Nepravděpodobný život Michaila Gorbačova vyhasl

Petr Pospíchal

Odvaha je u politiků vzácná, Gorbačov jí ale měl dost. Oč pravděpodobnější bylo, že ten dobře střižený muž bude jen pěkně mluvit a svojí funkcí se pročeká! On ale konal. Daroval lidem v sovětském impériu svobodu.

Vyjednaný mírumilovný konec studené války je Gorbačovovou největší dějinnou zásluhou. Foto WmC

Dlouhý život Michaila Gorbačova vyhasl v době, která obzvlášť naléhavě vyvolává otázky ohledně Ruska. Současné Rusko je agresivní, bolestínské, bezohledně dobyvačné, plné komplexů, nedůvěry, paradoxů a přezíravosti. Jak hodnotit Michaila Gorbačova, jehož aktivní politickou kariéru uzavíral rozpad Sovětského svazu a opětovný vznik samostatného Ruska?

Narodil se ruskému otci a ukrajinské matce v roce 1931 v jihozápadním Rusku, na okraji Stavropolské oblasti. První polovinu padesátých let strávil v Moskvě, na Lomonosovově univerzitě studoval práva. Seznámil se tam se svojí budoucí manželkou Raisou, s níž se po svatbě vrátil zpět do Stavropolského kraje.

Inspirace československým osmašedesátým

Jeho spolužákem na univerzitě byl ale také Zdeněk Mlynář, pozdější významný politik druhé poloviny šedesátých let v Československu, později také jeden z tvůrců Charty 77 a následně politický emigrant v Rakousku.

Zmínka o Zdeňku Mlynářovi je podstatná. Gorbačov považoval Mlynáře za skutečného přítele, jehož úsudek je třeba brát vážně. Reformní procesy šedesátých let v Československu pro něj nebyly abstraktními událostmi kdesi daleko, protože se mohl opřít o orientaci v Mlynářově myšlenkovém světě. Inspiroval jej k tomu, aby o dějinných událostech přemýšlel jako o jedinečných příležitostech prosadit alespoň něco z ideálů.

Gorbačov vstoupil do komunistické strany ve svých jednadvaceti letech. Byl angažovaným a aktivním člověkem, jeho politická kariéra se opírala o tehdejší snahu přehodnotit období, v němž byl u moci Stalin. Represe a hladomory třicátých let postihly i řadu jeho příbuzných.

V politických funkcích byl rychle povyšován. V šedesátých letech dálkově vystudoval zemědělskou ekonomii a postupně se stal respektovaným stranickým zemědělským odborníkem.

Nemá smysl nyní spekulovat o tom, s jakými kompromisy bývaly různé jeho funkce, postupně od nižších až po ty nejvyšší, spojeny. Žil v časech a souvislostech, o nichž je nyní až příliš snadné vyjadřovat se silnými slovy. Není známo nic o tom, že by se byl podílel na jakýchkoliv represích.

V roce 1970 se stal členem ústředního výboru komunistické strany. V následujících letech se sblížil s Jurijem Andropovem, tehdejším předsedou tajné policie KGB a pozdějším generálním tajemníkem.

Patrně ze dvou důvodů, třebaže jiné nelze vyloučit. Andropov rovněž pocházel ze Stavropolského kraje. A v šedesátých letech mimo jiné zodpovídal ze stranické pozice za potravinový program státu. Andropov jej v další stranické kariéře podporoval.

Členem nejužšího vedení komunistické strany se stal v roce 1979, v předsednictvu byl výrazně nejmladší. V listopadu 1982 zemřel dlouholetý generální tajemník Leonid Brežněv, o patnáct měsíců později Andropov. Tehdy ještě Gorbačovův čas nedozrál.

Generálním tajemníkem se stal Konstantin Černěnko, další z řady starých, vyčerpaných mužů, kteří jen prodlužovali stagnaci a nehybnost. Zemřel po necelých třinácti měsících, z nichž druhou polovinu strávil téměř nepřetržitě v nemocnici. Po Černěnkovi, ukázkovému muži bez vlastností, se tak Gorbačovovi otevřela cesta k nejvyšší funkci.

Po těch pohřbech už nevěděli kudy kam

V roce 1994 jsem měl dost nečekanou příležitost s Michailem Gorbačovem hovořit. Shodou dosti spletitých náhod mu jeho blízký přítel vyprávěl o dlouhém večerním hovoru, který jsme spolu vedli mimo program nějaké ekonomicko-politické konference, které jsme se oba účastnili v Moskvě, aniž bych tušil, že můj spolubesedník je Gorbačovovým spolupracovníkem.

Gorbačov projevil o můj pohled na tehdejší ruské, ale i české souvislosti zájem. Pozval mě do své kanceláře a přivítal mě otázkou, jestli se znám se Zdeňkem Mlynářem a s Rudolfem Slánským.

Potěšilo jej, když jsem řekl, že s druhým jmenovaným jsem o den dříve hovořil a že je to pro mě především můj kolega z Charty 77. Překvapila mě jeho zvídavost. Zajímaly jej souvislosti, které stavěly vedle sebe události osmdesátých let a tehdejší čas první poloviny let devadesátých.

Jako někdejší politický vězeň jsem mu některé podstatné úseky jeho vrcholné kariéry vyprávěl perspektivou vězení — v něm jsem zažil Brežněvovo úmrtí a v roce 1987 také nečekané propuštění z vazby v návaznosti na novou fázi demokratizace, vyhlášenou vedením Sovětského svazu počátkem roku 1987. Myslím, že okolnosti mého tehdejšího propuštění ho trochu pobavily.

Ptal jsem se ale i já — jak se stalo něco tak nepravděpodobného, že byl jako relativně mladý a myšlenkově progresivní člověk zvolen do nejvyšší možné funkce v prostředí tak zatuhlém? Usmál se a s výraznými gesty rukou řekl: „Oni už po těch třech pohřbech nevěděli kudy kam! Vlastně jim ani nic jiného nezbývalo, takže jsem o to nijak zvlášť usilovat nemusel. Jediná jejich šance byla předat funkci někomu mladšímu, kdo je zbaví odpovědnosti. A já jsem věděl, že to musím vzít.“

Komunista rozdávající svobodu

Rád bych zdůraznil, že jsem ani jedinou chvíli neměl dojem, že bych mluvil s člověkem z jakéhosi druhého břehu. Neměl žádný důvod se přetvařovat, bylo jasné, že víckrát se neuvidíme, stejně jako bylo jasné, že nejsem novinář — byl jsem tehdy diplomat, ale na soukromé cestě. Mluvili jsme z velmi vzdálených životních perspektiv, které se okolnostmi na krátkou chvíli snad poněkud přiblížily.

Jestliže se říkalo, že Gorbačov má velké kouzlo osobnosti, míval jsem za to, že se myslí jakási estetická a komunikační kvalita či zručnost. Jsem si ale jist, že šlo o šťastnou kombinaci empatie a vstřícnosti, která mu umožňovala nepoměřovat se v důležitosti, nýbrž vidět v druhém člověku příležitost porozumět něčemu novému.

Jistě, život komunistického aparátčíka nemohl být jen idylickým diskutérstvím plným vcítění. Ale že v něm i po desetiletích výkonu různých funkcí zůstal přirozeně partnerský přístup k rozhovoru, považuji za jedno z pozoruhodných vítězství ducha nad hmotou.

Vím, ano, čtu to teď stále — komunista, rozporuplný, neúspěšný, neoblíbený, navíc tedy Rus, tím spíše že podpořil ruské obsazení Krymu. Snadno se vzápětí po uzavření životního příběhu zobecňuje, když chybí potřebný odstup. Některé rázné názory se přihodí dost snadno.

V polovině osmdesátých let přinesl Gorbačov do našeho šedého československého světa naději, že změna je možná. Když vyhlásil perestrojku a glasnosť, tedy přestavbu státu a otevřenost veřejného života, byla to opravdu změna epochální, třebaže straničtí papouškové Československa a dalších zemí udělali z těchto pojmů obratem další z řady nadutých frází.

Kupoval jsem tehdy barevný sovětský časopis Ogoňok v ruštině, v něm — a záhy i v dalších sovětských časopisech a novinách — byla rostoucí síla změny zřejmá. Že jsme z nich brzy začali překládat do samizdatových časopisů, pro jejichž vydávání nás Státní bezpečnost pronásledovala, patří k paradoxům, které by člověk jen tak nevymyslel.

Sovětská společnost byla tehdy lačná po změně. Ta pak rychle přicházela shora i zdola. Nepochybuji o tom, že Gorbačov tehdy věděl, co dělá.

Nevidíte dál než k nejbližší zatáčce

Jiná věc je, že nemohl odhadnout, co všechno se během několika dalších let stane. Věděl, že situace je neudržitelná a že tehdejší politický režim nemůže přetrvat, protože byl vnitřně vyčerpaný a bezradný. Nedělat nic by byl jen recept na katastrofu. Přijmout rizika změn bylo odvážné, ale také racionální.

Společnosti mívají v časech prudkých změn dost nepředvídatelný pohyb, tím spíše stát tak různorodý a hrozivě obrovský, jako byl tehdy Sovětský svaz, ostatně současné Rusko tyto charakteristiky nese také.

Demokratizovat sovětskou společnost Gorbačov dozajista chtěl. Dnes vypadá pozdější rozpad Sovětského svazu jako předvídatelný důsledek předchozích změn, ale stačí si vzpomenout na dynamiku vývoje v Československu začátkem devadesátých let, abychom pokorně konstatovali, že ani široký výhled vpřed neumožňuje vidět dále než k první zatáčce.

Že byl sovětský rozpad dějinně nutný a nevyhnutelný a že představoval to lepší z možností, které se mohly odehrát. Nyní vidíme zřetelně, bez ohledu na to, co se děje v těchto měsících.

Strategicky uvažoval Gorbačov správně. Velestát vedl válku v Afghánistánu, držel vojska ve středovýchodní Evropě, rachotil výhrůžkami a militární konfrontací, chtěl ovlivňovat celý svět, ale nebyl schopný zajistit svůj vlastní každodenní běžný provoz.

Silami není možné plýtvat všemi směry. A hlavně — vést válku je vždycky krátkozraké řešení, které se ještě větší silou vrátí do vnitropolitických poměrů s veškerým rozkladným potenciálem.

Bez mimořádné odvahy k činům by ale jakékoliv úvahy byly zbytečné. Odvaha je u politiků vzácná, Gorbačov jí ale měl dost. Ano, věděl, že se od něj impuls ke změnám očekává.

Oč pravděpodobnější ale bylo, že ten dobře střižený muž bude jen pěkně mluvit a svojí funkcí se pročeká! Ukončit dlouholetou válku v Afghánistánu byl velký politický čin, třebaže příliš možností vést ji nadále už nezůstávalo.

Nepřeji Ukrajině vzdorovat dlouhodobé válce, ale může se stát, že i za kratší dobu začnou dozrávat změny, které si prostý, nijak zvlášť neodůvodňovaný, ale úplný odchod okupantů vynutí. Vím přitom, že to může dopadnout i jinak.

Českoslovenští disidenti jej brali jako spojence

Vraťme se ke vnitropolitickým změnám, které Gorbačov inspiroval. Odvaha k nim nebyla nijak samozřejmá, nutně otřásla stranickými strukturami a zažitým sovětským stylem komunikace mezi státem a občany.

Střet mezi novými a starými silami rozehrával dramata v prostředích, která byla zvyklá na loudavou pomalost a absenci jakékoliv diskuse. Kromě generačního střetu obsahoval také střet o ohrožená privilegia. Objevovali se nečekaní spojenci a nečekaní protivníci.

Z našeho čekoslovenského povzdálí se nám nejednou zdálo, že bude div, jestli Gorbačov situaci ustojí. Vlastně jsme v něm, mnozí chartisté, často viděli spíše spojence, než představitele velmoci ovládající tehdejší zkažený a zločinný československý politický režim.

Někde jsem v prvních článcích o Gorbačovově úmrtí zaznamenal zmínku o tom, že Gorbačov měl také krev na rukou. Ano, například události v Gruzii v dubnu 1989, během nichž sovětská armáda zabila jednadvacet lidí a zranila velké množství dalších převážně mladých účastníků demonstrace za nezávislost Gruzie na Rustaveliho třídě.

Obdobně mu lze přičítat pozdější násilí v Baku a ve Vilniusu. Žádný z těchto zásahů nelze hájit či omlouvat, politická vina je zřejmá a patří k těm dějinným etapám, s nimiž si musíme poradit jako s neobyčejně rozporuplným celkem.

Umožnil emancipaci střední a východní Evropy

Vyvrcholením Gorbačovovy odvahy, alespoň tedy z pohledu Evropy, byly ovšem tři zásadní kroky umožňující emancipaci celé střední a východní Evropy.

Především to byl souhlas se sjednocením Německa. Zkusme si představit úsilí o takové sjednocení v kulisách současných reálií! Bylo to stažení vojsk z východního Německa a z Československa. A také následné rozpuštění Varšavské smlouvy.

Bez Gorbačova by se jistě leccos stalo podobně, ale tyto tři události znamenaly vůli tehdejšího nejvyššího představitele Sovětského svazu otevřít nový prostor pro evropskou politiku s vědomím, že odpovědnost někdy znamená předběhnout vývoj a udat mu předvídatelný směr. Myslím, že si to tehdy dobře uvědomoval.

Paradoxem bylo, že na závěrečném zasedání Varšavské smlouvy dne 1. července 1991 v Praze zastupoval Sovětský svaz namísto Gorbačova tehdejší viceprezident Gennadij Janajev. Ano, ten, který se o několik týdnů později stal hlavním pučistou při pokusu o státní převrat.

Doprovázel jsem předsedu vlády Mariana Čalfu v předvečer zasedání na setkání s ním. Bylo to ponuré jednání, dojmem i obsahem, v němž jsme se samotnému tématu rozpuštění Varšavské smlouvy pokud možno co nejvíce vyhýbali.

Principiální humanista

Před třemi lety jsem navštívil Muzeum Andreje Sacharova v Nižném Novgorodu, za Sovětského svazu se město jmenovalo Gorkij. Muzeum sídlí v bytě, v němž Sacharov se svojí ženou Jelenou Bonnerovou trávili téměř sedm let vyhnanství, a to pod neustálým dozorem tajné policie.

V prosinci 1986 přišel do bytu neohlášený a nezvaný telefonní technik, samozřejmě také příslušník tajné policie. Nainstaloval v bytě telefonní linku, postavil telefonní přístroj na malý konferenční stolek v obýváku a překvapenému Andreji Sacharovovi řekl: čekejte zítra důležitý hovor!

Nu, akademik a nositel Nobelovy ceny míru samozřejmě čekal, ostatně i bez telefonního přístroje takhle čekal už skoro sedm let. Dalšího dne telefon zazvonil: „Dobrý den, Andreji Dmitrijeviči, tady Michail Sergejevič Gorbačov! Už toho bylo dost, budu rád, když přijedete zpět do Moskvy!“

„Dobrý den, Andreji Dmitrijeviči, tady Michail Sergejevič Gorbačov! Už toho bylo dost, budu rád, když přijedete zpět do Moskvy!“ Foto Petr Pospíchal

Jistě můžeme příhodu se Sacharovem považovat za jednotlivost, nebude-li pro nás důležitý kontext a důsledky. Příhoda byla prvořadou událostí, kterou se vzápětí dozvěděl celý svět.

Silná gesta často mění poměry více než promyšlené, ale příliš složité akce. Řada politických vězňů se vzápětí či trochu později dostala na svobodu, disidentské prostředí mohlo začít publikovat a lidé s protestním potenciálem dostali prostor, který dále posouval demokratičnost poměrů.

Myslím, že Gorbačov byl principiální humanista. Možná jím občas mohl být rychleji a důsledněji. Možná mohl lidská práva zmiňovat ve své agendě cíleněji, velmi jsem si to tehdy přál. Ale když přicházejí zázraky, musíme být trpěliví a nechtít hned, aby byly ještě větší.

Další ruský nositel Nobelovy ceny míru, Sacharovův následník, novinář Dmitrij Muratov, napsal několik minut po oznámení Gorbačovova skonu: „Pohrdal válkou. Věřil ve svobodnou vůli národů. Propustil politické vězně. Zastavil válku v Afghánistánu a závody v jaderném zbrojení. Řekl mi, že odmítl stisknout tlačítko jaderného útoku už i jen při nácviku! Miloval svoji ženu více než svou práci, nadřazoval lidská práva nad stát a více než osobní moci si vážil mírumilovného nebe. Slyšel jsem, že dokázal změnit svět, ale nedokázal změnit svou zemi. Ale možná ano. Dal nám třicet let míru. Dárek je u konce. Dárek už není. A další dárky nebudou.“

Za všechna vřelá, pochybovačná, uštěpačná, laskavá, pokrytecká i obdivná slova, která o velkém muži druhé poloviny dvacátého století byla v posledních hodinách řečena, je těch pár vět statečného Muratova příslibem, že ani v Rusku naděje neulehla do nekonečné temné noci. Odvaha, otevřenost a vůle ke svobodě zpravidla nevítězí hned, ale porazit je nakonec nikdy nelze.

advertisment
Diskuse
JP
September 1, 2022 v 9.23

Nevzpomenu už si přesně kdo to byl (Pavel Kohout?...), ale bylo to už dávno po ztroskotání československého "pražského jara", kdy už se tedy na jeho průběh a na jednání jeho aktérů hledělo převážně kriticky, když onen zmíněný komentátor pronesl hodnocení, že "s Dubčekem do českého politického prostředí vstoupila zcela nová vlastnost - slušnost".

Po oněch dvou desetiletích od převzetí moci komunistickou stranou, kdy v ní panoval úporný boj o moc a kdy si soudruzi navzájem šli často doslova po krku, tento návrat docela obyčejné lidské slušnosti byl skutečně už sám o sobě vlastně zcela převratným, bezmála revolučním momentem.

A o působení Gorbačova jak v ruské, tak i mezinárodní politice je možno konstatovat víceméně přesně to samé. Gorbačov se v mnohém mýlil, především ve své víře v udržitelnost komunistického systému (v tomto ohledu je možno opanovat tvrzení autora článku, že "Gorbačov věděl co dělá"); ale nikdo mu nemůže upírat, že se ze všech sil snažil jak ruskou společnost, tak i mezinárodní společenství osvobodit od balastu minulosti, od násilí a obhroublosti všeho druhu, a po dlouhé době rehabilitovat docela "obyčejné" normy slušného lidského chování.

Nejen v tehdejším Sovětském svazu, a nejen v současném Rusku je - jmenovitě u politiků - takovýto postoj nemalou vzácností; a na tomto pozadí je nutno hodnotit přínos a trvající památku Michaila Sergejeviče Gorbačova.

JP
September 2, 2022 v 11.4
Nepravděpodobný život a dynamika systému

Ještě bych se vrátil k názvu článku: "Nepravděpodobný život..."

Dnes už asi málokdo dokáže se myšlenkově přenést dejme tomu do sedmdesátých respektive první poloviny osmdesátých let minulého století; ale tehdy se celý sovětský blok zdál být ještě zcela neotřesitelným monolitem. Ano, byli optimisté kteří tvrdili že Sovětský svaz "nepřežije rok 2 000"; ale daleko pravděpodobnější variantou se jevilo, že zabetonovaná moc (pseudo)komunistického režimu bude nepohnutě přetrvávat přinejmenším ještě daleko do 21. století.

Ano, vědělo se samozřejmě o tom jaké má tento stagnující systém trvalé ekonomické potíže; nicméně státní moci se stále ještě dařilo účinně potlačovat veškeré projevy nespokojenosti. Skutečným ohrožením totalitní moci byl vlastně jenom nástup polské "Solidarnošči"; ale i ta byla po nějakém čase zásahem státní moci zatlačena do podzemí. Vše tedy - a právě po rozbití "Solidarity" - hovořilo pro to, že totalitní systém svou moc definitivně konsolidoval, a že bude moci ve své ideologické nehybnosti přetrvávat ještě dlouhé časy.

A pak náhle, v osmdesátém pátém, vstup Gorbačova na scénu. Především po předcházejících rocích, kdy Sovětskému svazu (a tedy vlastně celému "táboru míru a socialismu") vládly fakticky už jenom lidské mumie, pouze aparátovou medicínou uměle udržované při životě, nemohl být větší kontrast, když se na tribuně jako nový nejvyšší představitel zjevil muž v nejlepších letech, aktivní a energický, který místo nekonečných prázdných frází hovořil jasná slova o nutnosti zásadních systémových změn.

Za sebe mohu říci: už od prvního okamžiku kdy jsem ho spatřil hovořit na oné tribuně, mnou projel pocit: tady přichází něco zcela nového. V tu chvíli bylo ještě předčasné dělat si nějaké konkrétní naděje; ale snad by se tehdy právem mohlo říci něco podobného, co svého času Churchill prohlásil poté, když Angličané přivodili první těžkou porážku Němcům u El Alameinu: "Ještě to není konec, ani počátek konce. Ale - snad už je to konec počátku."

V každém případě: v tehdejší situaci se ta možnost, že se v tuhém, dogmatickém byrokratickém systému přece jenom dostane do čela natolik přesvědčený a energický reformátor, jevila být skutečně extrémně nepravděpodobnou.

Na straně druhé ovšem, z hlediska hloubkové analýzy, ne tak docela. A dokonce by bylo možno s nemalým oprávněním vyslovit tvrzení, že nástup Michaila Gorbačova byl historicky naprosto nutný a zákonitý.

Už bylo zmíněno, že to byla především socialistická ekonomika, která se vyznačovala trvalou stagnací. Marxovou ústřední tézí bylo, že "materiální základna", tedy sféra produkce a konzumu, je nakonec rozhodujícím společensko-dějinným faktorem. A je nutno uznat: v každém případě zde tato téze naprosto osvědčila svou platnost. Ve sféře politiky a ideologie by totalitní systém stále ještě dokázal železnou rukou ovládat lid; ale stagnující respektive rozpadající se ekonomiku není možno rozpohybovat žádnými policejními či jinými mocenskými opatřeními. (To byl ostatně svého času hlavní důvod proč Sovětský svaz zrušil systém Gulagů: vězeňská práce byla natolik neefektivní, že sovětský stát na celý Gulag nakonec musel daleko více doplácet, nežli kolik by z neplacené vězeňské práce mohl profitovat.)

Nevýkonná, stagnující sovětská ekonomika tedy už nebyla schopna dále unést soutěž s kapitalismem; a především nebyla schopná unést náklady na stále se zrychlující spirálu zbrojení. Z tohoto ryze ekonomického hlediska se tedy jevilo naprosto nevyhnutelným provést zásadní systémové změny. To že jako vhodný reformátor byl k dispozici zrovna M. Gorbačov, bylo okolností zčásti šťastnou, ale zčásti i ryze náhodnou. To jest: kdyby nebyl k dispozici Gorbačov, provádění reforem by na jeho místě musel provést někdo jiný.

Možná by je prováděl poněkud jiným způsobem, spíše technokratickým nežli demokratizačním; ale pokud by reformy neměly uváznout v písku jako svého času ekonomické pseudoreformy Novotného, i pak by se nutnost všeobecné demokratizace společenského života ukázala být nevyhnutelnou komponentou reformy ekonomické.

Jednou větou tedy: ano, náhlé vynoření se Michaila Gorbačova se v oné době naprosté stagnace mohlo jevit až přímo zázrakem; nicméně objektivní dynamika systému směřovala k tomu, že právě k takovému zázraku dříve či později nevyhnutelně dojde.

MP
September 3, 2022 v 16.45
My všichni jsme Gorbačovův odkaz zradili

Definitivním hrobařem je samozřejmě Putin.

Ale my všichni jsme zrádci Gorbačovových vizí. Je proto přirozené, že na jeho pohřeb nikdo ze světových státníků nepřijel.

Koktavý Biden, ovládaný ze řetězu utrženými neocony, nemá u rakve velikána co pohledávat...

PK
September 3, 2022 v 17.52

Ruský šváb Pleva opět propásl vynikající příležitost držet hubu.

Nu, nalezou sem i ti další dva?

PK
September 3, 2022 v 17.57

Prý "Koktavý Biden, ovládaný ze řetězu utrženými neocony", míní to naše trdlo.

PK
September 3, 2022 v 18.41

A pokud by někdo chtěl zase mávat kodexem diskutéra a maskou formální slušnosti, odpovídám, že toto překročilo všechny meze:

"Koktavý Biden, ovládaný ze řetězu utrženými neocony".

JN

Promiňte, zdržel jsem se, pane Kolaříku. Myslel jsem, že Biden je u pana Plevy poměrně oblíbeným politikem, neboť je přece ovládaný ze řetězu utrženými neomarxisty. Ale neoconi asi nebudou neomarxisté, že. Někdo se tedy utrhl ze řetězu a neví se kdo. Nemohl to být Putin?

JN

Utržený ze řetězu je, ovšem Bidena zjevně neovládá.

PK
September 4, 2022 v 9.29

Vysmívat se něčí vadě řeči je to poslední. A ještě někomu, komu ten spratek nesahá po kotníky.

JP
September 4, 2022 v 11.11

Pane Plevo, měl jsem snahu pro určité Vaše - značně nestandardní - názory vyvinout určité porozumění, jakožto sice přemrštěné, ale v jádru přece jenom levicově humanistické postoje; ale pro tentokrát jste se sám definitivně demaskoval.

Proč nikdo ze světových státníků nepřijel na Gorbačovův pohřeb - pane Plevo, z každého jenom trochu seriózního média je možno se dozvědět, že nepřijedou proto, že Rusko právě provádí agresivní válku proti svému sousedu. Kdyby toho nebylo, pak by na rozloučení s Gorbačovem bez jakýchkoli pochybností přijela prakticky veškerá světová honorace (ať už by se k jeho odkazu její členové hlásili právem či neprávem).

"My všichni jsme zrádci Gorbačovových vizí": pane Plevo, přiznávám že i já jsem svého času věřil v Gorbačovovy ideje a vize; ale nedá se nic dělat, ukázalo se společenská a dějinná realita je někde zcela jinde. A jenom dost těžko je možno "zradit" něco, co je samo o sobě pouhou chimérou, bez vlastní reality.

A "koktající Biden ovládaný neocony"?... I když se omezíme jenom na čistě věcnou stránku tohoto tvrzení: co pak obrovský Bidenův ekonomicko-sociální projekt? Který měl oživit americkou ekonomiku, ale především prospět dolním sociálním vrstvám? O kterýžto projekt musel Biden tvrdě bojovat - právě proti "neoconům", a to dokonce i vlastních řad?!...

Pane Plevo, je nutno konstatovat, že ve své zaslepenosti svými ideologickými dogmaty jste už naprosto ztratil smysl pro realitu.

MP
September 4, 2022 v 16.15
Pánové,

nastudujte si, co znamená v kontextu americké zahraniční politiky výraz neokonzervativci.

A mohli byste vědět, že se neshodují s republikány, zejména ne s trumpovskými, naopak. (Mluvím o dnešním stavu, ne o době třeba irácké války.)

Už několikrát jsme vás o tom poučoval a dával odkazy. Už se nebudu opakovat. Barša jasně uvádí, že nejpozději někdy na konci druhého mandátu Obamy přešli neokonzervativci od republikánů k demokratům. Jenom ještě připomínám, že nejde primárně o politiky, ale o úředníky ve State Departmentu a Pentagonu, kteří formulují americkou zahraniční politiku.

Problém samozřejmě není v tom, že Biden koktá (resp. že se skandálně přeříkává), ale v tom, že není schopen svou zemi opravdu vést. Je zkrátka už moc starý. Takže si nevšiml, do jakého průšvihu se nechal navést.

Takže pana Nusharta můžu uklidnit, neomarxisti v Americe určitě nevládnou.

MP
September 4, 2022 v 16.24
Naivně jsem si myslel, že se Biden

a Demokratická strana ze strašlivé eskapády vlády Trumpa poučí, zaměří se primárně na velmi vážné vnitřní problémy země (ne, opravdu nechci, aby v USA padla liberální demokracie) a nebude se už do žádných zahraničněpolitických dobrodružství pouštět. Za samozřejmé jsem to měl po americkém debaklu v Afghánistánu.

Místo toho bojuje Amerika jako lev o to, aby zůstala absolutním světovým hegemonem, což už je dnes ovšem ztracený boj. Dostali jsme se tak na práh třetí světové války.

V ní může umřít i pan Kolařík...

PK
September 4, 2022 v 17.25

Opravdu byla Martine Trumpova zahraniční politika tak špatná? Já měl za to, že jeho "America first" a tedy určitý izolacionismus, by byl pořád lepší než to, co teď předvádí Biden. Vždyť Trump byl prezidentem, který přátelsky poplácával po ramenou i Kim Čon una.

PK
September 4, 2022 v 20.13

Pane Poláčku, píšete, že Martin Pleva má nestandardní názory. Zajímalo by mě, kdo určuje co je nestandardní? Americká vláda? Česká středopravicová vláda? Máme na to nějaký úřad? Když mě napadne nějaká nestandardní myšlenka, mám ji tedy možná potlačit? Bude to zdravé? Nezapomeňme, že před rokem 89 občané nestandardní myšlenky potlačovali a jak to dopadlo? Aktuálně nedobře, řekl bych. A co takhle ty nestandardní myšlenky místo veřejného sdělování psát třeba na ministerstvo vnitra? Aby lidé měli alespoň nějaký ventil? A s pěkným nadpisem. Třeba: Od ruského švába. Aby Rakušanovy komanda rovnou věděli, po kom jít :-)

PK
September 4, 2022 v 20.13

Pane Poláčku, píšete, že Martin Pleva má nestandardní názory. Zajímalo by mě, kdo určuje co je nestandardní? Americká vláda? Česká středopravicová vláda? Máme na to nějaký úřad? Když mě napadne nějaká nestandardní myšlenka, mám ji tedy možná potlačit? Bude to zdravé? Nezapomeňme, že před rokem 89 občané nestandardní myšlenky potlačovali a jak to dopadlo? Aktuálně nedobře, řekl bych. A co takhle ty nestandardní myšlenky místo veřejného sdělování psát třeba na ministerstvo vnitra? Aby lidé měli alespoň nějaký ventil? A s pěkným nadpisem. Třeba: Od ruského švába. Aby Rakušanovy komanda rovnou věděli, po kom jít :-)

PK
September 4, 2022 v 20.13

Pane Poláčku, píšete, že Martin Pleva má nestandardní názory. Zajímalo by mě, kdo určuje co je nestandardní? Americká vláda? Česká středopravicová vláda? Máme na to nějaký úřad? Když mě napadne nějaká nestandardní myšlenka, mám ji tedy možná potlačit? Bude to zdravé? Nezapomeňme, že před rokem 89 občané nestandardní myšlenky potlačovali a jak to dopadlo? Aktuálně nedobře, řekl bych. A co takhle ty nestandardní myšlenky místo veřejného sdělování psát třeba na ministerstvo vnitra? Aby lidé měli alespoň nějaký ventil? A s pěkným nadpisem. Třeba: Od ruského švába. Aby Rakušanovy komanda rovnou věděli, po kom jít :-)

PK
September 4, 2022 v 20.13

Pane Poláčku, píšete, že Martin Pleva má nestandardní názory. Zajímalo by mě, kdo určuje co je nestandardní? Americká vláda? Česká středopravicová vláda? Máme na to nějaký úřad? Když mě napadne nějaká nestandardní myšlenka, mám ji tedy možná potlačit? Bude to zdravé? Nezapomeňme, že před rokem 89 občané nestandardní myšlenky potlačovali a jak to dopadlo? Aktuálně nedobře, řekl bych. A co takhle ty nestandardní myšlenky místo veřejného sdělování psát třeba na ministerstvo vnitra? Aby lidé měli alespoň nějaký ventil? A s pěkným nadpisem. Třeba: Od ruského švába. Aby Rakušanovy komanda rovnou věděli, po kom jít :-)

PK
September 4, 2022 v 20.15

Omlouvám se, nechtěl jsem to odesílat několikrát, ale skočila mi do toho reklama na cosi úžasného od Deníku Referendum a nešlo mi to odeslat, tak jsem na to kliknul nic zlého netuše asi čtyřikrát.

PK
September 4, 2022 v 20.36

"Není známo nic o tom, že by se byl podílel na jakýchkoliv represích (Gorbačov)."

Na jednu stranu jsem trochu rád, ale přeci jen mě poněkud zneklidňuje, že autor článku hodnotí všechna ta desetiletí v Sovětském svazu, kdy Gorbačov stoupal po žebříčku komunistické nomenklatury, tak pozitivně :-)

PK
September 5, 2022 v 11.4

Takže Plevu ani nenapadlo se omluvit.

Místo toho blábolí takto:

"nebude se už do žádných zahraničněpolitických dobrodružství pouštět"

Kdyby si někdo myslel, že to je o Putinovi, tak ne - to má na mysli prezidenta USA Bidena.

Chápu, "speciální operace" se nevyvíjí podle Plevových představ.

PK
September 5, 2022 v 11.6

V tom není sám, ať chtějí nebo nechtějí, všichni kremloboti si budou muset zvyknout na realitu, že "čas oponou trhnul".

JP
September 5, 2022 v 11.15

Pane Krupičko, když jsem napsal že názory které ventiluje pan Pleva jsou často značně "nestandardní", bylo to dosti zmírněné vyjádření faktu, že jím vyslovovaná tvrzení jsou často značně deformovaná, a to sice evidentně z důvodů ideologické předpojatosti.

Na základě čeho je možno rozpoznat tuto "nestandardnost", respektive deformovanost? - Staří Řekové měli jeden takový zajímavý pojem, a to sice "logos". Který měl celou řadu významů, kromě jiného "rozumná řeč". Ale už ze samotného slovního základu je patrné, že to má něco společného s logikou; tedy s řazením argumentů logicky správným a přesvědčivým způsobem.

Kromě jiného tato "rozumná řeč" ovšem vyžaduje zohlednění všech relevantních okolností daného případu.

Když tedy za totalitního režimu názory disidentů ze strany režimu platily jako "nestandardní", pak jenom proto že tento režim systematicky znemožňoval otevřeně hovořit o všech jeho deformacích, o jeho potlačování i těch nejzákladnějších lidských svobod, o jeho prolhanosti.

Když tedy například pan Pleva tvrdí - respektive sugestivně naznačuje - že světoví státníci na Gorbačovův pohřeb nepřijeli schválně, pak takové tvrzení může vyslovit jenom za těch okolností, že naprosto ignoruje fakt že Rusko je fakticky stát ve válečném stavu se Západem, a že navíc Rusko výslovně celou řadu západních státníků dalo na listinu osob kterým je vůbec zakázán vstup do Ruska!

A přitom: toto je ještě relativně nevinná ukázka toho, pak pan Pleva znovu a znovu deformuje a dezinterpretuje zcela evidentní skutečnost.

+ Další komentáře