Tušíme, cítíme, možná vnímáme skryté politické drama. Když pan prezident Zeman chce ovlivňovat výběr ministrů v nové vládě a říká: „Má základní představa je, že by to neměla být vláda podobně nekompetentní, jako byly některé vlády a někteří ministři předchozí...“ můžeme se jenom domnívat, kdo bude tím kritizovaným či přímo postiženým, byť, jak se zdá, má na mysli Martina Stropnického coby případného ministra obrany. Možná mu jde také o Jiřího Dienstbiera či Lubomíra Zaorálka, jak naznačují sdělovací prostředky.

Domnívám se ale, že ještě více se obává Vladimíra Špidly jako případného ministra životního prostředí, protože v jeho případě by naopak vůbec nešlo o ministra „nekompetentního“, právě naopak. Vladimír Špidla zdůraznil, že jako ministr životního prostředí by chtěl zlepšit čerpání evropských peněz (na ekologické programy a projekty), zaměřil by se na zanedbanou strategii odpadového hospodářství a na zlepšení vzduchu v postižených oblastech České republiky. A dále říká: „Základní vize do budoucnosti pro širší levicovou politiku je fúze ekologie a sociálních věcí.“ To je myšlenka tak znamenitá a kvalifikovaná, že vskutku může pana prezidenta děsit.

Až posud jsme byli zvyklí — politika také na tom byla postavena, že buď ekologie, nebo zaměstnanost a prosperita. Jako by například tzv. prolomení těžební limitů nějak přispělo k řešení sociálních problémů na severu Čech, nebo jako by naopak jejich neprolomení prohlubovalo nezaměstnanost či dokonce způsobovalo sociální vyloučení a bídu. Vladimír Špidla si uvědomuje, že ve skutečnosti je to obráceně: Bourání obcí a krajiny kvůli dolům působí bídu, již do ceny takto získané energie nezahrnujeme, neboť vzorec takové bídy se vymyká ekonomickým rovnicím. Když se bouraly Libkovice, přišly o živobytí vázané na život obce desítky lidí, kteří nejenže nechtěli pracovat v olbřímí jámě dolu, protože o svém životě měli jinou představu, ale ten důl by je ani nezaměstnal, neuživil!

Vojtěch Kotecký, programový ředitel Hnutí Duha, připomíná, že ony tak zvané limity těžby jsou pouze součástí ozdravného programu pro severní Čechy, který vláda schválila v roce 1991 a jehož součástí je nejen útlum těžby zhruba do roku 2050, ale také investiční pobídky pro moderní podniky, které během let už vytvořily dvacet tři tisíce pracovních míst, což je mnohem více, než obnáší všechny uhelné doly dohromady — říká Kotecký. Příkladem vzmachu je sám Horní Jiřetín, přestože vždy znovu a znovu balancuje na hraně uhelné díry a měl by tedy skomírat.

Jak víme, prezident Miloš Zeman i vláda v demisi jsou stoupenci prolomení limitů, na což mají stále méně času. V ústrety jim vychází „pakt s uhlobarony“, což je plán těžařské firmy Severní energetická podnikatelů Jana Dienstla a Tomáše Fohlera, která se oddělila od Czech Coalu a velkoryse nabízí státu většinový podíl, když… Když stát vloží do společné firmy své pozemky na Mostecku (za hranicí současného dobývacího prostoru). Jiné nároky na státní rozpočet by (údajně) již nevznikly. Tato nová firma by měla být zárukou toho, že velká část výnosů z těžby půjde do rozvoje regionu a stát bude garantovat, že těžit se bude ve veřejném zájmu.

Jde o rozvoj regionu po starém způsobu - přes obrovskou díru, zničenou krajinu a rozvrácené lidské osudy. Rozvoj pak tkví v rekultivacích, sanacích příkrých svahů a umělých sociálních programech. Vždyť tímto způsobem celý problém na severu Čech vznikl — těžbou ve státním zájmu, pokládaném za zájem veřejný. Ostatně výnosů z těžby se těžko kdo dočká, ona bude ztrátová, jak všichni víme.

Domnívám se tedy, že Zemanovým „úhlavním nepřítelem“ není Stropnický, ale Špidla, jenž jako humanista sloučením ochrany životního prostředí a sociálních věcí kvalifikovaným způsobem vylučuje tu černou propast v zemi jako nevyhnutelný prostředek k prosperitě, a nutnost prolomení těžebních limitů považuje za přežitek minulých politiků včetně současné vlády v demisi. Strašení prolomením limitů politicky vyčpělo a ztratilo svůj účel, pokud kdy nějaký mělo. Vždyť energii lze v současné době získávat méně škodlivým způsobem nemluvě o moderních technologiích a chování společnosti, které spotřebu elektřiny omezují.

Vladimír Špidla si uvědomuje, že celé prohlášení ministra průmyslu v demisi Jiřího Ciencaly ohledně „omezení rozsahu těžby v oblasti severozápadních Čech, současná situace v ústeckém kraji a možnosti pro budoucí období“ je nepřijatelné, zvláště pak jeho 5. bod popisu současného stavu: „Stát si ztížil přístup ke svému vlastnictví a měl by hledat jiné instrumenty, např. většinový podíl v těžební společnosti. Tím by získal možnost rozhodovat o případné těžbě za dnešními limity, mohl by určovat, komu bude uhlí směrováno podle aktuálních potřeb státu, mohl by více prostředků ze zisku investovat do regionu a především by byl garantem toho, že s vlastníky nemovitostí bude jednáno seriózně.“

Co Špidlu už úplně popuzuje, je Ciencalův dovětek: „Protože celý problém není věcný, ale politický, a my jsme vláda nepolitická, nýbrž odborná, mám vážnou obavu, že pokud tento problém nevyřešíme my, bude to politicky neprůchodné i u příští vlády, tak jako u všech předchozích vlád. Žádám vás tedy, kolegové, abychom dnes tento materiál bez dalšího schválili.“

Tak na tento způsob demagogie (ostatně i zrůdné socializace těžby) je Vladimír Špidla obzvláště citlivý, což pan prezident ví, zná ho.

Přiznávám, že má úvaha má jedno slabé místo zvané Špidla: jeho nekompromisní postoj vůči prolomení těžebních limitů jsem odvodil z jeho jediného výroku o fúzi ekologie a sociálních věcí, vlastně jsem si ho vysnil. Z potřeby mít někoho, kdo zastává takový postoj a rozumí našemu zoufání