Přibližně v době, kdy se v Německu ustavila Scholzova vláda a u nás vláda Petra Fialy, uzavřela se koaliční jednání i ve dvou dalších evropských zemích: v Nizozemsku a v Bulharsku. Oba před Vánoci nastoupivší kabinety jsou pozoruhodné. Ještě zajímavější jsou ale okolnosti, za nichž vznikaly. V obou případech šlo totiž o mimořádně dlouhé a bolestivé procesy; v obou případech ovšem i o skvělé okno do politické kultury a trendů, jež v daných zemích panují.

Nizozemská vláda vypadá na první pohled zcela standardně: dvě liberální strany a dvě křesťanskodemokratické, stejné složení jako minulý kabinet. Stejný je i premiér Mark Rutte, který je aktuálně po odchodu Angely Merkelové nejdéle nepřetržitě sloužícím premiérem v EU, spolu s maďarským Victorem Orbánem.

Tentýž Rutte byl ovšem ještě před několika měsíci blízko konci kariéry, za který mohla zvláštní náhoda, či přesněji nehoda. Ale popořadě.

Jak už řečeno, v Nizozemsku vládla v posledních letech stejná koalice čtyř stran, jako bude vládnout i nyní. Konkrétně jde o Rutteho pravicově liberální Lidovou stranu pro svobodu a demokracii (VVD), pokrokářsky liberální Demokraty 66 (D66), konzervativnější Křesťanskodemokratickou výzvu (CDA) a trochu otevřenější Křesťanskou unii (CU). Nejvýraznější opoziční silou přitom byla — a zůstává — pravicově populistická Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse.

Právě pod tlakem PVV, respektive ve snaze získat další voliče, se Rutteho VVD sune už řadu let stále více doprava. V posledním volebním období se to prakticky projevovalo mimojiné velkým tažením proti „zneužívačům dávek“, které znamenalo pro řadu lidí i ztrátu bydlení. V minulém roce se jednotlivých kauz chopila média a opoziční strany — v tehdejším parlamentu jich bylo celkem devět — a protidávkové tažení se začalo prošetřovat. S šokujícím výsledkem.

Vloni na podzim vyšetřování samotného parlamentu odhalilo pochybení úřadů u více než dvaceti tisíc (!) případů zpětného vymáhání již proplacených příspěvků na děti a také zvýšenou šikanu osob s dvojím občanstvím, tedy většinou přistěhovalců.

Zpráva z vyšetřování unikla do médií a následně padla vláda. Tažení proti VVD se přitom účastnili i někteří koaliční poslanci, a zvláště jeden pak — křesťanský demokrat Pieter Omtzigt — se postavil proti Ruttemu otevřeně. Na březen 2021 byly vypsány volby, jež ale žádný otřes nepřinesly, a tak začaly vyjednávat zase ty stejné čtyřkoaliční strany: VVD, D66, CDA a CU. Jenomže přišla ona náhoda-nehoda.

Šéfvyjednavačka za liberální D66, ministryně vnitra Kajsa Ollongrenová, byla u jedné ze schůzek pozitivně testována na covid. Odebrala se do izolace, avšak ještě před budovou ji vyfotili fotografové tak, že šlo na pořízených snímcích přečíst poznámky k jednání, jež držela v ruce. A v těchto poznámkách stálo přibližně: „Pieter Omtzigt — uklidit k nějaké trafice.“

Premiér Rutte nejdříve tvrdil, že si na jednání s podobným bodem nepamatuje, poté byl ale usvědčen a výpověď změnil. Jako bumerang se v tu ránu vrátila celá debata o zneužívání dávek a vládním boji s ním, o tom, co je správné a co alespoň únosné. Mark Rutte nakonec těsně přežil vyvolané hlasování o důvěře. Jeho spojenci v podstatě přesvědčili těsnou většinu poslanců, aby ho politicky neničila, ale jen odhlasovala ostrou vytýkací rezoluci, a premiér musel na čas do ústraní. Sestavování vlády tak začalo zase od znova.

Program kabinetu, jež vznikl v posledku až nyní před Vánoci — tedy 271 dní po volbách —, je o značný kus liberálnější než předchozího, i když jinak má stejného premiéra i členy. Rutteho ústupky jsou znát. D66 prosadila úlevy na školném, odpuštění části studentských dluhů, 35 miliard eur do transformačního klimafondu a také — pro velký úspěch — štědřejší podporu péče o děti.

Co do dopadů osmiměsíčního porodu nové vlády na podporu jednotlivých stran nelze říci, že by prodleva nikoho neotrávila. Nějaký velevýrazný přesun hlasů k opozici však také nevidět.

Boje v Bulharsku

V Bulharsku byla cesta k současné vládě ještě dramatičtější. V zemi v poslední dekádě vypadalo politické spektrum následovně: