O Komunistické straně Čech a Moravy se často mluví jako o straně konzervativní, jejíž členové tíhnou k minulosti, s níž se jim nepodařilo dostatečně kriticky vyrovnat. Je myslitelné, aby strana, která se považuje za levicovou, byla zároveň konzervativní?

Učebnice politické ekonomie nás poučují, že politický konzervatismus spočívá v hájení statu quo a institucí, na nichž stojí společenský řád, a v zachovávání tradic, kvůli nimž má však konzervatismus v každém koutě světa jinou podobu. Totéž patrně platí i pro různá historická období. První konzervatismus vznikl jako reakce na osvícenství, které svým důrazem na osobní svobodu jedince předznamenalo počátek moderního liberalismu.

Marx, k němuž se komunisté vždy hlásili, byl jednoznačně liberálem. To bylo ovšem v dobách, kdy ještě kapitalismus sám byl novým, liberálním a relativně pokrokovým systémem, který se teprve musel prosazovat proti zbytkům rozkládajícího se feudalismu, a Marx věřil v jeho historickou nutnost a v jeho budoucí překonání organizovaným a uvědomělým proletariátem.

Tato představa ho vedla ke kritice jakéhokoliv socialismu, který by byl založen na konzervativním základě. Postoje Marxe i jeho následovníků byly vždy liberální, a to až do říjnové revoluce 1917. Vlastně teprve tehdy se levicovému liberalismu spustilo první stavidlo, což je docela logické, protože revoluci pochopitelně bylo nutné bránit.

Slavoj Žižek o tom píše asi takhle: Menševici, kteří chtěli kritizovat bolševiky v tisku, se odvolávali na to, že bolševici horovali před revolucí pro svobodu slova a demokracii. Na to jim řekl Lenin: „Poslužte si, pánové, máte plné právo publikovat svou kritiku, ale hned pak nám, pánové, laskavě dovolte postavit vás ke zdi a postřílet!“ Tento Leninův odmítavý postoj k liberálnímu pojetí svobody je příčinou toho, proč mu liberálové (pravicoví i levicoví) dodnes nemohou přijít na jméno.

Leninovo pojetí svobody bylo totiž pragmatické, dané otázkou: Svoboda pro koho a k čemu? Z jeho hlediska by se svobodná kritika porevolučního režimu tenkrát rovnala podkopávání diktatury proletariátu ve prospěch kontrarevoluce. Existovala zkušenost Pařížské komuny, která byla utopena v krvi, protože si neuměla došlápnout na své protivníky.

Nehodlám tento příklad dál rozebírat ani hodnotit, ale je, myslím, jasné, že v okamžiku revoluce komunisté - nebo bolševici, jak se jim tenkrát v Rusku říkalo - nebyli liberály, přestože jimi dříve byli. Ovšem těžko bychom je už tenkrát mohli nazvat konzervativci.

A později? Naděje na světovou revoluci se brzy rozplynula a místo Lenina nastoupil Stalin. Nový řád nejen že nebyl liberální, ale už nebyl ani revoluční. Konzervatismus režimu začal vystupovat do popředí, ačkoliv velká část lidí to možná zatím tak nevnímala.

Byl to totiž úplně jiný druh konzervatismu, než ten, který kdysi vznikl jako reakce na osvícenství. Tento nový typ konzervatismu - stalinismus - nezůstal omezen jen na území Sovětského svazu. Nevyhnul se ani naší republice.

Českoslovenští komunisté, kteří se později nemohli stalinismu a jeho následků zbavit, začali být veřejností ve větší míře vnímáni jako politicky konzervativní patrně teprve po srpnu 1968. Samozřejmě kromě těch, kteří se raději nechali vyloučit ze strany, než by se přizpůsobili novému politickému směřování. Ale ti už v té době nebyli pokládáni za komunisty.

Zda se za ně pokládali sami, těžko říct. Hlavním rysem strany a těch, co v ní zůstali, se potom stalo konzervativní hájení statu quo, tedy zejména bránění inovacím nového systému, které chápali jako návrat ke kapitalismu.

Vedle konzervativních názorů na jiné věci, které nebyly až tolik podstatné, však stále ještě zastávali i mnoho názorů liberálních. Vnímání komunistů jako politických konzervativců potom vyvrcholilo po listopadu 1989. Očekávaná liberalizace strany se nekonala.

Ještě je vhodné připomenout, že s postupem času se rozrůzňovaly představy o pojmu „komunista“. Dnes máme komunisty dogmatické, konzervativní (nebo též stalinské) a komunisty nedogmatické či reformní, komunisty pragmatické a idealistické, organizované a neorganizované.... Sami komunisté se nedokáží sjednotit na výkladu, kdo je vlastně komunista.

Paradoxně to vzdáleně připomíná filosofický přístup postmoderny, která opomíjí obecné a uznává především konkrétní. Naopak, zcela jednoznačně je dnes význam pojmu „komunista“ definován z negativistického hlediska, tedy jejich nepřáteli. Pro antikomunisty je zkrátka komunista jako komunista, jeden jako druhý nepřítel demokracie, spoluviník gulagů atd. Všechny komunisty házejí do jednoho pytle, čímž se nechtěně stávají jakýmisi jejich sjednocovateli.

Mohou se někdy komunisté vrátit zpět k liberalismu? A za jakých podmínek? Těžko. Kapitalismus je naopak zatím stále ještě liberální (i když do nekonečna to asi nepůjde). Ten, kdo se snaží vidět pod povrch věcí, se pochopitelně i dnes ptá: Svoboda pro koho a k čemu?

Faktem však zůstává, že lidé věci chápou tak, jak se jim navenek jeví; nepátrají po jejich podstatě. A o to, aby se věci určitým způsobem jevily, se starají média a PR agentury. Díky nim je dnes svoboda stále chápána hlavně jako svoboda podnikání, svoboda výběru zboží, svoboda konzumu a podobně. Vše, co by takovou svobodu chtělo omezit, se značné části veřejnosti musí nutně jevit jako konzervativní.

Dnes je pravice v pozici, kdy stále ještě může slibovat svobodu, i když je to svoboda sporná, svoboda zdánlivá, nebo svoboda jen pro odvážné, dobrodružné či bezohledné jedince. Levicové strany se naopak postupně dostávají do takového postavení, které je povede spíš k omezování svobody, tedy současné představy o ní, byť by to bylo dobře míněno (více státu, více daní, více zákonů, více nařízení, více omezení). Anebo budou nuceny chovat se podobně jako liberální pravice.

Pak se ovšem nebudou chovat levicově, neboť tím akceptují neoliberalismus. To se podle mého názoru týká levicových stran obecně, nejenom komunistů, kteří zatím ani neměli možnost se předvést. Ono se totiž asi shora, čili cestou zákonů, nic jiného ani dělat nedá. Muselo by se na to jít úplně jinak.

Dnes nám zkrátka chybí budoucnost, ke které by se dalo vzhlížet, a tak to jediné, k čemu se dá ještě upnout, je minulost, byť značně problematická a mnohými odůvodněně zavržená. Proto ten konzervatismus komunistům nikdo neodpáře.

Jsou v něm až po uši a nemá to východisko, dokud nepřijde nová revoluce, tentokrát úspěšná, nebo aspoň dokud se kapitalismus nějakým způsobem nepromění v nový společensko-ekonomický řád, který bude aspoň po nějakou dobu zase pokrokový. Lidé možná nakonec sami dojdou k poznání, že kapitalistické podnikání je opravdu reakčním způsobem obživy, který vykořisťuje lidi a ničí přírodu, a nebudou se cítit nesvobodní, když pomalu zmizí ze světa.