Při poslechu jednoho z komentářů známého novináře Karla Hvížďaly jsem si uvědomil jistý paradox dnešní české žurnalistiky. Lidé, kteří se vyhraňují kriticky vůči Václavu Klausovi a mnohdy se cítí být i dědici Havlova morálního étosu, hlásají do světa neoliberální poučky, jako by šlo o tak prosté pravdy, jako že slunce svítí. V tomto ohledu je Václav Klaus triumfujícím vítězem. Jako hlasatel jedné ideologie dokázal indoktrinovat i ty, kteří mu nemohou přijít na jméno.

Pochopitelně Klaus nebyl tvůrcem ani jediným hlasatelem této ideologie, pouze se připojil k učení, které vítězně táhlo světem, a na tom postavil svou politickou kariéru v českých podmínkách. Nebyl samostatným myslitelem, přijal dogma a toto dogma hlásal. Kritický se stával pouze tvář v tvář tezím, které by mohly toto dogma zpochybnit, nikdy však nezapochyboval o neoliberálním dogmatu samotném.

Výhodou bylo, že na západě existovalo množství lidí, kteří byli připraveni tuto víru do východní Evropy exportovat se skutečným misionářským zápalem. I díky tomu se na českém knižním trhu velice rychle objevili překlady Hayeka či Friedmana. Neumenšuje to ovšem Klausův politický úspěch. I Václav Havel ex post konstatoval, že budování standardního západního kapitalismu, pro něž se vyslovil Klaus už v době, kdy někteří ještě snili o třetích cestách, bylo konec konců rozumné a realistické politické rozhodnutí.

Rok 1989 představoval ve východní Evropě ideový zlom. Rozklad jedné ideologie způsobil vakuum, do něhož se začaly s vervou drát jiné ideologie a to zpravidla takové, které byly dávno považovány za překonané, zejména primitivní ekonomický liberalismus či různé fašizující nacionalismy. Nejúspěšnější ideje byly ty, které nejpřesvědčivěji negovaly předchozí epochu.