Lidové noviny si pěstují v příloze Česká pozice Romana Jocha jako esejistu, který vnáší do společenské debaty provokativní tón z konzervativního prava. Lingvisticky dokládá, že být konzervativní znamená uchovávat hodnoty, včetně hodnot čisté přírody.

Jenže ta jeho konzervativní pozice chce uchovávat hodnoty (nejen přírodní) tak, jak to vyhovuje těm, za které mluví. Za ty, kterým konservativní uspořádání nevyhovuje, nechť mluví nejen liberálové, ale taky třeba zelení jako třetí, bipolaritu narušující společenská tendence. Což ovšem Roman Joch zpochybňuje a pouští se do Matěje Stropnického a zelené politiky…

Nemohu si pomoci, ale z textů Romana Jocha čtu vždycky jakési nevyslovené opovržení chudými. Smýšlí o nich jako o lidech, kteří nade vše stavějí práci a láci, všechno ostatní je jim jedno a ekologie je nezajímá vůbec. Bohatství jednotlivců pokládá za hlavní zdroj veřejného blaha.

Ve valné části rozsahu svého textu uvádí Roman Joch příklady toho, jak američtí republikánští prezidenti zakládali národní parky jako příklad vzorné konzervativní péče o přírodu. Kovaný demagog ovšem nikde nepíše, jaké a kde se v době vlády oněch prezidentů zakládaly průmyslové závody a co to znamenalo pro životní prostředí v jejich okolí.

Dokonce uvádí za pomoci neuvěřitelného logického kotrmelce příklad severní a jižní Kalifornie, z nichž ta severní byla levicově environmentálně elitářská, pročež tam průmysl nevznikal, usadili se tam bohatí lidé se smyslem pro přírodu, kterou taky dokázali krásně ochránit, a politicky se ta oblast stala konservativní. Pravicová jižní Kalifornie naopak poskytla prostředí pro byznys otevřenější, vznikly tam pracovní příležitosti, natáhli se tam chudí ze všech koutů Ameriky i Mexika a stala se oblastí plnou sociálních problémů a zpustošené přírody. Její voliči se obracejí doleva.

Ať to čtu jakkoliv, ne že bych nechápala, co tím chce Roman Joch říct (že levicový politický postoj je vlastně neautentický), jen nevím, proč to říká. Přece strany zelených (ať už se jmenují po světě jakkoli) nemají ve svých politických programech jen ochranu nedotčené přírody, ale ochranu životního prostředí v nejširším slova smyslu. Tedy i toho městského. Tedy i toho, které obklopuje průmyslové závody, popřípadě se nachází přímo uvnitř jejich areálů. Ochranu společného prostoru, který, jistě k jejich veliké lítosti, musí ti nejbohatší sdílet s těmi nejchudšími (jako jsou například vody oceánů nebo krajina kolem dálnic a vzdušný prostor).

Roman Joch se zamýšlí nad tím, proč Strana zelených pod vedením Matěje Stropnického neuspěje a v příštích parlamentních volbách svých nutných pět či více procent nezíská. Píše, že hodnoty ochrany přírody sdílejí jen vzdělaní městští obyvatelé, kteří ovšem zase lpí na svých privilegiích, jako je (například) létání letadly. A tito voliči, pravicově orientovaní, byli příčinou úspěchu jediného úspěšného environmentalistického politika Martina Bursíka. A Stropnického, který jim chce sahat na jejich ušlechtilé vymoženosti, volit nebudou.

Jak znám ze svého okolí vzdělané městské ekologicky smýšlející občany, nezlobili by se, kdyby se do rétoriky zelených témat dostalo trochu více péče o ty chudší. Jinak řečeno, kdyby ekologicky šetrné civilizační vymoženosti byly obecně dostupné, ne tak exkluzivní. A na druhé straně vím z jiné zkušenosti, že chudší a venkovští občané mají praktický a často mnohem bezprostřednější smysl pro životní prostředí, že málo vzdělaní venkované mají překrásné zahrady, z nichž se může těšit každý kolemjdoucí, a před vlastním prahem zametají až úzkostlivě.

Člověk se ale nad pojetím ekologie jako zameteného dvorku musí zasmát, pokud se nechce rozčilit. Podstatu ochrany životního prostředí vykládá Roman Joch (jak to od něj známe jako mantru) v absolutní ochraně vlastnických vztahů. Čili nejlépe je životní prostředí chráněno tehdy, když za jeho poškození jedním vlastníkem jinému vlastníku jsou vysoké trestní sankce.

Jen nepíše, kdo by podle jeho názoru měl být vlastníkem řek nebo vzduchu. A taky si neklade otázku, jestli vlastník smí ekologicky ničit své vlastnictví, tedy kontaminovat si půdu, na níž provozuje svoji činnost, naholo vykácet les, který mu patří, postavit na vlastním pozemku něco, co zničí životní prostředí všem v okolí. Anebo majetkovou spekulací zničit kulturní nebo přírodní památku.

↗

Z textů Romana Jocha lze číst jakési nevyslovené opovržení chudými. Smýšlí o nich jako o lidech, kteří nade vše stavějí práci a všechno ostatní je jim jedno. Foto Wikimedia Commons

Známe přece příklady, kdy denně jezdíme kolem nějakého nehorázného nepořádku, příčinou nikdy není to, že by se špatně staral stát nebo obec, ale vždy jsou za tím vlastnické spory jednotlivců nebo neschopnost či neochota jednotlivého vlastníka.

Vlastnictví vyžaduje zodpovědnost a jeho správa jisté schopnosti, a když je vlastník nemá a stav jeho vlastnictví ohrožuje okolí (nejen okolní vlastníky, ale prostě veřejnost), není jiné cesty k nápravě než zásah státních orgánů. Nebo by to Roman Joch uměl řešit jinak?

Chudí lidé někdy vzbuzují dojem, že kolem sebe mají větší nepořádek než bohatí: otřískaná škodovka před domem skutečně není tak elegantní jako naleštěné Audi, ten, kdo má před domem tu škodovku, asi taky nebude mít úplně novou fasádu a ani plot nebude perfektní.

Ale o to, pokud jde o zelenou politiku, přece nejde. Té jde snad o to, aby se takový člověk mohl obejít i bez auta a jeho děti se normálně dostaly do školy, aby měl k dispozici kvalitní potraviny v místním obchodě a nejen na předraženém farmářském trhu, aby mohl jet na dovolenou někam, kde to bude přiměřené jeho finančním možnostem a bude se tam mít chvíli dobře.

A tím se dostávám k začátku Jochova článku, kde mluví o tom, že by Matěj Stropnický chtěl lidem vzít radost z létání letadlem na dovolenou argumentem, že letecká doprava je nešetrná k životnímu prostředí. K tomu snad jen dvě věci:

Turistický průmysl zaměřený na méně majetné zákazníky je až urážlivě pokleslá záležitost, která rozhodně neposkytuje tolik radosti, kolik si za to dává platit. Je to nejen leteckým provozem, ale devastací pobřeží a úrovní staveb. Tenhle nesmyslný turistický byznys je jedna z nejméně ekologických výdělečných činností, která, na rozdíl od energetiky, zemědělství nebo chemie, podléhá jen minimálním regulacím. Možná je opravdu načase se na to podívat jako na industrii podobnou těm, které jsou dávno ekologicky kontrolovány.

A za druhé — jedna taková, byť skromná letecká dovolená zanechá mnohonásobně větší uhlíkovou stopu než takový normální protivný nepořádek kolem domu. Možná bychom se měli víc zamýšlet nad tím, co od své dovolené čekáme a potřebujeme, než skočíme na lep letákům cestovních podnikatelů.

Roman Joch předpovídá Matěji Stropnickému, že s levicově orientovanou Stranou zelených neuspěje. Dovedu si představit, že pro některé voliče je Matěj Stropnický příliš mladý, příliš elegantní, příliš městský a příliš humanitní intelektuál. Straně zelených by vedle něj prospěla postava trochu zemitější, bližší přírodě a se sociálně rozmanitější životní zkušeností. Ano, a také by v té straně měla na čelném místě být žena.

Vzhledem k tomu, jak se kolem mění svět, by nemělo být tak nemožné přesvědčit lidi, že pětadvacet let lehkomyslného hédonismu je u konce a je nejvyšší čas vážně se učit vidět hodnoty jinde než ve spotřebě. Spousta chudých lidí to dokáže, protože jim ani nic jiného nezbývá.