↗

V ruské národní paměti je význam oběti, ve smyslu osoby, která má být odstraněna, měřen významem toho, kdo o její život usiluje. Měl-li se Navalnyj stát obětí Putina a jeho lidí, přijme jej ruská provincie jako jednu z možných alternativ nynějšího vedení státu snáze, než zůstal-li by pouze moskevským intelektuálem s jinými starostmi, než jaké mají oni sami. Foto Michał Siergiejevicz, flickr

Události posledních dní urychlily politický vývoj v Rusku. Alexej Navalnyj projevil svým nevynuceným návratem z Německa odvahu, která se v Rusku tradičně cení. To ale vůbec neznamená, že bychom už nyní byli schopni odhadnout, jak celé složité drama bude pokračovat. A zejména jak skončí.

Když před téměř dvaadvaceti lety Boris Jelcin po několika nevydařených pokusech vybral za svého nástupce Vladimíra Putina, byl si vědom, že zásadní slabinou ruského politického systému v jeho tehdejší, obzvláště nestabilní podobě, je nevyřešené nástupnictví. Najít do nejvyšších státních funkcí toho nebo onoho, a nakonec Putina, bylo velice riskantní.

Ale představa, že by tehdy mohl Jelcin zajistit parlamentní volby, jak je známe z naší části Evropy, a na jejich základě by se ustavila plně demokratická politická reprezentace, by byla dost ahistorická. Neodpovídala by reáliím tehdejší doby, sebeorganizaci ruského státu a ostatně ani zažitým ruským tradicím, které se těžko v krátkém čase překonávají.

Kdysi jsem měl vzácnou a milou možnost necelou hodinu si o samotě povídat s Michailem Gorbačovem. Ptal jsem se ho, jak se vůbec mohlo tehdy, v polovině osmdesátých let, stát, že generálním tajemníkem Komunistické strany zvolili jeho. Řekl mi: „Byl to tehdy už třetí pohřeb generálního tajemníka během krátké doby. A oni se nejvíc ze všeho báli možnosti čtvrtého pohřbu v řadě. U mě to bylo nejméně pravděpodobné, a to je, mimo jiné, vedlo k tomu, že se nakonec rozhodli zvolit mě.“

Je v tom samozřejmě jistá metafora, důvodů bylo více, ale ten základní problém mi tehdy Gorbačov mimoděk popsal přesně. Nedemokratický politický režim ze všeho nejvíc ohrožuje problém nástupnictví. A Putin je dnes už především zajatcem své neschopnosti — měl dvacet let na to, aby vybudoval institucionální systém, jehož samozřejmou součástí by byla předvídatelná a právně zakotvená výměna vedení státu.

Jistěže by to především znamenalo vybudovat instituce demokratické, třebaže asi ne v podobě, v jaké bychom je rádi viděli my. Politický systém bez zpětné vazby a bez systematické obměny elit ztrácí schopnost sebeopravy, a není proto způsobilý vstřebávat změny, k nimž vývoj přirozeně vede.

Zabývat se otázkou beztrestnosti bývalé hlavy státu — právě takový zákon byl v Rusku nedávno přijat — představuje informaci o neobyčejně defenzivní náladě v centru moci. Jako by si nejvyšší elity začínaly ve svém informačně izolovaném prostředí mezi sebou šeptat: „Uteč, kdo můžeš.“

Myslím si, že uvedený signál nebyl politickými pozorovateli doceněn. A že alespoň částí ruského obyvatelstva byl naopak pochopen velmi rychle a přesně. Bez něj by se totiž současné protesty nemohly tak rychle rozšířit po více než stovce významných ruských měst, rozprostřených po celém rozsáhlém území státu. Rusko vyhlíží změnu.

Navalnyj není idolem lidu, alternativou ale být může

Alexej Navalnyj není vysněným ideálem prostého ruského občana. Donedávna o jeho existenci většina Rusů ani nevěděla. Je to, řekli bychom současnou českou terminologií, představitel moskevské kavárny, k němuž problémy obyčejných lidí příliš nedoléhají.

Jeho politické postoje jsou i z evropského pohledu v lecčems problematické. Mnozí jistě bez problému snesou jeho pravicovou rétoriku, hůře ale budou přijímat jeho nacionalistické postoje. Rozhodně to není žádný vysněný posel evropské politické výbavy. Usiluje ovšem o mocenskou roli v Rusku, které má trochu jiné nároky a očekávání.

Obrat, který může Navalnému sjednat potřebnou lidovou podporu mimo Moskvu a Petrohrad, má dvě složky. Informace o pokusu otrávit jej látkou typu novičok mohla v první chvíli vypadat jako přepjatá verze událostí, které měly také řadu jiných, prostších vysvětlení. Během několika týdnů ale přišlo pozoruhodně precizní vyšetřování týmu bulharského novináře Christa Grozeva, který v rámci skupiny Bellingcat dokázal opatřit listinné, datové, obrazové i zvukové, pečlivě provázané důkazy o tom, že za Navalného náhlým zdravotním kolapsem skutečně byl pokus o otravu novičokem organizovaný z nejvyšších míst ruských bezpečnostních struktur.