Napětí kolem Ukrajiny: šest vysvětlení, proč právě nyní
Petr JedličkaVleklá krize ve vztazích Ruska, Západu a Ukrajiny vyvolala krom obav i debatu, jež celou situaci postupně zpřehlednila. Z desítek vyšlých komentářů a analýz tak lze zrekonstruovat sérii odpovědí na jednu z hlavních otázek.
V dění okolo Ukrajiny se rozeběhl diplomatický týden. Přední představitelé Německa, Francie a Británie jsou objednáni do Moskvy i do Kyjeva. Chtějí dojednat dohodu, která — slovy prezidenta Macrona — zabrání válce, zaručí bezpečnost evropským státům a současně zohlední ruské zájmy. Z pole nicméně přicházejí současně stále zprávy o pokračujících přípravách na akci. Přivážejí se těžké houfnice. Doplňuje se rezervní krev do ošetřoven. Optimální počasí na boj má dle amerických expertů nastat mezi 15. únorem a začátkem března.
Ani více než měsíc od počátku aktuální krize pořád nevíme, oč se tu jedná především: zda o bezpečnostní záruky či o sféry vlivu, zda o odvádění pozornosti nebo o silovou diplomacii, zda o imperialismus nebo ještě o něco jiného. Co bylo napsáno k povaze situace při předchozí vlně obav, stále platí.
Na druhou stranu zde máme už jasné ruské stanovisko — striktní požadavky směrem k NATO a k USA — i reakci na ně. A máme zde také více než měsíční debatu, v níž se jednotlivé pohledy tříbí. I když tak pořád neznáme odpověď na otázku, zda bude válka, můžeme alespoň shrnout již argumenty k nejrozšířenějším výkladům k jiné související záležitosti, která soustavně řeší: proč dochází k tomu, co dnes okolo Ukrajiny pozorujeme, právě nyní?
Už jen zmíněné ruské požadavky samy o sobě potvrzují, že nejde o žádné rutinní cvičení, ale o vyšší hru. V každém z výkladů proč nyní lze přitom najít i důležité indicie k ústřední otázce — tedy proč vůbec.
1) Přibližování Ukrajiny k NATO se přiblížilo k limitu, za nímž by jej Rusko mohlo jen těžko zvrátit
Otázka ukrajinského členství v NATO je často vnímána staticky: měla by být členem vs. neměla; mělo by se zde vyjít vstříc Rusku vs. nemělo. Ve skutečnosti jde ale o dynamický problém. Ukrajina vykročila směrem k NATO již před patnácti lety a od té doby se členství přibližuje. Případně zvrátit tento kurz je přitom politicky tím obtížnější, čím víc země do dosažení daného cíle investovala.
Zvláště od převratu v roce 2014, od anexe Krymu a následné války na Donbase, se Ukrajina snaží přiblížit Severoatlantické alianci, jak jen rychle může. Už osm let je vstup Ukrajiny do NATO její oficiální státní politikou. V letech 2017 a 2018 jí byla v ukrajinském parlamentu odhlasována dokonce i ústavní důležitost. Od roku 2015 čerpá Ukrajina od NATO finanční podporu a své ozbrojené síly také systematicky přebudovává, aby zapadly optimálně do aliančních struktur.
Před pár lety viděli četní odpůrci ukrajinského vstupu do NATO naději ve změně politické garnitury, jež se udála v souvislosti s nástupem Volodymyra Zelenského. Stal se však spíše opak. Pro rok 2021 vyhlásilo ukrajinské ministerstvo obrany jako prioritu vyjednat akční plán pro dosažení plného členství. V zemi se vystřídali s podpůrnými sliby bezpečnostní pohlaváři ze všech důležitých států NATO a Litva loni na jaře jako první země NATO oficiálně vyhlásila, že Ukrajině do Aliance pomůže. Podobně vstřícně skončil přitom i poslední summit NATO v červnu 2021 v Bruselu.
Staticky vzato může působit ukrajinské členství v NATO jako něco nesmírně vzdáleného — k jeho schválení je zapotřebí jednomyslnost všech členských států; NATO též z logiky fungování nepřijímá země, které jsou v územním sporu s dalšími nečlenskými zeměmi. Při zohlednění délky cesty, kterou již Ukrajina urazila, a celkového naladění v Alianci, se ovšem nabízí o dost jiný obrázek.
Pokud je Rusko rozhodnuté ukrajinskému členství v NATO zabránit, nebo s příslušnou deklarací získat pro sebe něco jiného, těžko mohlo čekat déle. Schválený akční plán pro dosažení plného členství už moc prostoru k manévrování nedává.
Ukrajinské síly navíc už minulý rok společně s vojsky NATO cvičily. A podpora členství v Alianci vzrůstá dle průzkumů kontinuálně — od 28 procent v roce 2012 na 59 až 64 procent aktuálně.
Patří se doplnit, že s popsaným zdůvodněním pracují i některé proti-výklady, které obviňují z rozpoutání stávající krize NATO a Ukrajinu — ví se, že každé vyhrocení podporu Alianci na Ukrajině zvedá; proto se Rusko dle nich schválně dráždí, aby se cesta do NATO příslušně usnadnila.
2) Ukrajinská armáda rychle zesiluje. Později by mohla být pro Rusko problém
Ukrajinské ozbrojené síly jsou asi pětkrát menší než ozbrojené síly Ruské federace. Navíc mají tradičně horší vybavení, výcvik a podobně. Rozdíl se ovšem v posledních letech zmenšuje.
Přibližně v roce 2018 se ukrajinská armáda plně zotavila z popřevratových bojů na Donbase. Dosáhla síly 200 tisíc mužů, čímž přerostla polské ozbrojené síly nebo německý Bundeswehr. Zaintegrovala také zbytky někdejších dobrovolnických regimentů nechvalně proslulých extremistickými tendencemi.
Jestliže v roce 2015 byl ukrajinský armádní rozpočet nižší než ekvivalent dvou miliard amerických dolarů a v roce 2016 přesáhl dvě miliardy jen lehce, v roce 2019 šlo již o ekvivalent čtyř miliard dolarů a předloni pěti.
Ve stále vyšší míře je navíc ukrajinská armáda přezbrojována novějším vybavením právě ze států NATO (ale například také z Číny). V minulém roce pak začala slavně nakupovat velké turecké bezpilotní letouny Bayraktar TB2 se zdokonalenou optikou pro noční akce, jež se tak osvědčily proti ruské technice v posledních bojích o Náhorní Karabach.
Mohla by s těmito kapacitami ohrozit Ukrajina v dohledné době samotné Rusko? Ve větším měřítku ne. Mohla by však ohrožovat čím dál efektivněji ruské zájmy a pozice na Donbase, perspektivně možná i na Krymu. A zároveň — s narůstající silou ukrajinské armády klesá souběžně význam ruské armády jako nátlakového prostředku; i když třeba jen z části a velmi pozvolně.
3) Rusko využilo kumulace problémů a nejistot v několika státech NATO zároveň
Tento výklad je v jistém smyslu opozitní k předchozím: Rusko v něm nejedná pod tlakem vnějších okolností, ale aktivně samo využívá výhodného okamžiku. Ve druhé polovině roku 2021 totiž zároveň:
- několik států NATO v čele s USA stáhlo své jednotky z Afghánistánu dosti překotným způsobem a s jen minimální koordinací, svědčící o taktických rezervách NATO i vzdalování nejsilnějšího člena Aliance ostatním,
- nastoupila obměněná vládní garnitura v Německu s nejednoznačnou zahraniční politikou,
- začala předvolební kampaň ve Francii, kde lidé tradičně podporují více prezidenty-mírotvůrce,
- oslabila pozice prezidenta Bidena a prointervenční skupiny na ministerstvu zahraničí USA,
- oslabila pozice premiéra Johnsona v Británii,
- všechny země zaměstnávala ještě pandemie covidu.
Rusko se v tomto výkladu samo chápe příležitosti, zesiluje tlak a jde si za svým tak, jako to bývalo zvykem v dobách klasické diplomacie velkých říší. Otázka, co je aktuálně doopravdy jeho cílem, je na jinou debatu.
4) Bezpečnostní hlediska jsou jen zástupná zdůvodnění, skutečné motivy jsou jinde
Do této velké skupiny výkladů lze zahrnout všechna alternativní, konspirační a polokonspirační vysvětlení z obou stran. Například:
- Putin chce odvést pozornost od nezvládnuté covidové situace doma,
- Biden chce odvést pozornost od nezvládnuté covidové situace doma,
- Američané chtějí nahradit Rusy v pozici hlavních dodavatelů plynu do Evropy,
- Rusko potřebuje krize a napětí, aby rostly ceny surovin, a tím i jeho příjmy,
- Výrobci zbraní a dodavatelé vojenské techniky (v USA, Rusku…) chtějí zakázky, a tak příslušně dirigují koupené politiky.
Že všechno aktuální dění kolem Ukrajiny lze vykládat i jako důsledek „agresivity Západu“, popsal již článek o ruském pohledu na celou krizi. Zájem zbrojařských firem na napětí se zase dokládá třeba závazkem prezidenta Zelenského učiněným během současné krize, že se ukrajinské síly rozrostou o dalších sto tisíc žen a mužů do tří let, tedy o třetinu oproti současnému stavu.
5) Rusko odstrašuje od zamýšlené ukrajinské ofenzívy na Donbase
Tento výklad je velice častý u zastánců proruského vidění situace. Mainstreamový pohled západních médií se v něm v podstatě převrací: primárně nehrozil ruský vpád na Ukrajinu, ale ukrajinské armády do oblastí ovládaných proruskými separatisty na Donbase; nahromaděním vojáků u ukrajinských hranic pak Moskva Kyjev od podobného kroku odstrašuje.
Ruští představitelé samotní se uchylují k tomuto výkladu občas také, daleko více však zdůrazňují otázku rozšiřování NATO a ruská národně-bezpečnostní hlediska. Fakt, že oficiální ruské požadavky směrem k NATO a USA s faktorem ukrajinské hrozby pro Donbas nijak zásadně nepracují, váhu tohoto výkladu pro vysvětlení příčin stávající krize dost snižuje.
V druhém sledu nicméně popsané vysvětlení stále zaznívá. Zapadají do něj zmínky o chystaných ukrajinských provokacích i obavách z „genocidy“. Vede se o něm také analytická debata. Posílené ukrajinské jednotky u hranic separatistického území skutečně jsou. Oficiálně ale kvůli hrozbě invaze ruské.
6) Žádné sofistikované načasování nehledejme, Rusko chce stále to stejné
Konečně šestý objevující se výklad vnímá současné dění čistě jako poslední článek dlouhého řetězce procesů bez toho, že byl nějak pečlivě časován. Zdůrazňuje, že to, co Rusko chce nyní, žádá soustavně někdy od roku 2004, kdy se NATO rozšířilo o pobalstské státy, Rumunsko a Bulharsko.
Mohou být různé názory na to, zda onen vysněný pás států nebo území bez vojsk NATO u západní hranice znamená ze strany Ruska touhu po vlivu či přímo po impériu, nebo touhu po bezpečí. Různé názory jsou i na to, co všechno je Rusko ochotno pro daný cíl udělat či obětovat. Objektivně ale chce stále to stejné.
Proč u toho začalo loni kupit u hranic vojska, když to před tím nedělalo? Možná kvůli zklamání ze Zelenského, možná kvůli zátahu na své politické spojence typu Viktora Medveďčuka na Ukrajině, možná kvůli stagnaci minského procesu — obecně kvůli vyčerpání alternativ. Žádný ďábelský propočet za tím však nehledejme.
Slovutní geopolitikové z kissingerovské školy typu Johna Mearsheimera tvrdí, že pokud Rusko nebude schopné vstupu Ukrajiny do NATO zabránit, bude hrozit pořád, a nadto Ukrajinu soustavně rozvracet, přičemž je žádné sankce neodradí. Použije prý všechny prostředky, jež se mu zrovna v daný moment nabízejí. Patří mezi ně i velká válka? Podle Mearsheimera nikoliv, ale i konfrontace nižší intenzity či v jiných formách bude pro Ukrajinu ničivá.
Také dle Fjodora Lukjanova je stálicí všeho dění kolem Ukrajiny dlouhodobá ruská představa o potřebě řešit bezpečnostní architekturu regionu dohodou mezi velmocemi. Vše pak, co Rusko dělá, je obdoba vzkazu „Berte náš zájem v potaz, myslíme to vážně“. Otázkou zůstává, na čem se lze vlastně dohodnout, aby to strávili všichni dotčení, nejen nejvýznamnější zúčastnění.
A proč o tom nepsat (právě teď)?
Liberální (malo)buržoazní média (jako DR) potřebují vždy nějaký ten trhák, o kterém se mluví. Jejich cílem není pravdivě informovat, ale vést propagandu v rámci liberálního diskurzu, případně pobavit (rozsáhlá bulvarizace velké části médií). O tom, že např. bohatí vedou proti chudým třídní boj pochopitelně psát nebudou :-)
Pokud se zrovna nic extra neděje, tak média kauzu vytvoří. Fakt je, že mohla vymyslet něco chytřejšího, než bajku o zlé putinovské hrozbě a hodném NATO, potažmo USA. Pochybuju, že nějaké opravdu větší množství lidí to ještě zajímá, stačí se podívat na sledovanost některých zpravodajských pořadů třeba pravicové České televize.
Ale to je asi jedno, hlavně že redaktoři dostávají svůj plat a nemusí hákovat třeba ve skladě Amazonu, že :-)
Ale abych byl k DR férový, tak myslím že o věci informuje lépe než ostatní.
Také bych řekl, že proti ideologickým splaškům zaplavujícím náš mediální mainstream, je tento článek docela osvěžujícím čtením...
Uhadovat skryté úmysly kremelských vládců bylo vždy činností značně nejistou. Nicméně vše hovoří pro to, že hlavní Putinovou motivací pro jeho současné vojenské manévry na hranicích s Ukrajinou je to, čemu se v německém jazykovém prostoru říká "die Muskeln spielen lassen". Volně přeloženo: ukázat svaly. (A že Putin naprosto má sklony k takovéto činnosti, a to i v čistě osobním smyslu, to dokazují mnohá videa, kde tento ruský vůdce předvádí své polonahé tělo ruského siláka.)
Výchozí stav je celkem jasný: Rusko bylo smrtelně uraženo tím, že se Ukrajina - na poslední chvíli, lidovým povstáním na Majdanu - vymanilo z jeho "bratrského objetí". Bylo jasné, že tento akt emancipace kremelští vládci Ukrajině nikdy neodpustí. Anexe Krymu a iniciování povstání separatistů a východní Ukrajině byly pak konkrétní akty této pomsty. Nicméně pak Putin poznal, že příliš dále už jít nemůže; Západem uvalené sankce byly asi přece jenom nemálo citelné pro jeho ekonomicky stagnující zemi.
Od přímých aktů vojenské agrese tedy přešel k taktice harašení zbraněmi, otevřené demonstrace moci. Dost možná si od toho opravdu sliboval, že se Západ zalekne případné vojenské konfrontace s Ruskem, a definitivně opustí myšlenku přijetí Ukrajiny do NATO. Pokud toto byl skutečně jeho cíl, pak vše hovoří pro to, že se tady naprosto důkladně přepočítal, a že tento jeho akt na něj samotného dopadne zpátky jako bumerang.
Jestliže totiž doposud byl vztah Západu k přijetí Ukrajiny do NATO velmi zdrženlivý, a existovaly tu i nemalé názorové rozpory, pak toto poslední agresivní počínání Ruska naopak Západ spojilo a sjednotilo u vědomí nezbytnosti postavit se pevně a společně proti další rozpínavosti Ruska.
A navíc - což je okolnost která je jen málo zmiňována - dokonce v doposud neutrálních státech jako je Švédsko a Finsko v důsledku těchto posledních událostí sílí hlasy žádající taktéž připojení se k NATO! (Ve Finsku je už více podporovatelů přístupu nežli odpůrců.)
Všechno tedy hovoří pro to, že se Putin v daném případě zcela zásadně přepočítal; a že místo získání nějakých politických či strategických výhod naopak utrpěl těžkou geopolitickou porážku. Teď se jenom jedná o to, aby se frustraci z této porážky nepokusil vybít přece jenom nějakým nepředloženým vojenským dobrodružstvím.
"Výchozí stav je celkem jasný: Rusko bylo smrtelně uraženo tím, že se Ukrajina - na poslední chvíli, lidovým povstáním na Majdanu - vymanilo z jeho "bratrského objetí"."
O, sancta simplicitas.
(z diskuse)
Pan Kolařík jakoby chtěl některé mé výroky doplnit názornými příklady... (emotikon "údiv")
Na tom textu pana Hlavenky je sympatické hlavně to, že poctivě přiznává, že tomu asi moc nerozumí. Já také ne, ale:
Ad srovnání Ruska s Čínou. Je si pan Hlavenka vědom toho, že Čína má cca desetkrát více obyvatel nežli Rusko?
Ad "geopolitické neúspěchy Ruska" Co tedy vlastně p. Hlavenka od Ruska chce? Aby zítra anektovalo Pobaltí a pozítří bombardovalo Prahu?
Ono když už Rusko někam vleze, tak tam na rozdíl od Američanů alespoň zůstane a nedělá z (nebo alespoň pokud vím ne v tak velké míře) z ostatních států ekonomické kolonie, jako USA např. z východní Evropy.
On Sovětský svaz, jak si nakonec i pan Hlavenka všimnul, už opravdu cca 30 let neexistuje a Rusko s cca 145 miliony obyvatel je velké hlavně svou rozlohou, ale chápu, p. Hlavenka a spol. potřebuje vyfabulovat nějakého toho velkého bubáka, aby zkusil oblbnout lidi a odvrátit pozornost např. od faktu, že v Německu mají dvakrát až třikrát větší platy/příjmy při neúměrně stejné cenové hladině, že USA jsou v zahraničí schopny ještě větších prasáren atd.
Analýza J. Hlavenky je naprosto přesná, není co k ní dodat.
To že někteří levicoví fundamentalisté se nedokáží smířit s tím, že dokonce i ten jimi nenáviděný kapitalistický Západ by v určitých případech mohl mít právo a pravdu na své straně, to je jejich problém.
Právo na pravdu je ovšem něco jiného než mít pravdu...
Pane Poláčku, využijete svého práva na pravdu a prozradíte mi, odkud máte info, že NATO nabídlo Rusku plné členství, jak jste napsal v diskusi k jednomu z článků Petra Jedličky?
No nevím nevím, jestli je Putin takový břídil, jak se domnívá Jiří Hlavenka. Okupací Krymu si zajistil, že Ukrajina nikdy v NATO nebude, protože kritérium shody všech na novém členu není samozřejmě jediné. Do NATO - z dobrých důvodů - nikdy nebude vpuštěn stát, který nemá vyřešené vztahy se svými sousedy.
(to referendum pod mezinárodní kontrolou, kterou podle Hlavenky mělo Rusko vyvolat na části území cizího státu, s cílem jeho odtržení, to je asi nějaký pokus o vtip)
V současnosti už se Putin, dle mého, po dlouhých letecech na vrcholu moci domnívá, že má právo rozhodovat o osudech států ve sféře ruského vlivu. A že by to jiné impéria měla uznat. To se mocným stává...
Představme si, že se ráno probudíme a bude jasno: Ruská vojska započala útok. Co si zde přečteme? Bude sypání si popela na hlavu? Nedojde spíš na nějaké putinovské argumenty?
Mně totiž není jasné, z čeho řada zdejších příspěvků vychází. Je neopodstatněné (nebo nehorázné?) podezřívat Rusko z přípravy útoku? Nebo je to naopak, Rusko nemůže jinak než si takhle zabezpečit své zájmy? Řekněte!
Zajímavé je, že se (nejen zde) neobjevuje konstatování naprosté nepřípustnosti už samotné drsné hrozby a nátlaku. Že se obavy nepovažují za důvodné již pro zkušenosti z roku 2014. Že se nedoceňují informace získané zpravodajci USA. Že nedochází ke srovnávání útoku na pohraničí ČSR po 20 letech samostatnosti s tímtéž v případě Ukrajiny po letech dvaadvaceti, s připodotknutím starého pokračování historie.
Proč tu nezní kritika, že se demokratický svět nedrží poučení, které jej přišlo extrémně draho? Proč se nikde nedemonstruje? Proč mlčí celebrity? Proč nevím o karikaturách (jindy vehementně obhajovaných)? Je to tím, že nic není ve vzduchu? Nebo spíš tím, že se bojíme (ať už zneužití záminky, nebo o sebe)? Nebo jsme prostě Putinversteher? Či v "dubisku" vidíme jedni něco kýženě levicového a druzí zase pravicového?
Nevím, podobně jako vy, vážení diskutující, zda k vojenskému řešení ruské vedení přistoupí, nebo nikoli. Jsem však přesvědčen, že se i Rusko dnes velmi usiluje o to, aby nenarazilo na mocný odpor. Pokud bude mít zato, že Západ, natož "svět", nedokážou jít ve své reakci dost daleko, a že Ukrajina (jistě "prošpiclovaná" a s pátou kolonou) nebude útoku čelit s maximálním odhodláním (i k tvrdé odvetě na ruském území), pak není důvod k optimismu. (Pokud tedy existuje shoda, že žádoucí je mír.)
Pane Václavů, jak už jsem Vám napsal (s určitým opožděním, které jsem pak vysvětlil), ty pozvánky na adresu Ruska o přidružení se k obranné alianci NATO byly čistě politické výroky čelních západních představitelů, učiněné po rozpadu Sovětského svazu. Abych já Vám teď po třiceti letech vyhledával, kdy který západní státník tehdy co řekl - to byste po mně žádal přece jenom poněkud příliš mnoho. Jak už jsem napsal, tento program vedoucí k připojení zmínil nedávno i sám Putin; bohužel už si nevzpomenu jestli přitom také uvedl, proč Rusko tehdy oné nabídky nevyužilo.
--------------------------
Pan Morbicer: ano, v daném smyslu byly kritiky J. Havlenky na Putinovy přece jenom příliš přetažené, Putin je v zásadě velice schopný (a všeho schopný) politický aktér, ale v daném případě se podle všeho přece jenom přepočítal.
Velice nápadně to ostatně připomíná případ Hitlera: ten si po svých prvotních agresích (Rakousko, Československo) už natolik uvykl tomu, že mu Západ ve všem ustupuje, že byl pak naprosto šokován tím, když mu po jeho útoku na Polsko Anglie a Francie vyhlásily válku. S něčím takovým už vůbec nepočítal, byl pevně přesvědčen že ony ustoupí jako vždycky. A přesně toto se děje s Putinem: i on považoval Západ za politicky slabý, měkký a nejednotný; a teď najednou narazil na Západ spojený, rozhodný a neústupný. - Naštěstí se takto Západ projevil ještě dříve, nežli by Putin opravdu vojensky napadl celou Ukrajinu. Tím se ale Putin sám vmanévroval do slepé uličky, ze které pro něj není východu, aniž by tím ztratil tvář. Všechno teď záleží na tom, jestli se mezinárodní politice podaří mu přece jenom nabídnout nějakou alternativu ústupu bez příliš viditelné ostudy.
Pan Horák: pane Horáku, problém je v tom že Vy se snažíte argumentovat logicky. Ale jak jsem rozebral v paralelní diskusi https://denikreferendum.cz/clanek/33588-pred-dalsi-valkou-naukrajine v 11. února 2022 v 14.37, tady se vůbec nejedná o nějaké racionální argumenty, nýbrž o světonázorovou předpojatost určité části levicového tábora. A s takovouto ideologickou (a emoční) předpojatostí nic nezmůže žádná logika, to je dávno známá skutečnost.
V podstatě je to stejně marné namáhání jako pokoušet se fundamentalistickým antivaxerům logickou argumentací vysvětlit, že covid je opravdu smrtelná nemoc, a že vakcíny proti němu opravdu neobsahují mikročipy mající za cíl proměnit očkovanou osobu v zombieho bez vlastní vůle.
Pane Poláčku, ten Váš příspěvek jsem si přečetl až teď. Možná je to dobře, třeba bych se neodhodlal napsat, po velmi dlouhé době, vlastní...
Máte (také) tady výše pravdu, nechci však považovat každý případ za beznadějný. Snad zde lze oslovit i docela otevřené lidi, vč. autora článku.
Nemohu Vám odpověď na otázku, proč se nedemonstruje.
Ale proč bych nedemonstroval já?
Nevěřím tomu, že by Putin chtěl zaútočit na Ukrajinu. Stačí mu zmražený donbaský konflikt, který táhne Ukrajinu ke dnu (ekonomicky a do jisté míry také politicky). Konflikt, který nemůže Ukrajina bez Ruska vyřešit. Jistě, pokud by se naskytla vhodná příležitost zaokrouhlit separatistické republiky, je tu Mariupol a Charkov. Ale proč měnit jednou osvědčenou formuli, proruské separatistické území je prostě výhodnější než nákladná ruská okupace.
Demonstrace proti přítomnosti ruských vojsk na jejich svrchovaném území a v počtu, který by efektivní invazi mimo separatistické oblasti neumožňoval, Putina sice od ničeho neodradí, za to jsou voda na mlýn vnitroruské propagandy. Podobně jako evakuace amerických občanů z Ukrajiny.
Chceme Ukrajině pomoct, aby získala zpátky svá území (včetně očekávatelných excesů, ke kterým v občanských válkách dochází) a riskovat třetí světovou válku? Dobře.
Pokud toto riziko nechceme podstoupit -- já myslím, že je v Evropě málo lidí, kteří by chtěli --, pak nejúčinnější možnost evropské pomoci spočívá v rozvojové pomoci Ukrajině.
Pane Poláčku, díky za odpověď. I za tu předchozí, kterou jsem si dohledal až teď.
Myslím, že žádná oficiální nabídka Rusku, aby se stalo členem NATO ze strany USA nebo NATO, nikdy nepadla. Ale zkusím se na to podívat podrobněji a pak sem dám zprávu.
Ukrajina nemůže na znovuzískání území, jež ztratila přičiněním svého mocného souseda, nyní vůbec pomýšlet. Západ jí v tomto směru aktuálně nikterak nepomáhá, kromě toho, že protiprávní akty nadále neuznává. Ztráta jeho iniciativy v této záležitosti je prvním zdarem hraní válečnou kartou v Moskvě. Za uznání statu quo Ukrajinou by možná byla ochotna svůj tlak zmírnit.
V Rusku hovoří o Ukrajině jako o "režimu v
Kyjevě", což trochu připomíná starou, dobře nám známou figuru o československé "kontrarevoluci". Pamatuji si, že po srpnu 1968 u nás mezi lidmi panovaly obavy, že budeme začleněni jako (16.) svazová republika (a rusifikováni). SSSR ovšem tehdy šlo, podobně jako nyní Rusku o "poskytnutí bratrské pomoci" a vládu, která zneškodní pokusy "kontrarevolucionářů", resp. "fašistů". Kýžený výsledek si snad dokážeme (i po běloruské zkušenosti) celkem dobře představit.
Ruský problém tkví v tom, že Ukrajina je v porovnání s ČSSR daleko větší a její odpoutání pokročilo ve změněném světě o dost dále.
Co se týče demonstrací za mír, nevidím je jako nerozumné.
Pane Václavů, napsal jsem sám, že do NATO se žádné "oficiální pozvánky" zásadně nedávají. To o čem jsem mluvil byly čistě politické výroky západních představitelů; jednalo se o pozvání k účasti v přípravných programech vedoucích ke vstupu do NATO, něco podobného jako bylo svého času "Partnerství pro mír", kterým prošlo i tehdejší Československo.
Ale kdyby Rusko tehdy na tyto pozvánky pozitivně reagovalo, a kdyby se nepostavilo do politické opozice vůči Západu, mohlo být dnes samo členem NATO.
Dobrá, pane Poláčku, už tedy neřešme, co jste napsal nebo nenapsal, ale zaměřme se na to, jaká byla realita podle dostupných zdrojů. Já mám k tomu stažené info už asi ze 20ti zdrojů v angličtině a bude mi chvíli trvat, než se tím ve volném čase proberu. Dám si na tom záležet s tím, že příště budu opatrnější ve svých vstupech do diskusí, ze kterých mi mohou vyplynout časově náročné "domácí úkoly". :-)
Ukrajina nemohla pomýšlet na získání ztracených území od od doby, kdy je ztratila. A Západ ji v tom bez rizika velké války nemohl a nemůže pomoci -- tedy jinak než diplomacií a sankcemi, což činí.
Separatistické armády s hlubokým týlem v Rusku, s ruskými "dobrovolníky" a s rukojmím civilního obyvatelstva (a pouze tvrzení o jeho ukrajinské identitě legitimuje nasazení ukrajinských zbraní) prostě vydrží tak dlouho, jak bude Putin chtít. Bez ohledu na vycvičenost a modernost výzbroje ukrajinské armády.
Myslím, že poměr Ruska a Ukrajiny není až tak vzdálený poměru Česka a Slovenska. V obou případech je přítomna vzájemná blízkost v mnoha ohledech, včetně jazyka, pozdější národní uvědomění v menší ze zemí, soužití ve společném státním útvaru s dominantním vlivem silnější z obou jeho (hlavních) částí, někdy s problémy, zostřenými za světové války.
Vztahy dvojic zemí, jako jsou zmíněné, lze snadno pokazit. Příklad ČR a SR však ukazuje, že to nevyhnutelné rozhodně není. Došlo-li k rozdělení, vzájemný respekt a tolerance, především ovšem silnějšího vůči slabšímu, jsou nutné. Rusko mělo k Ukrajině přistupovat z pozice rovného, nikoli povýšeně a se snahou oktrojovat. Místo spřádání plánu na zábor Krymu a osnování války na Donbase mělo být k sousední zemi velkorysejší a nezištnější než Západ. Mělo bez ohledu na tamní změny vlád poctivě budovat vztahy vzájemné důvěry.
Postupovalo-li Rusko jinak, pak dílem pro tendenci Rusů vnímat se jako výjimečný, „panský" národ (svědčí o tom třeba separace ruskojazyčných enkláv v řadě republik, vzniklých po rozpadu SSSR). Souvisejícím důvodem bylo, že se Rusko čím dále více chovalo, jako by bylo v ohrožení, v nové studené válce. Byl to jednak prostředek k upevnění moci nové autoritativní garnitury s Putinem v čele, jednak způsob jak obnovit velmocenské postavení Moskvy. „Měkkou silou“ Rusko nedisponovalo. Vznikl uzel vpravdě gordický. A Alexandra nebylo.
Takhle tedy Rusko upadlo znovu do tenat svého stále živého imperialismu, jehož největší výboj procházel světem pod praporem socialismu. Dnes ovšem již o socialismus nejde, nové, „horní“ Rusko ho utratilo rádo. Sázka na ideu slovanství k hmatatelnému úspěchu nevedla. Nový instrument tedy představuje nepřetržité atakování demokratického, liberálního a pluralitního Západu, jemuž jsou skutečně vlastní lecjaké nedostatky, ale vůči starému nacionálnímu, výlučně zájmovému pojetí světa („rozděl a panuj“), vytváří ostrovy pozitivní deviace (a pro současné Rusko nebezpečné radiace).
„Měkkou silou“ Rusko nedisponovalo - pane Horáku, to je naprosto výstižné konstatování. Právě někde tady leží samotné jádro problému.
Totiž: Rusko nedisponuje prakticky naprosto a vůbec ničím, co by ho mohlo činit nějakým způsobem atraktivním - s výjimkou čiré (vojenské) moci.
Připomeňme si, z čeho celý konflikt Rusko - Ukrajina vlastně vznikl. Ukrajina se - po dlouhém váhání - rozhodla přiklonit se k Západu. Proč? Především z důvodů čistě ekonomických. Ano, Rusko mohlo nabízet (zlevněné) suroviny, především ropu. Ale v oblasti technologické (která je pro moderní ekonomiku klíčová) Rusko nemohlo nabídnout naprosto nic. Rusko je i tři desetiletí po rozpadu Sovětského svazu stále ještě zaostávající ekonomikou, bez jakýchkoli progresivních impulsů. - Může si někdo vzpomenout, že by koupil nějaký vyspělý průmyslový výrobek "Made in Russia"?... (Útočné pušky Kalašnikov vyjímaje.)
Ukrajina svého času pochopila, že má-li mít reálnou možnost nastoupit cestu k modernitě, především technologické, ale i obecně společenské, pak se musí nevyhnutelně přiklonit k Západu. Ovšem Rusko - stále setrvávající ve své imperiální izolovanosti a zatuchlosti - tento krok Ukrajiny pocítilo jako urážku, jako ztrátu vlastního vlivu. A reagovalo pak tím jediným způsobem, který je mu vlastní, a ve kterém má stále ještě co "nabídnout": totiž hrubou silou, agresí a nátlakem.
V určitém smyslu tedy vývoj událostí byl předznamenán už předem, odpovídal plně logice výchozího stavu. Ne že by ta či ona konkrétní událost nemohla proběhnout jinak (to už spadá do sféry nahodilosti fenoménů); ale v zásadě byl reálný vývoj skutečně ten zcela nejpřirozenější. A je nutno si být vědom toho: dokud samo Rusko nenastoupí cestu skutečné modernizace (a v současné době pro to nic nehovoří), pak tento stav zůstane i nadále zachován, a Rusko se i nadále bude spoléhat jenom na hrubou sílu.
Přestože mě dost formovala intervence z roku 1968 a její důsledky, trvalou zhrzenost jsem vůči Rusku neutrpěl. Naopak, mám zájem o ruskou kulturu a s Rusy jsem mnohokrát, při každé příležitosti, pohovořil. (Mladí dávají, i u nás, před vlastním jazykem přednost angličtině, podobně jako Němci.)
Pro snahu Ruska mít něco jako svůj Commonwealth, mi pochopení neschází. Když navíc jde o kompaktní území, s kusem společné historie, má něco takového svou logiku.
Problémem ovšem je zmíněný nedostatek "měkké síly" současného Ruska. Ta však nespočívá zdaleka jen v nedostatečné produkční vyspělosti, nýbrž rovněž a možná především v oblasti hodnotové. A zde Rusko nemá svým sousedům, minimálně evropským, už vůbec co atraktivního nabídnout. Zatímco Rusové dostali k miléniu v (v každém ohledu) mocichtivém Putinovi slibný a okázalý dar danajský, lidé v sousedních zemích si řekli o dar sice nakonec celkem všední, ale přece jen jim užitečnější: o podíl na normálním evropském životě se vším všudy.
Vedle dostatečné "měkké síly" je k fungování ruského Commonwealthu třeba hodně jiné reflexe a vstřícnosti, zkrátka jednotící osobnosti podobné spíše Alžbětě II. než Putinovi. (Doufejme však, že existující SNS, ač v praxi spolek „nás, co nechceme demokracii“, přece jen nějaké potřebné vzkazy Putinovi nyní doručovat nezapomíná.)
Při hledání informací ohledně hypotetického vstupu Ruska do NATO občas nacházím trefné názory a postřehy, které, myslím, stojí za sdílení...
"The advocates of enlargement claim that it is not directed against Russia. This proposition mixes cant with muddled thinking. The east Europeans want to join Nato not in order to “address new security challenges,” but because they fear Russia. The Russians know this."
"Zastánci rozšiřování NATO tvrdí, že není namířené proti Rusku. Tato teze je směsí frazérství a pomatenosti. Východoevropané se nechtějí připojit k NATO aby řešili "nové bezpečnostní výzvy", ale protože se bojí Ruska. Rusové to vědí."
Zdoj: Rodric Braithwaite: Bringing Russia in June 20, 1997
https://www.prospectmagazine.co.uk/magazine/bringingrussiain
Jsem zvědav, jestli pan Kolařík zařadí autora do svého seznamu "kremlobotů"...
Autor ale také říká, pane Kolaříku, že "zastánci rozšiřování NATO tvrdí, že není namířené proti Rusku" , což je podle něj směsí frazérství a pomatenosti. Článek je téměř čtvrt století starý, ale podobné chlácholení Ruska se v "západním narativu" ozývá z oficiálních míst dodnes. Pokud vy s tímto hodnocením souhlasíte, tak mě to docela mile překvapuje...
Že je celý svět v napětí jsem si všiml. Zatím jsem ale osobně neučinil žádná opatření...
Že dnes Západ netvrdí, že se Rusko nemusí bát rozšiřování NATO na východ? Pane Kolaříku, že vy mě chcete pozlobit, abych musel ztrácet čas vyhledáváním nějakých citací...
Jen tak mimochodem... Ten "kdosi" autor článku, Sir Rodric Quentin Braithwaite byl mj. britským velvyslancem v Moskvě v letech 1988 - 1992. Je také autorem několika politologických knih a nositelem Řádu svatého Michala a svatého Jiří (nejvyššího stupně - GCMG).
Pane Václavů, když se meziválečné Československo snažilo mezinárodními smlouvami zajistit svou bezpečnost, bylo naprosto zřejmé, že účelem těchto snah byla obrana PŘED případnou expanzí Německa. Pro to ještě ale tyto smlouvy o vzájemné pomoci nebyly zaměřeny PROTI Německu.
Pane Václavů, Vy (a Vámi citovaný autor) naprosto převracíte stav věcí. To že se proti někomu bráním, to ještě nijak neznamená že proti němu útočím, že ho ohrožuji. Nebo jste opravdu ochoten tvrdit, že některý stát NATO (respektive NATO jako celek) má v úmyslu provést nějakou teritoriální agresi proti současnému Rusku?!...
Jediným důvodem současného "rozšiřování NATO na východ" je obrana před hrozící agresí ze strany Ruska, nic jiného. Pokud před touto hrozbou stále zavíráte oči, pak to jenom vypovídá o Vašich ideových pozicích, ale tím se nic nezmění na reálném stavu věcí.
Ne, pane Kolaříku, to nejsou Ruská vyznamenání. Jak jste na to přišel?
The Most Distinguished Order of Saint Michael and Saint George is a British order of chivalry founded on 28 April 1818 by George, Prince Regent, later King George IV,[1][2] while he was acting as regent for his father, King George III.
https://en.wikipedia.org/wiki/Order_of_St_Michael_and_St_George
Je to možné, pane Kolaříku. Dostupné zdroje se o tom ale nezmiňují, takže bychom se utápěli v dohadech...
Pane Poláčku, ani já si nemyslím, že by NATO (nebo některý z jeho států - z nichž by zřejmě přicházely v úvahu pouze USA) by v této historické situaci mohlo nebo chtělo vážně pomýšlet na vojenský útok na Rusko. Přesto ale Rusko má racionální důvody k obavám z přibližování vojenských sil NATO k jeho hranicím. Vám to zřejmě připadá jako paradox, mě ne. Teď bych to ale nechtěl otevírat jako další diskusní téma, když už máme jedno otevřené (Rusko jako člen NATO). Co se toho týče, tak v této chvíli bych zatím měl takovou, řekněme, "historickou perličku" - že to byl totiž SSSR, který v r. 1954 oficiálně požádal o přijetí do NATO a byl odmítnut.
https://www.theguardian.com/world/2001/jun/17/russia.iantraynor
Jenomže, pane Kolaříku, jak se ukazuje i v této diskusi, tak právě neznalost nebo přehlížení širšího historického kontextu může vést k úvahám a názorům, které jsou zcela odtržené od reality...
Díky, pane Kolaříku. Na první pohled to sice vypadá dost tendenčně, ale kouknu se na to. Ty dokumentární záběry jistě stojí za vidění...
Je vždy osvěžující, když se "na vlnách" veřejnoprávního rozhlasu ozve hlas rozumu... V daném případě je výsledný efekt ještě podtržen tím, že tady současně - jakoby v kontrapunktu - z druhé strany zaznívá hlas ryzí hlouposti a ideologické zabedněnosti...
Dík jim, neboť rozum nemá právní subjektivitu a proto nemůže nikoho žalovat za to, koho ten dotyčný vydává za jeho hlas.
Jinak mám dojem, že ty křesťanské kořeny naší civilizace občas chápeme dost pokrouceně. *
Ono se v Bibli praví "Blahoslaveni chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské." Odvodit z toho aktuální český přístup k veřejné sféře: "Blahoslaveni chudí v duchu, neboť jejich je převážně vysílací čas massmedií," to už je přece trochu násilné, byť se zdá, že některá média, ty veřejnoprávní nevyjímaje, to považují za základ své redakční politiky.
* I když ony kořeny pokroucené bývají, proto se v nich občas může skrývat ledasjaká havěť, kterou si pak mnozí pletou s kořeny samotnými -- Např. Petr Drulák si opakovaně plete havěť, které prolezla kořeny socialismu s těmi kořeny).
Pane Václavů, Petr Drulák je (pseudo)levičácký reakcionář, jeho "hlas rozumu" ve smyslu ruské propagandy není nijak překvapivý.
Jeho tvrzení, že Ukrajina "nemá právo vstoupit do NATO", je prostě drzostí; je to otevřeným popřením práva svobodného státu rozhodovat si sám o své budoucnosti a svých zahraničněpolitických vztazích a svazcích.
Ostatně jestliže Drulák argumentuje "zvláštním postavením Finska" vůči Sovětskému svazu, pak opakuji ještě jednou, že právě v důsledku agresivního chování současného Ruska ve finské veřejnosti nyní poprvé počet zastánců vstupu do NATO převýšil počet odpůrců tohoto kroku!
Co kdyby se tedy Finsko jednoho dne doopravdy rozhodlo do NATO vstoupit - prohlásí pak Drulák, že Finsko "nemá právo vstoupit do NATO"?!...
Ano, právě proto jsem místo běžné citace: Blahoslaveni chudí duchem" (mimochodem doslovný překlad "Beati pauperes spiritu...") volil ten moudrý český překlad "Blahoslaveni chudí v duchu..."
Je fajn, když člověku mateřský jazyk nabídne takové rozlišení, Luther to neuměl ... :-)
Pane Poláčku, to že Ukrajina má právo rozhodovat si sama o své budoucnosti a svých zahraničněpolitických vztazích a svazcích, přece ještě neznamená, že má nárok vstoupit do kteréhokoliv mezinárodního svazku se jí zachce.
Z Drulákova výroku:
"Ukrajina má rozhodně právo na sebeurčení, ale rozhodně nemá právo na vstup do na vstup do NATO. To by musela být přizvána a to by se musely všechny členské státy jednotně rozhodnout, že ukrajinské členství v NATO představuje přínos pro jejich vlastní bezpečnost."
jasně vyplývá, že formulace "nemá právo" je tady míněna ve smyslu "nemá nárokové právo", což zcela odpovídá realitě, protože, jak přece sám dobře víte, přijetí do NATO není nárokovým právem pro žádný stát na světě.
Ano, a proto Rusko dělá, to co dělá: Snaží se členské státy NATO od takového jednotného rozhodnutí odradit. Jak je to prosté, milý Watsone... Podotýkám, že to nehodnotím, jenom konstatuji.
Když shrnu výroky z Vašich diskusních příspěvků:
a) Nedomníváte, že by jednání NATO s Ukrajino v dohledné době hrozilo a víte, že by to nebylo možné bez zásadní změny ustanovující smlouvy. O nemožnosti očekávatelného veta ze strany některých členských států ani nemluvě.
b) Proto Rusko dělá, to co dělá, aby shoda nad případným (podle a) nemožným) přijetím Ukrajiny do NATO nenastala.
Obávám se, že pokud střízlivě hodnotím politiku Ruska v posledních měsících, pak dělá vše proto, aby učinila nějakou pevnější formu spolupráce Ukrajiny a NATO představitelnou.
Nutí západní politiky, aby bezdůvodně ustoupili Rusku, byt jen nesmyslnými sliby -- Proč by měli? Rusko na invazi ohrožující celou Ukrajinu nemá prostředky (pokud by nepoužilo jaderné zbraně) a okupace větší části Ukrajiny by byla dost tvrdá zátěž pro ruské veřejné finance. A jestli si Putin urve další kousek ukrajinského území, dejme tomu charkovskou oblast? Fajn, Biden bude mít laciného představitele říše zla pro stabilizaci své vnitropolitické situace a evropské státy NATO budou povolnější stran výdajů na zbrojení. Včetně dovyzbrojení a výcviku ukrajinské armády.
Vlastně win-win strategie, pokud tedy pomineme Ukrajince.
Trik je v tom, že zastrašovat můžete výrazně slabšího protivníka anebo protivníka, který není ochoten nést katastrofické následky vítězství. Jenomže NATO je ekonomicky, lidsky a vojensky nepoměrně silnější než Rusko a má na Ukrajině podstatně menší zájem, než Rusko. To, že by Putin rozšířil svoji moc o dva, tři miliony obyvatel (mimochodem by to kompenzovalo nanejvýš asi tak pět let současného vymírání Ruska) okupací nějakého dalšího území na východě Ukrajiny se většiny zemí NATO (s výjimkou zvýšeného pocitu ohrožení pobaltských republik) dotýká míň než by se Ruska dotklo těch pár tisíc padlých vojáků ve válce.
Jinými slovy, kdyby chtěl Putin svoji eskalací situace dosáhnout jiných než vnitropolitických výsledků (odvrácení pozornosti od neutěšené ekonomické a sociální situace), pak by se choval pozoruhodně hloupě. A z hlouposti ho nepodezírám.
Pane Profante, jistě máte pravdu v tom, že NATO je vojensky silnější než Rusko a že státy NATO (spíše než NATO jako takové) jsou ve svém souhrnu, ale mnohé i jednotlivě ekonomicky silnější než Rusko. Ve vašem závěru, který z těchto skutečností vyvozujete ale opomíjíte jednu dost podstatnou věc: I to vojensky a ekonomicky slabší Rusko má stále ještě vojenský potenciál dostatečný k tomu, aby při případném vojenském konfliktu s NATO "zajistilo" těžké zdecimování (pokud ne přímo likvidaci) světové populace, tedy lidstva jako celku. A pokud se Rusko ze strany NATO setkává se snahou narušit tuto paritu možnosti vzájemného zničení - čehož příkladem jsou právě aktivity NATO směřující k přiblížení vojenských sil NATO k Ruským hranicím, ať už přijímáním států sousedících s Ruskem za členy nebo jen navazováním vojenské spolupráce na různých úrovních, tak prostě Západ musí počítat s tím, že Rusko bude hrát i s touto kartou.
P.s.
Nebo možná jen blufovat (s důrazem na slovo "možná").
Ano, s tím,že Putin bude hrát tuto kartu se musí počítat. A na blufování, zvláště špatné, nelze odpovídat jinak, než vyrovnáním sázky. Jen se mi nechce považovat Putina za tak špatného hráče, jak to naznačujete Vy.
Funguje něco jiného: Opakujete dokolečka žvást Putinovy propagandy o tom, jak se přibližují základny NATO k ruským hranicím (tedy u Vás k „Ruským hranicím“, protože v Rusku vše bolšoje).
To není od přijetí posledních zemí střední a východní Evropy do NATO pravda a v posledním desetiletí se děje pravý opak. Takže buď řekněte otevřeně -- chci, aby Česká, Slovenská, Polská, Maďarská, Bulharská, Rumunská, Lotyšská, Estonská a Litevská republika vystoupily z NATO, protože to považuji za nezbytné k tomu, aby se respektovaly oprávněné bezpečnostní zájmy Ruské federace nebo neopakujte Putinovu lež.
Pane Nusharte, ve vašem posledním příspěvku už tedy připouštíte, že "Ano, s tím,že Putin bude hrát tuto kartu se musí počítat" (přičemž tou kartou, jak z kontextu vyplývá, je myšlena možnost globálního jaderného konfliktu s kataklyzmatickými následky). Už si tedy zřejmě uvědomujete, že i relativně slabší Rusko má druhé straně čím reálně hrozit a že druhá strana s tím musí počítat. To je od minula, kdy jste tento aspekt reality buďto vůbec nevnímal, nebo jste o něm prostě "taktně pomlčel", potěšitelný pokrok.
Pokud jde o rozšiřování NATO, tak prostě můžete nazývat realitu jak chcete (třeba "žvást Putinovy propagandy") ale ona - potvora, navzdory vašim zbožným přáním, zůstane stále jen realitou. I kdybyste to stále dokolečka opakoval.
Kdo se podívá na mapu Evropy s vyznačenými státy NATO před sjednocením Německa a porovná to se současnou situací (a nemá v hlavě "hardwarově" ("na tvrdo") nastavené filtry pro odfiltrování některých aspektů reality), tomu musí být jasné, že Rusko má z takového historického vývoje odůvodněné (relevantní, opodstatněné) obavy. (Schválně se vyhýbám termínu "oprávněné", který by se dal v jistém smyslu také použít, ale mohl by vás svádět k mylným výkladům.) Pokud by se něco podobného dělo na druhé straně, tedy někde poblíž hranic USA, tak už by asi bylo zaděláno na několik dalších "karibských krizí".
K vašemu sdělení:
"To není od přijetí posledních zemí střední a východní Evropy do NATO pravda a v posledním desetiletí se děje pravý opak."
bych chtěl poznamenat, že zatím poslední evropská země Severní Makedonie vstoupila do NATO 27. března 2020. Předtím to byla Černá Hora (5. června 2017). Takže by mě opravdu zajímalo, co myslíte tím "pravým opakem". Že by to snad bylo neslavné vyklizení pozic NATO z Afghánistánu...?
Pokud mi, pane Profante, vkládáte do úst (resp.do klávesnice), výrok o přibližování "základen" NATO k Rusku, tak bych vás chtěl upozornit, že jediný, kdo tento termín v této diskusi doposud použil, jste byl vy. Já jsem se zmiňoval o přibližování vojenských sil NATO. Zaměňovat tyto dva pojmy, které rozhodně nejsou ekvivalentní, je, řekl bych, poněkud větším "přešlapem" než nechtěná záměna malého písmena za velké...
... nebo obráceně. (-:
Pro doplnění historického kontextu:
a) Ani jedna z těch posledních zemí NATO, které jste jmenoval nepřiblížila nijak prostorově NATO Rusku. Poslední přiblížení proběhlo přijetím pobaltských republik, Polska, České a Slovenské republiky, Maďarska, Rumunska a Bulharska.
b) Ano, našla se depeše, ve které byla, když si ji přečteme řeč o tom, že konference 4+2 nepovažuje rozšiřování NATO do východní Evropy za dobrý nápad. Depeše vznikla v roce 1989 a Ruská federace tehdy jako suverénní stát neexistovala. Sovětský svaz, jak je z depeše jasné nedostal -- nejméně v době jejího vzniku-- žádný slib, že k rozšiřování NATO nedojde, to by v diplomatické řeči znělo poněkud jinak. A mimo to se rozpadl a Ukrajina je jeho nástupnický stát právě tak jako Rusko. A 6+2 neexistuje.
c) Ano, jde samozřejmě o Afghanistán a Irák.
d) Ano , omlouvám se, nepsal jste o základnách, ale o "vojenských silách NATO". Jenomže on v tom v tomto případě není žádný rozdíl, protože až do Putinovy provokace na východ od hranic členských států NATO směrem k Rusku (a na severovýchod, abychom zahrnuli také Turecko) od roku 2014 (ruská okupace ukrajinského Krymu) do roku 2022 prostě žádné vojenské síly NATO nebyly.
Takže pořád totéž -- řeči o vojenských silách obkličujících Rusko jsou žvást Putinovy propagandy a nezbývá než doufat, že proto nebudou umírat na východě Ukrajiny velká množství lidí (když už tam pro stejný žvást žije velké množství civilistů v napůl frontových podmínkách).
Takže, pane Nusharte, pokud už nějaký stát nebo státy NATO přímo sousedí s Ruskem, tak už nemůže dojít k žádnému dalšímu "prostorovému přibližování" vojenských sil NATO k Rusku, protož to prostě už víc nejde a Rusko tedy může být v klidu...? To myslíte opravdu vážně?
Omlouvám se zá záměnu jména vám pane Profante i panu Nushartovi.
Ale tak aspoň v té jedné podstatné věci se shodneme - předpokládám - všichni účastníci této diskuse, že totiž doufáme v "nevojenské" řešení této krize a v uklidnění situace, ať už jsou její příčiny jakékoliv a jakkoliv tomu v současnosti přicházející zprávy bohužel nenasvědčují...
A úplně na závěr, z mé strany, ještě jedna velmi přehledná mapa rozšiřování NATO v Evropě:
Rusko, jež má cca polovinu obyvatel území bývalého SSSR, získalo po rozpadu federace také nemalé bonusy. Když pomineme výlučné převzetí jaderného arzenálu (a konto čehož se k něčemu zavázalo...), bylo to především postavení stálého člena RB OSN.
Abych se přiznal, více mě zajímá víc klid než klid Ruska klid Lotyšska a Estonska, tedy jediných dvou zemí NATO, které sousedí s Ruskem. s ohledem na fakt, že s jedinou výjimkou pouze v těch zemích bývalého Sovětského svazu, které se staly součástí NATO, neproběhla po rozpadu toho prohnilého impéria občanská válka, která skončila buď dosazením na věky vládnoucího gubernátora z milosti Moskvy (který ovšem musí občas své poddané umravňovat střelbou a půjčovat si na to jako onehdy v Kazachstánu ruské vojenské síly) anebo rozdělením země a zmraženým konfliktem.
A mohu Vám zároveň říct, že bych určitě nebyl jako Čech v klidu, kdyby teď mělo s ohledem na klid Putnových podruhů dojít na obětování současného ukrajinského režimu a vytvoření sanitárního kordónu podle domnělých bezpečnostních nároků ruských stratégů -- tedy vystoupeních všech evropských zemí, které dílem okupoval a dílem jen ovládal Sovětský svaz z NATO.
Troch jsem -- spolu s panem Horákem -- ironizoval idealistické návrhy Martina Plevy, ale mýlil jsme se. Měli bychom umět jasně říct, co musí udělat Rusko, aby mohly být v klidu moci mnohem větší než ono, totiž Severoatlantické společenství a Evropská unie -- a to se dost překrývá s těmi Plevovými návrhy, pokud pomineme jejich eurocentristickou perspektivu. Teprve pak jde vyjednávat o dlouhodobě udržitelném kompromisu.
Podíval jsem se - u dané příležitosti nově nalezeného dokumentu - ještě jednou na celou záležitost kolem těchto (údajných) slibů nerozšiřovat NATO směrem na východ. Nalezl jsem jeden velmi seriózně zpracovaný dokument, vypracovaný Vědeckou službou německého parlamentu: https://www.bundestag.de/resource/blob/416610/331cde1a675291e8aca94f5aebac50aa/wd-2-031-16-pdf-data.pdf
Tento dokument je sice už z roku 2016; nicméně zpracovává celou záležitost velmi komplexně a důsledně; a jak se ukazuje, ani tento nově nalezený dokument ve věci samé zřejmě nesděluje nic zásadně nového.
Napřed úvodem: tehdejší jednání byla samozřejmě velmi složitá, probíhalo mnoho multilaterálních i bilaterálních rozhovorů; v důsledku toho i samotní přímí účastníci pak dávali i velmi rozporná vyjádření, co se vlastně jednalo, respektive co se slibovalo. (Nakonec i sám Gorbačov jednou prohlásil, že takové záruky Sovětskému svazu dány byly; jindy ale jejich poskytnutí v rozhovoru pro německou televizi výslovně označil za "mýtus".)
Jisté je jedno: nebyly (jak jasně dokládá rozbor Vědecké služby německého parlamentu) sovětské straně poskytnuty naprosto žádné sliby, které by měly závaznost z hlediska mezinárodního práva - a to ať písemnou (to už vůbec), ale ani ústní formou.
Je skutečností že v předpolí či v průběhu jednání byly jednotlivými západními politiky vůči sovětské straně vyslány určité signály, že by se NATO východním směrem opravdu dále nerozšiřovalo; ovšem především prezident USA Bush se postavil naprosto jasně proti.
Závěrem je tedy možno konstatovat: ano, ruská/sovětská strana má ze své strany určité důvody pro stížnosti, že jí Západ učinil určité přísliby, které pak nebyly dodrženy; ovšem na straně druhé za prvé jak řečeno tyto původně učiněné přísliby pak žádným způsobem nenalezly cestu do konečné smlouvy - a jak zdůrazňuje zpráva německého Bundestagu, sovětské straně už tehdy muselo být jasné, že se jedná pouze o čistě politické výroky bez právní závaznosti.
Rozhodující pasáž je v závěru onoho dokumentu (strojový překlad):
"Souhrnně lze říci, že v rané fázi jednání o německé jednotě v rámci vyjednávací diplomacie zazněla prohlášení která mohla vzbuzovat naději na možnou ochotu ze strany NATO zdržet se expanze na východ. Z hlediska mezinárodního práva se tato prohlášení rozvinula po vstupu v platnost dohody dva plus čtyři ze dne 15. března 1991 však nemá závazný účinek.
V té době by sovětské vedení mělo – o tom jsou v politologii dalekosáhlé
Konsenzus – již musí být jasné, že dotyčná prohlášení nepředstavují podle mezinárodního práva závazný závazek vzdát se expanze NATO na východ, zejména proto, že tato nebyla zachována v průběhu rozhovorů dva plus čtyři
a nebyl výslovně opakován klíčovými západními politiky po sjednocení Německa. 18 Spíše zdůrazňovali různí západní nejvyšší politici
svými prohlášeními v podstatě jen to, že při rozšiřování aliance musí být brány v úvahu ruské bezpečnostní zájmy. NATO to nevidělo omezeno různými fázemi své expanze na východ, mimo jiné proto, že vždy zvalo Rusko ke spolupráci a využívalo různých formátů spolupráce (např.
Společná Stálá rada NATO-Rusko) rozvíjela a dále rozvíjela."
K celé věci je ale nutno připojit ještě poukaz na jednu okolnost, která je - především ze strany advokátů ruských pozic - víceméně zcela přehlížena: pokud totiž západní diplomaté sovětské straně naznačovali ochotu Západu nerozšiřovat vojenské struktury NATO dále na východ, pak se tak dělo vůči tehdejšímu reformnímu Sovětskému svazu, o kterém se dalo právem předpokládat že se nachází na nejlepší cestě ke standardním demokratickým formám jednání, jak v politice vnitřní, tak i v politice zahraniční. A nemohli tehdy tušit že Rusko poté zmutuje k autoritativnímu režimu s agresivně-expanzivními choutkami a přímými výboji proti svým sousedům.
P.S. Pane Václavů, tady je i údaj o tom tématu o kterém jsme vedli diskusi: zda svého času Rusko bylo přizván k účasti v NATO. Jak jsem už sám napsal, nejednalo se o přímou pozvánku; ale jednalo se o nabídku k účasti na přípravných programech (jako bylo "Partnerství pro mír"); respektive nabídky k účasti Ruska ve společných strukturách evropské bezpečnosti.
Pane Profante,
to už je z vaší strany zase taková "meditativní lyrika". Pro tuto úroveň dialogu já bohužel nemám disopozice...
Pane Poláčku,
s mnohým, co ve svém posledním příspěvku píšete, mohu víceméně souhlasit. Pracuji na odpovědi...
K celé této záležitosti kolem "nesplnění slibů ohledně nerozšiřování NATO" je nutno připojit ještě jednu poznámku: v prvních letech západní státy se vůči případnému rozšiřování NATO skutečně stavěly velmi neochotně. Byly to naopak samy středo- a východoevropské státy, které se přijetí do NATO usilovně domáhaly. Ale například Československo bylo tehdy napřed víceméně "odbyto" jenom přijetím do programu "Partnerství pro mír". Byla to až změna mezinárodní situace, především přiostřování konfliktů s Ruskem, které západní politiky přiměly ke změně názoru.
Mimochodem: velmi kompetentní komentář k celé záležitosti rozšíření NATO směrem na východ (včetně zhodnocení významu nově nalezeného dokumentu) je možno shlédnout zde: https://www.forum24.cz/zaruka-nerozsirovani-nato-je-mytus-archivni-dokument-ze-spiegelu-ukazuje-jen-nazor-nemeckeho-ministra-zahranici/
Komentář toho amerikanisty se víceméně plně shoduje s tím, co jsem k dané věci doposud napsal i já: tehdejší jednání byla velmi složitá až nepřehledná, leckteří vyjednavači Západu pronesli vůči sovětské straně výroky, které v žádném případě nebyly oficiální linií celé západní aliance. Ruská strana má sice k dispozici určité momenty o které může opírat svá tvrzení že Západ v dané záležitosti "nesplnil své sliby"; ale skutečnost je taková, že OFICIÁLNÍ cestou žádné takové sliby ze strany aliance NATO vůči sovětské/ruské straně nikdy nebyly učiněny.
Pane Poláčku,
myslím, že co se týče údajného závazku NATO nerozšiřovat se na východ od Německa, dá se celá věc shrnout do jednoho stručného konstatování:
Sověti dostali sliby, nedostali však žádné písemné záruky.
(K tomu lze ještě poznamenat, že ty "primární sliby", podané zřejmě v euforii z té "úžasné možnosti" sjednocení Německa, byly, dost možná, myšleny docela upřímně. To také asi bylo mj.(!) důvodem počátečního chladného postoje NATO k projevovanému zájmu států bývalé Varšavské smlouvy o členství.)
Pokud by existovala nějaká písemná smlouva mezi Ruskem a NATO s tímto závazkem, tak by ovšem měla platit i po ukončení existence Sovětského Svazu a vzniku Ruské federace, protože Rusko je, pokud se nemýlím, jeho mezinárodně uznávaným nástupnickým státem.
Nic takového ale neexistuje, takže Rusko může nesplněné přísliby NATO využívat jen k propagandistickým účelům, což také pochopitelně s gustem činí...
K otázce (ne) přizvání Ruska ke vstupu do NATO
Abych se lépe zorientoval ve vývoji vztahů Sovětského svazu (později Ruska) s NATO, vypracoval jsem si chronologický přehled souvisejících událostí. Čerpal jsem z různých zdrojů, které jsou také tam také uvedeny. Mezi ty, v daném kontextu, nejzajímavější, patří zpráva z r.2020 o odtajněných spisech z prezidentské knihovny Billa Clintona *)
*) https://www.wilsoncenter.org/blog-post/new-sources-nato-enlargement-clinton-presidential-library
Dokument dávám k dispozici k zde:
https://www.uschovna.cz/zasilka/VJH2K7A8LDSB56FD-VTG/
Podotýkám ale, že je zatím ve formě rozpracovaného draftu. Přesto si z něj lze, podle mého názoru, udělat poměrně "plastický obrázek" o tom, jakými peripetiemi vzájemné vztahy obou stran v průběhu desetiletí procházely, případně jaká asi byla v různých fázích ochota či neochota ze strany NATO uvažovat o možnosti přijetí Ruska do svých řad...
Chtěl bych se pokusit o nějaké stručnější shrnutí, ale to už budu muset z časových důvodů nechat na příště...
P.s.
Právě jsem objevil váš poslední koment, takže se na ten odkaz teď kouknu...
... a okamžitě přestat odebírat ruský plyn!
Ok, ale co s tím plynem...?
Co se týče ukončení nákupu ruského plynu, tak k tomu mělo dojít již dávno, zvláště když i taková Saudská Arábie vykazuje, ve srovnání s Ruskem, příznivější vývoj.
K přijetí Ukrajiny do NATO, domnívám se, nejen že aktuálně nedojde, ono by to dokonce nebylo k ničemu ani dobré. Došlo by pouze k relativizaci úrovně záruk, jež pro členské státy platí. Podobně iluzorním řešením by bylo vyhlásit, řekněme, Rumunsko-Ukrajinskou federaci.
Jestliže není namístě přijímat do NATO Ukrajinu, neznamená to, že by se členy neměly stát jiné země. Odstrašující kapacita svou polohou exponovaných států by měla být zvýšena, a to kvalitativně.
Něco málo statistiky:
V roce 2020 pokrýval dovoz plynu z Ruska 43.9% a v r.2021 46,8% importu z nečlenských zemí EU (extra-EU natural gas imports).
https://yearbook.enerdata.net/natural-gas/world-natural-gas-production-statistics.html
Celkový import plynu do EU v r.2020 dosáhl 326 bcm
https://www.aa.com.tr/en/energy/general/eus-gas-consumption-imports-production-down-in-2020/32422
Saudská Arábie v roce 2020 vyprodukovala 97 bcm zemního plynu. Rusko v témže roce 705 bcm.
https://yearbook.enerdata.net/natural-gas/world-natural-gas-production-statistics.html
V aktuálním článku agentury Ruters (15.2.2022):
"Factbox: What are Europe's options in case of Russian gas disruption?"
se "saudský plyn" jako alternativa pro EU vůbec neuvádí...
Oprava:
1. odkaz má být správně:
https://www.statista.com/statistics/1021735/share-russian-gas-imports-eu/
Takže, pane Horáku, jak vidíte, případně asi budeme muset vsadit na nějakého jiného koníka, než na toho saudskoarabského. Na trhu je jich sice pár pěkných, dobře stavěných, ale za toho ruského, který zatím docela spolehlivě táhnul a ve srovnání s těmi ostatními zas tak moc nežral, asi jen tak lehce rovnocennou náhradu nenajdeme...
Sice už 6 let stará ale, podle mého názoru, stále přínosná přednáška:
Why is Ukraine the West's Fault?
https://www.youtube.com/watch?v=JrMiSQAGOS4
(Mimochodem, asi další "kremlobot" do seznamu pana Kolaříka...)
Pane Václavů, je mi líto, ale když jsem se podíval na to k čemu všemu bych serveru "Úložna" musel dát souhlas, abych si mohl přečíst Váš text, mi bylo jasné: něco takového já si do svého počítače nikdy nepustím. I kdybych zamítl všechny volitelné možnosti, i tak zůstane obrovské množství možností manipulace s mými osobními daty, nebo přímo s mým počítačem.
Takže si raději počkám, až sepíšete nějakou zkrácenou verzi, a zveřejníte ji zde. ;-)
Pane Kolaříku,
jestli chcete srovnávat Johna Mearsheimera, profesora University of Chicago, přináležícího k "realist school of thought" k našemu "estrádnímu umělci" Okamurovi, tak je to opravdu dost odvážné... Ale samozřejmě na to máte právo, stejně tak, jako my všichni v České republice máme právo hlásat jakoukoliv hloupost v mezích zákona...
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Mearsheimer
Pane Poláčku,
tak to mě mrzí. Já používám úschovnu už léta a vlastně vůbec nevím, co jsem tam musel odsouhlasit - možná ke své škodě... Nějaký souhrn z toho mého "elaborátu" sem určitě dám.
No jo, pane Václavů, to se nedá nic dělat. Nebo spíše, to by se nemělo dát nic dělat. Myslím s tím Vaším "spolehlivým koníkem". Osvědčeného můžeme mít leckoho, když se ale dozvíme, že se dopustil z celé vsi za celou pětinu století dalece nejhoršího skutku (dokonce proti sousedovi přes ulici) a poškodil, ač to zapírá, i nás, delikatesy z jeho krámu by nám měly úplně ukradený.
Ano, pane Kolaříku, John Mearsheimer je obviňován z antisemitismu. Při "letmém pohledu" ale těžko můžete posoudit, do jaké míry jsou tato obvinění oprávněná. Jak totiž víme, obvinění z antisemitismu se spolehlivě dostane každému, kdo veřejně kritizuje politiku státu Izrael*), nebo také, jako je tomu právě v případě prof. Mearsheimera, je kritikem "politky zvláštích vztahů" USA s Izraelem, která je podle něj pro USA nevýhodná a dokonce škodlivá...
Výroky prof. Mearsheimera jako např. " že USA „jsou ochotny dát stranou svou vlastní bezpečnost a bezpečnost mnoha svých spojenců“, aby prosadily izraelské zájmy, převážně v důsledku tlaku židovsko-amerických skupin, jako je Americký izraelský politický akční výbor (AIPAC) spojený s prosionistickými křesťanskými evangelisty a vlivnými židovskými neokonzervativci, jako jsou bývalí představitelé Pentagonu Paul Wolfowitz, Douglas Feith a Richard Perle" (Z čehož vyvozuje, že jejich společný vliv byl kritický pro rozhodnutí jít do války v Iráku.) **), samozřejmě nemohly nevyvolat patřičnou ideologickou odezvu...
*) Více o tom např. zde:
https://denikreferendum.cz/clanek/33679-izraelsky-apartheid-ve-svetle-zpravy-amnesty-international
**) https://www.theguardian.com/world/2006/mar/31/usa.internationaleducationnews
Pane Horáku, pokud bychom chtěli vzít výběr dodavatele plynu za "lidskoprávní konec", tak bychom to s tím saúdskoarabským řezníkem MBS fakt asi nevytrhli...
dobře, trošku jsem si zapopichoval.
Skutečnost je však opravdu taková, že závislost Saudské Arábie na USA má na zemi pozitivní dopad. Poměry v zemi se pomalu uvolňují. Chašákdžího vražda vyústila v aspoň dílčí vnějškovou kajícnost a vyrovnání, tedy něco, o čem Rusko v případě svých excesů ani nezauvažovalo. Putinovo je zatloukat, zatloukat a ještě jednou zatloukat. Ke všemu záhy přešel od pouhého zapírání ke lhaní a křivému obviňování. Kdo lže, tak... Však víte.
Po roce 2010 mě v Polsku (a zprostředkovaně i doma) pohoršovalo, jak zdejší konzervativci lpějí na přesvědčení, že se prezident Lech Kaczynski spolu s výkvětem polské branné moci stal u Smolenska obětí ruského úkladu a mučedníkem. Když o tom tak nově přemýšlím, nemohu sice říci, že bych změnil názor, nemám k tomu dost podkladů, nicméně bývalou jistotu ohledně "přirozených" příčin tragédie jsem ztratil. Nebo, můžeme nadhodit jaderné zbraně KLDR. Dospěla k jejich výrobě do sebe uzavřená země skutečně zcela sama? Žel, leccos se ve světle dlouho nezaregistrovaného válečného doutnání začíná jevit temněji a souvislejší. Docela by mě zajímalo, jak se bude o Rusku a začátku 21. století psát v historických publikacích k jeho konci.
"Skutečnost je však opravdu taková, že závislost Saudské Arábie na USA má na zemi pozitivní dopad."
No, pane Horáku, to je docela možné... Třeba až příště z rozkazu MBS jeho pohůnci zase nalákají nějakého nepohodlného novináře do pasti a zabijí ho, už ho nebudou čtvrtit nebo rozpouštět v kyselině, ale budou se snažit odklidit ho civilizovaně v celku. To by jistě byl určitý pokrok... A rozhodně by to bylo mnohem lepší, než Putinovo ďábelské "zatloukat, zatloukat...". Že i na té druhé straně se občas "zatlouká, zatlouká..."? Nu což, když dva dělají totéž, nemusí to přece být totéž, když si to tak nepřejeme vidět...
Pane Kolaříku, když říkáte, že mluvím stejně jako Okamura, pak nechápu, proč po mě chcete, abych sem dával Okamuru. Jaký byste z toho měl profit?
P.s.
Já mám zase dojem, že vy mluvíte stejně jako Petr Kolář, ale tady se klidně spokojím s Kolaříkem...
"Současný ruský prezident Putin tedy má pravdu v tom, že ze strany Západu tehdy zazněl příslib o nerozšiřování NATO. I když nebyl formulován jako písemný závazek v mezinárodní dohodě, není správné tehdejší slova zastírat. Vyjádření generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga nebo některých politiků z aliančních zemí, že nic takového v 90. letech nepadlo, jsou tedy lichá."
No, ale jak to hned lépe zní, když se řekne "jejich vyjádření jsou lichá" než kdybychom prostě řekli, že lžou... (-:
P.s.
Ale - mezi námi - politika se úplně bez lhaní dělat nedá. Jenom bychom se pak neměli příliš "autenticky" pohoršovat nad lhaním druhé strany. To je pak opravdu trapné...
...Tak pravil zdejší "pravicový politruk".
s Vámi je to fakt těžké. Vás nezajímá a nepohoršuje, že Rusko již podruhé pošlapalo oficiální smlouvu s Ukrajinou a se zemí vede "mélský dialog". Zato žonglujete s kuloárními přísliby snad H.-D. Genschera, nezohledňujícími vůli národů řady států, včetně vlastního do NATO vstoupit a v jeho rámci pracovat na kolektivní bezpečnosti. Oklešťování Ukrajiny, ba dokonce upírání jí práva na existenci dokazují, že šlo o moudré rozhodnutí.
Pane Horáku, s vámi to také není lehké. Plédujete tady za to, abychom raději nebrali plyn od prolhaného Putina, protože "Kdo lže, tak... Však víte" a když vám dám příklad, že se lže i na druhé straně, tak to přejdete s "taktním mlčením"...
Pokud hledáme odpověď na otázku, jestli sliby byly dány nebo ne, tak je v té chvíli irelevantní, jestli ty sliby něco zohledňovaly nebo ne, i když v jiné souvislosti to jistě může být důležité.
A ještě jednou, snad už naposledy: Pokud budeme budovat naši kolektivní bezpečnost, tak, že se druhá strana tím bude cítit existenčně ohrožena (ať už právem, nebo neprávem) tak se ta druhá strana asi bude bránit, a to takovými prostředky, které má k dispozici. I za cenu porušování mezinárodního práva a možná i za cenu, že tím svět dostane na pokraj katastrofy. Jestli se to vám nebo mě líbí nebo nelíbí, jestli takové jednání schvalujeme nebo odsuzujeme je v tomto kontextu irelevantní.
Další článek "k věci" v širším kontexu, který podle mě stojí za přečtení. Ne proto, že bych sdílel autorova anarchosyndikalistická východiska, ale proto, že svým způsobem odráží komplikovanost historicky vzniklé situace na Ukrajině v přelomovém roce 2014.
Občanská válka na Ukrajině – její důvody a důsledky
Článek ruského historika a anarchosyndikalisty Vadima Damjeho z listopadu 2014.
https://www.afed.cz/text/6355/obcanska-valka-na-ukrajine-jeji-duvody-a-dusledky
S nadějí očekávám mírové návrhy pana Plevy.
Pane Václavů, musím přiznat že onen údajně "nestranný" rozbor onoho ruského historika jsem se nenamáhal číst až do konce. Jestliže on hned na počátku začne používat takových obratů jako "údajné zfalšování voleb Janukovyčem" - přičemž toto falšování voleb je na Západě obecně považováno za naprosto nesporné; a jestliže tvrdí že povstání na Majdanu "nemělo podporu v obyvatelstvu", zatímco tehdy bylo možno sledovat víceméně v přímém přenosu naprostý opak, pak takovýto "historik" pro mě přestává být jakýmkoli zdrojem seriózních informací. A jenom to dokládá, kdy Vy si sháníte příslušné "autority" pro potvrzení Vašich názorů.
Ostatně, pane Václavů, je skutečně kouzelné Vaše vyjádření, že se přece musí brát ohledy na obavy Ruska "ať oprávněné či neoprávněné"!...
Pane Václavů, to opravdu svůj vlastní systém kolektivní bezpečnosti máme nechat záviset od (historicky vzniklé) paranoie jednoho národa?!... Zcela bez ohledu na to, jestli tato paranoia má nějaký reálný základ?...
Jistě, Rusko bylo během své minulosti opakovaně cílem útoků zvenčí: Tataři, Poláci, Napoleon, Hitler... Jenže: takovýmto útokům byla tak či onak vystavena naprostá většina států; dokonce i ostrovní Anglie svého času jenom o vlásek unikla invazi španělské armády. Co by pak mělo říkat třeba takové Polsko: to bylo cílem tak silných ataků ze všech stran (včetně strany východní), že si ho nakonec mocnosti rozparcelovaly kompletně, a je jen čirou historickou náhodou, že se vůbec mohlo obnovit jako samostatný stát?... Mělo by teď snad Polsko - taktéž z důvodu pocitu národního ohrožení - mít právo například zakazovat Rusku, aby uzavřelo spojeneckou smlouvu s Běloruskem?!... Ačkoli z tohoto svazku zcela evidentně pramení mnohem akutnější nebezpečí pro světový mír?...
Pane Václavů, ve složitostech tohoto světa (a především jeho politické sféry) je vždy možno najít si celou řadu "dobrých" důvodů pro jakékoli jednání, pro jakéhokoli aktéra. (Takovéto "dobré důvody" si pro svou expanzi dokázal nalézt i sám Hitler.) Ale na Vás - a celém táboře "Putinversteherů" - je naprosto jasně znát, že své argumenty vybíráte naprosto selektivně, a to vždy znovu jenom ve prospěch jedné jediné, v daném případě ruské strany.
Oprávněným casem belli by samozřejmě nebylo, ani kdyby Ukrajina s Janukovyčem naložila jako SSSR s Trockým.
Pane Poláčku, vás jistě nemusím podezírat z toho, že nechápete rozdíl mezi kondicionálem a imperativem. Zkuste si tedy ještě jednou přečíst obě formulace a snad si uvědomíte, jak jste ve své interpretaci můj výrok významově posunul:
"Pokud budeme budovat naši kolektivní bezpečnost, tak, že se druhá strana tím bude cítit existenčně ohrožena (ať už právem, nebo neprávem) tak se ta druhá strana asi bude bránit, a to takovými prostředky, které má k dispozici."
"Ostatně, pane Václavů, je skutečně kouzelné Vaše vyjádření, že se přece musí brát ohledy na obavy Ruska "ať oprávněné či neoprávněné"!..
"Kouzelný" tedy možná není ani tak můj výrok, jako vaše schopnost si ho přizpůsobit k obrazu svému...
Ne, nemusí se brát žádné ohledy na nikoho - pokud nám nezáleží na tom, jaké z toho mohou plynout důsledky. Pak jsme zcela free a kdyby náhodou došlo k tomu nejhoršímu, může nás - až do samého konce - hřát vědomí, že, podle našeho přesvědčení, pravda a právo (pro někoho třeba i Bůh) byly na naší straně...
Pane Poláčku, pokud mi vytýkáte selektivní výběr argumentů, tak bych chtěl říct, že mi nepřipadá nekorektní uvádět právě ty argumenty, které u druhé strany postrádám. Myslím, že v diskusi, kde každá strana může uvádět své argumenty, má smysl hodnotit spíš jejich validnost, než jejich případnou "výběrovost". Pokud má druhá strana své validní protiargumenty, tak může "výběrovost" argumentů protistrany snadno vyrovnat. Řekl bych, že to tak nějak vychází z obecných principů svobodné diskuse...
Snad oceníte, když připustím, že Rusko určitě má, pro to co právě dělá, i nějaké další důvody, než jenom jeho pocit ohrožení. Můj důraz právě na tento důvod je dán tím, že v tom našem, západním, NATO, EU nebo - v jeho rudimentární formě - "kolaříkovském" narativu, je tento důvod bagatelizován či zcela přehlížen. A vlastně ještě něčím jiným, totiž tím, že tento důvod považuji za, možná, nikoliv nutný ale pro Rusko pravděpodobně dostatečný, k tomu aby se odhodlalo vyhrotit situaci až do krajnosti...
Pane Václavů, nevidím sebemenší důvod proč bych měl nějak měnit mé hodnocení Vašich výroků; naopak způsob Vaší logiky mi připadá, upřímně řečeno, značně svérázný.
Vy tvrdíte fakticky toto:
Naše strana si vytvoří obrannou alianci proti hrozícím nebezpečím zvenčí. (Kterých je v tomto světě jak známo dost a dost.) Potom ale nějaký paranoik dospěje k názoru, že ho naše obranná dohoda ohrožuje - a vyhlásí nám válku jadernými zbraněmi. A my přitom máme ještě mít "pochopení" pro jeho motivy!
Položená otázka se ovšem aktuálně už netýká jen hromadění ruských vojsk u hranic Ukrajiny, nýbrž otevřené agrese (a s ní spojené vabank hry ruské mocenské garnitury o všechno).
Z Petrem Jedličkou zvažovaných možných vysvětlení načasování některé rozhodně neplatí. Jiné, druhé a třetí, rámcově ano. Relevanci má i první varianta, není však vázaná pouze na eventualitu vstupu Ukrajiny do NATO, ale neméně také do EU. Z přibližování k ní Janukovyč pod ruským tlakem vycouval, což byl začátek jeho konce v roce 2014. (Mimochodem, největším zatímním úspěchem Ukrajiny je, že Rusko nedokázalo přijít s jakýmkoli pretendentem moci
v Kyjevě.) Nejobecněji platí šestý pokus o vysvětlení, s tím, že Mearsheimer byl příliš optimistický, utkvělý v čase détente.
Osobně dávám načasování bezprecedentního postupu Ruska především do vztahu s neúspěchem Putinovy sázky na opakované zvolení D. Trumpa prezidentem USA. Putin s ním zřejmě zamýšlel zkusit dělení světa. Něco jako: Ukrajina (a další) je naše, to víte! Ale Grónsko může být Vaše. Ruská podpora Trumpa ve volbách je dnes, řekl bych, nově nasvícena.
Proč tedy právě nyní? Hned loni v zimě nešlo samozřejmě ofenzivu připravit. Takže letos. Bidenovo vítězství nad Trumpem zřejmě přimělo Putina ukončit čekání na lepší podmínky pro revanš. Vždyť času na to, aby se stal Velikým začíná být pomálu.
Můj názor z 27. 2. potvrzuje nyní: