Deset otázek českých intelektuálů pro kandidáty na předsedu ČSSD stejně jako sama předsjezdová diskuse jsou součástí širšího pohybu reflexe nedobré politické situace sociální demokracie po jarních sněmovních volbách. Šok ze společenské izolace, v níž se sociální demokracie ocitla, vedl reflexivnější část jejího vedení k rozhodnutí otevřít stranu dialogu s občanskou společností, odbornou veřejností, veřejnými intelektuály a politickými protivníky neoliberální ideologie a připravit půdu pro vznik sociálnědemokratického hnutí, které by se stalo ve společnosti široce ukotveným oponentem neoliberální ideologie.

Dlouhodobějším cílem je potom vymanit sociální demokracii z ideologické a politické defenzivy a učinit z ní znovu progresivní sílu schopnou ofenzivy — levicový teoretik Jaroslav Šabata mluví o „ideové straně ofenzivního typu“, která se bude účastnit evropské sociálnědemokratické (a snad i obecněji levicové) debaty o „novém sociálním řádu“. V českém prostředí může takový projekt navázat na masarykovské dědictví vize přerodu „staré buržoazní demokracie v demokracii vyššího a hlubšího typu, v demokracii humanitní“, jak zformuloval odkaz Tomáše Masaryka Edvard Beneš ve svém projevu nad Masarykovou rakví.

Jsem samozřejmě rád, že Masarykova demokratická akademie se stala integrální součástí tohoto pohybu reflexe, která vykřesala nadějná znamení možného obrození sociální demokracie. Prvním viditelným plodem tohoto úsilí byla nová podoba Programové konference ČSSD v září minulého roku v Olomouci (pojatá nikoliv jako manifestační stranická sebeafirmace, nýbrž jako řada diskusních seminářů představitelů ČSSD s odborníky v jednotlivých oblastech), dalšími pak např. založení think-tanku Cesta, putovní seminář MDA „Co čeká Českou republiku v roce 2010?“, nový projekt Akademie sociální demokracie — školení českých a slovenských sociálnědemokratických politiků informující o levicových hodnotách i praktické politice především z evropského pohledu, propojení členů ČSSD s protestním hnutím organizovaným odbory a novými občanskými iniciativami, nová, radikálnější a kvalitativně vyšší podoba hlavního ideového dokumentu pro březnový sjezd ČSSD, v neposlední řadě pak zmíněných deset otázek českých intelektuálů. Už jen srovnání ideové pozice Michala Haška, jak byla nastíněna v jeho Desateru loni na podzim, s jeho odpovědí na deset otázek intelektuálů z letošního února ukazuje reálné působení této intelektuální ofenzivy, která Haška přiměla interpretovat východiska obsažená v jeho Desateru dosti výrazně zleva.

Ve svém příspěvku k předsjezdové diskusi bych se chtěl zamyslet nad faktem, že průlomovým prvkem nového pohybu v ČSSD se stal dialog s levicovými liberály, s veřejnými intelektuály sociálně liberální orientace; a dále nad tím, jaká doplnění by tento pohyb potřeboval.

Liberálové, dále

To, že sociální demokracie začala hledat cestu z izolace na prvním místě skrze rozhovor s levicovými liberály, je pochopitelné a především pak účinné z několika důvodů:

1) Politický a ekonomický liberalismus je dominantní ideologií polistopadového režimu. Liberální ideje na ten či onen způsob vládnou české veřejné rozpravě, mají nejlepší ozvučnost a berou je vážně média, podstatná část inteligence a také pravicově smýšlející díl veřejnosti. A jakožto dominantní polistopadový diskurs v sobě liberalismus zahrnuje širokou škálu pozic a umožňuje přechody zprava doleva (nebo z politického středu doleva) pouhou reinterpretací svých východisek v závislosti na aktuální politické situaci.

2) České akademické prostředí ze sebe vydalo několik liberálních intelektuálů, kteří se posunuli na politické ose jasně doleva, popřípadě zvýraznili svou levicově liberální pozici, kterou už před tím zastávali, v reakci na ofenzivu globálního kapitálu proti civilizačním vymoženostem sociálního státu, umožňujícího skutečnou, praktickou svobodu a rovnost v důstojnosti širokým vrstvám obyvatelstva, nebo přesněji početné střední vrstvě, kterou vytváří. Lidé jako Václav Bělohradský, Milan Znoj, Pavel Barša, Jiří Pehe, Jan Štern, Martin Škabraha, Václav Hořejší a další (a pravděpodobně odjinud se v této skupině ocitnuvší Jan Keller) našli vhodné partnery k dialogu v levicových liberálech uvnitř ČSSD, jako je Lubomír Zaorálek, Oto Novotný, Jiří Dienstbier a další.

Tato nová vazba se stala paradigmatem otevření se sociální demokracie a nástrojem skutečné reflexe: reflexe je pohybem jistého rozdvojení, v němž subjekt zkoumá sebe sama, obsahy svého vědomí, své myšlení, a tím teprve plně ustavuje svou identitu. „Rozdvojení“ sociální demokracie v dialogu se spřízněnými intelektuály ustavuje sociálnědemokratickou identitu jako postupně se rozšiřující okruhy diskursů, problémů, veřejností. Nabité sály, v nichž veřejnost za účasti sociálnědemokratických politiků diskutuje s Kellerem, Bělohradksým, Baršou, Pehe a dalšími, jsou předobrazem skutečného sociálnědemokratického hnutí a místem zrodu nového sebevědomí české levice.

Politickou identitu ovšem nelze vybudovat čistě diskursivně, je zapotřebí též společného jednání — a zde se podle mého názoru skrývá neuralgický bod příštího vývoje: reálné sociálnědemokratické hnutí může existovat pouze jako interakce občanské společnosti a politických institucí, a k tomu je potřebná vzájemná důvěra. Současná krize demokratických politických institucí ovšem ještě posiluje tradiční český antipolitický instinkt a prohlubuje propast, jež dělí společnost od její politické reprezentace. Sociální demokracie hledá cestu k občanské společnosti, k novým protestním a alternativním hnutím a obecně k té části společnosti, která se v důsledku nekompetentního vládnutí Nečasovy vlády rychle radikalizuje. Naráží ovšem na krizi důvěry, na důsledky některých svých kompromisů s neoliberálními politikami, které v minulosti činila, na paušální odsuzování establishmentu pro jeho odcizenost, zkorumpovanost a rostoucí nefunkčnost.

Proces reflexe, který jsem popisoval výše, proto tím spíše musí vytvářet nové diskursy a novou veřejnost, které založí nové možnosti společného jednání, jež pročistí politické instituce i vztah veřejnosti k nim. V opačném případě nás čeká prohlubující se krize a frustrace, z nichž budou těžit pravicové i levicové populistické subjekty národoveckého střihu a možná i něco horšího.

A třetí důvod, proč právě levicoví liberálové pretendují dnes na to, být mostem mezi sociální demokracií a veřejností, můžeme snad nazvat dějinným, nebo ještě spíše dějinně-pedagogickým: 3) sociálnědemokratické hnutí i každý sociální demokrat a socialista zvlášť potřebují znovu projít zkušeností, že modernita je úzce spojena se svobodou. Bez zasazení do substrátu liberální kultury by socialistické hnutí mohlo snadno zbloudit ve své vlastní metafyzice.

Meze liberálního obrození

Zde se ovšem dostáváme k limitům toho typu obrození sociální demokracie, které se děje liberálním prostřednictvím. Zkušenost svobody si musíme na polistopadovém režimu spíše vyvzdorovat a skutečně liberální atmosféry se nadýcháme spíše v Berlíně než v Praze, protože to, co nepřipravenou českou společnost po Listopadu pohltilo, bylo jen další podobou dějinné metafyziky: neoliberální dogmatika malého státu a krajního individualismu a morální kýč vítězství dobra nad zlem udržovaný při životě opožděným antikomunismem. A právě antikomunismus je dnes podle mého soudu bludným kořenem sociální demokracie — nikoliv snad ve své zuřivé podobě vlastní pravicovým médiím, nýbrž v jemnějším odstínu liberální nechuti vůči hledání alternativ a radikální levici obecně.

Na deseti otázkách liberálních intelektuálů i na některých dalších textech z ruky těchto autorů čtenáře překvapí převažující mlčení ohledně vztahu ke komunistům (upozornil na ně ve svém pěkném textu Jiří Koubek). Zamlčování existence komunistické strany, případně její bagatelizace v mnohaletém opakování mantry o tom, že ona i její voliči brzy vymřou, signalizují určité vytěsnění alternativy mimo liberální myšlenkové univerzum, a v tom i přijetí základního polistopadového konsensu: kapitalismus a liberální demokracie („buržoazní demokracie“, jak řekl Beneš nad Masarykovou rakví) jsou koncem či alespoň dosavadním vyvrcholením dějin, a komunisté jakožto narušitelé tohoto konsensu jsou vyloučeni z veřejné rozpravy a podílu na vládnutí. Koaliční partneři existují pro sociální demokracii pouze napravo od ní.

Tento antikomunistický konsensus ovšem legitimuje jiný konsensus, který je pro sociální demokracii smrtelně nebezpečný, konsensus neoliberální, promlouvající z většiny českých médií a kolonizující myšlení velké většiny českých elit. Neoliberalismus zaplnil ideologické vakuum po pádu komunismu a razí cestu globálnímu kapitálu v jeho bezprecedentním útoku na sociální stát. Chce-li sociální demokracie přejít z defenzivy do ofenzivy, chce-li rozbít neoliberální konsensus, nesmí uhýbat ani před tím, čím je tento konsensus nesen, před antikomunismem. To primárně neznamená s komunisty vládnout — to by jednak skutečně mohlo vést ke ztrátě části voličstva sociální demokracie, především však o to pravděpodobně nestojí sami komunisté, kteří ze současného stavu profitují a na vládním angažmá by jenom tratili.

Vysvobození se ze smyčky antikomunistického-neoliberálního konsensu je opět především věcí diskurzivního boje, součástí pohybu reflexe, otevírání se a obrozování sociální demokracie. Osou nějaké druhé fáze sociálnědemokratického „přicházení k sobě“ by měl být dialog s radikálně levicovými a alternativními silami, s radikálně levicovými intelektuály, iniciativami, z nichž vzcházejí v reakci na rozličné krize současného světa nové společenské, politické, kulturní imaginace, i se samotnými komunisty. Snad sem lze počítat i dialog se zeleným hnutím, alespoň s tou jeho částí, která nepodlehla bursíkovskému mámení pohodlného antikomunistického konsensu, který Stranu zelených logicky zavedl až k přijetí neoliberální pozice Topolánkovy vlády. Autentické zelené hnutí je ze své podstaty radikálnější než to sociálnědemokratické, rozšiřuje totiž emancipační pole na všechno živé.

Tento druhý pohyb reflexe sociální demokracie by měl dát vzniknout takové veřejnosti a takovému veřejnému jednání, které překonají antikomunismus a v ideálním případě i zakletí společnosti do vyhořelé imaginace výroby a spotřeby pozdně kapitalistické společnosti. Identita sociální demokracie spočívá v historicky pohyblivém kompromisu mezi kapitálem a prací, trhem a státem, soukromým a veřejným. V prvním dvacetiletí své polistopadové existence sociální demokracie logicky sázela na pozitivní, konsensuální komponentu tohoto kompromisu, na onen souhlas s kapitalismem, jeho zlidštění, jeho „záchranu“, jak se o sociálnědemokratické tradici pochvalně vyjadřuje Václav Bělohradský.

Nesmírný vzestup moci globalizovaného kapitálu, který i ekonomickou krizi využil ve svůj prospěch, dá ovšem do budoucna narůstat významu kritické komponenty sociálnědemokratického kompromisu, vědomí konfliktního vztahu mezi kapitálem a prací a soukromým a veřejným, hledání „nového sociálního řádu“, jak někteří evropští sociálnědemokratičtí myslitelé nazývají úběžník snah o pluralitu vlastnických forem, demokratizaci ekonomiky a udržení a posílení postimperiálního formátu evropské civilizace.

Liberální komponenta sociálnědemokratického myšlení, která se nyní tak úspěšně rozvíjí, může sloužit jako zábrana tomu, aby hledání transcendence současného řádu neupadlo do osidel starolevicové metafyziky. Radikalizovaná levicová perspektiva by se zase měla stát vyzyvatelem toho, čeho dosáhne čerstvá spolupráce se sociálními liberály: Nemohou se — chvályhodně a potřebně — nově objevené střední třídy jakožto hlavní adresát politiky sociální demokracie stát fetišem, který dá zapomenout na původní a stále aktuální cíl sociálnědemokratické politiky, překonání třídních rozdílů?—- Nikoliv ve smyslu komunistické utopie, nýbrž ve smyslu radikalizované demokracie nastolující skutečnou rovnost v důstojnosti, v níž není podíl na rozhodování a vlivu v politické, kulturní i ekonomické sféře vázán na sociální status.

Nemůže — chvályhodné a ještě více potřebné — objevení zelené politiky nastupujícím vedením sociální demokracie pervertovat do úsilí o nadvládu „přirozenosti“ a tím i ztrátu prostoru politična? Nemůže se boj proti korupci — chvályhodný a skutečně životně potřebný — nakonec stát mámením „kapitalismu ctností“, který ovšem ve skutečnosti podléhá stejné logice globálních trhů jako český kapitalismus shora?

Liberální důrazy se do jisté míry navzájem vyvažují s radikálně levicovou perspektivou. Kolem jádra sociálnědemokratické politiky (sociální stát a dějinný emancipační pohyb uvolňující novou energii kulturní, politickou a též hospodářskou) obíhají ideje liberální, křesťanské, ekologické, komunitaristické, reformně komunistické. To samo ovšem k dobré budoucnosti české sociální demokracie nestačí. Chce-li sociálnědemokratické hnutí prolomit hegemonii neoliberálního diskursu a chce-li být platnou silou v boji o vyšší společensko-politický řád na evropské úrovni, musí především posilovat reflexivní vazbu na občanskou společnost. Řešení rébusu „s kým po volbách?“ spočívá v tom, co sociální demokracie konečně začala dělat po nepovedených sněmovních volbách minulých: s veřejností. Tlak veřejnosti a nových diskursů otevřou koaliční možnosti se stranami starými i novými, ale především vrátí české politice smysl a naději.