Situace první. V neděli vzápětí po volbách se konalo Předsednictvo ČSSD, na kterém Roman Onderka přednesl výzvu k rezignaci Bohuslava Sobotky a návrh na jeho odvolání z vyjednávacího týmu. Dvacet z třiatřiceti přítomných členů předsednictva pro ni hlasovalo. V tu chvíli by si na to, že bude sestavovat vládu, vsadil málokdo. To bylo 27. října.

Situace druhá. Už 28. října, v pondělí večer, relativně početné shromáždění na Pražském hradě provolávalo slávu Sobotkovi a Dienstbierovi. O pár dní se podobná situace opakovala na brněnském náměstí Svobody. Vyšly najevo okolnosti zpackaného komplotu, který někteří členové vedení ČSSD připravovali spolu s prezidentem v Lánech.

Média včetně jindy vůči Hradu servilního Práva nemilosrdně rozcupovaly spiklence: Michala Haška, Milana Chovance, Jeronýma Tejce, Zdeňka Škromacha, Jiřího Zimolu. Zvláště vydání Práva z 29. října stojí za to. Erazim Kohák, Václav Bělohradský, Jan Keller se zde v nekompromisních komentářích jasně staví za předsedu ČSSD a formulují názor, že vnitřní demokracie ČSSD je věcí veřejného zájmu. Díky spontánní podpoře veřejnosti i neobratnosti spiklenců se situace během pár dní zcela obrátila a otázkou zůstalo už jen to, jak výrazné bude Sobotkovo vítězství.

Situace třetí. 30. listopadu 2013 se konala krajská konference jihomoravské ČSSD. Její průběh byl plně v režii Michala Haška a Jeronýma Tejce.

Bohuslav Sobotka zůstal ve vedení své vlastní krajské organizace prakticky bez spojenců. A výsledek konference komentoval takto: „Spor uvnitř ČSSD se tímto výsledkem vrací znovu na začátek, začíná další kolo snahy rozbíjet sociální demokracii. Tito lidé se měli nějaký čas držet zpátky, protože to, co provedli straně po volbách, nás velmi poškodilo. Pokud se teď po několika týdnech hrnou zase do funkcí, tak to straně nepomůže. Není to dobrá personální volba a je vidět, že nemoc ČSSD je mnohem hlubší, než jsme si mysleli.“

Otázka zní, jaké léky má předseda ČSSD ve své příruční lékárničce.

Záhadná a mocná Jižní Morava

Jak je vůbec možné, že jihomoravská krajská organizace, Sobotkova domovská, se proti němu postavila necelý měsíc po té, co odrazil nápor Haška a Zemana? Připomeňme si, že hned tři z pětice spiklenců, kteří se vypravili den po volbách za Zemanem do Lán na nepodařenou konspirační schůzku, působí v jihomoravské ČSSD. A také předkladatel návrhu na Sobotkovo rituální odpravení, Roman Onderka, je odsud.

Nelze to pochopit bez porozumění mechanismům vnitřního fungování ČSSD. Krajští a okresní šíbři, zejména ti přímo zapojení do pokusu o vnitrostranický převrat, se na chvíli polekali hněvu veřejnosti i kampaně, která se proti nim rozpoutala v médiích. Nikdy se s tím v tak intenzivní podobě nesetkali a na chvíli znejistěli, jak daleko by je mohla vlna občanské nechuti zanést.

Otřepali se ovšem rychle. Pomohlo jim v tom známé a pohodlné prostředí uvnitř vlastní strany, o jejímž fungování veřejnost ví jen pramálo. Jakmile se ujistili, že pavučina spředená ze zájmů na dělbě moci a vlivu zůstala prakticky neporušená, vrátili se k pokoutnímu organizování hlasovacích většin, což je metoda, která je vynesla do stávajícího postavení a na níž nemají prozatím co měnit.

Na podstatě vnitřního fungování sociální demokracie odražený pokus o povolební převrat bohužel nezměnil vůbec nic. V tom tkví skličující pravda Sobotkova výroku, že „spor uvnitř ČSSD se tímto výsledkem (volbou jihomoravského krajského předsedy — pozn. JP) vrací znovu na začátek".

Je jasné, že k politice vždy v určité míře patří uzavírání zákulisních dohod. Potíž nastane, pokud se z něj stane sama podstata politické praxe. A způsob, jakým se tento nešvar rozmohl v současné sociální demokracii, už nemá s běžnou podobou demokratické politiky mnoho společného.

Vnitřní poměry ve straně jsou natolik otřesné, že někteří představitelé ČSSD chtějí do vnitrostranických pravidel navrhnout zásadu, aby delegáti na různých stranických fórech, kde se provádějí personální volby, museli chodit za plentu sami a bez papírků… To, co na první pohled vypadá jako tak přirozená demokratická zásada, že ji není nutno kodifikovat, ve skutečnosti odráží zkušenosti se stávajícím fungováním strany.

Už před třemi lety mi tehdejší právě odcházející hejtmanka Plzeňského kraje Milada Emmerová, mimochodem politička mnohem vzácnější, než jaká ji předchází pověst, vyprávěla o poměrech v sociální demokracii a svůj chmurný výklad zakončila větou: „Tajným volbám tu předcházejí tajné dohody.“

Prakticky to vypadá tak, že ačli je sociální demokracie na české poměry v podstatě masovou stranou, členská základna není na mnoha místech příliš brána v potaz. Dohody se uzavírají mezi předsedy či „neformálními organizátory“ základních či okresních organizací, kteří zodpovídají za to, že dodají dostatečný počet loajálních delegátů.

Ačkoli má ČSSD v Brně zhruba tisíc členů, o podobě kandidátky pro komunální volby a také o obsazování prakticky všech podstatných funkcí rozhoduje přibližně tucet lidí, kteří na rozhodujících fórech disponují nadpoloviční většinou delegátů. Tak se mohlo stát, že byl Roman Onderka znovu zvolen lídrem kandidátky ČSSD pro komunální volby v příštím roce prakticky jednomyslně. Stalo se to na Městské konferenci brněnské ČSSD, která krajské, o níž se předseda ČSSD vyjádřil výše citovanými slovy, o týden předcházela.

V tom je přesný postřeh včerejšího textu Petra Dimuna o hluboce dvojsečném účinku mimořádného úspěchu ČSSD v krajských volbách v roce 2008. Sociální demokracie tehdy odvrátila nejhorší připravované škody, zejména privatizaci regionálních nemocnic, ale na druhé straně tím spotánně začaly vznikat uvnitř strany regionální oligarchie.

Ty si začaly prostřednictvím rozdělování funkcí v aparátech krajských úřadů a statutárních měst budovat klientské, vlivové sítě, pro něž jsou programové otázky nanejvýš druhořadé, pohromadě je drží primárně sdílený podíl na osobní či skupinové moci. V tom samozřejmě ČSSD připomíná ODS: ztrácí voliče, kteří její selhávání vidí, přestávají se jí cítit reprezentováni, a proto k volbám nechodí, anebo se utíkají k zoufalým experimentům s populistickými subjekty.

Snad nikde tato regionální oligarchie není tak silná jako právě na jižní Moravě i konkrétně v Brně. Bohuslav Sobotka si na jihomoravskou porážku zadělal nedostatečně jasným pojmenováním právě těchto struktur jako pravé příčiny pokusu o povolební převrat a nechutí či neochotou popsat základní změny ve vnitřním fungování strany jako nutnou podmínku léčby „nemoci mnohem hlubší, než jsme mysleli“.

Problém sociální demokracie netkví v programu. Spočívá v tom, že čím dál větší část potenciálních voličů přestává věřit, že ho ČSSD dokáže prosazovat, a čím dál větší část dokonce ztrácí víru, že ho vůbec prosazovat chce: má se za to, že pro lidi jako Michal Hašek nebo Roman Onderka je program pouze košťátkem umetajícím jim cestu k osobní moci.

Strana se musí zásadně vnitřně demokratizovat tak, aby základní personální volby mohla provádět přímo členská základna v zaručeně svobodných podmínkách, jinak se z trajektorie, po níž následuje ODS, nemá sebemenší šanci vymanit. Jedině tak bude možné dosahovat jiných výsledků voleb stranických představitelů, než je nový jihomoravský předseda Zdeněk Dufek.

O něm Bohuslavu Sobotkovi nezbylo než prohlásit: „Zvolení Zdeňka Dufka je pro mne důkazem toho, že ČSSD je v mnohem hlubší krizi, než jsem se domníval. Pokud krajským předsedou je šíbr a manipulátor tohoto typu, vlastně takový Haškův jihomoravský kmotr, pak je zřejmě sociální demokracie nemocná velmi podobně jako ODS.“

Sobotkova dilema: úprk vpřed, anebo doufání v další zázrak

Bohuslav Sobotka by po jihomoravské sprše měl zvážit, jakými prostředky disponuje ve střetu s evidentně nijak nepokořeným Haškovým křídlem. Jistě to nemůže být snaha pokoušet se s nimi na čemkoli dohodnout. Princip politiky jako mocenského kartelu, který Haškova skupina provozuje, je třeba z principu odmítnout a sociální demokracii od něj očistit, nemá-li skončit jako ODS.

Rozumné by asi bylo vyjít ze zkušenosti, co Bohuslavu Sobotkovi v povolebním střetu s aritmeticky silnějším protivníkem, pomohlo. A na tom stavět. Je vcelku evidentní, v čem spočívalo jeho zázemí.

Lze mluvit o celkem třech složkách spontánně vzniklého hnutí: za prvé podstatné části, snad i většině členské základny ČSSD, za druhé o aktivní části občanské společnosti, jejíž mnozí příslušníci, ač nemusejí patřit mezi členstvo, ba dokonce ani mezi voličstvo ČSSD, se v kritický moment za Sobotku aktivisticky postavili, a konečně za třetí o občanské veřejnosti v nejširším slova smyslu, jejíž podpora se projevila především mimořádnou přízní, které se Sobotka a jeho spojenci v kritický čas těšili v médiích i na sociálních sítích.

Fakt, že tato vlna opadá, se promítl do skutečnosti, že nestačila už ani na svolání mimořádného sjezdu na jaro příštího roku, který mohl stvrdit posuny v totožnosti strany personálními změnami a demokratizací vnitřních pravidel. A že obrodná vlna zcela opadla, se ukázalo během Jihomoravské krajské konference.

Bohuslav Sobotka samozřejmě nebyl v jednoduché situaci, poněvadž současně organizuje vládu v podmínkách, které nejsou příliš výhodné. ČSSD si dost dobře nemůže dovolit do vlády nevstoupit, po sedmi letech vlády pravice musí zkusit napravit aspoň to, co v dané konstelaci napravit půjde. Přitom ale nemá partnery na výběr, je odsouzena ke koalici s nevyzpytatelným Babišovým politickým projektem, který má ve Sněmovně mnohem širší manévrovací prostor.

Přesto jsou tu některé priority, které by právě s ohledem na specifickou situaci ČSSD, neměl přehlédnout, poněvadž by to pro něj mohlo mít osudové důsledky. Jeho mandát je komplikovaný tím, že bez podpory občanské veřejnosti by dnes vládu nesestavoval. A jakkoli platí teze, že v politice neexistuje vděčnost, je vcelku evidentní — právě o tom nás přece poučuje jihomoravská lekce — že bez tohoto typu podpory bude mít jen velmi těžko šanci uspět do budoucna.

Veřejnost s napětím čeká na oznámení personální skladby vlády. Zatímco klíčový režisér Sobotkovy jihomoravské porážky Jeroným Tejc se stal předsedou sněmovního Ústavně-právního výboru a zatímco prakticky nikdo nepochybuje o tom, že ve vládní sestavě se nezapomene na nejobratnějšího z lánských spiklenců Milana Chovance, o jménech, s nimiž jsou progresivní tendence v ČSSD spojovány nejčastěji, se šíří pochyby.

Jedná se pochopitelně o trojici Lubomír Zaorálek, Jiří Dienstbier a Vladimír Špidla. Pomiňme reptání, které zaznívá z Hradu a kterému snad s výjimkou k jakékoli špinavé práci vždy ochotného Zdeňka Koudelky nikdo nedopřává sluchu s větší vážností, než jakou zasluhuje. Zeman je natolik oslabený, že přílišným zpěčováním by si mohl vysloužit nejspíše rázné omezení svých pravomocí, ba dokonce možná i ústavní žalobu.

Jedná se ale právě o vnitrostranické ohledy, které by mohly cestu kteréhokoli z trojice prvotřídních stínových ministrů a Sobotkových nejbližších spojenců do vlády zhatit. V případě Zaorálka jsou nejmenší důvody k obavám — jednání se osobně účastní, je místopředsedou strany, v každém ohledu se jedná o politickou těžkou váhu.

Pokud jde o Dienstbiera, ani zde se není příliš proč bát. Je to dlouhodobě nejpopulárnější politik ČSSD a silná zbraň do vnitrostranického konfliktu. Nevzít ho do vlády by se skoro rovnalo v podstatě vyhlášení rezignace v zápase o budoucí charakter strany.

Zbývá Vladimír Špidla. Jediný z bývalých předsedů strany, který je posud jejím členem a je jí ještě nějak k užitku. Je to také člověk, kterému se během krátké doby od chvíle, kdy se ujal jako stínový ministr resortu životního prostředí, podařilo přesvědčit širokou veřejnost, že je pro danou práci tím pravým.

Neorganizuje hlasovací většiny, neshromažďuje si podporu kmotrů, zato se s bezpříkladnou důkladností připravuje věcně a odborně. Málo se přitom ví, že mezi Špidlovy předpoklady vykonávat právě funkci ministra životního prostředí patří i členská legitimace zakládajícího člena Českého svazu ochránců přírody.

Resort životního prostředí je přitom mnohem podstatnější, než je předseda ČSSD zřejmě schopen docenit. Pokud se říká, že spor v ČSSD není programový, je to hluboký omyl, který lze mimo jiné právě v přístupu k této oblasti demonstrovat.

Ale především: pokud popisuje předseda Sobotka svou stranu jako vážně nemocnou, otázka zní, z jakého prostředí by chtěl přivést bílé krvinky, jež by ji pomohly léčit. I letmá sociologická analýza odhalí, že právě mezi lidmi, pro něž je přátelský vztah k přírodě jedním z definičních atributů moderní sociální demokracie, tkví patrně nejpočetnější potenciál.

Idealistická část členské základy, aktivní část občanské společnosti, podstatná část veřejného mínění: to jsou tři karty, které předseda ČSSD drží v ruce. A Zaorálek, Dienstbier a Špidla jsou tři jména zosobňující, že s nimi chce hrát. Vnitrostranickým kmotrům, jako je Dufek, může prchnout jedině vpřed.

Pokud jen jednoho jediného z oné trojice do vlády nevezme, započne tím rozklad své, po volbách až zázračně vzniklé, občansko-stranické aliance, o níž by mohl svou další politickou kariéru opřít. A těžko mu pak věstit dobrý konec. Leda by se zase stal nějaký zázrak.