Novou vládu dostali k Vánocům také Nizozemci a Bulhaři, ti i ti pozoruhodnou
Petr JedličkaJedné z nejbohatších zemí EU a jedné z nejchudších trvalo tentokrát sestavování vlády podobně dlouhou dobu: přes sedm měsíců. V obou případech šlo přitom o skvělou ukázku politické kultury a trendů, jež v daných zemích panují.
Přibližně v době, kdy se v Německu ustavila Scholzova vláda a u nás vláda Petra Fialy, uzavřela se koaliční jednání i ve dvou dalších evropských zemích: v Nizozemsku a v Bulharsku. Oba před Vánoci nastoupivší kabinety jsou pozoruhodné. Ještě zajímavější jsou ale okolnosti, za nichž vznikaly. V obou případech šlo totiž o mimořádně dlouhé a bolestivé procesy; v obou případech ovšem i o skvělé okno do politické kultury a trendů, jež v daných zemích panují.
Nizozemská vláda vypadá na první pohled zcela standardně: dvě liberální strany a dvě křesťanskodemokratické, stejné složení jako minulý kabinet. Stejný je i premiér Mark Rutte, který je aktuálně po odchodu Angely Merkelové nejdéle nepřetržitě sloužícím premiérem v EU, spolu s maďarským Victorem Orbánem.
Tentýž Rutte byl ovšem ještě před několika měsíci blízko konci kariéry, za který mohla zvláštní náhoda, či přesněji nehoda. Ale popořadě.
Jak už řečeno, v Nizozemsku vládla v posledních letech stejná koalice čtyř stran, jako bude vládnout i nyní. Konkrétně jde o Rutteho pravicově liberální Lidovou stranu pro svobodu a demokracii (VVD), pokrokářsky liberální Demokraty 66 (D66), konzervativnější Křesťanskodemokratickou výzvu (CDA) a trochu otevřenější Křesťanskou unii (CU). Nejvýraznější opoziční silou přitom byla — a zůstává — pravicově populistická Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse.
Právě pod tlakem PVV, respektive ve snaze získat další voliče, se Rutteho VVD sune už řadu let stále více doprava. V posledním volebním období se to prakticky projevovalo mimojiné velkým tažením proti „zneužívačům dávek“, které znamenalo pro řadu lidí i ztrátu bydlení. V minulém roce se jednotlivých kauz chopila média a opoziční strany — v tehdejším parlamentu jich bylo celkem devět — a protidávkové tažení se začalo prošetřovat. S šokujícím výsledkem.
Vloni na podzim vyšetřování samotného parlamentu odhalilo pochybení úřadů u více než dvaceti tisíc (!) případů zpětného vymáhání již proplacených příspěvků na děti a také zvýšenou šikanu osob s dvojím občanstvím, tedy většinou přistěhovalců.
Zpráva z vyšetřování unikla do médií a následně padla vláda. Tažení proti VVD se přitom účastnili i někteří koaliční poslanci, a zvláště jeden pak — křesťanský demokrat Pieter Omtzigt — se postavil proti Ruttemu otevřeně. Na březen 2021 byly vypsány volby, jež ale žádný otřes nepřinesly, a tak začaly vyjednávat zase ty stejné čtyřkoaliční strany: VVD, D66, CDA a CU. Jenomže přišla ona náhoda-nehoda.
Šéfvyjednavačka za liberální D66, ministryně vnitra Kajsa Ollongrenová, byla u jedné ze schůzek pozitivně testována na covid. Odebrala se do izolace, avšak ještě před budovou ji vyfotili fotografové tak, že šlo na pořízených snímcích přečíst poznámky k jednání, jež držela v ruce. A v těchto poznámkách stálo přibližně: „Pieter Omtzigt — uklidit k nějaké trafice.“
Premiér Rutte nejdříve tvrdil, že si na jednání s podobným bodem nepamatuje, poté byl ale usvědčen a výpověď změnil. Jako bumerang se v tu ránu vrátila celá debata o zneužívání dávek a vládním boji s ním, o tom, co je správné a co alespoň únosné. Mark Rutte nakonec těsně přežil vyvolané hlasování o důvěře. Jeho spojenci v podstatě přesvědčili těsnou většinu poslanců, aby ho politicky neničila, ale jen odhlasovala ostrou vytýkací rezoluci, a premiér musel na čas do ústraní. Sestavování vlády tak začalo zase od znova.
Program kabinetu, jež vznikl v posledku až nyní před Vánoci — tedy 271 dní po volbách —, je o značný kus liberálnější než předchozího, i když jinak má stejného premiéra i členy. Rutteho ústupky jsou znát. D66 prosadila úlevy na školném, odpuštění části studentských dluhů, 35 miliard eur do transformačního klimafondu a také — pro velký úspěch — štědřejší podporu péče o děti.
Co do dopadů osmiměsíčního porodu nové vlády na podporu jednotlivých stran nelze říci, že by prodleva nikoho neotrávila. Nějaký velevýrazný přesun hlasů k opozici však také nevidět.
Boje v Bulharsku
V Bulharsku byla cesta k současné vládě ještě dramatičtější. V zemi v poslední dekádě vypadalo politické spektrum následovně:
- silná, pravicově-nacionalistická a korupcí zasažená, avšak zároveň prounijní strana GERB v čele s letitým premiérem Bojkem Borisovem,
- o něco slabší a jen o málo méně zkorumpovaná postkomunisticky sociálnědemokratická BSP,
- středně silná a vůbec nejvíce zkorumpovaná strana turecké menšiny Hnutí za práva a svobody,
- proměnlivá skupina malých protikorupčních subjektů buď prounijní, nebo ultranacionalistické orientace.
V letošních volbách se ovšem mnohé změnilo, a to hned několikrát. Bulhaři totiž absolvovali v roce 2021 celkem troje parlamentní volby: v dubnu, v červenci a naposledy v listopadu. Důvodem byl nástup a nevídané posílení nových protikorupčních subjektů, které však odmítly se starými stranami spolupracovat, i když zároveň samy nezískaly většinu.
Nejvýraznější roli zde sehrál protestní subjekt pojmenovaný Je takový národ kolem zpěváka a televizní osobnosti Slaviho Trifonova, jež skončil v dubnových volbách druhý a červencové vyhrál. Trifonov přitom odmítl vládnou v podstatě s kýmkoliv, takže se politika úplně zablokovala.
Pohyb nastal až během podzimu díky složitému manévru trojice politiků: Asena Vasileva, Kirila Petkova a Rumena Radeva. První dva z této trojice — v létě ministři v úřednické vládě — založili na rychlo další protikorupční stranu jménem Budeme pokračovat ve změně, jež měla shromáždit tu část protikorupčních voličů, kterou už otravovalo protahující se bezvládí. Třetí z jmenované trojice — postkomunisty nominovaný ceremoniální prezident země, a mimochodem někdejší generál bulharského letectva, Rumen Radev — pak prezidentskými nástroji vytvořil Petkovovi a Vasilevovi optimální podmínky.
Poslední — listopadové — volby strana Budeme pokračovat ve změně vyhrála. Radev byl zároveň potvrzen jako prezident na dalších pět let. Kiril Petkov složil pak koalici s oslabeným Slavim Trifonovem a s rovněž oslabeným prounijním blokem Demokratické Bulharsko, přičemž za prezidentovy asistence se zapojili i postkomunističtí socialisté z BSP.
Jak připomínal teď obsáhleji na Čro Plus Tomas Kulidakis, Petkov dostal hned při nástupu do úřadu od prezidenta za úkol spustit protikorupční ofenzívu, jejíž výsledky mají být představeny do sta dní. Nejchudší země EU se ale současně potýká s dopady zdražování energií, inflací a pochopitelně stále i koronavirem. Snadno tak může dopadnout jako Matovičova vláda na Slovensku.
Soudě dle volební účasti v Bulharsku — v listopadu šlo už jen o 38 procent — nejsou naděje vkládané do nové vlády ve společnosti zase tak ohromné, aby se rozbily při prvním pádu z výšky. Škoda je ovšem, že kvůli dvojímu opakování voleb pronikla do parlamentu v podobě strany Obnova opět krajní pravice, na jaře odstavená a v Bulharsku tradičně velmi agresivní.