Když v roce 1957 v tehdejších zemích Evropské unie (EU) vznikala Společná zemědělská politika (SZP), mezi její hlavní cíle patřilo zejména podpořit produktivitu výroby, zajistit dostatečnou životní úroveň lidí podnikajících v zemědělství, stabilizovat trhy, zajistit distribuci potravin a garantovat přiměřené ceny pro spotřebitele. Podpora zemědělského trhu prostřednictvím SZP podnítila zejména u větších podniků hospodařících v příhodných oblastech intenzifikační procesy, jejichž součástí byl i nárůst spotřeby hnojiv a pesticidů nebo modernizace strojového parku.

Během relativně krátké doby se produkce zemědělských komodit zvýšila natolik, že už v 70. a 80. letech 20. století musely země EU řešit, jak efektivně eliminovat nadvýrobu. Stále více dat navíc dokládalo, že intenzivní zemědělství způsobuje degradaci půdy, znečišťuje vodní zdroje a snižuje druhovou diverzitu zemědělské krajiny.

I proto prošla v roce 1992 SZP první reformou. Ta zavedla systém přímých plateb zemědělcům a poprvé zdůraznila potřebu hospodařit šetrně k přírodě. Zemědělci mohli nově využívat také opatření na podporu hospodaření šetrného k přírodě, nově jim vznikla povinnost ponechat část plochy mimo produkci. Větší důraz na ochranu životního prostředí přinesly i další dvě reformy — v roce 2000, kdy vznikl druhý pilíř SZP zacílený na rozvoj venkova včetně ochrany životního prostředí, a především průlomová reforma z roku 2003, která oddělila platbu od samotné produkce.

Zemědělci díky ní přestali být kromě několika vybraných produktů placeni za to, co vyprodukují. Peníze jim začala přinášet sama skutečnost, že hospodaří. Výměnou se po nich požadovalo, aby dodržovali podmínky na bezpečnost potravin a standardy v oblasti životního prostředí a pohody zvířat. V této situaci vstoupila do Evropské unie v roce 2004 Česká republika. Naši zemědělci tedy nebyli na rozdíl od svých kolegů v západní Evropě systémem nuceni k intenzifikaci.

Dalším důležitý mezník ve fungování SZP představoval rok 2013, kdy bylo zavedeno takzvané „ozelenění“ (z anglického výrazu „greening“). To vedle předchozího navíc podmínilo získání třicetiprocentní platby na plochu dodržováním dalších opatření na podporu životního prostředí a biodiverzity. Největší efekt se očekával od povinnosti vyčlenit alespoň pět procent území jako takzvanou plochu v ekologickém zájmu — EFA. Zemědělci byli současně povinni pěstovat minimální počet plodin dle velikosti podniku — do 30 hektarů alespoň dvě a od 30 hektarů alespoň tři plodiny, a na národní úrovni zachovat plochy trvalých travních porostů.

Zdá se tedy, že současná SZP problematiku udržitelného využívání přírodních zdrojů a podporu biodiverzity už řeší dostatečně. Pokud se ale podíváme na aktuální stav, situace už tak příznivá není.

Z pohledu České republiky je problematická už samotná kondice zemědělské půdy. Orná půda končí, často zbytečně, zabetonovaná pod stavbami, a to i ta nejúrodnější. Více než polovina zemědělské plochy je také ohrožena erozí. Bohužel stávající ochrana podmiňující získání přímých plateb se vztahuje jen asi na 11 procent zemědělské plochy.

Eroze ale není jediným problémem. Nešetrným zacházením se půda utužuje, ztrácí se z ní organická hmota a tím klesá i početnosti půdních mikroorganismů. Půda v takovém stavu není schopna absorbovat vodu, která tak mizí z krajiny. Na jedné straně je v krajině nedostatek vody, což je problematické i pro samotnou zemědělskou produkci, a současně roste i riziko kalamitních stavů, kdy i při relativně menších srážkách voda rychle z krajiny odtéká a hrozí povodně. To zase způsobuje erozi a kolo problémů se točí dál. Proto musí budoucí SZP důsledně trvat na ochraně přírodních zdrojů včetně půdy a upřednostňovat udržitelné hospodaření včetně ekologického zemědělství.

Mizející ptáci, motýli, včely

Stávající SZP také není schopna zastavit pokles druhové diverzity. Jak působí zemědělství na druhovou pestrost, poznáme podle množství ptáků v zemědělské krajině. U nás jejich počty setrvale klesají a jen v posledních 35 letech jsme v evropských zemích přišli zhruba o polovinu všech opeřenců. Zatímco ve starých členských zemích je tento trend setrvalý, v České republice na konci a na počátku 90. let minulého století ptáků nakrátko přibylo, od poloviny 90. let však ptáci ze zemědělské krajiny opět mizí.

Přestože pro ostatní skupiny živočichů nemáme k dispozici srovnatelná data, dílčí studie prokazují, že jejich osud je v mnoha případech podobný jako u ptáků, nebo dokonce ještě horší. Týká se to například motýlů, rovněž velmi vhodné indikační skupiny, nebo opylovačů. Ti navíc přímo ovlivňují zemědělskou produkci a v posledních letech se stále častěji objevují alarmující zprávy, že pokud jich nepřestane ubývat, můžou se snížit zemědělské výnosy některých druhů pěstovaných plodin, například řepky olejné, cibule, rajčat nebo jahod. Budoucí SZP by tedy měla zemědělce motivovat k tomu, aby tyto druhy důsledně chránili, a zároveň užívali co nejméně chemických syntetických látek a minerálních hnojiv.

Stávající SZP vedle environmentálních problémů nedostatečně řeší také problémy samotných zemědělců. Zejména menší podniky hospodařící v méně příznivých oblastech, kde často svou činností udržují cenné přírodní stanoviště a atraktivní krajinu, jsou stále v nevýhodě oproti těm, kteří intenzivně obhospodařují úrodnější půdu.

To se děje zejména v některých starých členských zemích. Platby se sice oddělily od produkce, ale jejich původní výše zůstala stejná, takže zemědělci hospodařící intenzivně a často neekologicky dostávají víc peněz než podniky, které buď pod vlivem lokálních podmínek, nebo na základě svého rozhodnutí, hospodaří extenzivněji. SZP by měla prioritně cílit na zemědělce, kteří hospodaří šetrně a zajišťují tak veřejné hodnoty.

Budoucí SZP by měla podporovat především lokální produkci a zpracovatelský průmysl, a současně omezovat dovoz potravin a krmiv, získávaných neudržitelným způsobem nejčastěji v zemích třetího světa, především na území vyklučených původních pralesů. Na cestě ke spotřebiteli je důležité minimalizovat zbytečný odpad a podporovat produkci zdravých, výživných, minimálně zpracovaných, sezonních a lokálních potravin. Součástí SZP by měla být také osvěta — lidé by se měli dozvědět o dopadech výroby a distribuce potravin na jejich vlastní zdraví, na životní pohodu zvířat a životní prostředí.

SZP spotřebovává zhruba 40 procent rozpočtu EU. Pokud má být tento výdaj obhajitelný i do budoucna, musíme ji změnit. Jedině tak bude schopna reflektovat současné výzvy a hrozby.