Události posledních dní urychlily politický vývoj v Rusku. Alexej Navalnyj projevil svým nevynuceným návratem z Německa odvahu, která se v Rusku tradičně cení. To ale vůbec neznamená, že bychom už nyní byli schopni odhadnout, jak celé složité drama bude pokračovat. A zejména jak skončí.

Když před téměř dvaadvaceti lety Boris Jelcin po několika nevydařených pokusech vybral za svého nástupce Vladimíra Putina, byl si vědom, že zásadní slabinou ruského politického systému v jeho tehdejší, obzvláště nestabilní podobě, je nevyřešené nástupnictví. Najít do nejvyšších státních funkcí toho nebo onoho, a nakonec Putina, bylo velice riskantní.

Ale představa, že by tehdy mohl Jelcin zajistit parlamentní volby, jak je známe z naší části Evropy, a na jejich základě by se ustavila plně demokratická politická reprezentace, by byla dost ahistorická. Neodpovídala by reáliím tehdejší doby, sebeorganizaci ruského státu a ostatně ani zažitým ruským tradicím, které se těžko v krátkém čase překonávají.

Kdysi jsem měl vzácnou a milou možnost necelou hodinu si o samotě povídat s Michailem Gorbačovem. Ptal jsem se ho, jak se vůbec mohlo tehdy, v polovině osmdesátých let, stát, že generálním tajemníkem Komunistické strany zvolili jeho. Řekl mi: „Byl to tehdy už třetí pohřeb generálního tajemníka během krátké doby. A oni se nejvíc ze všeho báli možnosti čtvrtého pohřbu v řadě. U mě to bylo nejméně pravděpodobné, a to je, mimo jiné, vedlo k tomu, že se nakonec rozhodli zvolit mě.“

Je v tom samozřejmě jistá metafora, důvodů bylo více, ale ten základní problém mi tehdy Gorbačov mimoděk popsal přesně. Nedemokratický politický režim ze všeho nejvíc ohrožuje problém nástupnictví. A Putin je dnes už především zajatcem své neschopnosti — měl dvacet let na to, aby vybudoval institucionální systém, jehož samozřejmou součástí by byla předvídatelná a právně zakotvená výměna vedení státu.

Jistěže by to především znamenalo vybudovat instituce demokratické, třebaže asi ne v podobě, v jaké bychom je rádi viděli my. Politický systém bez zpětné vazby a bez systematické obměny elit ztrácí schopnost sebeopravy, a není proto způsobilý vstřebávat změny, k nimž vývoj přirozeně vede.

Zabývat se otázkou beztrestnosti bývalé hlavy státu — právě takový zákon byl v Rusku nedávno přijat — představuje informaci o neobyčejně defenzivní náladě v centru moci. Jako by si nejvyšší elity začínaly ve svém informačně izolovaném prostředí mezi sebou šeptat: „Uteč, kdo můžeš.“

Myslím si, že uvedený signál nebyl politickými pozorovateli doceněn. A že alespoň částí ruského obyvatelstva byl naopak pochopen velmi rychle a přesně. Bez něj by se totiž současné protesty nemohly tak rychle rozšířit po více než stovce významných ruských měst, rozprostřených po celém rozsáhlém území státu. Rusko vyhlíží změnu.

Navalnyj není idolem lidu, alternativou ale být může

Alexej Navalnyj není vysněným ideálem prostého ruského občana. Donedávna o jeho existenci většina Rusů ani nevěděla. Je to, řekli bychom současnou českou terminologií, představitel moskevské kavárny, k němuž problémy obyčejných lidí příliš nedoléhají.

Jeho politické postoje jsou i z evropského pohledu v lecčems problematické. Mnozí jistě bez problému snesou jeho pravicovou rétoriku, hůře ale budou přijímat jeho nacionalistické postoje. Rozhodně to není žádný vysněný posel evropské politické výbavy. Usiluje ovšem o mocenskou roli v Rusku, které má trochu jiné nároky a očekávání.

Obrat, který může Navalnému sjednat potřebnou lidovou podporu mimo Moskvu a Petrohrad, má dvě složky. Informace o pokusu otrávit jej látkou typu novičok mohla v první chvíli vypadat jako přepjatá verze událostí, které měly také řadu jiných, prostších vysvětlení. Během několika týdnů ale přišlo pozoruhodně precizní vyšetřování týmu bulharského novináře Christa Grozeva, který v rámci skupiny Bellingcat dokázal opatřit listinné, datové, obrazové i zvukové, pečlivě provázané důkazy o tom, že za Navalného náhlým zdravotním kolapsem skutečně byl pokus o otravu novičokem organizovaný z nejvyšších míst ruských bezpečnostních struktur.

V ruské národní paměti je význam oběti, ve smyslu osoby, která má být odstraněna, měřen významem toho, kdo o její život usiluje. Otrava novičokem není autonehoda, která by vždy mohla mít různá další vysvětlení. Měl-li se Navalnyj stát obětí Putina a jeho lidí, přijme jej ruská provincie jako jednu z možných alternativ nynějšího vedení státu snáze, než zůstal-li by pouze moskevským intelektuálem s jinými starostmi, než jaké mají oni sami.

Druhou složkou rostoucí podpory Navalného je celý soubor událostí souvisejících s jeho návratem z Německa. Obrazové záběry nového utajovaného černomořského paláce připisovaného Putinovi vidělo už téměř sto deset milionů lidí, z nichž zřejmě alespoň dvě třetiny žijí v Rusku.

To je mimořádné množství lidí, kteří, kromě vlastních informací o paláci zaznamenají, že je to Navalnyj, kdo určuje agendu. Však také trvalo dost dlouho, než se našel oligarcha, který byl ochoten, ať už pravdivě či ne, se k paláci přihlásit. A to jen zvyšuje podezření, že se Navalnyj se svým týmem trefili přesně.

V posledních měsících značně vzrostla nejen povšechná známost Navalného, ale také sdílený dojem, že právě on by mohl představovat, dříve nebo později, určitou alternativu současnému vedení státu. Jedině proto jsou jeho jménem ochotny statisíce lidí na demonstracích riskovat zatčení a mnohdy i citelnější represi — bití, zbavení zaměstnání, šikanózní jednání úřadů, různé účelové kontroly a nejistotu z dalších důsledků.

Demonstrace v moskevských ulicích nejsou ničím neobvyklým, metropolitní obyvatelstvo vždy a všude bývá anonymnější, hůře ovladatelné, liberálnější a ke státní moci kritičtější. Má k dispozici více informací, větší pestrost obyvatelstva, častý kontakt se zahraničím a také vyšší příjmovou hladinu. Ostatně Alexej Navalnyj je pro moskevské demonstranty jedním z nich. Moskva tak o Rusku vypovídá jen málo.

Ale početné a odhodlané davy demonstrující v Jakutsku, Ulan Ude, Barnaulu nebo Petropavlovsku-Kamčatském, a stovce dalších měst, představují novou úroveň protestů, znamenají vytvoření koordinovaného protestního hnutí, které bude téměř nemožné zatlačit zase zpět do ticha domovů, před televizory s kontrolovanou agendou ruských státních televizních programů.

Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Ale s obuškem v ruce

Informace jsou tím, co promění Rusko. Taková proměna zdaleka není na svém počátku. Když přicházel Putin k moci, byl internet v první fázi svého vývoje. Svět se ale mění rychle.

Z tradičního ruského mediálního trhu Putinova období nikdy nezmizela oponentní a nezávislá média, jen měla těžký život a mnohá nebyla schopna velký tlak vydržet. Zatímco tradiční informační prostředí bylo cílem mocenského, násilného a finančního tlaku, v pozadí se rozvíjely nové platformy, které nahrazovaly a později také svým vlivem a významem začaly převyšovat dosavadní modely šíření informací.

S alternativními modely šíření informací ruská státní moc už léta vede nelítostný zápas. Technologie, kreativita a odvaha naprosto proměnila celý model oběhu informací. Tradiční média pro většinu ruských obyvatel ještě donedávna představovala výsadní autoritu, zatímco elektronické sítě šířily — v jejich kontextu — chaos a obtížně srozumitelný informační šum. S pokračující proměnou společnosti a také generační obměnou se tento model vnímání médií prudce mění.

Na síti Youtube nyní může mnoho lidí i ve vzdálených a dříve informačně chudých místech sledovat vysílání nezávislých televizních kanálů, jako je například TV Dožď (TV Déšť), ale i řadu dalších.

Pověstným a tajuplným hrdinou nových ruských médií je počítačový vývojář a investor Pavel Durov. Nejprve vybudoval společenskou síť Vkontaktu (Vkontakte), která si získala mimořádnou oblibu a stala se dominantní sítí v Rusku, zdaleka před Facebookem a dalšími. Durov však — popisování peripetií je zde nadbytečné — o síť Vkontaktu v roce 2014 přišel a jediným řešením, které pro něj znamenalo osobní bezpečí, byla emigrace.

Odjel se svým bratrem Nikolajem a s řadou spoupracovníků a vybudoval v zahraničí rozsáhlý tým, čítající více než sto lidí. Kde žije? Inu různě, údajně vždy po několik týdnů tam, kde se cítí bezpečně, a pak se přesouvá dál. Vybudoval šifrovaný komunikátor Telegram, ale košatých detailů a pozoruhodných peripetií vás opět ušetřím.

Komunikátorem Telegram, dosud bezplatným, si mohou sdělovat informace jednotliví lidé mezi sebou, mohou si psát, posílat soubory i rozmlouvat rovněž ve skupinách. Funguje ale také jako síť kanálů pro jednosměrnou komunikaci, která umožňuje sledovat události, témata a konkrétní zdroje v okamžité, improvizované a zvenčí nekontrolovatelné podobě.

Pavel Durov se po světě přemisťuje stále, různé státy, zdaleka nejen Rusko, na něj vyvíjejí obrovský tlak, aby dal k dispozici kódy, které by státům umožnily sledovat obsah komunikace. Můžeme si snadno domyslet, že se tento tlak zaštiťuje ochranou proti terorismu. Durov podle všeho zatím odolává a tvrdí, že odolá i v budoucnu, přestože bude zřejmě nucen používání komunikátoru zpoplatnit.

Některé kanály mají až několik miliónů sledujících. Sdílejí informace se spřátelenými kanály a vytvářejí tak sítě, které jsou schopny v reálném čase koordinovat svolávání demonstrací, tajit do poslední chvíle místo jejich konání a v jejich průběhu také zajišťovat výměnu informací.

O srocování policejních sil, o zadržených účastnících i o rychlých změnách trasy nebo bezpečných možnostech úniku z policejního obklíčení. Proto státy tak moc usilují o přístup k informacím šířeným prostřednictvím Telegramu. Proti médiu, které přináší dostatek přesných, vnějšímu prostředí utajených a rychle distribuovaných informací, je velmi těžké nasadit tradiční metody policejní práce a doufat, že povedou k utlumení protestů.

Tento poměrně nový a překvapivý pocit bezmoci, který zažívají policejní struktury, vede k brutalizaci policejních zásahů. Takové zásahy ale pokaždé někdo s nemalým osobním rizikem natáčí a ihned šíří mezi statisíce dalších příjemců, mezi nimiž je i většina ostatních demonstrantů. Ti podle těchto rychlých informací z jiných míst nebo jen z vedlejší ulice usuzují, zda mají měnit taktiku nebo hledat možnosti přeskupení sil.

V několika předchozích dnech jsem sledoval četné záběry demonstrací z Varšavy, Minska, Istanbulu a Moskvy, ostatně i řady dalších měst těchto států. Příčina a rozsah protestů se liší, ale metody zásahů policejních jednotek lze od sebe odlišit téměř jen podle nápisů na vestách.

Je to dost smutná zpráva o současném světě, a nechcí jí naznačovat více podobností, než je nutné. Ale policejní brutalita žádné řešení nemůže přinést, pokud tedy nepovažujeme dramatické zesílení společenské konfrontace za řešení. Nikde.

Co bude dál?

Popsaný model konfrontace prosakuje do různých světových stran z Běloruska, mentálně nejsnáze do sousedství, které prochází velkým společenským neklidem. Lze proto předpokládat, že i model demonstrací v Rusku bude následovat běloruský průběh.

Po nějakou dobu tedy čekejme časté demonstrace přibližně v týdenním rytmu, které budou přinejmenším do období teplejšího počasí oslabovat. Autorita Navalného slábnout nebude, jeho tým má patrně připravená další překvapení, jimiž se bude snažit nastolovat témata. Ta sice ruská vládnoucí elita může ignorovat, ale mezi obyvatelstvo se dostanou a budou nahlodávat léta budovanou představu o silném vedení státu, které se ničeho nebojí a má situaci pod kontrolou.

Pobyt ve vězení nebude Navalného pověst oslabovat, nestane-li se něco mimořádného. Průběžně bude připomínán a jeho agendu povedou lidé, kteří vědí, jaké jsou jeho cíle. Zůstane-li Navalnyj ve vězení déle než po několik měsíců, je možné, že vznikne širší hnutí, které bude s jeho jménem hledat cesty k pozdějšímu prosazení mocenské změny, dokáže-li ovšem nepomíjet potřebnou empatii vůči společnosti, a to zejména vůči té periferní.

Ukazuje se, že nebát se medvědů, dravých ryb, studené vody, trénovaných judistů nebo ukázkového putování divokou tajgou nemusí stačit, pokud se nyní našel někdo, kdo se nebojí ani tohoto zdánlivě nebojácného, pečlivě ochraňovaného rozvědčíka, který se už příliš dlouho drží své funkce hlavy státu. Nepředpokládám, že by se ruské represivní struktury snažily Navalného zbavit nějakým úkladným způsobem ve vězení. Nebylo by to stylové, a to se také počítá, i když tomu úplně nemusíme rozumět. A hlavně by to mohlo vést k destabilizaci, která by byla příliš prudká a obtížně zvladatelná.

Alexej Navalnyj má před sebou obtížnou životní etapu. Ta nakonec zdaleka nemusí být tak dlouhá, jak se nyní předpokládá. Součin tlaku ze zahraničí, rostoucí pověsti neohroženého Putinova vězně a sílícího chaosu vyvolaného tím, že se ruské vládnoucí struktury začínají nalézat v situaci, jejíž řešení nemají nacvičené a vyzkoušené, to všechno stojí na straně Navalného.

K tomu, aby se poměry v Rusku změnily, je ovšem ještě velmi dlouhá cesta. A na ní leží tolik dosud netušených překážek, že víc bych se nyní odhadovat neodvažoval.

Současný vývoj by měl pozorovatele vést k jisté zdrženlivosti, ale především k tomu, aby brali v úvahu složitou a zvenčí obtížně srozumitelnou strukturu ruské společnosti. Současný ruský autoritářský režim není možné srovnávat s někdejším Sovětským svazem.

Dnešní Rusko je různorodé, dynamické, sebevědomé, občansky aktivní a přinejmenším ve městech zdaleka ne tak chudé, jak se mnohdy předpokládá. Ruská společnost je nyní v pohybu a je otevřená změnám, k nimž už po mnoho let dozrává. Nese v sobě ale také zátěže minulosti, tíhu předsudků a obavu z nejisté budoucnosti. Právě ta v minulosti často bránila změnám. Především takovým, které by ji mohly posouvat kupředu.

Přepjaté pouliční represe posledních dvou týdnů řadu Rusů mimoděk přesvědčují o tom, že by bylo lepší — jak se výstižně říká — stát na správné straně dějin. Putinova autoritářská a represivní státní moc stojí na druhé straně. A usilovně se to nyní snaží ruským občanům dokázat.