Běžně dělíme politickou scénu na levici a pravici. Toto tradiční dělení vzniklo za francouzské revoluce, kdy při zasedání generálních stavů příslušelo místo po králově pravici stavům privilegovaným (šlechtě a duchovenstvu), zatímco místo po levici stavu třetímu (tj. všem ostatním). Od té doby byla pravice spojována se zájmy bohatších vrstev a s obranou statu quo, zatímco levice prosazovala změny a zastávala se lidových mas, chudších, pracujících atd. Ve dvacátém století však došlo na politické scéně k mnoha turbulencím, mnohdy si levice a pravice role vyměnily — zejména co se týče konzervativního lpění na aktuálním stavu společnosti.

Důležitější je ovšem říci, co pravice a levice není. Pravice a levice nejsou ideologiemi. Neexistuje žádná jednotná pravicová nebo levicová ideologie, žádný jednotný pravicový či levicový návod na řízení státu a společnosti. Tohle zřejmě drtivá většina Čechů neví a ani nehodlá vědět, a setrvává v bipolárním vidění světa.

Ideologie obecně představuje ucelený pohled na svět a na to, jak by měla být společnost spravována. Historicky nejvlivnějšími ideologiemi jsou liberalismus, konzervatismus, socialismus, anarchismus, fašismus a komunismus. První tři ideologie jsou demokratické, tj. vyznávají principy zastupitelské demokracie, zbylé tři usilují o destrukci současného zřízení buď směrem k totalitnímu státu, nebo ke zrušení jakéhokoliv státu. Existuje ilustrativní schéma, které vytváří z těchto ideologií trojúhelník, přičemž ke každé demokratické ideologii přiřazuje jako protějšek jednu ideologii extrémní.

↗

Pokud bychom měli velmi hrubě shrnout, v čem je podstata jednotlivých demokratických ideologií, bylo by to snad možné říci takto:

Konzervatismus klade důraz na pozvolný vývoj společnosti, na tradiční hodnoty, odmítá radikální změny. Liberalismus klade důraz na svobodu jednotlivce, preferuje minimální státní zásahy do života lidí, je spojován s ekonomickou teorií volného trhu. Socialismus klade důraz na mezilidskou solidaritu, sociální smír, pomoc potřebným.

Možná někomu z vás na tomto vymezení pár věcí „nesedí“. Ponechávám stranou některé další ideologie (environmentalismus, feminismus) nebo varianty zmíněných (nacismus). Kromě toho s konzervatismem a liberalismem je to složitější, neboť s teorií volného trhu je v anglosaském světě (na rozdíl od evropského kontinentu) spojován pojem konzervatismus, přičemž ODS prosazuje toto pojetí i u nás. Evropští konzervativci byli v devatenáctém století (pro někoho možná paradoxně) prvními, kdo začal zavádět sociální zákonodárství, což bylo z hlediska konzervativní ideologie potřebné v zájmu zachování společenské stability. Dnešní americký liberalismus zase klade důraz na individuální svobodu, ale nespojuje ji s ekonomickou teorií volného trhu.

Politické myšlení v Čechách a na Moravě stůně na to, že cokoliv mimo pravici a levici je pod rozlišovací schopnosti podstatné části populace. Stačí chvíli „zabrouzdat“ po internetu, číst komentáře čtenářů k článkům nebo osobní blogy. Zároveň je u nás levice stále ztotožňována s komunismem. Například jeden blogger vypočítával po volbách 2006 na svých stránkách, kolik voličů chtělo demokracii a kolik komunismus. Komunismus podle něj chtěli voliči KSČM a ČSSD, demokracii ti ostatní. Politický svět je ovšem pestřejší než pravá, levá. Obviňovat ČSSD z komunismu je totéž jako obviňovat ODS z fašismu nebo nacismu. Bohužel toto obviňování na řadu lidí funguje a žijí v přesvědčení, že „socani jsou převlečení komunisti“. Situaci samozřejmě ztěžuje reminiscence na komunistickou ideologii, která slovem socialismus označovala údajně přechodné státní zřízení na cestě ke komunismu. (Sociální demokraty pak komunisté označovali za sociálfašisty.)

Dalším téměř komickým důsledkem tohoto černobílého myšlení je snaha některých představitelů pravice přesvědčit veřejnost, že fašismus je vlastně levicová ideologie. Na Českém rozhlase 6 se agitaci ve prospěch této myšlenky dlouhodobě věnuje novinář Petr Žantovský. Municí pro tyto terminologické novátory je Hitlerův pojem „nacionální socialismus“, neboť „socialismus je přece levice“. Touto logikou bychom ovšem dospěli také k tomu, že liberálové v USA jsou levice, Ronald Reagan a Margaret Thatcherová jsou neoliberálové, tudíž Reagan a Thatcherová jsou noví levičáci. Takových nesmyslných konstrukcí lze vymyslet celou řadu a novináři, kteří se k nim uchylují, si v tu chvíli nepočínají jako kritičtí komentátoři, ale jako političtí manipulátoři nebo ignoranti.

Na české politické scéně se tento latentní většinový diskurs projevuje tak, že strany mezi sebou soupeří o to, která je pravicí ještě „pravější“ než ta jiná pravice, která vlastně pravicí není. To, že TOP 09 obviňuje ODS z nedostatku „pravicovosti“ podobně jako někteří představitelé VV vidí svou cestu v tom být jedinou pravou pravicí, když ODS a TOP 09 pravicí vlastně nejsou, je tristní. Pravicové strany se u nás vůbec nedokáží diferencovat např. na liberální a konzervativní pravici, a všechny soupeří na poli jedné české pravicové ideologie. Pokud bychom zkoumali, co je to za ideologii, zjistili bychom nejspíš, že jde víceméně o ideologii Václava Klause, jak ji nastínil národu v devadesátých letech. Klaus přitom přetlumočil a přizpůsobil svým představám západní neoliberalismus. Jde o ideologii, která prosazuje volný trh a nadřazuje ekonomické principy i nad tradiční pravicové hodnoty, kterými se občas rétoricky ohání. Jejími hlavními reprezentanty a průkopníky byli Reagan a Thatcherová. Je celkem jedno, že se to celé také někdy nazývá liberalismem, jindy konzervatismem, nebo neokonzervatismem.

Bohužel určitý podíl na tomto stavu má česká tradice antipolitické politiky, kterou reprezentuje mj. Václav Havel. V jádru problému je falešná představa, že v politice by mělo jít primárně o morálku. Nikoliv, morálka by měla být samozřejmostí, podmínkou fungování společnosti. V samotné politice jde o zájmy jednotlivých skupin obyvatelstva, přičemž demokracie znamená hledání přijatelného kompromisu mezi zájmy těchto skupin. To je to, co se nedaří v českých zemích pochopit: různé skupiny lidí mají v politice různé zájmy. Proto se zde tak daří neoliberální ideologii, jejíž základní mimikry tvoří teze, že její požadavky jsou v zájmu všech, neboť z uvolnění tržních mechanismů budou profitovat všichni. Proto je u moci ekonomizující ideologie, která nadřazuje ekonomické parametry nad parametry hodnotové, proto se zde daří spíše neoliberalismu než liberálním či konzervativním hodnotám navázaným na zájmy a preference určitých skupin obyvatelstva.

Sociální demokracie a odbory jsou ve většinovém diskursu delegitimizovány, neboť nereprezentují oprávněné zájmy zaměstnanců nebo někoho jiného, ale kazí nám vysněný blahobyt pro všechny. (Podobně jsou ale mainstreamem delegitimizováni také zelení.) Pokud dochází ke kolapsům typu korupce, pak v antipolitické politice se věří, že směr je správný, pouze jsou ve funkcích špatní lidé (výstižně na to upozornil Jan Černý v Deníku Referendum). Zkaženou pravici je třeba nahradit pravicí „pravější“ a morálnější. Zájem veřejnosti se tak soustředí na personální fasádu, zatímco institucionální záležitosti jako např. protikorupční zákony zajímají jen pár intelektuálů. Jak jinak si vysvětlit, že strany, které se před volbami prezentovaly jako bijci korupce, mohou za minimálního zájmu veřejnosti krátce po volbách smést ze stolu hned dva zákony, které měly bránit stát před korupčními praktikami?

V duchu antipolitické politiky jsou bohužel lidé, kteří jsou třeba osobně čestní, ale nezajímají se o ekonomické otázky, schopni podporovat neoliberální praktiky z pozice jakéhosi moralizujícího antikomunismu (např. senátor Jaromír Štětina nebo někteří lidé kolem časopisu Respekt). Podobají se tak příslovečným generálům připravujícím se na minulou válku, v tomto případě tu studenou. Přesvědčeným antikomunistům často stačí, že neoliberalismus sám sebe prezentuje jako důsledného globálního protivníka komunismu, aniž by je zajímaly jeho ekonomické konsekvence, nebo snad dokonce implicitně přítomné rozpory mezi neoliberalismem a tradičními liberálními a konzervativními hodnotami. Ovšem úhlavním nepřítelem komunismu byl podle svého vlastního přesvědčení i Adolf Hitler.

Problém je, že pokud někdo zaujímá v politice primárně morální postoj, pak se staví do pozice neomylného. Kdo je přesvědčen o tom, že reprezentuje především morálku, ten si nemůže připustit žádnou kritiku, neboť každá kritika jeho politiky je kritikou morálky, a tedy je ve své podstatě amorální. Jak říká Václav Bělohradský: Pokud by vláda měla být ztělesněním dobra, pak každá opozice proti ní musí být nutně zlá. Lze si domyslet důsledky takového uvažování: proti zlé opozici lze použít všechny prostředky.

Soudím, že je naprosto legitimní, aby v demokracii prosazovali své zájmy podnikatelé, zaměstnanci i živnostníci, chudí i bohatí, věřící i ateisté atd. Dále soudím, že zdravá společnost je postavena na rovnováze konzervativních, liberálních, socialistických i environmentalistických hodnot. Primární otázkou ovšem je, jestli jsme demokracií.

Pokud jsme srozuměni s tím, že chceme, aby český stát byl demokracií, pak z toho vyplývá, že zde má místo pravice i levice, že zde má místo celý trojúhelník konzervatismus, socialismus, liberalismus nebo i další demokratické ideologie. Znamená to také, že se o demokracii jako takové nediskutuje, neboť k ní jsme se už rozhodli. (Lidé typu Romana Jocha, kteří mají s demokracií problém, sice mohou podobné názory říkat, ale nepatří do politiky, a to ani na místě poradců.) Pokud jsme demokracií, pak připouštíme střetávání zájmů, ovšem za účelem kompromisu. To znamená, že zájmy budou prosazovány pouze zákonnými prostředky, přičemž ideálem jsou prostředky výhradně etické. Dosažený kompromis musí být stranami dodržován v zájmu společenské a národní stability, která je koneckonců v zájmu většiny občanů.

Nyní se dostávám k tomu, co zaznělo v názvu článku. Chtěl jsem na začátku nového roku vyslovit přání, aby v českých zemích došlo k revoluci — nikoliv násilné, ale k revoluci „v hlavách a srdcích“, aby se česká demokracie přiblížila do toho stavu, že ji vytvářejí skuteční demokraté. Stačilo by k tomu poměrně málo: pochopit, že k tomu patří levice i pravice a že protikladem demokracie není komunismus, ale diktatura, a tudíž že „jeden antikomunismus demokracii nedělá“. Reálně bych si netroufal změnu většinového diskursu očekávat dříve než za dvacet let, ale v přáních do nového roku si člověk může optimismus dovolit.