Bulhaři jdou opět k volbám. Posilují staré struktury a krajní pravice
Ondřej ČížekTaké v Bulharsku se volí teď v neděli parlament, a to od loňského dubna už čtvrtý. Proč se politikům v zemi nedaří sestavit stabilní vládu, jak se rozpadla ta poslední a jaká témata byla hlavní v aktuální kampani?
Když loni v polovině prosince přebral politický nováček Kiril Petkov horké premiérské křeslo, o které se měsíce vedly nekonečné volební boje, mysleli mnozí, že bude konečně klid. Politická krize, která začala v roce 2020 sérií každodenních demonstrací proti vládě dlouholetého expremiéra a dosud lídr nejsilnější pravicové formace Bojka Borisova, se zdála být zažehnána.
Koncem letošního června ale Petkov přišel poměrně náhle o podporu jednoho z koaličních partnerů, a tak země míří 2. října k dalším volbám — celkově čtvrtým od dubna 2021. Nekonečná volební spirála v nejchudší a mediálně opomíjené zemi Evropské unie tak opět pokračuje. Volební průzkumy přitom poukazují na možný Borisovův návrat a posílení extrémní proputinovské pravice.
„Bulharsko se vydává na novou cestu. Plně rozvineme potenciál této země,“ řekl během oslav v centru Sofie po výsledcích posledních voleb Kiril Petkov. Jeho strana Pokračujeme ve změně oficiálně vznikla sotva dva měsíce před samotnými volbami, a přesto dokázala získat přes 25 procent hlasů.
Absolvent Harvardu Petkov v zemi nebyl neznámou politickou figurou. Už od května do září působil jako ministr hospodářství v úřednické vládě premiéra Stefana Janeva. Na předchozí angažmá v úřednické vládě odkazuje vlastní název strany — „Pokračujeme ve změně“.
Petkov a jeho spolupředseda Asen Vasilev, který rovněž zasedal v předchozí úřednické vládě, dokázali využít popularity protikorupčních postojů a rétoriky v krátkém období úřednické vlády. Během kampaně slíbili, že miliony z úplatků přesměrují do školství a zdravotnictví.
Strana profilující se jako centristická a proevropská pak vyhlásila „nulovou toleranci“ korupci a slíbila provést dalekosáhlé reformy hned v několika resortech a institucích. Po únorové invazi na Ukrajinu také zaujal kabinet na bulharské poměry nezvykle tvrdý postoj vůči Rusku.
Korupce — téma, na kterém vznikají i padají vlády v Bulharsku
Protikorupční rétorika je pro bulharského voliče dosti ohranou písničkou. Podobný étos dominuje v posledních politicky turbulentních letech celospolečenské debatě. Není ale divu, vždyť Bulharsko se drží na chvostu zemí Evropské unie ve vnímání korupce.
Index Transparency International řadí Bulharsko až na 78. místo, o které se dělí s Beninem, Burkinou Faso a Bahrajnem. Navíc předchozí éra spojená s vládami Bojka Borisova přivedla do ulic desetitisíce lidí.
Všeobecný pocit nespokojenosti s politickou nestabilitou, se systémovou korupcí, která odklání veřejné a evropské peníze do kapes oligarchů, a s nízkou životní úrovní podstatné části obyvatel pak s každými dalšími volbami nahrává turbulentním proměnám na politické mapě Bulharska. Už od května 2021 se zde nedaří sestavit stabilní vládní koalice, která by vzešla z voleb.
„Naším prvním úkolem je uvědomit si, že pokud chceme pro Bulharsko lepší budoucnost, musíme spolupracovat,“ řekl v prosinci v Národním shromáždění Petkov. Pokračujeme ve změně následně zformovala čtyřčlennou politickou koalici, skládající se z různých stran politického spektra. Zahrnovala Bulharskou socialistickou stranu, která se transformovala z bývalé státostrany, stejně jako liberálně-konzervativní Demokratické Bulharsko, známé tím, že má širší podporu téměř výhradně v Sofii a v Plovdivu.
Posledním členem koalice bylo populistické hnutí ITN (Je takový národ) — hnutí silně personalizované skrze svého lídra, zpěváka Slaviho Trifonova. Právě ITN byla po loňských červencových volbách (tedy druhých od dubna 2021) tím, kdo dokázal přetavit společenskou nespokojenost v úspěch ve volbách. Hnutí tehdy porazilo o pár desetin procent i samotného Bojka Borisova.
Televizní celebrita Trifonov volby vyhrál také s protikorupční rétorikou, kromě které nenabízel jasnější ideový program. Trifonovo vyjednávání o vládě navíc nevedlo k žádnému výsledku a podpora hnutí se následně v listopadových volbách (tj. celkově třetích) ztenčila o téměř patnáct procentních bodů.
Trifonov, jak už zmíněno, vstoupil v zimě do Petkovovy vlády, ale teď koncem června to byl právě on, kdo novou koalici položil. Důvodem byly neshody hned v několika oblastech, včetně samotných protikorupčních opatření a řešení finanční situace země.
Kiril Petkov obvinil představitele ITN, že brání reformě protikorupční komise v zemi a sabotují zvolení ministra vnitra Bojka Raškova do jejího čela. Podle Petkova ITN trvalo také na dalších penězích z rozpočtu ministerstva pro regionální rozvoj a veřejných zdrojů pro stavební firmy, které jsou údajně navázány na jiné společnosti, vyšetřované kvůli zneužívání veřejných financí.
Pokračujeme v kulturní válce vůči Severní Makedonii
Vedle přístupu k protikorupčním opatřením a dalším zmíněným záležitostem vznikl v koalici též konflikt ohledně jednoho zahraničněpolitického problému — otázky stažení bulharského veta vůči přístupovým rozhovorům Severní Makedonie s Evropskou unií. Bulharský parlament dal totiž koncem června Petkově vládě zelenou pro to, aby podmíněně zrušila své veto zahájení přístupových rozhovorů Severní Makedonie s EU.
„V této koalici nemáme místo ze dvou důvodů: Severní Makedonie a fakt, že v této zemi už nejsou žádné peníze. Premiér vede vlastní politickou linii, odlišnou od té, která je v koaliční smlouvě,“ argumentoval tehdy Trifonov.
Podle Trifonova Petkov a jeho zahraničněpolitická poradkyně Vesela Černěvová zahájili tajná jednání s EU, přičemž obešli ministryni zahraničí Theodoru Genčovskou, která je součástí Trifonovy ITN. „Makedonie je důležitou součástí naší historie a naší duše a nikdo nemá právo rozhodovat za bulharský národ sám. Je to národní zrada,“ říkal Trifonov.
Trifonov a jeho ITN se zde zapojily do další v jistém druhu kulturní války, nastolené ještě za vlády Bojka Borisova, který pod tlakem koaličních partnerů z řad krajní pravice (tehdy sjednocené v koalici tzv. Jednotných patriotů) zablokoval přístupová jednání Severní Makedonie do EU. Toto staré bulharské veto směrem k Severní Makedonii požadovalo přepsání makedonské ústavy, včetně uznání makedonštiny coby pouhého bulharského dialektu.
Na bulharské veto přitom doplácí i blízká Albánie, protože panuje konsensus, že tyto dvě země absolvují přístupová jednání společně.
Sjednocení patrioti s několika dalšími volbami ale skončili mimo bulharský parlament. Pandemie, Putinův vpád na Ukrajinu a následná energetická krize, kterou eskalovalo také zastavení dodávek ruského plynu do Bulharska, však dodalo munici nové, ještě extrémnější, krajní pravici.
Strana Obroda se dostala do širšího povědomí zejména v období pandemie, kdy šířila konspirační teorie o Billu Gatesovi a organizovala protesty proti očkování. Na rozdíl od IMRO — Bulharského národního hnutí (ústřední strany Jednotných patriotů) požaduje Obroda i v makedonské otázce více než „pouhou“ změnu makedonské ústavy.
„Usilujeme o sjednocení dvou bulharských státních útvarů do jednoho společného státu. Cestou k tomuto sjednocení je stále dokonalejší ekonomická, kulturní a politická integrace, která povede k obnovení narušené jednoty bulharského národa a udělá z Bulharska největší a nejsilnější zemi jihovýchodní Evropy“, stojí v programových prioritách strany.
Představitelé bulharských krajně pravicových stran prioritizují národní mýty před řešením například extrémně nízkých mezd při srovnatelných životních nákladech jako v České republice, dlouhodobého masivního vylidňování, zejména venkovských oblastí, systémové korupce a mnoha dalších problémů. Krajní pravice tak obvykle místo nejisté budoucnosti řeší minulost, do které vnáší prvky kulturních válek. To navíc v regionu, který má s nacionalismem nedávnou krvavou zkušenost a kde stále v řadě zemích doutnají etnické konflikty.
Ruská karta v předvolebním boji
„2. října jdeme k referendu, ne k volbám — abychom se rozhodli, zda budeme nadále americkou kolonií,“ hlásal napřímo nyní v kampani lídr strany Obroda Kostadin Kostadinov. Počátkem března se také sešel s velvyslankyní Ruska Eleonorou Mitrofanovovou. Podobné argumenty jsem slyšel osobně od člena strany Obroda u volebního stánku ve městě Karlovo ve středním Bulharsku, který se obával globálního plánu zavléci Bulharsko do konfliktu s Ruskem.
V Bulharsku mají proruské sympatie hlubokou historickou tradici, která sahá až do 19. století, kdy carské Rusko sehrálo klíčovou roli při obnovení nezávislosti Bulharska. Ačkoli invaze Ruska na Ukrajinu tímto historickým sentimentem do velké míry otřásla, země stále patří v rámci členských zemí EU se sovětskou minulostí k nejvíce „rusofilským“, a to současnému vývoji navzdory.
Podle květnového průzkumu Globsec na 57 procent společnosti nevnímá Rusko za bezpečnostní hrozbu a 30 procent považuje Rusko za nejdůležitějšího strategického partnera. Mezi zkoumanými zeměmi, kde jsou dále státy V4, Pobaltí a Rumunsko, je podle Globsecu v Bulharsku také nejvyšší procento lidí, kteří vnímají pozitivně Vladimíra Putina a to 29 procent respondentů (v roce 2021 to bylo 70 procent).
Počátkem července vedoucí kanceláře premiéra Lena Borislavová pro rozhlasovou stanici Darik uvedla, že bulharské tajné služby mají k dispozici údaje o tom, že Putinovské Rusko platí veřejně činným osobám, novinářům a politikům asi 2000 eur (4000 leva) měsíčně za šíření své propagandy v zemi.
Ruské energetické společnosti si v zemi několik dekád udržovaly klíčový vliv. Gazprom byl monopolní společností na dovoz bulharského plynu, Lukoil si zase držel kontrolu nad ropnou rafinerií v Burgasu a Rosatom měl výsadní postavení dodavatele, který má nejlepší předpoklady k dokončení výstavby jaderné elektrárny Belene, započaté ještě v sovětské éře.
Tyto vazby Kremlu umožnily získat na svou stranu přední bulharské politiky bez ohledu na jejich stranickou příslušnost a zahraničněpolitické sklony. Po Putinově vpádu na Ukrajinu Gazprom náhle zastavil dodávky plynu do Bulharska, když Sofie odmítla platit v ruských rublech. Bulharsko, které bylo na ruském plynu silně závislé, alternativy hledalo zejména v Ázerbájdžánu a skrze dovoz LNG přes řecké přístavy.
Současná prozatimní vláda jmenovaná prezidentem Rumenem Radevem začala dle článku v Balkan Insight znovu podnikat kroky k obnovení dodávek plynu z Ruska a ukončení dodávek přes řecké přístavy. Prozatímní vláda podobná obvinění odmítá, zároveň ale zdůrazňuje, že Bulharsko se s blížící se zimou nachází v zoufalé situaci. Země patří k nejhorším v Evropě, pokud jde o plnění zásobníků plynu pro zimu. Obavy z nedostatku energie během zimy přitom rezonují napříč bulharskou veřejností a nová vláda bude ve skutečně krizové situaci.
GERB znovu vládne volebním průzkumům
Koho pro nadcházející volby favorizují volební průzkumy? Podle webu EU Elects znovu dominuje GERB (Občané za evropský rozvoj Bulharska) Bojka Borisova v průměru s téměř 26 procenty. Pokračujeme ve změně podle tohoto webu klesla podpora na něco málo přes 18 procent hlasů. Přitom ještě v polovině října měla strana Kirila Petkova podporu přes 28 a půl procenta hlasů.
Na dalších pozicích jsou těsně za sebou BSP (Bulharská socialistická strana) s 11,5 procenta, DPS s více než 10,5 procenty a Obnova s 9,5 procenta. Právě krajně pravicová strana od posledních voleb zaznamenala nejstrmější nárůst preferencí.
Do jednokomorového parlamentu by se podle průměru volebních průzkumů, které EU Elects mapuje, dostalo ještě Demokratické Bulharsko s téměř sedmi procenty. Výrazně oslabené ITN (Je takový národ) Slaviho Trifanova by podle současných průzkumů získalo něco přes pět procent hlasů a čtyřprocentní klauzuli by překonalo také nové, národně-konzervativní uskupení „Povstaň Bulharsko“ bývalého premiéra Stefana Janeva, který šéfoval úřednické vládě, ve které působil i Petkov a Vasilev.
Podle předběžných výsledků vyhrál dle očekávání Borisovův GERB s 25.4%. Pokračujeme ve změně získalo 20.2%. Dostat do sněmovny by se měly i liberální i krajněpravicové strany.