Jednu červnovou středu přistáváme na kišiněvském letišti. Je velké asi jako nádraží v Hradci Králové, ale je čistší a mají tam lepší víno. Náš kolega Sergiu už na nás čeká se svou Dacií. Kišiněvem tentokrát jen projíždíme. Je to příjemné město. S výborným vínem, vinným festivalem, dobrým jídlem a spoustou pravoslavných kostelů. Hrdý na svého Leiba Milsteina, který se v USA proslavil jako filmový režisér a inovátor a držitel dvou Oscarů — pod pseudonymem Lewis Milestone. S nostalgickým historickým centrem, s nabubřelým prezidentským palácem a hradbou paneláků kolem, z nichž tvořivý architekt dokonce vybudoval „městskou bránu“.

Tenhle monument, kterému by neškodila trocha rekonstrukce, necháváme za zády a nejúspěšnější model kdysi rumunské firmy řízený Sergiem s námi sviští přes Moldávii k Balti. V tomto regionálním centru a druhém největším moldavském městě postavily Diakonie Českobratrské církve evangelické a firma KOMA Modular regionální obchod, který jedeme společně otevřít.

Moldavsko není Moldávie. Historická území Moldávie si mezi sebe po staletí dělily Rusko, Uhersko a Osmanská říše. Po roce 1991 se od rozpadajícího se Sovětského svazu oddělila Moldavská Sovětská socialistická republika, která vznikla hned dvakrát v roce 1941 a pak zase v roce 1944 na území Besarábie, a vytvořil se samostatný stát. Po krátkém, ale i tak dost krvavém konfliktu pak vzniklo i Podněstří. Malinký stát podél Dněstru, neuznaný nikým kromě Ruska.

Jedeme nádhernou moldavskou krajinou. Ještě pořád vypadá dost panensky, nezasažena zběsilou civilizací. Samozřejmě je otázkou, jak se na to dívají Moldavané. Vesnice a městečka, kterými projíždíme nebo je míjíme, vypadají upraveně. Určitě ne nijak bohatě, ale rozhodně čistě. Domácký pocit ve mně vyvolávají naddimenzované bytovky na venkově a funkcionalistické budovy, které kdysi sloužily jako kulturní domy, samoobsluhy, domy služeb či všechno najednou. I tady většinou prázdné či poloprázdné, zoufale hledající nové využití mezi vesnickými domky a dřevěnicemi.

Nic nespadne z nebe

Z takové vesnice pocházejí i „naši“ sedláci Tudor a Maria Darii. Tudor říká: „Farmáři jsou konzervativní. Přitom zemědělství je velký risk. Nic nespadne z nebe. Bůh ale pomáhá těm, kteří se živí rukama.“

Maria a Tudor pěstují organickou zeleninu. Nemají na to žádný certifikát, protože ten by museli získat od nějaké zahraniční agentury. V Moldavsku žádná domácí certifikační organizace zatím neexistuje. Hodně se ale mluví o tom, že je třeba ji zřídit, nejlépe státní. „Naše organické produkty jsou založeny na důvěře,“ říká Tudor. „Kdybychom podváděli, lidé se to dozvědí a my jsme skončili.“

Samozřejmě výklad toho, co je a co není organické, se v takovém případě může lišit. Základní porozumění je ale evidentně stejné. Navíc v Moldavsku lze velkou část produkce považovat za „organickou“ prostě proto, že nejsou prostředky na nákup chemikálií. Maria a Tudor jsou však zkušení sedláci, otevření novým postupům a vždy připraveni učit se něco nového. Navíc jsou to také schopní organizátoři — což ovšem představuje nezbytný předpoklad každého podnikání. Nechybí jim ani širší pohled na potřeby komunity a velmi dobře si uvědomují potřebu místního rozvoje.

„Když chci prodávat zdravé potraviny místním, musí mít také mí sousedé dost peněz, aby si je mohli koupit,“ opakuje Tudor základní poučku všech učebnic o regionálním rozvoji bez toho, že by nějakou vůbec viděl. Ale to není poprvé, co se setkávám s tím, že drobní podnikatelé, zemědělci či zaměstnanci mají jasnou a racionální představu o potřebách vývoje v místě, kde žijí. Na rozdíl od většiny ekonomů a národohospodářů odchovaných hlavním proudem, kteří radí kdesi v hlavním městě centrálním orgánům, co je nejlepší udělat pro lidi — aniž by se kdokoli zeptal na názor těch, kterých se to týká.

A tak vlastně vznikla vize obchodu, kde by Dariovi spolu s dalšími sedláky prodávali (víceméně) organické produkty.

Nápady progresivní organizace

Diakonie Českobratrské církve evangelické spolupracuje dlouhodobě s místní organizací Pro Cooperare Regionala (ProCoRe) v Balti, nedaleko od místa, kde mají své polnosti i Tudor a Maria. Je to progresivní rozvojová organizace, která využívá moderní metody regionálního rozvoje a díky spolupráci s místními orgány, s vládou i se zahraničními donory je schopna motivovat místní komunity k projektům, které rozvíjejí místní infrastrukturu a na nichž se z poloviny podílejí místní. Poskytuje také školení, výměnné stáže a expertní podporu pro místní zemědělce a podnikatele.

Právě přes ProCoRe se vedení Diakonického střediska pro rozvojovou a humanitární spolupráci dozvědělo o nápadu vytvořit regionální obchod, kde by bylo možné prodávat místní produkty, skladovat je a nabízet třeba i do dalšího prodeje či distribuce. Mohlo by se tak například zajistit lepší zásobování škol zdravou zeleninou, jak o tom snili Maria s Tudorem už dlouho.

Bylo to právě v době, kdy Diakonie vedla jednání o další spolupráci s firmou KOMA Modular, která v rámci svých solidárních aktivit pravidelně podporuje zahraniční humanitární či rozvojové aktivity. Již dříve společně vybudovaly v Kyjevě bytové jednotky pro uprchlíky. Stavba obchodu a skladů pro místní produkci přišla vedení firmy jako dobrý nápad, který navíc koresponduje s vlastní strategií podniku.

Diakonie připravovala projekt a administraci projektu. Ve spolupráci Moldavci bylo třeba jasně definovat požadavky na obchod, aby podle nich mohli konstruktéři navrhnout celkovou sestavu. Jednalo se totiž o moduly, které byly postaveny a vybaveny přímo v sídle firmy ve  Vizovicích, a na místo se pak dopravily kamiony.

Otvíráme krám

Slavnostní otevření obchodu se konalo druhý den dopoledne. Na místo jsme dorazili s pětiminutovým zpožděním. Byli tam už všichni včetně českého velvyslance, zástupce zemědělské komory, místních autorit i spolupracujících zemědělců. Srdečné přivítání následovala série projevů. Nebyl jsem u projektu od počátku, ale jedno bylo jasné i s mojí mizernou ruštinou, kterou pro tuto příležitost Moldavané akceptovali: „Konkrétní nápad lokálního partnerství místních producentů společně realizovaný moldavskými i zahraničními partnery jasně ukazuje, jak má glokální myšlení fungovat a promítat se v praxi.“

Po prohlídce obchodu přišlo na řadu opulentní pohoštění. Většinu toho připravila sama Maria. Během neformálních rozhovorů nad domácími dobrotami, vínem i pálenkou se bohužel ukázal i jeden problém. Když Diakonie i KOMA žádali příslušná česká ministerstva, aby jim pomohla zajistit odpuštění DPH v Moldavsku, dostalo se jim zamítavé odpovědi — pravidla platí pro všechny a výjimky nejsou možné. Ukázalo se však, že pro jiné organizace tohle čeští představitelé zařídit mohou. Ne že by mě to nějak moc překvapilo, ale nepříjemný pocit z toho zůstane. Zvlášť když si člověk uvědomí, že Tudor s Marií si na zaplacení DPH ve výši patnáct tisíc eur, což je obrovská suma i u nás, museli vzít komerční úvěr.

Ale stejně, tenhle moment společného slavení konviviality mám na projektech skoro nejraději. Je to konec začátku a začátek běžného fungování. Teď už je na jiných, aby prokázali, že to, co jsme společně připravili, má smysl a je životaschopné. Naše společné představy dostaly konkrétní podobu a vstupují do světa, ve kterém se budou dále vyvíjet, získávat nové formy a nové podoby.

Hlavním smyslem rozvojových projektů je zajištění důstojného života lidí. Ne vždy to znamená, že se všechno bude odehrávat tak, jak jsme si vysnili. Ale pokud to povede ke zlepšení života konkrétních lidí i širší komunity, pak je to úspěch.