Situace první. V neděli vzápětí po volbách se konalo Předsednictvo ČSSD, na kterém Roman Onderka přednesl výzvu k rezignaci Bohuslava Sobotky a návrh na jeho odvolání z vyjednávacího týmu. Dvacet z třiatřiceti přítomných členů předsednictva pro ni hlasovalo. V tu chvíli by si na to, že bude sestavovat vládu, vsadil málokdo. To bylo 27. října.

Situace druhá. Už 28. října, v pondělí večer, relativně početné shromáždění na Pražském hradě provolávalo slávu Sobotkovi a Dienstbierovi. O pár dní se podobná situace opakovala na brněnském náměstí Svobody. Vyšly najevo okolnosti zpackaného komplotu, který někteří členové vedení ČSSD připravovali spolu s prezidentem v Lánech.

Média včetně jindy vůči Hradu servilního Práva nemilosrdně rozcupovaly spiklence: Michala Haška, Milana Chovance, Jeronýma Tejce, Zdeňka Škromacha, Jiřího Zimolu. Zvláště vydání Práva z 29. října stojí za to. Erazim Kohák, Václav Bělohradský, Jan Keller se zde v nekompromisních komentářích jasně staví za předsedu ČSSD a formulují názor, že vnitřní demokracie ČSSD je věcí veřejného zájmu. Díky spontánní podpoře veřejnosti i neobratnosti spiklenců se situace během pár dní zcela obrátila a otázkou zůstalo už jen to, jak výrazné bude Sobotkovo vítězství.

Situace třetí. 30. listopadu 2013 se konala krajská konference jihomoravské ČSSD. Její průběh byl plně v režii Michala Haška a Jeronýma Tejce.

Bohuslav Sobotka zůstal ve vedení své vlastní krajské organizace prakticky bez spojenců. A výsledek konference komentoval takto: „Spor uvnitř ČSSD se tímto výsledkem vrací znovu na začátek, začíná další kolo snahy rozbíjet sociální demokracii. Tito lidé se měli nějaký čas držet zpátky, protože to, co provedli straně po volbách, nás velmi poškodilo. Pokud se teď po několika týdnech hrnou zase do funkcí, tak to straně nepomůže. Není to dobrá personální volba a je vidět, že nemoc ČSSD je mnohem hlubší, než jsme si mysleli.“

Otázka zní, jaké léky má předseda ČSSD ve své příruční lékárničce.

Záhadná a mocná Jižní Morava

Jak je vůbec možné, že jihomoravská krajská organizace, Sobotkova domovská, se proti němu postavila necelý měsíc po té, co odrazil nápor Haška a Zemana? Připomeňme si, že hned tři z pětice spiklenců, kteří se vypravili den po volbách za Zemanem do Lán na nepodařenou konspirační schůzku, působí v jihomoravské ČSSD. A také předkladatel návrhu na Sobotkovo rituální odpravení, Roman Onderka, je odsud.

Nelze to pochopit bez porozumění mechanismům vnitřního fungování ČSSD. Krajští a okresní šíbři, zejména ti přímo zapojení do pokusu o vnitrostranický převrat, se na chvíli polekali hněvu veřejnosti i kampaně, která se proti nim rozpoutala v médiích. Nikdy se s tím v tak intenzivní podobě nesetkali a na chvíli znejistěli, jak daleko by je mohla vlna občanské nechuti zanést.

Otřepali se ovšem rychle. Pomohlo jim v tom známé a pohodlné prostředí uvnitř vlastní strany, o jejímž fungování veřejnost ví jen pramálo. Jakmile se ujistili, že pavučina spředená ze zájmů na dělbě moci a vlivu zůstala prakticky neporušená, vrátili se k pokoutnímu organizování hlasovacích většin, což je metoda, která je vynesla do stávajícího postavení a na níž nemají prozatím co měnit.

Na podstatě vnitřního fungování sociální demokracie odražený pokus o povolební převrat bohužel nezměnil vůbec nic. V tom tkví skličující pravda Sobotkova výroku, že „spor uvnitř ČSSD se tímto výsledkem (volbou jihomoravského krajského předsedy — pozn. JP) vrací znovu na začátek".

Je jasné, že k politice vždy v určité míře patří uzavírání zákulisních dohod. Potíž nastane, pokud se z něj stane sama podstata politické praxe. A způsob, jakým se tento nešvar rozmohl v současné sociální demokracii, už nemá s běžnou podobou demokratické politiky mnoho společného.