Když v roce 1957 v tehdejších zemích Evropské unie (EU) vznikala Společná zemědělská politika (SZP), mezi její hlavní cíle patřilo zejména podpořit produktivitu výroby, zajistit dostatečnou životní úroveň lidí podnikajících v zemědělství, stabilizovat trhy, zajistit distribuci potravin a garantovat přiměřené ceny pro spotřebitele. Podpora zemědělského trhu prostřednictvím SZP podnítila zejména u větších podniků hospodařících v příhodných oblastech intenzifikační procesy, jejichž součástí byl i nárůst spotřeby hnojiv a pesticidů nebo modernizace strojového parku.

Během relativně krátké doby se produkce zemědělských komodit zvýšila natolik, že už v 70. a 80. letech 20. století musely země EU řešit, jak efektivně eliminovat nadvýrobu. Stále více dat navíc dokládalo, že intenzivní zemědělství způsobuje degradaci půdy, znečišťuje vodní zdroje a snižuje druhovou diverzitu zemědělské krajiny.

I proto prošla v roce 1992 SZP první reformou. Ta zavedla systém přímých plateb zemědělcům a poprvé zdůraznila potřebu hospodařit šetrně k přírodě. Zemědělci mohli nově využívat také opatření na podporu hospodaření šetrného k přírodě, nově jim vznikla povinnost ponechat část plochy mimo produkci. Větší důraz na ochranu životního prostředí přinesly i další dvě reformy — v roce 2000, kdy vznikl druhý pilíř SZP zacílený na rozvoj venkova včetně ochrany životního prostředí, a především průlomová reforma z roku 2003, která oddělila platbu od samotné produkce.