Socdemákovo přemítání

Česká sociální demokracie potřebuje demokratičtější vnitřní fungování a více aktivních členů. Současná krize jí poskytuje příležitost, jak znovu získat důvěryhodnost. Cesta ke změně ale bude velmi namáhavá.

Bylo příjemné prožít si ve sváteční podvečer před Hradem chvilku socdemácké hrdosti. Hlavně ten pocit, že „sociální demokrat“ znamená aspoň načas, ve světle médií, něco jiného než zaměnitelný beztvarý bafuňář, který si buduje své mocenské sítě vztahů a tisíce bezejmenných stranických ovcí na něj platí členské příspěvky.

Bylo to příjemné, ale ani na okamžik se mi z mysli nevytratilo vědomí, jak pomíjivé jsou okamžiky revolučního nadšení, jednoty v protestu i podpoře. Napadalo mě a stále napadá, zda celé to nadějné vzepětí sociálních demokratů, od těch věhlasného jména po mnohé dosud spíš mlčící a zuby skřípající, nebude labutí písní strany, která dohrává svou historickou roli.

Vzpomínám na jiné setkání, na jaře loňského roku. Iniciativa Živá Sociální demokracie, soustředěná kolem Jiřího Dienstbiera a Michaely Marksové-Tominové, právě vydala výzvu burcující proti oligarchizaci ČSSD a vyzývající mlčící členskou základnu k probuzení.

Ke stovce zúčastněných, úctyhodných osob, z nichž mnozí stáli u samých počátků obnovené sociální demokracie, hledalo cesty, jak prorazit příkrov dusící ČSSD, zejména tu pražskou, ale nejen ji. Bylo však zřejmé, že přítomní příliš nevěří, že by se situace mohla rychle zlepšit. Sociální demokracie se vůbec nezdála živá, ale nehybná, vyčkávající a paralyzovaná.

Základní myšlenkou výzvy je, že sociální demokracie musí být skutečně, ne jen formálně demokratická, s primárkami na všech úrovních struktury a s reprezentativnějším zastoupením členstva na konferencích. To ale není možné bez aktivních členů, kteří se nebojí projevit svůj názor, dovedou se spojit a prosadit proti zkušeným rutinérům, velrybářům a manipulátorům.

Zdá se, že něco z toho se nyní posílenému Bohuslavu Sobotkovi podaří prosadit. Ohlásil už záměr zvýšit počet delegátů celostranického sjezdu na více než tisícovku, což by mohlo omezit možnosti machinací a umožnit lepší a reprezentativnější zastoupení i aktivních řadových členů. Jen to samo o sobě ale nestačí.

Hrozí, že některé krajské organizace, jako je právě ta pražská, už jsou natolik prožrané korupčními a manipulátorskými praktikami, že v nich k žádné proměně nedojde. Dlouholetí členové, unavení marnými pokusy dojít sluchu a něco změnit, to nadále budou vzdávat a mnozí z nich odcházet. Nových bude málo a nestačí ani pokrýt odchod těch zklamaných.

Vedení sociální demokracie, pravděpodobně již ne rozpolcené, ale jednoznačně prosobotkovské, bude nyní mít před sebou klíčový úkol: pokusit se učinit z české sociální demokracie důvěryhodnou, dokonce lákavou značku. Jedině tak se může podařit přitáhnout víc sympatizantů a zvýšit počet členů, což ČSSD nutně potřebuje.

Nebude to vůbec jednoduché. Váha negativního obrazu, který jednání představitelů sociální demokracie na mnoha úrovních oprávněně vyvolává a který tragikomické divadlo „puče“ obtáhlo ladovsky silnými konturami, bude drtivá. Bojím se, že někteří voliči už jsou nadobro zhnuseni a k ČSSD se nevrátí, byť by se snažila sebevíc.

Obstát ve vyjednávání o vládě a v následném vládnutí s partnery, z nichž jeden co do nevyzpytatelnosti aspiruje na roli nových Věcí veřejných, bude úkol stejně těžký jako zachování vnitřní demokratičnosti a důvěryhodnosti. A také, zcela prozaicky, zachování jednoty, alespoň vnější, v poslaneckém klubu.

Pokud v těchto těžkých zkouškách česká sociální demokracie obstojí, může i v budoucích letech hrát v životě naší země důležitou a pozitivní úlohu. A příležitostí k socdemácké hrdosti snad bude víc než dosud.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.