Jak liberálové zachránili českou sociální demokracii

Jan Černý

Po loňských sněmovních volbách to s českou sociální demokracií nevypadalo dobře. Za tři čtvrtě roku už vidíme přece jen odlišný obrázek. Jeden z posledních příspěvků do předsjezdové diskuse sociální demokracie popisuje, jak k tomu došlo.

Deset otázek českých intelektuálů pro kandidáty na předsedu ČSSD stejně jako sama předsjezdová diskuse jsou součástí širšího pohybu reflexe nedobré politické situace sociální demokracie po jarních sněmovních volbách. Šok ze společenské izolace, v níž se sociální demokracie ocitla, vedl reflexivnější část jejího vedení k rozhodnutí otevřít stranu dialogu s občanskou společností, odbornou veřejností, veřejnými intelektuály a politickými protivníky neoliberální ideologie a připravit půdu pro vznik sociálnědemokratického hnutí, které by se stalo ve společnosti široce ukotveným oponentem neoliberální ideologie.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Dlouhodobějším cílem je potom vymanit sociální demokracii z ideologické a politické defenzivy a učinit z ní znovu progresivní sílu schopnou ofenzivy — levicový teoretik Jaroslav Šabata mluví o „ideové straně ofenzivního typu“, která se bude účastnit evropské sociálnědemokratické (a snad i obecněji levicové) debaty o „novém sociálním řádu“. V českém prostředí může takový projekt navázat na masarykovské dědictví vize přerodu „staré buržoazní demokracie v demokracii vyššího a hlubšího typu, v demokracii humanitní“, jak zformuloval odkaz Tomáše Masaryka Edvard Beneš ve svém projevu nad Masarykovou rakví.

Jsem samozřejmě rád, že Masarykova demokratická akademie se stala integrální součástí tohoto pohybu reflexe, která vykřesala nadějná znamení možného obrození sociální demokracie. Prvním viditelným plodem tohoto úsilí byla nová podoba Programové konference ČSSD v září minulého roku v Olomouci (pojatá nikoliv jako manifestační stranická sebeafirmace, nýbrž jako řada diskusních seminářů představitelů ČSSD s odborníky v jednotlivých oblastech), dalšími pak např. založení think-tanku Cesta, putovní seminář MDA „Co čeká Českou republiku v roce 2010?“, nový projekt Akademie sociální demokracie — školení českých a slovenských sociálnědemokratických politiků informující o levicových hodnotách i praktické politice především z evropského pohledu, propojení členů ČSSD s protestním hnutím organizovaným odbory a novými občanskými iniciativami, nová, radikálnější a kvalitativně vyšší podoba hlavního ideového dokumentu pro březnový sjezd ČSSD, v neposlední řadě pak zmíněných deset otázek českých intelektuálů. Už jen srovnání ideové pozice Michala Haška, jak byla nastíněna v jeho Desateru loni na podzim, s jeho odpovědí na deset otázek intelektuálů z letošního února ukazuje reálné působení této intelektuální ofenzivy, která Haška přiměla interpretovat východiska obsažená v jeho Desateru dosti výrazně zleva.

Ve svém příspěvku k předsjezdové diskusi bych se chtěl zamyslet nad faktem, že průlomovým prvkem nového pohybu v ČSSD se stal dialog s levicovými liberály, s veřejnými intelektuály sociálně liberální orientace; a dále nad tím, jaká doplnění by tento pohyb potřeboval.

Liberálové, dále

To, že sociální demokracie začala hledat cestu z izolace na prvním místě skrze rozhovor s levicovými liberály, je pochopitelné a především pak účinné z několika důvodů:

1) Politický a ekonomický liberalismus je dominantní ideologií polistopadového režimu. Liberální ideje na ten či onen způsob vládnou české veřejné rozpravě, mají nejlepší ozvučnost a berou je vážně média, podstatná část inteligence a také pravicově smýšlející díl veřejnosti. A jakožto dominantní polistopadový diskurs v sobě liberalismus zahrnuje širokou škálu pozic a umožňuje přechody zprava doleva (nebo z politického středu doleva) pouhou reinterpretací svých východisek v závislosti na aktuální politické situaci.

2) České akademické prostředí ze sebe vydalo několik liberálních intelektuálů, kteří se posunuli na politické ose jasně doleva, popřípadě zvýraznili svou levicově liberální pozici, kterou už před tím zastávali, v reakci na ofenzivu globálního kapitálu proti civilizačním vymoženostem sociálního státu, umožňujícího skutečnou, praktickou svobodu a rovnost v důstojnosti širokým vrstvám obyvatelstva, nebo přesněji početné střední vrstvě, kterou vytváří. Lidé jako Václav Bělohradský, Milan Znoj, Pavel Barša, Jiří Pehe, Jan Štern, Martin Škabraha, Václav Hořejší a další (a pravděpodobně odjinud se v této skupině ocitnuvší Jan Keller) našli vhodné partnery k dialogu v levicových liberálech uvnitř ČSSD, jako je Lubomír Zaorálek, Oto Novotný, Jiří Dienstbier a další.

Tato nová vazba se stala paradigmatem otevření se sociální demokracie a nástrojem skutečné reflexe: reflexe je pohybem jistého rozdvojení, v němž subjekt zkoumá sebe sama, obsahy svého vědomí, své myšlení, a tím teprve plně ustavuje svou identitu. „Rozdvojení“ sociální demokracie v dialogu se spřízněnými intelektuály ustavuje sociálnědemokratickou identitu jako postupně se rozšiřující okruhy diskursů, problémů, veřejností. Nabité sály, v nichž veřejnost za účasti sociálnědemokratických politiků diskutuje s Kellerem, Bělohradksým, Baršou, Pehe a dalšími, jsou předobrazem skutečného sociálnědemokratického hnutí a místem zrodu nového sebevědomí české levice.

Politickou identitu ovšem nelze vybudovat čistě diskursivně, je zapotřebí též společného jednání — a zde se podle mého názoru skrývá neuralgický bod příštího vývoje: reálné sociálnědemokratické hnutí může existovat pouze jako interakce občanské společnosti a politických institucí, a k tomu je potřebná vzájemná důvěra. Současná krize demokratických politických institucí ovšem ještě posiluje tradiční český antipolitický instinkt a prohlubuje propast, jež dělí společnost od její politické reprezentace. Sociální demokracie hledá cestu k občanské společnosti, k novým protestním a alternativním hnutím a obecně k té části společnosti, která se v důsledku nekompetentního vládnutí Nečasovy vlády rychle radikalizuje. Naráží ovšem na krizi důvěry, na důsledky některých svých kompromisů s neoliberálními politikami, které v minulosti činila, na paušální odsuzování establishmentu pro jeho odcizenost, zkorumpovanost a rostoucí nefunkčnost.

Proces reflexe, který jsem popisoval výše, proto tím spíše musí vytvářet nové diskursy a novou veřejnost, které založí nové možnosti společného jednání, jež pročistí politické instituce i vztah veřejnosti k nim. V opačném případě nás čeká prohlubující se krize a frustrace, z nichž budou těžit pravicové i levicové populistické subjekty národoveckého střihu a možná i něco horšího.

A třetí důvod, proč právě levicoví liberálové pretendují dnes na to, být mostem mezi sociální demokracií a veřejností, můžeme snad nazvat dějinným, nebo ještě spíše dějinně-pedagogickým: 3) sociálnědemokratické hnutí i každý sociální demokrat a socialista zvlášť potřebují znovu projít zkušeností, že modernita je úzce spojena se svobodou. Bez zasazení do substrátu liberální kultury by socialistické hnutí mohlo snadno zbloudit ve své vlastní metafyzice.

Meze liberálního obrození

Zde se ovšem dostáváme k limitům toho typu obrození sociální demokracie, které se děje liberálním prostřednictvím. Zkušenost svobody si musíme na polistopadovém režimu spíše vyvzdorovat a skutečně liberální atmosféry se nadýcháme spíše v Berlíně než v Praze, protože to, co nepřipravenou českou společnost po Listopadu pohltilo, bylo jen další podobou dějinné metafyziky: neoliberální dogmatika malého státu a krajního individualismu a morální kýč vítězství dobra nad zlem udržovaný při životě opožděným antikomunismem. A právě antikomunismus je dnes podle mého soudu bludným kořenem sociální demokracie — nikoliv snad ve své zuřivé podobě vlastní pravicovým médiím, nýbrž v jemnějším odstínu liberální nechuti vůči hledání alternativ a radikální levici obecně.

Na deseti otázkách liberálních intelektuálů i na některých dalších textech z ruky těchto autorů čtenáře překvapí převažující mlčení ohledně vztahu ke komunistům (upozornil na ně ve svém pěkném textu Jiří Koubek). Zamlčování existence komunistické strany, případně její bagatelizace v mnohaletém opakování mantry o tom, že ona i její voliči brzy vymřou, signalizují určité vytěsnění alternativy mimo liberální myšlenkové univerzum, a v tom i přijetí základního polistopadového konsensu: kapitalismus a liberální demokracie („buržoazní demokracie“, jak řekl Beneš nad Masarykovou rakví) jsou koncem či alespoň dosavadním vyvrcholením dějin, a komunisté jakožto narušitelé tohoto konsensu jsou vyloučeni z veřejné rozpravy a podílu na vládnutí. Koaliční partneři existují pro sociální demokracii pouze napravo od ní.

Tento antikomunistický konsensus ovšem legitimuje jiný konsensus, který je pro sociální demokracii smrtelně nebezpečný, konsensus neoliberální, promlouvající z většiny českých médií a kolonizující myšlení velké většiny českých elit. Neoliberalismus zaplnil ideologické vakuum po pádu komunismu a razí cestu globálnímu kapitálu v jeho bezprecedentním útoku na sociální stát. Chce-li sociální demokracie přejít z defenzivy do ofenzivy, chce-li rozbít neoliberální konsensus, nesmí uhýbat ani před tím, čím je tento konsensus nesen, před antikomunismem. To primárně neznamená s komunisty vládnout — to by jednak skutečně mohlo vést ke ztrátě části voličstva sociální demokracie, především však o to pravděpodobně nestojí sami komunisté, kteří ze současného stavu profitují a na vládním angažmá by jenom tratili.

Vysvobození se ze smyčky antikomunistického-neoliberálního konsensu je opět především věcí diskurzivního boje, součástí pohybu reflexe, otevírání se a obrozování sociální demokracie. Osou nějaké druhé fáze sociálnědemokratického „přicházení k sobě“ by měl být dialog s radikálně levicovými a alternativními silami, s radikálně levicovými intelektuály, iniciativami, z nichž vzcházejí v reakci na rozličné krize současného světa nové společenské, politické, kulturní imaginace, i se samotnými komunisty. Snad sem lze počítat i dialog se zeleným hnutím, alespoň s tou jeho částí, která nepodlehla bursíkovskému mámení pohodlného antikomunistického konsensu, který Stranu zelených logicky zavedl až k přijetí neoliberální pozice Topolánkovy vlády. Autentické zelené hnutí je ze své podstaty radikálnější než to sociálnědemokratické, rozšiřuje totiž emancipační pole na všechno živé.

Tento druhý pohyb reflexe sociální demokracie by měl dát vzniknout takové veřejnosti a takovému veřejnému jednání, které překonají antikomunismus a v ideálním případě i zakletí společnosti do vyhořelé imaginace výroby a spotřeby pozdně kapitalistické společnosti. Identita sociální demokracie spočívá v historicky pohyblivém kompromisu mezi kapitálem a prací, trhem a státem, soukromým a veřejným. V prvním dvacetiletí své polistopadové existence sociální demokracie logicky sázela na pozitivní, konsensuální komponentu tohoto kompromisu, na onen souhlas s kapitalismem, jeho zlidštění, jeho „záchranu“, jak se o sociálnědemokratické tradici pochvalně vyjadřuje Václav Bělohradský.

Nesmírný vzestup moci globalizovaného kapitálu, který i ekonomickou krizi využil ve svůj prospěch, dá ovšem do budoucna narůstat významu kritické komponenty sociálnědemokratického kompromisu, vědomí konfliktního vztahu mezi kapitálem a prací a soukromým a veřejným, hledání „nového sociálního řádu“, jak někteří evropští sociálnědemokratičtí myslitelé nazývají úběžník snah o pluralitu vlastnických forem, demokratizaci ekonomiky a udržení a posílení postimperiálního formátu evropské civilizace.

Liberální komponenta sociálnědemokratického myšlení, která se nyní tak úspěšně rozvíjí, může sloužit jako zábrana tomu, aby hledání transcendence současného řádu neupadlo do osidel starolevicové metafyziky. Radikalizovaná levicová perspektiva by se zase měla stát vyzyvatelem toho, čeho dosáhne čerstvá spolupráce se sociálními liberály: Nemohou se — chvályhodně a potřebně — nově objevené střední třídy jakožto hlavní adresát politiky sociální demokracie stát fetišem, který dá zapomenout na původní a stále aktuální cíl sociálnědemokratické politiky, překonání třídních rozdílů?—- Nikoliv ve smyslu komunistické utopie, nýbrž ve smyslu radikalizované demokracie nastolující skutečnou rovnost v důstojnosti, v níž není podíl na rozhodování a vlivu v politické, kulturní i ekonomické sféře vázán na sociální status.

Nemůže — chvályhodné a ještě více potřebné — objevení zelené politiky nastupujícím vedením sociální demokracie pervertovat do úsilí o nadvládu „přirozenosti“ a tím i ztrátu prostoru politična? Nemůže se boj proti korupci — chvályhodný a skutečně životně potřebný — nakonec stát mámením „kapitalismu ctností“, který ovšem ve skutečnosti podléhá stejné logice globálních trhů jako český kapitalismus shora?

Liberální důrazy se do jisté míry navzájem vyvažují s radikálně levicovou perspektivou. Kolem jádra sociálnědemokratické politiky (sociální stát a dějinný emancipační pohyb uvolňující novou energii kulturní, politickou a též hospodářskou) obíhají ideje liberální, křesťanské, ekologické, komunitaristické, reformně komunistické. To samo ovšem k dobré budoucnosti české sociální demokracie nestačí. Chce-li sociálnědemokratické hnutí prolomit hegemonii neoliberálního diskursu a chce-li být platnou silou v boji o vyšší společensko-politický řád na evropské úrovni, musí především posilovat reflexivní vazbu na občanskou společnost. Řešení rébusu „s kým po volbách?“ spočívá v tom, co sociální demokracie konečně začala dělat po nepovedených sněmovních volbách minulých: s veřejností. Tlak veřejnosti a nových diskursů otevřou koaliční možnosti se stranami starými i novými, ale především vrátí české politice smysl a naději.

    Diskuse
    March 17, 2011 v 10.46
    Jsou tito lidé /Bělohradský, Keller,Pehe atd. ještě liberálové, nebo už spíše socialisté? Nebo se autor ostýchá tento termín používat? Ta záchrana byla možná jejich prozřením, protože i když si těchto pánů nesmírně vážím, jejich myšlenkový posun v posledních 15 letech je zřejmý. A i to je důvodem toho, že si jich vážím, protože nehají svoje názory z období před 15 lety, ale dovedou svůj omyl přiznat a jejich práce pro levici je obrovským přínosem. Ale znovu, je ten, kdo hájí myšlenky sociální demokracie liberál, nebo socialista?
    March 17, 2011 v 11.38
    Liberálové a sociální demokracie
    Neházel bych všechny liberální intelektuály do jednoho pytle. Myslím, že jsou zajímavá odlišná východiska, i když dnes vidíme, že stojí na názorově blízké platformě. Bělohradský po revoluci vystupoval jako postmoderní liberál, který hájil Klause jako autentického politického liberála a ekonomickou reformu jako správný politický program, potom u něj začlo docházet k určité kritice a posunu s hájením pozice a politiky Josefa Luxe až se nyní dostal blízko sociální demokracii, ale to především proto, že hájil a hájí práva levice a levicové politiky z liberálních pozic, jen se posunul z prava do levého středu. Pehe byl názorově vždy kritický "americký" liberál, který měl původně blízko Václavu Havlovu a jeho důrazu na občanskou společnost, k participativní (silnou) demokracii. Od Václava Havla se odpoutal, když dotyčný trochu nepochopitelně oproti svému vystupování v disentu, se dostal na pozice nekritického apologeta Bushovy konzervativně patriotické americké velmocenské politiky. Keller byl vždy kritickým levicovým sociologem, podobně Barša byl vždy spíše levicově orientovaným filosofickým a politickým liberálem.
    Nyní se však dostáváme k od veřejností vcelku přejně přijímaných liberálů k sociální demokracii. V Ústí jsem slyšel od několika studentů: Keller a Pehe byli dobří, ale Zaorálek dělal pouze stranickou politiku. A to si ještě představte, že by tam nebyl Zaorálek, ale třeba Škromach nebo Rath. Jistě, jsou to reakce studentů, ale myslím, že není tak odlišná od reakce širší veřejnosti. Stranická politika nemá u nás dobrý zvuk, i když se nás řadu let Klaus, Doležal a někteří politologové napravo i nalevo snažili přesvědčit o opaku. Jde o míru reflexe sociální demokracie a to jak politiků, tak členstva. Jde o to, jestli se sociální demokracii podaří rehabilitovat v očích veřejnosti nejen sociální demokracii, ale také stranickou politiku, která je momentálně vnímána pouze jako klientelistická síť pro získávání státních peněz a zakázek, kde ideové zabarvení hraje vcelku podružnou roli.
    DU
    March 17, 2011 v 12.59
    Pojmenování českého kapitalismu shora, který je teď v krizi a bludný kořen antikomunismu mně připadají velmi vystižné. Překonatelné jsou tím, že sociální demokracie ve spolupráci s jinými politickými silami nového diskurzu dají občanské společnosti takovou strukturu (v podobě idejí spojených s praxí legislativních změn a speciálních politik v každém rezortu), aby se mohla sama politicky rozvíjet a systém měnit. Je to historická šance ČSSD i naděje pro naši společnost.
    March 17, 2011 v 14.0
    Liberální nota v sociálně-demokratické partituře není zase tak překvapivou novinkou, jak se možná domnívá Luděk Ševčík (a jak jsem dnes zaznamenal v diskusi o jiném článku).

    Geneze současné demnokratické levice v linii Marx - Kautsky - Horkheimer - Fromm - Marcuse je historií reálné svobody stavěné proti fiktivní svobodě. Dobře do toho patří citovaná slova Eduarda Beneše o přerodu staré buržoazní demokracie v demokracii humanitní.

    Levici se kdysi vyčítalo, že má tendenci omezovat svobodu, tedy páteř liberalismu, ale je to nespravedlivé. Svobodu omezovala leninsko-stalinská deviace socialistického hnutí. Ta byla návratem k nacionalistickému, konzervativnímu a autoritativnímu modelu. Bolševický "socialismus" byl spíš státním kapitalismem. Autentická socialistická tradice vybojovala v politických záípasech od závěru 19. století dosud základní lidská, a to zdaleka ne jen práva sociální, ale i ryze občanská, jako všeobecné volební právo včetně volebního práva žen.

    Vážně se domnívám, že liberální myšlenka, tedy společnost pluralitní, tolerantní, respektující menšiny patří do socialistického progreamu. A není divu, že liberálové jsou blízko sociální demokracii a že je šnce na spolupráci stran socialistického a liberálního typu.
    JG
    March 17, 2011 v 14.9
    Dovolím si trochu provokativní otázku: je vůbec nutné, aby měla sociální demokracie předsedu? Ptám se nejen proto, že tato partaj neměla v minulosti při výběru prvního muže dvakrát šťastnou ruku a kvůli některým vlastnostem svých předsedů se stala nevolitelnou i pro lidi, kteří ji tentokrát budou volit z čistého pudu sebezáchovy. Ale je tu postatnější otázka: opravdu existuje v 21. století poptávka po vševědoucím mocném vůdci? Lamentuje se občas nad tím, že levice nemá pozitivní program, jenom údržbu sociálního státu. Přímá demokracie by takovým programem mohla být. A moderní levicová strana by mohla mít kolektivní vedení rozhodující na základě konsensu. Zkusme se poučit z nezaslouženého úspěchu Věcí veřejných. Lidi slyší na nabídku, že by mohli do politiky víc mluvit. Jsou znechucení z oligarchie, která místo věcného řešení problémů marní čas infantilními spory, kdo dál dočůrá. Tady je výzva otevřít stranu lidem a rozbít zastaralé hierarchické struktury. A zbavit se těch, kteří chtějí být hlavně předsedy čehokoli bez ohledu na program.
    DU
    March 17, 2011 v 20.33
    Ad Jakub Grombíř
    S kolektivním vedením zvítězila soc. dem. de facto ve volbách 2002. ČSSD nepotřebuje vůdce, ale důvěryhodného lídra, který bude reprezentovat program. Ne že se bude program odvíjet od lídra. Takže s vámi v podstatě souhlasím.
    MT
    March 18, 2011 v 12.30

    Koneckonců nejen Mill, ale i ten Marx byl svým způsobem liberálem - i když "sui generis" ...

    Svazky knihy Kapitál jsou sice o kapitalistické společnosti - ne o nějaké následné. O dělnických družstvech zde naleznete poznámky, o roli úvěru také (např. III. díl, první svazek) ... jenom úvahy na téma nějaké regulace tam čtenář neobjeví - maximálně v té nejabstraktnější poloze (například jakože společenská individua ovládají zvěcnělé vztahy, které dřív naopak ovládali tato individua a podobné obraty ...)

    March 18, 2011 v 22.52
    Osobně jsem přesvědčen, že funkce předsedy je klíčová. Je to mé ryze osobní přesvědčení a nehlásím se s ním do žádného politického směru. Ale péče o věci veřejné je v rukou jednotlivců. Samozřejmě jednotlivců, kteří nezůstávají uzavřeni v sobě a pro sebe, ale dávají své síly k dispozici společnosti. Věřím uspořádanému společenství občanů, ale nevěřím davu, mase, kolektiovu. Dav je destruktivní, občané propejní sociálními vazbami jsou konstruktivní. Jsem důsledný filosofický a politický personalista.
    SH
    March 19, 2011 v 20.14
    Klíčový problém.
    Obrovská většina občanů cítí levicově, protože na ni více či méně těžce doléhají pravicová rozhodnutí vlády, eufemisticky nazývaná reformami. Ovšem ve volbách nakonec volí pravici, protože ta nepůsobí partajnickými moresy. Nepochybuji, že před budoucími volbami polistopadoví vládci opět najdou nějakou fintu, jak veřejnost zhnusenou politikařením, strhnout na svou stranu.
    MP
    March 19, 2011 v 21.53
    Pane Černý,
    velmi dobře napsaný článek.
    Mám jen jednu poznámku: komunistickou stranu nelze odepisovat jednoduše proto, že nevymře ani po příštích volbách. Je tedy třeba, aby socdem vážně počítala s možností své menšinové vlády podporované KSČM. To je ostatně jediné, čeho se pravice bojí (proto onen antikomunismus!!).
    + Další komentáře