Nepravděpodobný život Michaila Gorbačova vyhasl
Petr PospíchalOdvaha je u politiků vzácná, Gorbačov jí ale měl dost. Oč pravděpodobnější bylo, že ten dobře střižený muž bude jen pěkně mluvit a svojí funkcí se pročeká! On ale konal. Daroval lidem v sovětském impériu svobodu.
Dlouhý život Michaila Gorbačova vyhasl v době, která obzvlášť naléhavě vyvolává otázky ohledně Ruska. Současné Rusko je agresivní, bolestínské, bezohledně dobyvačné, plné komplexů, nedůvěry, paradoxů a přezíravosti. Jak hodnotit Michaila Gorbačova, jehož aktivní politickou kariéru uzavíral rozpad Sovětského svazu a opětovný vznik samostatného Ruska?
Narodil se ruskému otci a ukrajinské matce v roce 1931 v jihozápadním Rusku, na okraji Stavropolské oblasti. První polovinu padesátých let strávil v Moskvě, na Lomonosovově univerzitě studoval práva. Seznámil se tam se svojí budoucí manželkou Raisou, s níž se po svatbě vrátil zpět do Stavropolského kraje.
Inspirace československým osmašedesátým
Jeho spolužákem na univerzitě byl ale také Zdeněk Mlynář, pozdější významný politik druhé poloviny šedesátých let v Československu, později také jeden z tvůrců Charty 77 a následně politický emigrant v Rakousku.
Zmínka o Zdeňku Mlynářovi je podstatná. Gorbačov považoval Mlynáře za skutečného přítele, jehož úsudek je třeba brát vážně. Reformní procesy šedesátých let v Československu pro něj nebyly abstraktními událostmi kdesi daleko, protože se mohl opřít o orientaci v Mlynářově myšlenkovém světě. Inspiroval jej k tomu, aby o dějinných událostech přemýšlel jako o jedinečných příležitostech prosadit alespoň něco z ideálů.
Gorbačov vstoupil do komunistické strany ve svých jednadvaceti letech. Byl angažovaným a aktivním člověkem, jeho politická kariéra se opírala o tehdejší snahu přehodnotit období, v němž byl u moci Stalin. Represe a hladomory třicátých let postihly i řadu jeho příbuzných.
V politických funkcích byl rychle povyšován. V šedesátých letech dálkově vystudoval zemědělskou ekonomii a postupně se stal respektovaným stranickým zemědělským odborníkem.
Nemá smysl nyní spekulovat o tom, s jakými kompromisy bývaly různé jeho funkce, postupně od nižších až po ty nejvyšší, spojeny. Žil v časech a souvislostech, o nichž je nyní až příliš snadné vyjadřovat se silnými slovy. Není známo nic o tom, že by se byl podílel na jakýchkoliv represích.
V roce 1970 se stal členem ústředního výboru komunistické strany. V následujících letech se sblížil s Jurijem Andropovem, tehdejším předsedou tajné policie KGB a pozdějším generálním tajemníkem.
Patrně ze dvou důvodů, třebaže jiné nelze vyloučit. Andropov rovněž pocházel ze Stavropolského kraje. A v šedesátých letech mimo jiné zodpovídal ze stranické pozice za potravinový program státu. Andropov jej v další stranické kariéře podporoval.
Členem nejužšího vedení komunistické strany se stal v roce 1979, v předsednictvu byl výrazně nejmladší. V listopadu 1982 zemřel dlouholetý generální tajemník Leonid Brežněv, o patnáct měsíců později Andropov. Tehdy ještě Gorbačovův čas nedozrál.
Generálním tajemníkem se stal Konstantin Černěnko, další z řady starých, vyčerpaných mužů, kteří jen prodlužovali stagnaci a nehybnost. Zemřel po necelých třinácti měsících, z nichž druhou polovinu strávil téměř nepřetržitě v nemocnici. Po Černěnkovi, ukázkovému muži bez vlastností, se tak Gorbačovovi otevřela cesta k nejvyšší funkci.
Po těch pohřbech už nevěděli kudy kam
V roce 1994 jsem měl dost nečekanou příležitost s Michailem Gorbačovem hovořit. Shodou dosti spletitých náhod mu jeho blízký přítel vyprávěl o dlouhém večerním hovoru, který jsme spolu vedli mimo program nějaké ekonomicko-politické konference, které jsme se oba účastnili v Moskvě, aniž bych tušil, že můj spolubesedník je Gorbačovovým spolupracovníkem.
Gorbačov projevil o můj pohled na tehdejší ruské, ale i české souvislosti zájem. Pozval mě do své kanceláře a přivítal mě otázkou, jestli se znám se Zdeňkem Mlynářem a s Rudolfem Slánským.
Potěšilo jej, když jsem řekl, že s druhým jmenovaným jsem o den dříve hovořil a že je to pro mě především můj kolega z Charty 77. Překvapila mě jeho zvídavost. Zajímaly jej souvislosti, které stavěly vedle sebe události osmdesátých let a tehdejší čas první poloviny let devadesátých.
Jako někdejší politický vězeň jsem mu některé podstatné úseky jeho vrcholné kariéry vyprávěl perspektivou vězení — v něm jsem zažil Brežněvovo úmrtí a v roce 1987 také nečekané propuštění z vazby v návaznosti na novou fázi demokratizace, vyhlášenou vedením Sovětského svazu počátkem roku 1987. Myslím, že okolnosti mého tehdejšího propuštění ho trochu pobavily.
Nevzpomenu už si přesně kdo to byl (Pavel Kohout?...), ale bylo to už dávno po ztroskotání československého "pražského jara", kdy už se tedy na jeho průběh a na jednání jeho aktérů hledělo převážně kriticky, když onen zmíněný komentátor pronesl hodnocení, že "s Dubčekem do českého politického prostředí vstoupila zcela nová vlastnost - slušnost".
Po oněch dvou desetiletích od převzetí moci komunistickou stranou, kdy v ní panoval úporný boj o moc a kdy si soudruzi navzájem šli často doslova po krku, tento návrat docela obyčejné lidské slušnosti byl skutečně už sám o sobě vlastně zcela převratným, bezmála revolučním momentem.
A o působení Gorbačova jak v ruské, tak i mezinárodní politice je možno konstatovat víceméně přesně to samé. Gorbačov se v mnohém mýlil, především ve své víře v udržitelnost komunistického systému (v tomto ohledu je možno opanovat tvrzení autora článku, že "Gorbačov věděl co dělá"); ale nikdo mu nemůže upírat, že se ze všech sil snažil jak ruskou společnost, tak i mezinárodní společenství osvobodit od balastu minulosti, od násilí a obhroublosti všeho druhu, a po dlouhé době rehabilitovat docela "obyčejné" normy slušného lidského chování.
Nejen v tehdejším Sovětském svazu, a nejen v současném Rusku je - jmenovitě u politiků - takovýto postoj nemalou vzácností; a na tomto pozadí je nutno hodnotit přínos a trvající památku Michaila Sergejeviče Gorbačova.
Ještě bych se vrátil k názvu článku: "Nepravděpodobný život..."
Dnes už asi málokdo dokáže se myšlenkově přenést dejme tomu do sedmdesátých respektive první poloviny osmdesátých let minulého století; ale tehdy se celý sovětský blok zdál být ještě zcela neotřesitelným monolitem. Ano, byli optimisté kteří tvrdili že Sovětský svaz "nepřežije rok 2 000"; ale daleko pravděpodobnější variantou se jevilo, že zabetonovaná moc (pseudo)komunistického režimu bude nepohnutě přetrvávat přinejmenším ještě daleko do 21. století.
Ano, vědělo se samozřejmě o tom jaké má tento stagnující systém trvalé ekonomické potíže; nicméně státní moci se stále ještě dařilo účinně potlačovat veškeré projevy nespokojenosti. Skutečným ohrožením totalitní moci byl vlastně jenom nástup polské "Solidarnošči"; ale i ta byla po nějakém čase zásahem státní moci zatlačena do podzemí. Vše tedy - a právě po rozbití "Solidarity" - hovořilo pro to, že totalitní systém svou moc definitivně konsolidoval, a že bude moci ve své ideologické nehybnosti přetrvávat ještě dlouhé časy.
A pak náhle, v osmdesátém pátém, vstup Gorbačova na scénu. Především po předcházejících rocích, kdy Sovětskému svazu (a tedy vlastně celému "táboru míru a socialismu") vládly fakticky už jenom lidské mumie, pouze aparátovou medicínou uměle udržované při životě, nemohl být větší kontrast, když se na tribuně jako nový nejvyšší představitel zjevil muž v nejlepších letech, aktivní a energický, který místo nekonečných prázdných frází hovořil jasná slova o nutnosti zásadních systémových změn.
Za sebe mohu říci: už od prvního okamžiku kdy jsem ho spatřil hovořit na oné tribuně, mnou projel pocit: tady přichází něco zcela nového. V tu chvíli bylo ještě předčasné dělat si nějaké konkrétní naděje; ale snad by se tehdy právem mohlo říci něco podobného, co svého času Churchill prohlásil poté, když Angličané přivodili první těžkou porážku Němcům u El Alameinu: "Ještě to není konec, ani počátek konce. Ale - snad už je to konec počátku."
V každém případě: v tehdejší situaci se ta možnost, že se v tuhém, dogmatickém byrokratickém systému přece jenom dostane do čela natolik přesvědčený a energický reformátor, jevila být skutečně extrémně nepravděpodobnou.
Na straně druhé ovšem, z hlediska hloubkové analýzy, ne tak docela. A dokonce by bylo možno s nemalým oprávněním vyslovit tvrzení, že nástup Michaila Gorbačova byl historicky naprosto nutný a zákonitý.
Už bylo zmíněno, že to byla především socialistická ekonomika, která se vyznačovala trvalou stagnací. Marxovou ústřední tézí bylo, že "materiální základna", tedy sféra produkce a konzumu, je nakonec rozhodujícím společensko-dějinným faktorem. A je nutno uznat: v každém případě zde tato téze naprosto osvědčila svou platnost. Ve sféře politiky a ideologie by totalitní systém stále ještě dokázal železnou rukou ovládat lid; ale stagnující respektive rozpadající se ekonomiku není možno rozpohybovat žádnými policejními či jinými mocenskými opatřeními. (To byl ostatně svého času hlavní důvod proč Sovětský svaz zrušil systém Gulagů: vězeňská práce byla natolik neefektivní, že sovětský stát na celý Gulag nakonec musel daleko více doplácet, nežli kolik by z neplacené vězeňské práce mohl profitovat.)
Nevýkonná, stagnující sovětská ekonomika tedy už nebyla schopna dále unést soutěž s kapitalismem; a především nebyla schopná unést náklady na stále se zrychlující spirálu zbrojení. Z tohoto ryze ekonomického hlediska se tedy jevilo naprosto nevyhnutelným provést zásadní systémové změny. To že jako vhodný reformátor byl k dispozici zrovna M. Gorbačov, bylo okolností zčásti šťastnou, ale zčásti i ryze náhodnou. To jest: kdyby nebyl k dispozici Gorbačov, provádění reforem by na jeho místě musel provést někdo jiný.
Možná by je prováděl poněkud jiným způsobem, spíše technokratickým nežli demokratizačním; ale pokud by reformy neměly uváznout v písku jako svého času ekonomické pseudoreformy Novotného, i pak by se nutnost všeobecné demokratizace společenského života ukázala být nevyhnutelnou komponentou reformy ekonomické.
Jednou větou tedy: ano, náhlé vynoření se Michaila Gorbačova se v oné době naprosté stagnace mohlo jevit až přímo zázrakem; nicméně objektivní dynamika systému směřovala k tomu, že právě k takovému zázraku dříve či později nevyhnutelně dojde.
Definitivním hrobařem je samozřejmě Putin.
Ale my všichni jsme zrádci Gorbačovových vizí. Je proto přirozené, že na jeho pohřeb nikdo ze světových státníků nepřijel.
Koktavý Biden, ovládaný ze řetězu utrženými neocony, nemá u rakve velikána co pohledávat...
Promiňte, zdržel jsem se, pane Kolaříku. Myslel jsem, že Biden je u pana Plevy poměrně oblíbeným politikem, neboť je přece ovládaný ze řetězu utrženými neomarxisty. Ale neoconi asi nebudou neomarxisté, že. Někdo se tedy utrhl ze řetězu a neví se kdo. Nemohl to být Putin?
Utržený ze řetězu je, ovšem Bidena zjevně neovládá.
Pane Plevo, měl jsem snahu pro určité Vaše - značně nestandardní - názory vyvinout určité porozumění, jakožto sice přemrštěné, ale v jádru přece jenom levicově humanistické postoje; ale pro tentokrát jste se sám definitivně demaskoval.
Proč nikdo ze světových státníků nepřijel na Gorbačovův pohřeb - pane Plevo, z každého jenom trochu seriózního média je možno se dozvědět, že nepřijedou proto, že Rusko právě provádí agresivní válku proti svému sousedu. Kdyby toho nebylo, pak by na rozloučení s Gorbačovem bez jakýchkoli pochybností přijela prakticky veškerá světová honorace (ať už by se k jeho odkazu její členové hlásili právem či neprávem).
"My všichni jsme zrádci Gorbačovových vizí": pane Plevo, přiznávám že i já jsem svého času věřil v Gorbačovovy ideje a vize; ale nedá se nic dělat, ukázalo se společenská a dějinná realita je někde zcela jinde. A jenom dost těžko je možno "zradit" něco, co je samo o sobě pouhou chimérou, bez vlastní reality.
A "koktající Biden ovládaný neocony"?... I když se omezíme jenom na čistě věcnou stránku tohoto tvrzení: co pak obrovský Bidenův ekonomicko-sociální projekt? Který měl oživit americkou ekonomiku, ale především prospět dolním sociálním vrstvám? O kterýžto projekt musel Biden tvrdě bojovat - právě proti "neoconům", a to dokonce i vlastních řad?!...
Pane Plevo, je nutno konstatovat, že ve své zaslepenosti svými ideologickými dogmaty jste už naprosto ztratil smysl pro realitu.
nastudujte si, co znamená v kontextu americké zahraniční politiky výraz neokonzervativci.
A mohli byste vědět, že se neshodují s republikány, zejména ne s trumpovskými, naopak. (Mluvím o dnešním stavu, ne o době třeba irácké války.)
Už několikrát jsme vás o tom poučoval a dával odkazy. Už se nebudu opakovat. Barša jasně uvádí, že nejpozději někdy na konci druhého mandátu Obamy přešli neokonzervativci od republikánů k demokratům. Jenom ještě připomínám, že nejde primárně o politiky, ale o úředníky ve State Departmentu a Pentagonu, kteří formulují americkou zahraniční politiku.
Problém samozřejmě není v tom, že Biden koktá (resp. že se skandálně přeříkává), ale v tom, že není schopen svou zemi opravdu vést. Je zkrátka už moc starý. Takže si nevšiml, do jakého průšvihu se nechal navést.
Takže pana Nusharta můžu uklidnit, neomarxisti v Americe určitě nevládnou.
a Demokratická strana ze strašlivé eskapády vlády Trumpa poučí, zaměří se primárně na velmi vážné vnitřní problémy země (ne, opravdu nechci, aby v USA padla liberální demokracie) a nebude se už do žádných zahraničněpolitických dobrodružství pouštět. Za samozřejmé jsem to měl po americkém debaklu v Afghánistánu.
Místo toho bojuje Amerika jako lev o to, aby zůstala absolutním světovým hegemonem, což už je dnes ovšem ztracený boj. Dostali jsme se tak na práh třetí světové války.
V ní může umřít i pan Kolařík...
Opravdu byla Martine Trumpova zahraniční politika tak špatná? Já měl za to, že jeho "America first" a tedy určitý izolacionismus, by byl pořád lepší než to, co teď předvádí Biden. Vždyť Trump byl prezidentem, který přátelsky poplácával po ramenou i Kim Čon una.
Pane Poláčku, píšete, že Martin Pleva má nestandardní názory. Zajímalo by mě, kdo určuje co je nestandardní? Americká vláda? Česká středopravicová vláda? Máme na to nějaký úřad? Když mě napadne nějaká nestandardní myšlenka, mám ji tedy možná potlačit? Bude to zdravé? Nezapomeňme, že před rokem 89 občané nestandardní myšlenky potlačovali a jak to dopadlo? Aktuálně nedobře, řekl bych. A co takhle ty nestandardní myšlenky místo veřejného sdělování psát třeba na ministerstvo vnitra? Aby lidé měli alespoň nějaký ventil? A s pěkným nadpisem. Třeba: Od ruského švába. Aby Rakušanovy komanda rovnou věděli, po kom jít :-)
Pane Poláčku, píšete, že Martin Pleva má nestandardní názory. Zajímalo by mě, kdo určuje co je nestandardní? Americká vláda? Česká středopravicová vláda? Máme na to nějaký úřad? Když mě napadne nějaká nestandardní myšlenka, mám ji tedy možná potlačit? Bude to zdravé? Nezapomeňme, že před rokem 89 občané nestandardní myšlenky potlačovali a jak to dopadlo? Aktuálně nedobře, řekl bych. A co takhle ty nestandardní myšlenky místo veřejného sdělování psát třeba na ministerstvo vnitra? Aby lidé měli alespoň nějaký ventil? A s pěkným nadpisem. Třeba: Od ruského švába. Aby Rakušanovy komanda rovnou věděli, po kom jít :-)
Pane Poláčku, píšete, že Martin Pleva má nestandardní názory. Zajímalo by mě, kdo určuje co je nestandardní? Americká vláda? Česká středopravicová vláda? Máme na to nějaký úřad? Když mě napadne nějaká nestandardní myšlenka, mám ji tedy možná potlačit? Bude to zdravé? Nezapomeňme, že před rokem 89 občané nestandardní myšlenky potlačovali a jak to dopadlo? Aktuálně nedobře, řekl bych. A co takhle ty nestandardní myšlenky místo veřejného sdělování psát třeba na ministerstvo vnitra? Aby lidé měli alespoň nějaký ventil? A s pěkným nadpisem. Třeba: Od ruského švába. Aby Rakušanovy komanda rovnou věděli, po kom jít :-)
Pane Poláčku, píšete, že Martin Pleva má nestandardní názory. Zajímalo by mě, kdo určuje co je nestandardní? Americká vláda? Česká středopravicová vláda? Máme na to nějaký úřad? Když mě napadne nějaká nestandardní myšlenka, mám ji tedy možná potlačit? Bude to zdravé? Nezapomeňme, že před rokem 89 občané nestandardní myšlenky potlačovali a jak to dopadlo? Aktuálně nedobře, řekl bych. A co takhle ty nestandardní myšlenky místo veřejného sdělování psát třeba na ministerstvo vnitra? Aby lidé měli alespoň nějaký ventil? A s pěkným nadpisem. Třeba: Od ruského švába. Aby Rakušanovy komanda rovnou věděli, po kom jít :-)
Omlouvám se, nechtěl jsem to odesílat několikrát, ale skočila mi do toho reklama na cosi úžasného od Deníku Referendum a nešlo mi to odeslat, tak jsem na to kliknul nic zlého netuše asi čtyřikrát.
"Není známo nic o tom, že by se byl podílel na jakýchkoliv represích (Gorbačov)."
Na jednu stranu jsem trochu rád, ale přeci jen mě poněkud zneklidňuje, že autor článku hodnotí všechna ta desetiletí v Sovětském svazu, kdy Gorbačov stoupal po žebříčku komunistické nomenklatury, tak pozitivně :-)
Pane Krupičko, když jsem napsal že názory které ventiluje pan Pleva jsou často značně "nestandardní", bylo to dosti zmírněné vyjádření faktu, že jím vyslovovaná tvrzení jsou často značně deformovaná, a to sice evidentně z důvodů ideologické předpojatosti.
Na základě čeho je možno rozpoznat tuto "nestandardnost", respektive deformovanost? - Staří Řekové měli jeden takový zajímavý pojem, a to sice "logos". Který měl celou řadu významů, kromě jiného "rozumná řeč". Ale už ze samotného slovního základu je patrné, že to má něco společného s logikou; tedy s řazením argumentů logicky správným a přesvědčivým způsobem.
Kromě jiného tato "rozumná řeč" ovšem vyžaduje zohlednění všech relevantních okolností daného případu.
Když tedy za totalitního režimu názory disidentů ze strany režimu platily jako "nestandardní", pak jenom proto že tento režim systematicky znemožňoval otevřeně hovořit o všech jeho deformacích, o jeho potlačování i těch nejzákladnějších lidských svobod, o jeho prolhanosti.
Když tedy například pan Pleva tvrdí - respektive sugestivně naznačuje - že světoví státníci na Gorbačovův pohřeb nepřijeli schválně, pak takové tvrzení může vyslovit jenom za těch okolností, že naprosto ignoruje fakt že Rusko je fakticky stát ve válečném stavu se Západem, a že navíc Rusko výslovně celou řadu západních státníků dalo na listinu osob kterým je vůbec zakázán vstup do Ruska!
A přitom: toto je ještě relativně nevinná ukázka toho, pak pan Pleva znovu a znovu deformuje a dezinterpretuje zcela evidentní skutečnost.