Při poslechu jednoho z komentářů známého novináře Karla Hvížďaly jsem si uvědomil jistý paradox dnešní české žurnalistiky. Lidé, kteří se vyhraňují kriticky vůči Václavu Klausovi a mnohdy se cítí být i dědici Havlova morálního étosu, hlásají do světa neoliberální poučky, jako by šlo o tak prosté pravdy, jako že slunce svítí. V tomto ohledu je Václav Klaus triumfujícím vítězem. Jako hlasatel jedné ideologie dokázal indoktrinovat i ty, kteří mu nemohou přijít na jméno.

Pochopitelně Klaus nebyl tvůrcem ani jediným hlasatelem této ideologie, pouze se připojil k učení, které vítězně táhlo světem, a na tom postavil svou politickou kariéru v českých podmínkách. Nebyl samostatným myslitelem, přijal dogma a toto dogma hlásal. Kritický se stával pouze tvář v tvář tezím, které by mohly toto dogma zpochybnit, nikdy však nezapochyboval o neoliberálním dogmatu samotném.

Výhodou bylo, že na západě existovalo množství lidí, kteří byli připraveni tuto víru do východní Evropy exportovat se skutečným misionářským zápalem. I díky tomu se na českém knižním trhu velice rychle objevili překlady Hayeka či Friedmana. Neumenšuje to ovšem Klausův politický úspěch. I Václav Havel ex post konstatoval, že budování standardního západního kapitalismu, pro něž se vyslovil Klaus už v době, kdy někteří ještě snili o třetích cestách, bylo konec konců rozumné a realistické politické rozhodnutí.

Rok 1989 představoval ve východní Evropě ideový zlom. Rozklad jedné ideologie způsobil vakuum, do něhož se začaly s vervou drát jiné ideologie a to zpravidla takové, které byly dávno považovány za překonané, zejména primitivní ekonomický liberalismus či různé fašizující nacionalismy. Nejúspěšnější ideje byly ty, které nejpřesvědčivěji negovaly předchozí epochu.

Svým způsobem došlo k vymazávání historické paměti. Instituce sociálního státu byly reakcí na velkou hospodářskou krizi a druhou světovou válku, kdo by je však chtěl za nových podmínek hájit, byl by označen jako nepřítel demokracie a komunista. Na území bývalé Jugoslávie, kde triumfoval nacionalismus, byl denunciován jako komunista každý, kdo se pozitivně vyjádřil o pokojném soužití národností v bývalém společném státě, který byl de facto fungující multikulturní společností. Antikomunismus posloužil dobře komukoliv, včetně bývalých komunistů, tunelářů nebo i postjugoslávských válečných zločinců.

Ve zmíněném „vzduchoprázdnu“ však nakonec nemálo lidí vyrostlých za komunismu zůstalo. Na jedné straně jsou úspěšní vítězové, kteří dokázali popřevratové doby využít k obsazení politických funkcí a k osobnímu ekonomickému prospěchu, na druhé straně ti, jejichž život zůstal i v tomto režimu stejně obyčejný jako v tom předchozím. Ti první hlásají z médií, že se máme lépe, než jsme se kdy měli, a slovem „my“ myslí i ty druhé. Ti druzí nejsou v médiích slyšet. Ti první jsou natolik zblahobytnělí, že k jejich sluchu nedolehnou ani sociologické a ekonomické studie, v nichž se lze dočíst o poklesu reálné mzdy, o enormním nárůstu cen potravin, jenž velmi zatěžuje nízkopříjmové skupiny. Ti druzí občas demonstrují. Ti první to nechápou: „Co dělají, vždyť se máme tak dobře?“ Ti první samozřejmě vědí o světové ekonomické krizi a mají jednoduchý recept: „Žili jsme si nad poměry, musíme si utáhnout opasky.“ Vetšinou si je za ně utahují ti druzí.

Existuje neartikulovaná paměť lidí, kteří byli hrdí na to, co „jejich“ československé továrny vyráběly, mnozí z těchto lidí pak v devadesátých letech přišli o práci a nemohli najít jinou. Existuje paměť lidí, kterým se počátkem devadesátých let slibovalo, že se naše ekonomická úroveň přiblíží západu, že je pouze třeba přijmout transformační bolesti. Po dvaceti letech ovšem zjišťují, že zůstali jen levnou pracovní silou bez naděje na to, že se to kdy změní. Václav Bělohradský v jedné televizní diskuzi konstatoval, že na nenaplnění ekonomických očekávání v podstatě ztrácí současný režim legitimitu. ODS vyhrála v roce 1992 rozhodující popřevratové volby na tom, že slibovala prosperitu a blahobyt, a s touto vizí porazila všechny strany, které chtěly slibovat něco jiného - právní stát, sociální jistoty, morální obrodu apod.

Zůstává mimochodem rovněž neartikulována paměť lidí, kteří se ztotožňovali s rozpadnuvšími se státy, jako je Československo a Jugoslávie. Přijalo se jako obecný kánon, že to bylo nutné, že šlo o státy umělé, a víc se o tom nemluví.

Vraťme se však k českým pravicovým novinářům - dědicům havlovského étosu a hlasatelům neoliberálního světa. Je pozoruhodné, jaké naděje tito lidé vkládají do mládeže, zejména do vysokoškolského studenstva. Mládež, která vyrostla ve svobodě, má být nositelem těch pravých demokratických hodnot. Ostatně i Václav Havel vkládal své naděje do mladých lidí, kteří již nezažili komunismus, jako by komunismus byl čiré zlo a každý kontakt s ním poskvrňoval lidský charakter. („...to chce opravdu až tu třetí generaci, která doma nezažila atmosféru strachu a hrbení páteře. Teprve jejich děti budou vyrůstat v jakémsi normálním klimatu.“)

Ve víře v neposkvrněné mládí je jistý háček. Mládeži „podkuřoval“ kdekterý režim, včetně komunismu a nacismu. Staří harcovníci, které nový režim vynesl k moci a přinesl jim tak naplnění jejich životních snů, si do mladých projektovali svoje vlastní názory i naděje a konstruovali si tak sami pro sebe potřebné sebepotvrzení. Taková vystoupení mladých, která se dají vyložit v duchu převládající ideologie, mají pochopitelně volnou vstupenku do mediálního prostoru. O těch ostatních to neplatí.

Má to ovšem ještě jeden aspekt: Mladí jsou snáze manipulovatelní. Nemají historickou paměť. Přátelím se s lidmi ve věku kolem dvaceti let a mám informace, že ti, kteří projevují distanc vůči neoliberální ideologii, jsou se svými názory ve svém prostředí velice osamělí, což třeba o takových třicátnících a čtyřicátnících už zdaleka neplatí. Pravicoví intelektuálové pochopitelně jednoznačný příklon mládí k vládnoucí ideologii vykládají jako „moudrost mladých“.

Myslím si, že není správné hovořit o jakési poloztracené generaci, která má příliš mnoho paměti a příliš málo moci a blahobytu na to, aby věřila ve spásonosnost kapitalismu. Nejde totiž o generační záležitost, ve skutečnosti jde o rozdíl mezi mocnými a zbytkem populace. Není obecná pravda, že mladší ročníky méně poskvrněné komunismem jsou svobodomyslnější než ti poskvrněnější. Dostanou-li se mladí k moci (např. v manažerské či politické funkci), umí se docela dobře odstřihnout od komunikace s podřízenými a ovládat je pomocí strachu. Také mladí podřízení se umí bát, pokud třeba mají na krku hypotéku.

V poslední době je zajímavé sledovat s jakými rozpaky vnímají někteří mainstreamoví novináři občanskou nespokojenost. Nerozumí jí, jsou bezradní, když se ji pokoušejí vysvětlit. Zkušenost politických a mediálních elit je diametrálně odlišná od zkušenosti zbytku populace, obě skupiny hovoří jiným jazykem a nejsou schopny si porozumět.

Těžko říci, k jakému řešení tato situace vyústí, je však nepochybné, že nespokojenost časem vyplave na povrch. Potom se nabízí vícero scénářů, které závisejí mj. na tom, jaká bude nabídka na pomyslném trhu idejí. Může dojít k odmítnutí neoliberalismu a k demokratizaci, lépe řečeno pluralizaci veřejného diskurzu. Může naopak přijít autoritativnější řešení, „utemování“ neoliberální doktríny skrze efektivnější formy potlačení protinázoru. Může také dojít k nástupu autoritativnějšího režimu (byť možná vnějškově demokratického), který by se dostal k moci skrze kritiku a odvržení předchozí neoliberální epochy.