Pamatuji si, jak jsem na podzim 2008, během vyhlašování výsledků krajských voleb, dostával esemesky a telefonáty od mých známých v ODS, které vyjadřovaly většinou to samé: hořkou gratulaci z tehdy drtivého vítězství ČSSD. Vítězství, které média okamžitě překřtila na „oranžové tsunami“, zatímco zisk ODS na „historickou prohru“.

Tehdy jsem všem odpovídal, že ČSSD vyhrála příliš. Obával jsem se totiž, že není připravena ani personálně na tak velkou odpovědnost a při vědomí toho, co obdobný triumf v roce 2004 učinil z ODS, jsem jejich nadšení nesdílel. Nezasloužené vítězství totiž dříve či později znamená nezaslouženou prohru a navíc jsem zastával a zastávám nadále názor, že slabá ODS znamená i slabou ČSSD a opačně.

Bohužel, má předpověď byla záhy naplněna a to volbami 2010, přičemž trajektorie, po níž kráčela ke svému dnešnímu výsledku ODS, je hrozivě podobná s trajektorií, na níž se nachází ČSSD, jen s časovým posunem.

Stojí za to si připomenout, že ona „historická prohra“ ODS v krajských volbách 2008 měla stejnou procentuální hodnotu, jako vítězství ČSSD ve volbách 2012, přičemž na počet voličů na tom ODS tehdy byla ještě lépe. A to nemluvím o nápadně podobném zisku v parlamentních volbách na úrovni 20 % ve volbách 2010 (ODS) a v těch letošních (ČSSD).

Proto je tak důležité sledovat, co se děje s ODS a českou pravicí vůbec. Nejen proto, že to jsou pro ČSSD ideoví soupeři, které tolik potřebuje v plné intelektuální síle k tomu, aby mohla opět pomýšlet i ona sama na lepší volební zisky. Je nutné pozorně naslouchat a dívat se pozorně, co dělá ODS pro to, aby obnovila svůj volební potenciál, svoji důvěryhodnost u voličů, protože to jsou, dámy a pánové, rady zadarmo.

V sobotu se konala v Praze, v CEVRO institutu konference právě na téma budoucnosti ODS, na níž Petr Fiala, mj. exministr školství Nečasovy vlády, ohlásil svoji kandidaturu na předsedu ODS. Jeho projev byl však nejen brilantním shrnutím příčin problému, v němž se nachází ODS. Pozorný posluchač totiž mohl klidně zaměnit „ODS“ za „ČSSD“ a celý Fialův rozbor by se dal s malými korekcemi vztáhnout i na situaci, v níž se dnes nachází ČSSD.

Fiala shrnul problémy ODS do čtyř základních bodů, které zastřešuje jeden společný: ODS přestala fungovat jako politická strana. Přestala s vymezováním politických cílů — samotný program a ideje nejsou cílem, ale pouze nástrojem pro odvození a formulaci konkrétních politických cílů.

Ideové ukotvení může mít konkrétní obsah, ale může být také jen frází a to se právě ODS stalo. S tím, jak přestala formulovat na základě idejí konkrétní, ideově podložené cíle, stával se politický diskurs — a to i uvnitř strany - pouze střetem osobním. Není to náhodou i případ ČSSD a jejího vyčerpávajícího střetu mezi „sobotkovci“ a „haškovci“, kdy z něho naprosto vyprchal — byl-li tam vůbec kdy — jakýkoliv ideový étos, obsah?

Stejně tak je tento proces formulování politických cílů důležitý podle Fialy i proto, že když jsou jasně definovány, může si strana dovolit činit kompromisy. Voliči totiž snáz pochopí, že v zájmu prosazení cíle A, se musí strana vzdát aktuálně prosazování cíle B. V opačném případě hrozí, že je kompromis vysvětlitelný jen touhou po moci. Jak poučné pro ČSSD, vrhající se po sedmiletém půstu do náruče cynického oligarchy, odhazujíc při tom dosavadní programové symboly.

ODS taktéž ustala podle Fialy s artikulací a prosazováním zájmů svých voličů, u ODS to byli především živnostníci a podnikatelé, kteří přešli z části k TOP 09 a z větší pak k Babišovo politické divizi firmy Agrofert. V případě ČSSD pozorujeme už několikeré volby po sobě něco obdobného: její voliči buď zůstávají rezignovaně doma, popřípadě volí antisystémové strany jako je KSČM či Úsvit.

Podobné je to s neschopností obou stran mobilizovat voliče v různých typech voleb, kdy Fiala ukazuje na příkladech voleb komunálních, krajských, sněmovních či prezidentských, že dnešní výsledek ODS není náhoda. Upozorňuje například, že výsledek pod 10 %, kterého dosáhla ODS v těchto sněmovních volbách, v krajských volbách 2012 měla strana už v šesti krajích.

V kolika krajích měla ČSSD v témže roce výsledek blížící se 20% zisku, který obdržela ve volbách sněmovních? Fiala taktéž zmiňuje krutou symboliku voleb prezidentských, kdy jsou porážky, které si strana nemůže dovolit. I zde ČSSD — i když méně ostudně — prohrála, když její prezidentský kandidát skončil až jako čtvrtý, přičemž větší úspěch měli kandidáti stran marginálních (SPOZ), vládních (TOP 09) či kandidáti nestraničtí (Fischer).

V případě schopnosti rekrutovat elity a usilování o podílu na moci Fiala konstatuje, že ODS už právě a jen usilovala o tu moc bez splnění všech ostatních podmínek, což vedlo k tomu, že je dnes nejen voliči — ale co hůře — i vlastními členy vnímána jako strana spojená s korupcí a vyprázdněností politiky. Zde Fiala vidí i základní příčinu toho, proč se od ODS odklonili mladí voliči, kteří přešli opět k TOP 09 a letos z velké části k Babišovo politické divizi Agrofertu.

„Ekonomické zájmy nesmí řídit politiku, ale musí být politikou usměrňovány“, říká Fiala a člověk při pohledu na některé krajské organizace ČSSD, ale bohužel i některé celostátní elity ČSSD, opět tuší přesah této věty a její obecnou platnost. Morální obnova strany, po níž v ODS Fiala volá s tím, že ODS musí reprezentovat lidé, kteří „působí slušně a přesvědčivě“ je opět něco, co ČSSD potřebuje jako koza drbání.

Fiala taktéž varuje před tím, aby ODS působila dojmem „chladné strany“, která se zaklíná ekonomicistním jazykem a které se ztrácí ze zřetele konkrétní člověk z masa a kostí. Nepřipomíná nám to něco? Nesklouzávala ČSSD v posledních letech právě k chladnému, neosobnímu jazyku a nepřejímala právě ekonomicistní agendu, vnucenou jí navíc zvenčí?

Tepat do kamene Lidového domu bychom mohli i jinou Fialovu větu, totiž že politický střed se dobývá z kraje. Jen silně ideově vyhraněná a ukotvená strana je schopna neztratit své kmenové voliče a zároveň získat a přesvědčit fluktuující střed.

ČSSD dnes — podobně jako ODS v roce 2010 — skládá vládu a jak se vzdaluje od voleb, zapomíná na reflexi jejich výsledku a příčin, proč má po sedmi letech v opozici a po ostudném krachu Nečasovy vlády pouze o tři poslance více, než politická divize cynického oligarchy, který se ani netají tím, jak pohrdá ČSSD i jejími představiteli.

Doufejme, že bude čas a prostor se k této debatě vrátit a čím dříve a otevřeněji tak bude ČSSD činit, tím jen lépe pro ni a její budoucnost.

Obávám se totiž, že pokud tomu tak nebude, může se v situaci, v níž se dnes nachází ODS, ocitnout ještě dříve, než za tři roky. Notabene, je-li zde podnikatelský, populistický projekt schopný vést permanentní volební kampaň bez ohledu na náklady, podpořený navíc masivní mediální silou, schopnou kdykoliv mobilizovat voliče proti systému politických stran jako takovému a proti ČSSD konkrétně.