Moldavsko je známé jako jedna z nejchudších zemí Evropy. V roce 2016 ji sice na chvostu nahradila Ukrajina, ale průměrný plat Moldavanů je stále velice nízký a představuje přibližně 6200 korun. Nelze se tak divit, že tendence Moldavanů emigrovat jsou stále na vysoké úrovni.

Tato země také dlouhodobě usilovala o spolupráci s Evropskou unií a v roce 2014 byla mezi EU a Moldavskem podepsána takzvaná asociační dohoda, což s ohledem na migrační politiku znamenalo ustanovení bezvízového režimu pro občany Moldávie. Moldavané tak nemusí žádat o turistická (takzvaná schengenská) víza a můžou volně pobývat ve kterémkoliv státě Evropské unie až devadesát dnů. Bezvízový režim je však zaměřen pouze na turistické pobyty a pracovní pobyty jsou v zemích Evropské unie bez pracovního víza nadále nelegální.

Krásná krajina, žít v ní však není lehké. Průměrný plat v Moldavsku dosahuje v přepočtu pouhých 6200 korun. Foto Publika.md

Vstup Rumunska do Evropské unie v roce 2007 však Moldavanům jejich západního souseda „zatraktivnil“. Jako důležitý se ukázal rumunský zákon z roku 1991, který umožňuje „navrácení“ občanství jedincům, kteří před rokem 1940 „ztratili“ rumunskou státní příslušnost. Moldavsko totiž v letech 1918—1940 patřilo Rumunsku, než bylo v roce 1940 obsazeno sovětskými vojsky, než se z ní stala Moldavská SSR, území dnešního Moldavska bylo Rumunskem uznáno za „ztracené“ a rumunští občané žijící na tomto území byli označeni jako oběti.

Pro Moldavany znamená tato politika zajímavý benefit, protože v případě předložení dokumentu o rumunském občanství předka, což je zásadní podmínkou, se je možné stát rumunským občanem. A právě to od roku 2007 znamená možnost legálně vycestovat za prací do celé Evropské unie bez potřeby získat pracovní vízum. Pro občany EU, ať je to český, polský, bulharský nebo rumunský občan, totiž platí možnost legálního pracovního pobytu ve všech členských státech unie.

Zajímavostí je, že tato politika je určena pouze pro rumunské občany před rokem 1940. Obyvatelé Podněsterska (Podněsterské moldavské republiky) s hlavním městem Tiraspol jsou z této možnosti vyloučeni. Ať jsou již kroky rumunské vlády historicky legitimní, nebo nikoliv, je nutné podotknout, že Moldavané jsou Rumunům velice blízcí a například moldavština, oficiálně uznávána jako samostatný jazyk, je v podstatě pouhým dialektem rumunštiny.

Vrátíme-li se zpět k možnosti získání rumunského občanství a cestovního pasu, není tento proces až tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Přestože je o rumunské občanství od vstupu Rumunska do Evropské unie značný zájem a většina Moldavanů má na získání tohoto dokumentu právo, není přiznání občanství automatické. Žadatel musí na konzulátu prokázat, že jeho předek (který sice dnes stále může žít, ale pro starší jedince již není emigrace atraktivní) byl před rokem 1940 skutečně rumunským občanem.

Občanství předka se dokazuje pomocí dokumentů s jasně viditelnými údaji v rumunštině a s rumunskou státní příslušností (například rodný list, ale i jiné). Důležité je pak pomocí dalších dokumentů uvést „biologickou“ vazbu na předka, tedy že se skutečně jedná o příbuzného v pokrevní linii (princip jus sanquinis = právo krve). Konzulát musí žádosti pečlivě prověřit a zahajuje tak až jednoletý nebo dvouletý proces, jímž bude občanství vydáno.

Následně může žadatel požádat o cestovní pas, který by měl od konzulátu obdržet do 90 dnů. Pro řadu Moldavanů je však obtížné doklad o „ztraceném“ rumunském státním občanství předka získat, protože vinou válečné situace, transportů do sovětských pracovních táborů a poválečné politiky Sovětského svazu se řada dokladů ztratila. Někteří pak musí najít příslušné dokumenty právě v Rumunsku, což je také velice těžká cesta, protože například rodné dokumenty nejsou veřejné a zájemce si je musí obstarat na vyžádání, což odkrývá prostor pro právnické machinace.

Přesto počet úspěšných žadatelů významně narostl. Zatímco v letech 1991—2001 získalo rumunské občanství pouze 94 916 Moldavanů, v letech 2008—2018 se jednalo již o jeden milion. Právě rok 2007 a vstup Rumunska do Evropské unie byl přelomový a u Moldavanů prudce narostl zájem o rumunské občanství.

Zajímavé však je, že není důležitá etnicita, a není tedy podstatné, zda se jedná o etnického Rumuna, Ukrajince nebo Rusa, ale záleží na občanství před rokem 1940. Narodil-li se tedy jedinec ukrajinským rodičům na území Rumunska v roce 1935 a obdržel ukrajinské občanství, nemůže si o rumunské občanství zažádat. Je to nevýhoda pro etnické Rumuny žijící mimo Rumunsko, protože ti se mohou etnicky deklarovat jako Rumuni, ale bez dokumentu o dřívějším rumunském občanství (pokud ho „ztratili“) nemohou o rumunské občanství žádat.

Bez zajímavosti není ani skutečnost, že Moldavané s nově nabytým rumunským občanstvím a cestovním pasem nemají možnost trvalé rezidence v Rumunsku, ale za tímto účelem by si museli koupit nebo pronajmout dům či byt, aby získali občanský průkaz jako doklad potřebný pro trvalý pobyt. Držitelé rumunského cestovního pasu se tak automaticky nestávají rezidenty Rumunska a k tomu všemu můžeme dodat, že bez získání občanského průkazu není možné v Rumunsku ani pracovat nebo studovat.

Pro občany Moldávie tak neznamená rumunské občanství a cestovní pas automatické přesídlení do Rumunska, přestože se to předpokládá. Navíc, jak dokládají sami Moldavané, v žádosti o rumunské občanství nemusí nutně existovat resentimenty a nostalgie vůči předválečnému Rumunsku nebo třeba i vůči rumunské kultuře. Rumunský stát slouží pouze jako tranzitní země do ostatních zemí Evropské unie. Nejčastěji pak směřují Moldavané do Itálie nebo do Španělska.

Z dlouhodobého hlediska se spíše uvažuje o sjednocení rumunského a moldavského státu, respektive o začlenění Moldavska do Rumunska, protože tendence vytvořit společný stát neustále rostou. To se také odráží v nabývání občanství, protože udělení rumunského občanství je obecně považováno spíš za „navrácení ztraceného“ než „nabytí nového“ občanství. Redobândirea cetăţeniei române, jak je tento proces nazýván, má však i své vedlejší účinky.