Už dlouho chci něco napsat o konzervativismu a pořád nevím, jak na to. Pomáhám si tím, že hledám v okruhu svých známých lidí příklady konzervativního přesvědčení, ale těch skutečně věrohodných vidím málo. Spíš musím myslet na to, jak jsou postoje během jednoho lidského života proměnlivé podle věku i životních okolností a jak vášnivé proklamování jednoho přístupu se často změní ve svůj pravý opak. Ale nejen to —v jednom jediném životě nacházím postoje promíchány.

Příkladem takové směsi je mi moje matka, která v životě učinila spoustu odvážných a nekonformních rozhodnutí, z nichž některými sobě i lidem kolem neobyčejně zkomplikovala, ba možno říci zavařila život, za jiná si jí ale vážím tím víc, čím jsem starší.

Přes všechnu její životní odvahu pro ni nepřekročitelným kritériem lidských kvalit bylo to, zda se dotyčný člověk umí slušně chovat a jestli podle jejího přesvědčení slušně vypadá. Když tohle píšu, musím se usmát při vzpomínce, jak mi v době procesu s Plastic People říkala, že principielně samozřejmě stojí na jejich straně, upřímně však vztah k undergroundu nedokáže najít a představa, že by šla na jejich koncert, ji plní odporem.

↗

V českém prostředí je častý pseudokonzervativismus splývající s maloměšťáctvím. Foto Vít Červinka, Mediafax

Konzervativní postoje mi v podstatě nejsou vlastní, za tradičními hodnotami, soukromým vlastnictvím, hierarchií autorit, náboženstvím a rodinou mi vždycky vyvstávají fatální porušení všech těchto hlásaných pravd.

Takzvaně konzervativní přesvědčení mi až příliš často splývá s prostým maloměšťáctvím, jehož určujícími znaky jsou nuda, lakota, kýčařství, omezenost, zbabělost a zejména a nejhůře — pokrytectví. Dvěma reprezentanty toho maloměšťáckého pseudokonzervativismu jsou šťastnější Václav Klaus, pro mě „prezident českého biedermeieru“, a tragikomický Petr Nečas.

Konzervativismus však ve své podstatě nemá být totéž co maloměšťáctví. K autentickému konzervativnímu postoji patří šetrnost a skromnost, ne však lakota, zdrženlivost, ne však zbabělost, péče o rodinu, ne však domácí tyranie, víra, nikoli však klerikalismus, stabilita, ne však pohodlnost, a snad jistá přísnost, ne však bez humoru.

Osobně znám takového člověka jen jednoho a díky jemu zařazuji mezi konzervativní ctnosti i duchovní zájem o celý svět a konkrétní věcnou pozornost nejbližšímu okolí a také to, že starého si konzervativní člověk váží, ale nelpí na něm, protože ve své bytostné uměřenosti nelpí na ničem hmotném.

S tímto člověkem, jemuž je už sedmdesát let a povoláním je malíř a restaurátor, vedu po mnoho let na dálku debatu například o reálném socialismu, v němž jsme se poznali. Jeho kritika spočívala vždy v kritice duchovní vyprázdněnosti a necitelnosti k přirozenému stavu věcí. On tím přirozeným stavem ovšem neměl na mysli ženskou otázku nebo práva homosexuálů a menšin (jako já ve své divoké polemice), ale třeba přirozenou podobu krajiny (i městské), jež má být jen jemně dotahována lidskou činností.

Takhle ostře ohraničenou postavu mám mezi svými ale jen jednu, všichni ostatní jsou namícháni z konzervativních i liberálních postojů, z konformity i vzpoury, z mainstreamu i alternativy.

Vždycky mám velkou radost, když u v podstatě konzervativního člověka vidím s přibývajícími léty větší pochopení pro různé alternativní projevy ve společnosti i v kultuře, pro věčně se hemžící společenský i osobnostní organismus. Tohle reprezentuje například Ivan Vyskočil. Mnohem častější jsou však proměny někdejších nositelů změny v zatvrzelce, kteří už nedovedou kolem sebe vidět nic než rozpad toho svého. Čest velí uvést příklad, tak tedy Ludvík Vaculík.

V umění mají konzervativci výraz spíše klasický než romantický, ten ale nemusí znamenat nudu, nudná může být stejně romantická rozevlátost jako klasická uměřenost — vždycky záleží na obsahu, myšlence, hloubce citu. V nedávné době zemřeli dva představitelé kultury, kteří tenhle protipól konzervativního a alternativního postoje k realitě reprezentují. Divadelní dramaturg, překladatel a teoretik Karel Kraus a filmová režisérka Věra Chytilová.

Karel Kraus patřil s Otomarem Krejčou k obnovitelům českého divadelního umění po druhé světové válce. Narozen v roce 1920, stal se po krátkém působení po boku Jiřího Frejky ve Vinohradském divadle a nenápadných zaměstnáních v kulturních institucích v roce 1956 dramaturgem činohry Národního divadla (po dobu uměleckého vedení Otomara Krejči). Roku 1965 spoluzakládal Divadlo Za branou (znovu s Krejčou), po zrušení (jímž se maskoval de facto zákaz) této scény v roce 1972 mu bylo zakázáno působení v kulturní sféře.

Podepsal Chartu 77, od roku 1986 redigoval samizdatovou revui O divadle. V letech 1990—1995 byl dramaturgem obnoveného (a v roce 1994 opět zrušeného) Divadla za branou II. Překládal dramatické texty z němčiny, francouzštiny a také — spolu s Josefem Topolem — hry Antona Pavloviče Čechova. Výbor z jeho textů vyšel ve svazku Divadlo ve službách dramatu (Divadelní ústav 2001).

V jeho (a Krejčově) uměleckém přesvědčení bylo konzervativně zakotveno, že činoherní divadlo je umění, jehož základní složkou je dramatický text, úkolem divadelníka je drama interpretovat v plném respektu k jeho textu a současně v souřadnicích společenských souvislostí doby, kdy je inscenace uvedena před publikem.

Pro české divadlo skutečně objevil zapomenuté hodnoty například rakouského dramatu — Za Branou Schnitzlera a Nestroye, ale už v Národním s Krejčou také třeba ideologicky zdevastovaného J. K. Tyla jako trvalou hodnotu české kultury. Jeho péče o drama jako základ divadla pomohla na jeviště i hrám dramatika Josefa Topola.

Dobu normalizace vnímal Karel Kraus jako éru ničení duchovních hodnot, s činoherní tvorbou v tradičních divadlech byl právem nespokojen, pro alternativní dílo malých divadel nebyl vnitřně ustrojen a hodnotová rozháranost 90. let 20. století nebyla příhodnou půdou pro umělecké postupy, jakým byl oddán.

„Kam se vracet na zbořeništi, které se táhne do nedohledna?“ kladl si otázku a odpovídal: „Je nutné zamířit k základům, pokud ještě drží a k nimž se dá jen prokopat.“

Věra Chytilová konzervativní nebyla, svůj umělecký řád stavěla na obrazu zmatku a pohybu doby. Když se dnes díváme na její filmy, vidíme v nich herce malých divadel z doby normalizace, tehdejšího Provázku a Pražské Pětky a Činoherního klubu. Podařilo se jí pracovat i v době, kdy řada jejích kolegů filmařů byla odstavena, neodvozovala svoje dílo od vztahu k politickému režimu, vztahovala se prostě ke společnosti a člověku v ní.

Měla zvláštní smysl pro to, jak zobrazit ničení (a uchovávání) hodnot, aniž by o nich moralizovala — nemyslím jen Sedmikrásky, ale i to, jaké ironii vystavuje sobeckého sběratele vybraného vkusu a estéta ve Faunově velmi pozdním odpoledni nebo nositele kulturní avantgardy, která je sice obtěžována normalizačním blbstvím, ale jde jí zejména o naplnění vlastních hédonistických libostí ve filmu Kopytem sem, kopytem tam. A také na výtvarně úchvatné záběry výstavby sídliště kontrastující s ubohými životy lidí v něm žijících v Panelstory.

Dokonce kontinuální účinkování Boleslava Polívky v jejích filmech je samo o sobě obrazem velké hodnoty i její devastace a úpadku (od Kalamity k Hezkým chvilkám bez záruky…)

Teprve když smrt dvou významných tvůrců zvýraznila různost jejich přístupů, můžu se vypořádat s konzervativismem a napsat nejen to, že je dobré a nutné hodnoty ctít a uchovávat a dál rozvíjet, ale také, že to nestačí. Obdivuhodné (už proto, že riskantní) je umět vidět nejen co se ztrácí, ale i co vzniká, dobré i pitomé, krásné i hnusné, přijatelné i nepříjemné, a dokázat o tom hovořit srozumitelnou řečí, v níž je kladení otázek obsaženo jako naprostá samozřejmost. S rizikem a bez záruky.