Tušíme, cítíme, možná vnímáme skryté politické drama. Když pan prezident Zeman chce ovlivňovat výběr ministrů v nové vládě a říká: „Má základní představa je, že by to neměla být vláda podobně nekompetentní, jako byly některé vlády a někteří ministři předchozí...“ můžeme se jenom domnívat, kdo bude tím kritizovaným či přímo postiženým, byť, jak se zdá, má na mysli Martina Stropnického coby případného ministra obrany. Možná mu jde také o Jiřího Dienstbiera či Lubomíra Zaorálka, jak naznačují sdělovací prostředky.

Domnívám se ale, že ještě více se obává Vladimíra Špidly jako případného ministra životního prostředí, protože v jeho případě by naopak vůbec nešlo o ministra „nekompetentního“, právě naopak. Vladimír Špidla zdůraznil, že jako ministr životního prostředí by chtěl zlepšit čerpání evropských peněz (na ekologické programy a projekty), zaměřil by se na zanedbanou strategii odpadového hospodářství a na zlepšení vzduchu v postižených oblastech České republiky. A dále říká: „Základní vize do budoucnosti pro širší levicovou politiku je fúze ekologie a sociálních věcí.“ To je myšlenka tak znamenitá a kvalifikovaná, že vskutku může pana prezidenta děsit.

Až posud jsme byli zvyklí — politika také na tom byla postavena, že buď ekologie, nebo zaměstnanost a prosperita. Jako by například tzv. prolomení těžební limitů nějak přispělo k řešení sociálních problémů na severu Čech, nebo jako by naopak jejich neprolomení prohlubovalo nezaměstnanost či dokonce způsobovalo sociální vyloučení a bídu. Vladimír Špidla si uvědomuje, že ve skutečnosti je to obráceně: Bourání obcí a krajiny kvůli dolům působí bídu, již do ceny takto získané energie nezahrnujeme, neboť vzorec takové bídy se vymyká ekonomickým rovnicím. Když se bouraly Libkovice, přišly o živobytí vázané na život obce desítky lidí, kteří nejenže nechtěli pracovat v olbřímí jámě dolu, protože o svém životě měli jinou představu, ale ten důl by je ani nezaměstnal, neuživil!