↗

Kandidátský status je jen jedním z kroků na dlouhé cestě, nabídka členství na sebe může nechat roky čekat. V takovém procesu dříve uvízly některé balkánské země. Na snímku prezidentka Moldavska Maia Sanduová s ukrajinským protějškem, Volodymyrem Zelenským. Foto President.gov.ua

Evropská komise před pár dny vydala doporučení členským státům, aby udělily kandidátský status Ukrajině a Moldavsku. Speciální zmínku si pak vysloužil i další ze států Východního partnerství, Gruzie, jíž Komise rovněž slibuje kandidátský status, ovšem podmiňuje jej sérií několika klíčových demokratických reforem. Evropský parlament to velkou většinou hlasů podpořil.

Sama jsem jako příznivkyně rozšiřování Evropské unie krok Komise přivítala a podílela jsem se na rezoluci Evropského parlamentu, vyzývající státy, aby Ukrajině i Moldavsku kandidátský status udělily. Jde o významné a důležité gesto vůči Ukrajině především, ale i vůči zbývajícím žadatelům, tedy Moldavsku a Gruzii, kteří dnes s obavami hledí na jednání Ruské federace a důvodně se obávají, co by v budoucnu mohlo taky znamenat být ve sféře ruského vlivu.

Příliš slibů škodí

Je důležité připomenout, že všechny tři země již mají s Evropskou unií takzvané dohody o přidružení, které fungují na podobném principu, jako vlastní kandidátský status — tedy pobídky k reformám, pomoc s nimi, a odměny například v podobě lepších obchodních podmínek nebo finance na zajištění daných reforem. Primární rozdíly jsou v symbolice, a také spektru povinností: pokud jste kandidátskou zemí, musíte začít dělat vše pro plnění takzvaných Kodaňských — přístupových — kritérií. Jste-li přidruženou zemí, můžete si vybírat a flexibilně se bavit o nutných reformách.

Kandidátský status si nepředstavujme jako něco, co od základu promění vnitřním prostředí obou zemí. Je to jeden z — důležitých — kroků na dlouhé cestě, která se line stejně daleko za nimi, jako před nimi.

Sama nabídka členství na sebe může nechat čekat ještě dlouhé roky, možná i dekády. Jedním z „kandidátů“ na členství je třeba Severní Makedonie, jejíž smutný případ se možná zapíše do historie jako ukázka selhání unijního přístupu ke svému rozšiřování. Ačkoli měla vše splněno, a naplnila dokonce i tak radikální podmínky, jako přejmenování vlastní země, finální překročení „hranice do EU“ jí zablokovalo několik členských zemí, v čele s Francií. I další země takzvaného Západního Balkánu postrádají po mnoha letech čekání výhled na změnu, na příslib, na cokoli.

Po přiřčení kandidátského statusu Ukrajině a Moldavsku nesmíme zapomenout ani na ty země, které již mnoho let čekají, a v nichž čekání bez vyhlídek záporně ovlivňuje domácí situaci — ať již v domácích volbách, náladách vůči Unii samé, nebo ve vlivu dalších aktérů v regionu, například Číny. Jinak si zahráváme s vlastní důvěryhodností, a to jak vůči našim východním sousedům, kde zatím panují naděje, spojené s proevropskou budoucností, tak vůči agresorům, jako je Rusko.

Těžko se však reformuje, pokud země čelí nejistému výhledu a vlažnému dialogu. A těžko bude mít kandidátský status silnou symboliku spojení s Evropskou unií, nedokážeme-li plnit své sliby.

Všechny výhody, žádné povinnosti

Emmanuel Macron před časem promluvil o své vizi čehosi, co by se dalo nazvat jako Evropské politické společenství. Platformu, která by fungovala paralelně s Evropskou unií a mohla by všechny tyto země na prahu kandidátství i v našem blízkém sousedství zahrnovat. Krásný nápad vedoucí k pospolitosti? Ani omylem. Jen jednoduchá cesta Francie ven ze svého dilematu, jak neustále všem slibovat bližší vztahy, ale zastropovat počet zemí v EU na současném čísle.

Macronovo alternativní společenství by zahrnovalo snad všechny aspekty, na jakých staví i vztahy v rámci Evropské unii, s výjimkou dvou: vnitřní trh, který nechtějí sdílet s — nejen — balkánskými státy, a druhou jsou povinnosti právního státu, dodržování lidských práv a další „nepohodlné“ aspekty členství v Evropské unii. To první je alibismus, to druhé je nepřijatelná rezignace na demokratické principy, které by evropské společnosti měly vyžadovat, pokud je nechtějí definitivně utopit v ekonomice bez přívlastků.

Jsem bytostně přesvědčená, že takovým přístupem si pod sebou Evropa podřezává větev. Nejen že hodnoty demokracie a právního státu prodělají inflaci, ale nakonec budeme tlačení k obchodování ve stylu Číny nebo Ruska, kteří si s lidskými právy nikdy hlavu nelámali, pokud šlo o ekonomický prospěch.

Jediná varianta pro Evropskou unii, pokud chce jako projekt přečkat další turbulentní dekády, je říct si jasně, kam až se chce rozšířit, a následně na tom poctivě pracovat a dodržovat vlastní sliby. Evropská unie nyní nepotřebuje rozmělňování principů, na nichž stojí, ale naopak jejich upevnění.