Nejde jen o Haška, jedná se o charakter ČSSD. I české politiky

Sociální demokracii nabízí současná krize příležitost, která se nemusí opakovat. Buď jí využije k proměně svého charakteru, anebo znovu upadne do současných stereotypů. Příští krize už nemusí mít tak šťastné okolnosti: a může ji zahubit.

Jakub_cb

Jakub Patočka

01.11.2013 10:25

Související

Na počátku týdne se chvíli zdálo, že Michal Hašek je nejmocnějším mužem v České straně sociálnědemokratické. Na jeho konci už je jen otázkou, kolik ze své moci udrží: a je vcelku zjevné, že mnoho jí nebude. Scénář, podle nějž by mohl zůstat ve vedení ČSSD i po nadcházejícím sjezdu, je prakticky nepředstavitelný.

Haškovi a jeho společníkům pokus zmocnit se ČSSD nevyšel z několika důvodů. Tím prvním je jejich neobratnost. Pokus odstranit z vedení ČSSD Bohuslava Sobotku se vinou prozrazené schůzky u Miloše Zemana a všech neobyčejně trapných peripetií, které ji provázely, rychle proměnil ve Waterloo všech zúčastněných: včetně hostitele.

Michal Hašek se zaplétal do lží podobně nešikovně jako svého času Stanislav Gross, jeho typový předchůdce. Naštěstí se nyní již zdá, že si jak ČSSD tak i česká politika odpustí periodu, kdy by je Michal Hašek vedl: bylo by jen otázkou času, kdy by jej postihla nějaká podobná kalamita.

Nejednalo se o náhodu, ale o zákonitý důsledek Haškova přístupu ke světu, k politice, k lidem. Stačí se podívat jen na způsob, jakým si opatřil svůj titul, na jeho vztah k občanské veřejnosti či na jeho sklon hromadit funkce, které ani teoreticky nemohl být schopen vykonávat.

Druhým důvodem byla prudká reakce veřejnosti. Zaúčinkoval fakt, že lidé nemají rádi zrádce. Bohuslavu Sobotkovi se velmi vyplatil jeho vstřícný vztah k občanským iniciativám a občanské společnosti. Když se nenechal na předsednictvu zastrašit a rozhodl se bojovat, musel být i on sám překvapen mírou aktivní veřejné podpory, které se mu dostalo.

Svou roli tu sehrála také okolnost, že prezidentská kampaň Jiřího Dienstbiera naznačila možnost jiné tváře sociálně demokratické politiky. Během ní, v souvislosti s ní a v jejím důsledku se jak uvnitř ČSSD, tak v jejím bezprostřední okolí začaly utvářet struktury, které mají o sociálnědemokratické politice programovou a idealistickou představu, jež se podstatně liší od technokratického, klientelistického provozu, k němuž se česká politika sesunula a k němuž tíhl Hašek a jeho straničtí spojenci.

Veřejná kampaň za Sobotku je prvním větším veřejným vystoupením těchto prostředí: a fakt, že našly oporu také u dalších struktur občanské společnosti představuje naději, že by se mohl začít měnit charakter sociální demokracie i její vztah k veřejnosti. Nic není zaručeno, ale příležitost tu je velká.

Konečně za třetí: Haškova opora ve straně nebyla, nemohla být založena programově či ideově: to nejsou stránky politiky, jež by Haška někdy nějak zvláště zajímaly. Svou podporu organizoval čistě na principu mocenské loajality: sliboval funkce, postavení a výhody. Přesně v momentě, kdy začalo být jasné, že Hašek žádné funkce a posty rozdělovat nebude, začala se jeho podpora kvapem drolit.

Pro sociální demokracii by bylo neštěstím, pokud by Hašek zůstal byť jen v jediné stranické či veřejné funkci, kterou vykonává. Ve vyspělejší demokracii, než je ta naše, by již dnes nebyl víc nežli jen řadovým členem, který by přemýšlel jen a pouze o tom, jak si prací pro charitu napravit reputaci.

Hašek by v žádném případě neměl zůstat v žádné stranické funkci, ale ani hejtmanem, ani poslancem. Neúspěšný pokus o převrat ve straně, motivovaný čistě lačností po moci, nelze řešit omluvou. Upřímně řečeno Michal Hašek by měl pokládat za štěstí, pokud si ho ČSSD ponechá ve svých řadách: její jméno i zájmy poškodil jako nikdo druhý, kam až paměť sahá.

Na druhou stranu snad ještě větší nebezpečí spočívá v tom, že se z Michala Haška nyní udělá obětní beránek, řekne se, že za vše může výlučně on a jinak bude ČSSD pokračovat více méně v zaběhnutých kolejích. Jsou to totiž právě automatismy politiky ČSSD, které ji přivedly na současné scestí: a dlouhodobě ohrožují její schopnost vlivně působit v české politice.

Základní problém české politiky spočívá v postupné ztrátě schopnosti politických stran věrohodně reprezentovat svůj program. Lidé se cítí politickými stranami znova a znova podváděni, a proto ztrácejí trpělivost. Část – dvě pětiny – přestává k volbám chodit, a čím dál větší část se obrací s nadějí k nevyzkoušeným projektům populistů: a neodrazují je ani opakované špatné zkušenosti s nimi.

Základní příčina spočívá v tom, že se v české politice úplně rozpojila vazba mezi chováním politiků před volbami a po nich. Základ tomu položil Miloš Zeman s Václavem Klausem opoziční smlouvou. Problém tehdy nespočíval v tom, že se spojili, ale v tom, že tak učinili po kampani, během níž takové spojení opakovaně vyloučili a během níž získávali voličskou podporu mobilizací proti sobě navzájem.

A pak to pokračovalo: Klaus na hlavu poražen ve volbách 2002 se jen o rok později prokorumpoval na Hrad, většina po volbách 2006 vznikla vinou zločinné Kubiceho zprávy a uplacením dvou poslanců ČSSD, řecká lež a falešný příslib výměny „dinosaurů“ rozhodly o výsledku voleb v roce 2010.

Co přinese vývoj po roce 2013 se teprve uvidí, ale je jasné, že první epizoda, kterou přehrála sociální demokracie, s důvěrou lidí v politiku rovněž musela otřást. A podepsala se ostatně i na celkovém volebním výsledku.

ČSSD vedla kampaň s tím, že se premiérem stane Bohuslav Sobotka. Voliče ale evidentně znejišťovala varianta, že stranu hned po volbách převezme Michal Hašek loajální Miloši Zemanovi. Proto nedostala hlasy těch, kteří se takového vývoje obávali. A mnozí z těch, kteří přesto sociální demokracii věřili, se právem cítí povolebním vývojem podvedeni.

Základní programová východiska sociální demokracie jsou všude na světě jasná: má hájit demokracii před korupční silou peněz a autoritářskými tendencemi, má hájit sociálně slabé a zranitelné před zvůli silných a privilegovaných, a má hájit lidi, svět, přírodu před ničivou silou technokracie.

Lidé od ní neočekávají, že bude stranou andělských bytostí, které se do úmoru budou bít za takovýto program, natolik jsou prosti iluzí o stavu české politiky i společnosti: ale předpokládají, že alespoň v základních ohledech sociální demokracie tyto zásady bude hájit.

Proměňuje-li se ve strukturu, která slouží především k obstarávání osobních výhod svým členům a klientským sítím kolem nich, skončí relativně rychle jako ODS. Ostatně sociální demokracie není ve svízelném postavení jen u nás: krizi své totožnosti řeší v celé Evropě. Stala se stranou příliš blízkou moci peněz a příliš vzdálenou zájmům lidí, jež by měla hájit.

Pokud nedokáže daleko vehementněji čelit korupční síle peněz, než jak toho byla schopna v prvních dvou desetiletích po konci studené války, je velmi pravděpodobné, že ji v pozici hlavní evropské reprezentantky demokratických, sociálních a ekologických zájmů nahradí subjekty podobné řecké Syrize.

V tomto kontextu je klíčový vývoj sociální demokracie v Brně. Oba klíčoví protagonisté současného sváru o charakter ČSSD, Sobotka i Hašek, pocházejí z jižní Moravy. Dva z hlavních spojenců Michala Haška, Roman Onderka a Jeroným Tejc ovládají ČSSD v Brně.

Městský výkonný výbor ČSSD v Brně přijal ve středu usnesení, kterým se v podstatě staví za Haškovu a Tejcovu interpretaci dění ve straně:

„a) MěVV ČSSD Brno - město konstatuje, že výsledek voleb do Poslanecké sněmovny je procentuálně nejhorším výsledkem ČSSD po vzniku ČR.

b) MěVV ČSSD Brno-město vyzývá ústřední orgány ČSSD, aby se zabývaly odpovědností za procentuálně nejhorší volební výsledek ČSSD po vzniku ČR, především pak vyvozením odpovědnosti za neúspěšnou volební kampaň.

c) MěVV ČSSD Brno - město vyzývá všechny aktéry současné situace v ČSSD k hledání konsenzu, který zajistí úspěšné vyjednání sestavení vlády s hlavní rolí ČSSD s cílem prosadit maximum programových priorit sociální demokracie a jednotnou podporu poslaneckého klubu.

d) MěVV ČSSD Brno - město žádá všechny aktéry, aby hledali řešení na půdě demokraticky zvolených orgánů ČSSD.“

Jinými slovy: „Poškozovali jsme stranu, seč to šlo, ale za výsledek může předseda. Pokusili jsme se o převrat, nevyšlo to, tak teď hledejme konsensus.“ Není náhoda, že brněnská sociální demokracie mluví dnes takto scestně.

Brno je město, jež sociální demokracie zatím řídí, v němž ovšem má nevalnou pověst mezi řadou klíčových prostředí, o něž se tradičně demokratická levice po celém světě opírá: v občanských iniciativách, mezi inteligencí, v kulturní obci, na akademické půdě.

Řízení města či kraje se prakticky v ničem neinspiruje podněty z Vídně, kterou sociální demokraté řídí bez ustání od druhé světové války, nebo z Bratislavy, která má sociálně-demokratického primátora, jenž se nebojí experimentovat i s takovými nástroji progresivní mezinárodní levice, jako je participativní rozpočet.

Současná krize dává sociální demokracii jedinečnou příležitost svůj charakter proměnit, a to republikově i v Brně. Další takovou už nemusí dostat. Byla by to škoda, sociální demokracie už díky svým kompetencím a tradici je prostředím, o něž má smysl vést zápas.

Pokud současné šance nevyužije a dál půjde cestou k svému úpadku, bude to škoda pro celou českou politiku, poněvadž její nový formát se pak bude rodit z velké části na nových subjektech se všemi bolestmi zrodů, otřesů a zániků, které takový vývoj provázejí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.