Je to paradoxní: na jednu stranu dává poslední výklad exploze vrbětického muničáku za pravdu těm, kdo zde už léta varují před ruskými tajnými službami; na druhou ale odhaluje agenty těchto služeb jako naprosté babráky. Respektive jedné z těchto služeb a jedné jejich jednotky — otrjadu 29155 ruské vojenské rozvědky GRU. Případ Vrbětice je totiž jen jedním z řady podobných, jež GRU v posledních letech kolosálně pokazila — pokud je tedy oficiální výklad pravdivý.

V srpnu 2015 se například agenti oné inkriminovaná jednotky — údajně elita a samí důstojníci — vydávali ve Francii za kyberislamisty a vyřadili z provozu jeden online kanál; byli však odhaleni. V Bulharsku zkusili v témže roce otrávit obchodníka se zbraněmi Emiliana Gebreva, ale vylízal se z toho, a devět agentů přitom dopadli. Gebrev — toť mimochodem onen kšeftman, u něhož měla dle Babiše bouchnout i vrbětická munice. Bouchla však ve Vrběticích a místo Bulharů roztrhala dva Moraváky.

V říjnu 2016 zmatlala jednotka 29155 GRU mobilizaci nespokojenců v Černé Hoře, kteří se měli postavit prozápadní vládě. Místní si v reakci naopak utvrdili odhodlání vstoupit do NATO a ruští agenti dostali na krk pokus o státní převrat. Jeden z mobilizovaných navíc obsáhle promluvil, takže se o existenci tajné jednotky dozvěděl za krátkou dobu každý, kdo chtěl.

V březnu 2018 zde máme proslulé otrávení otce a dcery Skripalových v Británii, které oba opět přežili, a po němž následovalo demaskování pachatelů. Britské orgány odhalily na základě mravenčí práce s kamerovým systémem nejen jejich tváře a identitu, ale i veškerý jejich pohyb po Británii. A vyloženě směšně dopadl protitah ruských státních médií, která oba muže vystupující pod jmény Alexandr Petrov a Ruslan Boširov nechala v létě 2018 před kamerami vykládat, že jsou homosexuální pár z Petrohradu prodávající doplňky na růst svalů a že si do Skripalova bydliště v Salisbury zajeli jen kvůli katedrále — záhy se totiž provalilo, že oba mají vojenská vyznamenání a oba slouží u GRU v hodnosti plukovníků.

Tito dva agenti se ve skutečnosti jmenují Alexandr Miškin a Anatolij Čepiga a právě oni mají mít podle aktuálního podání Andreje Babiše / tajných služeb na svědomí i Vrbětice. Člověk má pocit, že něco podobného viděl už ve filmech Quentina Tarantina…

Že něco působí jako nájemný vrah zastižený svou obětí náhodou na záchodě či únosci, kteří zapomenou zajistit dveře svého doupěte, ovšem neznamená, že to není pravda.

Novozélandská inspirace

Pokud se ukáže, že je aktuální výklad vrbětických událostí řádně podložený, a tedy s velkou pravděpodobností pravdivý, půjde o nejvážnější incident příslušného typu v zemích EU za mnoho posledních let. Budovy s civilisty nevyhazuje do povětří už ani Mosad. Tedy alespoň v Evropě ne…

Je jedno, že nešlo o teroristický útok cílený na český stát, ale oficiálně o agentskou fušeřinu. Že tajné služby pracují za hranou legálního i na území cizích států, je sice běžné, stejně tak běžné ovšem je, že jsou-li přistiženy, reaguje se rozhodně. I kdyby nebyli ti dva mrtví. Ne v otázce uprchlíků, ale zde jde o samo jádro principu státní suverenity. I v neochvějně proizraelských Spojených státech strávil dopadený agent Izraele Jonathan Pollard za mřížemi třicet let.

Po neúspěšném pokusu o otravu Sergeje Skripala v Británii vypověděl celý západní svět koordinovaně přes sto ruských diplomatů, a to byl Skripal dvojitý agent. Cílí česká diplomacie teď na něco podobného? Zatím to moc tak nevypadá.

Stále je ještě možné, že překotné zveřejnění nové verze vrbětických událostí ze soboty 17. dubna nebylo reakcí na bezprostředně hrozící únik do médií, jak se proslýchá, ale součástí nějaké koordinované mezinárodní akce, jež bude ještě pokračovat — před pár týdny vytáhli proti GRU Bulhaři, Babiš i Zeman dělají tajnosti a Hamáček si prý dokonce celou svou moskevskou cestu vymyslel jako nějaké krytí...

Dopadne-li ale všechno jen oním vypovězením osmnácti podezřelých diplomatů ze sto třiceti, za které Rusko vypakovalo polovinu české ambasády v Moskvě, bude se potřeba ke kauze vracet. Nová kompetentnější vláda by se mohla inspirovat třeba u Nového Zélandu. Tomu se totiž, když francouzští agenti v roce 1985 potopili v aucklandském přístavu loď Greenpeace Rainbow Warrior (dvě magnetické miny, jeden mrtvý), podařilo:

1. kolosálním vyšetřováním s plným zapojením veřejnosti do čtyř let usvědčit dva hlavní pachatele, celou francouzskou operaci rozkrýt a vinnou zemi ponížit,
2. odolat a systematicky čelit dlouhému francouzskému lhaní a protikampaním, včetně hrozeb embargem na export zemědělských produktů do Evropy,
3. získat na svou stranu přední investigativní novináře světa a dát jim maximální prostor pro práci,
4. zapojit do kauzy celý aparát OSN včetně generálního tajemníka.

Výsledkem bylo vězení pro agenty, oficiální přiznání viny, dohoda o reparacích, hlava francouzského ministra obrany i šéfa odpovědné tajné služby, nová loď pro Greenpeace a tučné odškodné pro všechny pozůstalé. Deset let po útoku se přijel na ostrovy osobně omluvit francouzský premiér a vznikl Fond francouzsko-novozélandského přátelství, z kterého dodnes čerpají novozélandské charity a ochranářské spolky.

Patří se připomenout, že Rainbow Warrior bylo britské, nikoliv novozélandské plavidlo, mrtvý byl Nizozemec původem z Portugalska a s Greenpeace mají své problémy i mocní ve Wellingtonu. Nový Zéland je přitom země s polovinou obyvatel co Česká republika a Francie s polovinou obyvatel co Rusko.

Dnešní putinské Rusko samozřejmě není Francie, a to ani mitterandovská — útok tehdy mimochodem schválil sám prezident. I Francie přitom vydržela o případu řadu let lhát.

První krok by měl být nicméně stejný — totální rozkrytí. Silné výrazy Kreml nijak nevytrestají — i Nový Zéland ostatně přešel v polovině osmdesátých let od sousloví „státní terorismus“ k formulaci „zločinný útok porušující mezinárodní právo s odpovědností konkrétního státu spáchaný na novozélandském území“. Učinil tak zcela pragmaticky — proto, že chtěl do svého domáhání se spravedlnosti vtáhnout OSN.

V české společnosti je stále dost lidí, kteří věří, že se vše odehrává v závislosti na zápolení světových mocností — aktuálně tedy ve vazbě na napětí na Ukrajině — či že si dokonce všechno vymysleli v USA, jak se teď říká ve vlastním Rusku. S Putinem zatím zřejmě nepohneme. Máme-li se však alespoň doma posunout dále, bez pravdy se neobejdeme. A čím detailnější a podloženější bude, tím líp.