Německo, Británie, Itálie, Rakousko. Evropské sociální demokracie znovu sílí
Petr JedličkaSmírně levicové strany se opět dostávají na špice průzkumů. Zatím vedou jen s relativně malými náskoky, po dlouhé době však v cca patnácti evropských zemí zároveň.
Celoevropská vlna to zatím není, jev hodný zaznamenání však určitě: loňské vítězství německé SPD nemusí být pro evropské sociální demokracie zakrátko jediné. Poslední průzkumy v celé řadě zemí totiž ukazují, že se sociální demokracie opět stávají nepopulárnějšími stranami.
Ve Velké Británii například skočili labouristé vedení centristou Keirem Starmerem před konzervativce premiéra Johnsona, a to až o deset procetních bodů. Stalo se tak už minulý měsíc a od té doby si podporu drží. V Itálii se zase Demokratická strana dostala v průzkumech těsně před dlouho vedoucí pravicové populisty z Ligy i postfašisty z Bratrů Itálie.
V Rakousku vynesla krize vládnoucích lidovců nahoru znovu SPÖ. Rychle vystoupala do čela průzkumů za minulý rok také například litevská LSDP.
Připočtou-li se vládnoucí a tradičně silné soc. dem. strany v Dánsku, Norsku, Švédsku, Finsku, Španělsku, Vlámsku, na Maltě a v Portugalsku, a přidá-li se ještě postkomunistická levice v Rumunsku, Lotyšsku a na Slovensku, je zjevné, že éra významného hlasu sociální demokracie v Evropě rozhodně neskončila.
„Politické trendy často přicházejí a odcházejí ve vlnách a teď tu byla dlouho vlna bez sociální demokracie. Doba je přitom obtížná. Rostou ceny bydlení, energií i spotřebního zboží. Trvá epidemie covidu i související sociální nejistota. V takových časech lidé tradičně dopřávají více sluchu levici,“ připomněl v tematickém speciálu TLDR Jack Kelly, šéfanalytik tohoto kanálu.
Pozorovatelé upozorňují, že většina aktuálně sílících soc. dem. stran ještě zdaleka nedosahuje podpory, jíž se sociální demokracie těšívala v minulých dekádách. Příslušné strany navíc teď sbírají hlasy zejména díky problémům svých soupeřů — Johnsonovi toryové v Británii nezvládají covidovou epidemii a vrší aféru za aférou, rakouským lidovcům odešel po skandálu předseda strany i vlády Sebastian Kurz, v Itálii zas Salviniho Liga politicky doplácí na vstup do supervětšinové koalice a tak dále.
Ani situace v hojně vyzdvihovaném Německu přitom není ideální — SPD zde loni vyhrála podle všeobecné shody především díky kampani zaměřené čistě na osobu lídra Olafa Scholze a díky přihlášení se k dědictví Angely Merkelové; nikoliv díky proměně strany nebo levicovému programu.
Na druhou stranu ale platí, že se uvedeným uskupením podařilo zřejmě již odvrátit hrozbu převálcování mladšími typy stran, se kterými sdílí voliče: nacionálně-konzervativními populisty a progresivní zelenou levicí.
O uchování alespoň nějak výraznějšího významu musí doposud s těmito subjekty bojovat socialisté ve Francii, labouristé v Nizozemsku nebo například maďarská MSZP.
Další informace:
V podstatě naprosto přesná analýza dané situace. Na jedné straně je nutno si uvědomit, že konflikt pravice - levice je konstantní zřejmě v celých dějinách lidstva; a je tedy samozřejmé, že i (umírněná) levice sociálně demokratického typu zde vždy bude mít své místo. Jejího definitivního zmizení se tedy není nutno obávat. (Možná je jenom změna názvu, případně aktuálních programů.) Strany jako jsou Zelení nebo Piráti jsou příliš specificky zaměřené, nežli aby mohly plně převzít agendu sociální demokracie.
Na straně druhé zde funguje zmíněný efekt kyvadla: v poslední době byla sociální demokracie (a levice vůbec) zatlačena daleko mimo středovou osu, a dá se tedy právem očekávat pohyb kyvadla zase opačným směrem.
Ale - na straně třetí platí i to, že tato určitá (možná) renesance sociálně demokratických stran je spíše důsledkem právě tohoto kyvadlovitého pohybu politických preferencí, nežli jejich vlastní zásluhou. Stále platí, že sociální demokracie současnosti není schopna přijít s nějakým nosným, inspirujícím programem, který by dokázal strhnout masy. Sociální demokracie dneška provádí stále prakticky pouze defenzivní politiku, pouze se snaží tlumit sociální nerovnosti které pravidelně produkuje kapitalismus; ale sama není schopna se s kapitalismem ideově jednoznačně vypořádat, a tak v něm jenom víceméně bezcílně lavíruje sem a tam.