Rusko je chudá rozvojová země s naprosto ojedinělým přínosem světu v oblastech umění, vojenství a kosmonautiky. Geograficky takřka nekonečná země je dlouhodobě v potížích, které nemají mnoho společného s ideologií či nějakým vyšším posláním. Tamní politická garnitura, konečně jako kdejaká jiná garnitura, svou neschopnost řešit palčivé vnitřní úkoly maskuje ideologií o Rusku jako národu s vyšším posláním.

V posledních letech k tomu ruskému propagačnímu oddělení stačí jednoduše negovat vybrané zprávy ze zahraničního tisku. Rusko si korektnost zakřivení banánů měřit nenechá, Alla Pugačova s vousy na Rudém náměstí zpívat nebude.

K legendě o zemi, která je poslední výspou civilizace, strážkyní hodnot, se pro účinnost přimíchává elixír vnějšího nepřítele. Na všechno, od nízkých důchodů po nedostatek svobody, lze okamžitě zapomenout, když se včas vyjeví zrádný nepřítel, se kterým je opět třeba svést boj na život a na smrt.

A tak se pro potěšení prostého lidu, který potřebuje povzbudit, občas okupuje nějaká část světa nebo se vyvolá konflikt, který dělá Rusko velkým nejen v kilometrech čtverečních. To je strategie ozkoušená, pochopitelně nejen v kremelských politologických pracovnách.

Česká republika, podstatně bohatší a úspěšnější země, dlouhodobě hraje s moskevskými kartami. A velmi často ze stejně málo ušlechtilých důvodů — tedy pro domácí předvolební publikum.

Partie s jejich karetním balíčkem má ovšem tu nevýhodu, že si nakonec Černého Petra vždy vytáhneme my. To v Rusku dobře vědí, a proto je ta hra baví. Jít na Rusko prostou silou nedává moc smysl, je to jedna z mála disciplín, kterou ovládají, milují a dovedou v ní vítězit.

Stalo se mi to vícekrát. Sedíte s inteligentními Rusy, popíjíte, to jinak nejde, docela dobře se bavíte, něco z historie, pár maličkostí z kultury, všechno vypadá dobře, ale nakonec se stejně zeptají: „Proč nás vy Češi nemáte rádi?“

Ale vysvětlujte jim, že jsou vám Rusové ukradení, stejně jako Laponci nebo Američani, že lidi nedělíte na ty a ony… K tomu je třeba pořádná porce odvahy a pevného charakteru! Takže já osobně je začnu chlácholit, že je rád mám, lžu, že dokonce moc a že přece dokázali tolik skvělých věcí, a přitom si zkouším na některé vzpomenout a hodit je na stůl před jejich hluboké smutné oči.

Ale myslím si, že mi to nakonec nevěří. A tak se nakonec loučíme a zůstává jejich nezhojený šrám, který vznikl někdy během sledování státní televize, v němž se znovu a znovu na tisíc způsobů opakuje, že si nesou ten velký kříž nepochopení celého vesmíru.

Netvrdím, že občas nemůžeme poslat pár ruských diplomatů domů, zvlášť jsou-li to agenti tajných služeb a když předtím jejich kolegové neoprávněně pracovali s výbušninami v našich skladech na jihovýchodě Moravy, v důsledku čehož zemřeli dva lidé. O tom nevedeme spor. Mám jen pochybnost, zda to stačí, ba zda to odpovídá našim tvrzením, že jsme suverénní země.

Co je ve vztazích s Ruskou federací naším cílem? Aby nás už konečně nechali na pokoji? Není to málo? Silná Česká republika by měla mít s Ruskem silné a aktivní vztahy. Měl by to být náš klíčový zájem, uhájit si prostor pro realizaci vlastní zahraniční politiky.

Máme pro to historické, geopolitické i kulturní předpoklady. To neznamená, že se máme kamarádit s Putinem a jeho lidmi. Nikoliv.

Žádná jaderná elektrárna, žádné vábení, beztak neexistujících, bonitních ruských investorů. Musíme se soustředit na to druhé, byť třeba momentálně spící, Rusko. Evropa se sice může další desetiletí — nebo dokonce staletí — poměřovat s problémem moskevských vlád, ale není to laciné ani pohodlné. Elegantnější je ale přemýšlet o tom, byť opět v jen v dlouhodobém výhledu, že se Rusko stane organickou součástí jednotící se Evropy — a je jedno v jaké formální konstrukci.

Oplácet Rusku jen stejnou mincí je usnadňování práce tamnímu ministerstvu zahraničí. Kapacita mozku Sergeje Lavrova by se měla utkávat s vážnějšími problémy, než je pouze mechanické dopočítávání vyhoštěných diplomatů a hospodářských pracovníků. Jestli na něco Rusko připraveno není, tak je to silné objetí.

Česká republika by měla otevřít náruč ruským liberálům, mladým lidem a umělcům. Za každý jeden ruský prohřešek by měl následovat silný trest v podobě stovek vysokoškolských stipendií, peněz na nezávislou kulturu, podporu opozice.

Už během konfliktu na Ukrajině v roce 2014 se mluvilo o tom, že by z České republiky mohla vysílat televizní stanice v ruštině pro občany okupovaných území Donbasu a Luhansku — ale nic z toho není. Z Prahy sice vysílá zpravodajská stanice v ruštině, ale platí ji Američané a není určena pro zmíněné teritorium.

S nadsázkou řečeno, každý ruský přešlap bychom měli vyhodnotit a razantně na něj odpovědět, a to v klíči, kterému Kreml nerozumí, nebude si s ním vědět rady. Ano, bude to znít směšně, ale každou sankci vůči Rusku je třeba doprovodit benefitem pro druhé — lepší — Rusko.

Západ skutečně nemůže s Ruskem mnoho prohrát. Ale může přijít — a už se to de facto stalo — o Rusy, o tamní veřejné mínění a náklonnost.

Chceme-li uvažovat o budoucích příznivých změnách v Rusku, o liberalizaci a postupném přibližování Evropě a Západu, pak to bez Rusek a Rusů jednoduše nepůjde. Nejde o lacinou propagandu, ale o víru, kterou mnoho Rusů po devadesátých letech ztratilo, že tam kdesi za Ukrajinou je společenství, které na ně čeká.

Jak bychom se bez takové víry dobrali ke změnám na konci roku 1989 my sami? Jaká energie by poháněla zvonění klíči, kdybychom žili v přesvědčení, že o nás tam za hranicemi nikdo nestojí?

Neměřme svou suverenitu ochotou razantně bouchat do stolu. Zkusme hledat inteligentní řešení, která v sobě nebudou obsahovat hloupou rusofobii a předsudky všeho druhu.

Meziválečné Československo bylo oázou svobodného Ruska. Je nepravděpodobné, že by se současné České republice podařilo navázat na tak úctyhodné výkony na mezinárodním poli, jaké tehdy mladá republika předváděla. Šanci ale máme.

Deziluze ze Západu u Rusů souvisí také s tím, že o ně Evropa jeví jen malý zájem. Čeho se jim po zániku Sovětského svazu dostalo? Ekonomických — vesměs planých — slibů, morální podpory a zájmu v zásadě jen o nerostné suroviny.

Obejměme Rusko, pořádně, silně, a přiviňme k sobě tu jeho část, o kterou chceme bojovat a která potřebuje pocítit, že Evropa není jen klub pro vyvolené. Nezapomínejme na to, že největšími oběťmi Ruska nejsme my, ba ani Ukrajinci nebo Gruzíni, ale především sami Rusové. Chceme-li, když ne kázat, tedy alespoň mluvit o civilizaci, pak nám jejich osudy nemohou být lhostejné. Také za Rusy máme povinnost se brát.

Možná už dnes neřešíme, jakou má náš malý národ na planetě roli, význam a důvod. To je škoda. Ovšem i pragmaticky by se nám mohlo hodit, kdybychom se chopili agendy, která se přímo nabízí a kterou bychom měli ovládat.