Dlouhý život Michaila Gorbačova vyhasl v době, která obzvlášť naléhavě vyvolává otázky ohledně Ruska. Současné Rusko je agresivní, bolestínské, bezohledně dobyvačné, plné komplexů, nedůvěry, paradoxů a přezíravosti. Jak hodnotit Michaila Gorbačova, jehož aktivní politickou kariéru uzavíral rozpad Sovětského svazu a opětovný vznik samostatného Ruska?

Narodil se ruskému otci a ukrajinské matce v roce 1931 v jihozápadním Rusku, na okraji Stavropolské oblasti. První polovinu padesátých let strávil v Moskvě, na Lomonosovově univerzitě studoval práva. Seznámil se tam se svojí budoucí manželkou Raisou, s níž se po svatbě vrátil zpět do Stavropolského kraje.

Inspirace československým osmašedesátým

Jeho spolužákem na univerzitě byl ale také Zdeněk Mlynář, pozdější významný politik druhé poloviny šedesátých let v Československu, později také jeden z tvůrců Charty 77 a následně politický emigrant v Rakousku.

Zmínka o Zdeňku Mlynářovi je podstatná. Gorbačov považoval Mlynáře za skutečného přítele, jehož úsudek je třeba brát vážně. Reformní procesy šedesátých let v Československu pro něj nebyly abstraktními událostmi kdesi daleko, protože se mohl opřít o orientaci v Mlynářově myšlenkovém světě. Inspiroval jej k tomu, aby o dějinných událostech přemýšlel jako o jedinečných příležitostech prosadit alespoň něco z ideálů.

Gorbačov vstoupil do komunistické strany ve svých jednadvaceti letech. Byl angažovaným a aktivním člověkem, jeho politická kariéra se opírala o tehdejší snahu přehodnotit období, v němž byl u moci Stalin. Represe a hladomory třicátých let postihly i řadu jeho příbuzných.

V politických funkcích byl rychle povyšován. V šedesátých letech dálkově vystudoval zemědělskou ekonomii a postupně se stal respektovaným stranickým zemědělským odborníkem.

Nemá smysl nyní spekulovat o tom, s jakými kompromisy bývaly různé jeho funkce, postupně od nižších až po ty nejvyšší, spojeny. Žil v časech a souvislostech, o nichž je nyní až příliš snadné vyjadřovat se silnými slovy. Není známo nic o tom, že by se byl podílel na jakýchkoliv represích.

V roce 1970 se stal členem ústředního výboru komunistické strany. V následujících letech se sblížil s Jurijem Andropovem, tehdejším předsedou tajné policie KGB a pozdějším generálním tajemníkem.

Patrně ze dvou důvodů, třebaže jiné nelze vyloučit. Andropov rovněž pocházel ze Stavropolského kraje. A v šedesátých letech mimo jiné zodpovídal ze stranické pozice za potravinový program státu. Andropov jej v další stranické kariéře podporoval.

Členem nejužšího vedení komunistické strany se stal v roce 1979, v předsednictvu byl výrazně nejmladší. V listopadu 1982 zemřel dlouholetý generální tajemník Leonid Brežněv, o patnáct měsíců později Andropov. Tehdy ještě Gorbačovův čas nedozrál.

Generálním tajemníkem se stal Konstantin Černěnko, další z řady starých, vyčerpaných mužů, kteří jen prodlužovali stagnaci a nehybnost. Zemřel po necelých třinácti měsících, z nichž druhou polovinu strávil téměř nepřetržitě v nemocnici. Po Černěnkovi, ukázkovému muži bez vlastností, se tak Gorbačovovi otevřela cesta k nejvyšší funkci.

Po těch pohřbech už nevěděli kudy kam

V roce 1994 jsem měl dost nečekanou příležitost s Michailem Gorbačovem hovořit. Shodou dosti spletitých náhod mu jeho blízký přítel vyprávěl o dlouhém večerním hovoru, který jsme spolu vedli mimo program nějaké ekonomicko-politické konference, které jsme se oba účastnili v Moskvě, aniž bych tušil, že můj spolubesedník je Gorbačovovým spolupracovníkem.

Gorbačov projevil o můj pohled na tehdejší ruské, ale i české souvislosti zájem. Pozval mě do své kanceláře a přivítal mě otázkou, jestli se znám se Zdeňkem Mlynářem a s Rudolfem Slánským.

Potěšilo jej, když jsem řekl, že s druhým jmenovaným jsem o den dříve hovořil a že je to pro mě především můj kolega z Charty 77. Překvapila mě jeho zvídavost. Zajímaly jej souvislosti, které stavěly vedle sebe události osmdesátých let a tehdejší čas první poloviny let devadesátých.

Jako někdejší politický vězeň jsem mu některé podstatné úseky jeho vrcholné kariéry vyprávěl perspektivou vězení — v něm jsem zažil Brežněvovo úmrtí a v roce 1987 také nečekané propuštění z vazby v návaznosti na novou fázi demokratizace, vyhlášenou vedením Sovětského svazu počátkem roku 1987. Myslím, že okolnosti mého tehdejšího propuštění ho trochu pobavily.

Ptal jsem se ale i já — jak se stalo něco tak nepravděpodobného, že byl jako relativně mladý a myšlenkově progresivní člověk zvolen do nejvyšší možné funkce v prostředí tak zatuhlém? Usmál se a s výraznými gesty rukou řekl: „Oni už po těch třech pohřbech nevěděli kudy kam! Vlastně jim ani nic jiného nezbývalo, takže jsem o to nijak zvlášť usilovat nemusel. Jediná jejich šance byla předat funkci někomu mladšímu, kdo je zbaví odpovědnosti. A já jsem věděl, že to musím vzít.“

Komunista rozdávající svobodu

Rád bych zdůraznil, že jsem ani jedinou chvíli neměl dojem, že bych mluvil s člověkem z jakéhosi druhého břehu. Neměl žádný důvod se přetvařovat, bylo jasné, že víckrát se neuvidíme, stejně jako bylo jasné, že nejsem novinář — byl jsem tehdy diplomat, ale na soukromé cestě. Mluvili jsme z velmi vzdálených životních perspektiv, které se okolnostmi na krátkou chvíli snad poněkud přiblížily.

Jestliže se říkalo, že Gorbačov má velké kouzlo osobnosti, míval jsem za to, že se myslí jakási estetická a komunikační kvalita či zručnost. Jsem si ale jist, že šlo o šťastnou kombinaci empatie a vstřícnosti, která mu umožňovala nepoměřovat se v důležitosti, nýbrž vidět v druhém člověku příležitost porozumět něčemu novému.

Jistě, život komunistického aparátčíka nemohl být jen idylickým diskutérstvím plným vcítění. Ale že v něm i po desetiletích výkonu různých funkcí zůstal přirozeně partnerský přístup k rozhovoru, považuji za jedno z pozoruhodných vítězství ducha nad hmotou.

Vím, ano, čtu to teď stále — komunista, rozporuplný, neúspěšný, neoblíbený, navíc tedy Rus, tím spíše že podpořil ruské obsazení Krymu. Snadno se vzápětí po uzavření životního příběhu zobecňuje, když chybí potřebný odstup. Některé rázné názory se přihodí dost snadno.

V polovině osmdesátých let přinesl Gorbačov do našeho šedého československého světa naději, že změna je možná. Když vyhlásil perestrojku a glasnosť, tedy přestavbu státu a otevřenost veřejného života, byla to opravdu změna epochální, třebaže straničtí papouškové Československa a dalších zemí udělali z těchto pojmů obratem další z řady nadutých frází.

Kupoval jsem tehdy barevný sovětský časopis Ogoňok v ruštině, v něm — a záhy i v dalších sovětských časopisech a novinách — byla rostoucí síla změny zřejmá. Že jsme z nich brzy začali překládat do samizdatových časopisů, pro jejichž vydávání nás Státní bezpečnost pronásledovala, patří k paradoxům, které by člověk jen tak nevymyslel.

Sovětská společnost byla tehdy lačná po změně. Ta pak rychle přicházela shora i zdola. Nepochybuji o tom, že Gorbačov tehdy věděl, co dělá.

Nevidíte dál než k nejbližší zatáčce

Jiná věc je, že nemohl odhadnout, co všechno se během několika dalších let stane. Věděl, že situace je neudržitelná a že tehdejší politický režim nemůže přetrvat, protože byl vnitřně vyčerpaný a bezradný. Nedělat nic by byl jen recept na katastrofu. Přijmout rizika změn bylo odvážné, ale také racionální.

Společnosti mívají v časech prudkých změn dost nepředvídatelný pohyb, tím spíše stát tak různorodý a hrozivě obrovský, jako byl tehdy Sovětský svaz, ostatně současné Rusko tyto charakteristiky nese také.

Demokratizovat sovětskou společnost Gorbačov dozajista chtěl. Dnes vypadá pozdější rozpad Sovětského svazu jako předvídatelný důsledek předchozích změn, ale stačí si vzpomenout na dynamiku vývoje v Československu začátkem devadesátých let, abychom pokorně konstatovali, že ani široký výhled vpřed neumožňuje vidět dále než k první zatáčce.

Že byl sovětský rozpad dějinně nutný a nevyhnutelný a že představoval to lepší z možností, které se mohly odehrát. Nyní vidíme zřetelně, bez ohledu na to, co se děje v těchto měsících.

Strategicky uvažoval Gorbačov správně. Velestát vedl válku v Afghánistánu, držel vojska ve středovýchodní Evropě, rachotil výhrůžkami a militární konfrontací, chtěl ovlivňovat celý svět, ale nebyl schopný zajistit svůj vlastní každodenní běžný provoz.

Silami není možné plýtvat všemi směry. A hlavně — vést válku je vždycky krátkozraké řešení, které se ještě větší silou vrátí do vnitropolitických poměrů s veškerým rozkladným potenciálem.

Bez mimořádné odvahy k činům by ale jakékoliv úvahy byly zbytečné. Odvaha je u politiků vzácná, Gorbačov jí ale měl dost. Ano, věděl, že se od něj impuls ke změnám očekává.

Oč pravděpodobnější ale bylo, že ten dobře střižený muž bude jen pěkně mluvit a svojí funkcí se pročeká! Ukončit dlouholetou válku v Afghánistánu byl velký politický čin, třebaže příliš možností vést ji nadále už nezůstávalo.

Nepřeji Ukrajině vzdorovat dlouhodobé válce, ale může se stát, že i za kratší dobu začnou dozrávat změny, které si prostý, nijak zvlášť neodůvodňovaný, ale úplný odchod okupantů vynutí. Vím přitom, že to může dopadnout i jinak.

Českoslovenští disidenti jej brali jako spojence

Vraťme se ke vnitropolitickým změnám, které Gorbačov inspiroval. Odvaha k nim nebyla nijak samozřejmá, nutně otřásla stranickými strukturami a zažitým sovětským stylem komunikace mezi státem a občany.

Střet mezi novými a starými silami rozehrával dramata v prostředích, která byla zvyklá na loudavou pomalost a absenci jakékoliv diskuse. Kromě generačního střetu obsahoval také střet o ohrožená privilegia. Objevovali se nečekaní spojenci a nečekaní protivníci.

Z našeho čekoslovenského povzdálí se nám nejednou zdálo, že bude div, jestli Gorbačov situaci ustojí. Vlastně jsme v něm, mnozí chartisté, často viděli spíše spojence, než představitele velmoci ovládající tehdejší zkažený a zločinný československý politický režim.

Někde jsem v prvních článcích o Gorbačovově úmrtí zaznamenal zmínku o tom, že Gorbačov měl také krev na rukou. Ano, například události v Gruzii v dubnu 1989, během nichž sovětská armáda zabila jednadvacet lidí a zranila velké množství dalších převážně mladých účastníků demonstrace za nezávislost Gruzie na Rustaveliho třídě.

Obdobně mu lze přičítat pozdější násilí v Baku a ve Vilniusu. Žádný z těchto zásahů nelze hájit či omlouvat, politická vina je zřejmá a patří k těm dějinným etapám, s nimiž si musíme poradit jako s neobyčejně rozporuplným celkem.

Umožnil emancipaci střední a východní Evropy

Vyvrcholením Gorbačovovy odvahy, alespoň tedy z pohledu Evropy, byly ovšem tři zásadní kroky umožňující emancipaci celé střední a východní Evropy.

Především to byl souhlas se sjednocením Německa. Zkusme si představit úsilí o takové sjednocení v kulisách současných reálií! Bylo to stažení vojsk z východního Německa a z Československa. A také následné rozpuštění Varšavské smlouvy.

Bez Gorbačova by se jistě leccos stalo podobně, ale tyto tři události znamenaly vůli tehdejšího nejvyššího představitele Sovětského svazu otevřít nový prostor pro evropskou politiku s vědomím, že odpovědnost někdy znamená předběhnout vývoj a udat mu předvídatelný směr. Myslím, že si to tehdy dobře uvědomoval.

Paradoxem bylo, že na závěrečném zasedání Varšavské smlouvy dne 1. července 1991 v Praze zastupoval Sovětský svaz namísto Gorbačova tehdejší viceprezident Gennadij Janajev. Ano, ten, který se o několik týdnů později stal hlavním pučistou při pokusu o státní převrat.

Doprovázel jsem předsedu vlády Mariana Čalfu v předvečer zasedání na setkání s ním. Bylo to ponuré jednání, dojmem i obsahem, v němž jsme se samotnému tématu rozpuštění Varšavské smlouvy pokud možno co nejvíce vyhýbali.

Principiální humanista

Před třemi lety jsem navštívil Muzeum Andreje Sacharova v Nižném Novgorodu, za Sovětského svazu se město jmenovalo Gorkij. Muzeum sídlí v bytě, v němž Sacharov se svojí ženou Jelenou Bonnerovou trávili téměř sedm let vyhnanství, a to pod neustálým dozorem tajné policie.

V prosinci 1986 přišel do bytu neohlášený a nezvaný telefonní technik, samozřejmě také příslušník tajné policie. Nainstaloval v bytě telefonní linku, postavil telefonní přístroj na malý konferenční stolek v obýváku a překvapenému Andreji Sacharovovi řekl: čekejte zítra důležitý hovor!

Nu, akademik a nositel Nobelovy ceny míru samozřejmě čekal, ostatně i bez telefonního přístroje takhle čekal už skoro sedm let. Dalšího dne telefon zazvonil: „Dobrý den, Andreji Dmitrijeviči, tady Michail Sergejevič Gorbačov! Už toho bylo dost, budu rád, když přijedete zpět do Moskvy!“

Jistě můžeme příhodu se Sacharovem považovat za jednotlivost, nebude-li pro nás důležitý kontext a důsledky. Příhoda byla prvořadou událostí, kterou se vzápětí dozvěděl celý svět.

Silná gesta často mění poměry více než promyšlené, ale příliš složité akce. Řada politických vězňů se vzápětí či trochu později dostala na svobodu, disidentské prostředí mohlo začít publikovat a lidé s protestním potenciálem dostali prostor, který dále posouval demokratičnost poměrů.

Myslím, že Gorbačov byl principiální humanista. Možná jím občas mohl být rychleji a důsledněji. Možná mohl lidská práva zmiňovat ve své agendě cíleněji, velmi jsem si to tehdy přál. Ale když přicházejí zázraky, musíme být trpěliví a nechtít hned, aby byly ještě větší.

Další ruský nositel Nobelovy ceny míru, Sacharovův následník, novinář Dmitrij Muratov, napsal několik minut po oznámení Gorbačovova skonu: „Pohrdal válkou. Věřil ve svobodnou vůli národů. Propustil politické vězně. Zastavil válku v Afghánistánu a závody v jaderném zbrojení. Řekl mi, že odmítl stisknout tlačítko jaderného útoku už i jen při nácviku! Miloval svoji ženu více než svou práci, nadřazoval lidská práva nad stát a více než osobní moci si vážil mírumilovného nebe. Slyšel jsem, že dokázal změnit svět, ale nedokázal změnit svou zemi. Ale možná ano. Dal nám třicet let míru. Dárek je u konce. Dárek už není. A další dárky nebudou.“

Za všechna vřelá, pochybovačná, uštěpačná, laskavá, pokrytecká i obdivná slova, která o velkém muži druhé poloviny dvacátého století byla v posledních hodinách řečena, je těch pár vět statečného Muratova příslibem, že ani v Rusku naděje neulehla do nekonečné temné noci. Odvaha, otevřenost a vůle ke svobodě zpravidla nevítězí hned, ale porazit je nakonec nikdy nelze.