„Zachází-li někdo z cizím majetkem, zachází s ním neefektivně a má tendenci zneužívat ho ve svůj prospěch. Stát je tudíž vždy neefektivní. Čím menší bude stát, tím méně bude neefektivity, tím méně bude prostoru pro korupci." V těchto logicky znějících větách lze snadno rozpoznat obvyklou liberální argumentaci. Sám jsem svého času bral tyto argumenty vážně. Zdálo by se, že minimální stát je nejlepším lékem proti korupci a že liberalismus, potažmo neoliberalismus je tak velmi důsledným protivníkem korupce.

Žádná ideologie ovšem nevisí ve vzduchoprázdnu. Neexistují jen obecné pravdy, existuje i způsob, jak jsou tyto obecné teze interpretovány a používány v praxi. To, jak bude společenská teorie v praxi vykládána, nelze vyvodit z teorie samé, lze to pouze empiricky vypozorovat. Proto stojí za to každou ideologii, včetně té (neo)liberální, konfrontovat s jejími konkrétními aplikacemi, ať už rétorické, nebo praktické povahy.

Někteří lidé vnímají liberalismus jako teorii chamtivosti, jako myšlenku, která svým zastáncům slouží jako alibi pro bezohlednou hrabivost. Zastánci liberalismu tvrdí, že jim jde o princip padni komu padni. Moje zkušenost je ovšem taková, že jsem ve svém životě viděl sociálně orientované lidi, kteří s přesvědčením přispívají sociálně slabším, nikdy jsem však neviděl liberála, který by odmítl peníze od státu jen kvůli principu. Nevím o nikom, kdo by např. vědomě odmítal využívat daňových úlev nebo státních příspěvků, o nichž teorie tvrdí, že jsou z principu špatné.