3346-michal-ernik-konce-eskych-iluzi
("...požadavek totální privatizace v postkomunistických zemích je pouze rafinovanější formou neokolonialismu.")