Spolu se stanicí Český rozhlas 6 zmizel v březnu tohoto roku ze světa i diskusní pořad Volejte Šestku. Zde měli posluchači možnost každý týden vyjádřit svůj názor na nabídnutou diskusní otázku. Do éteru se tak dostával onen příslovečný, ale jinak v médiích stěží slyšitelný, hlas lidu. Nyní jsme o něj k naší škodě přišli. Na nové stanici ČRo Plus sice namísto pořadu Volejte Šestku zakotvil kontaktní pořad Radiofórum, který byl již v předchozích letech vysílán na Radiožurnálu, v něm se však různými mechanismy dosáhlo toho, že náhodní volající jsou téměř eliminováni.

Stalo se tak jednak zavedením instituce odborníka, který dané téma vhodně uvede, a dále tím opatřením, že větší prostor v diskuzi mají pouze ti diskutující, kteří byli předvybráni na základě názoru či formuláře zaslaného redakci. Zdá se, že syrový a nefiltrovaný vox populi je pro některé kultivované novináře přece jen příliš „unapetitlich“.

Setkal jsem se s rozhlasovými posluchači, kteří pořad Volejte Šestku vysloveně nesnášeli, já jsem ho však bral jako příjemné osvěžení, oddech od novinářského stereotypu, od stále se opakujících pohledů na svět z pera stále týchž komentátorů. Je pravda, že vox populi oplýval jinými předsudky a vyslovoval mnohdy nehoráznosti, které co do výstřednosti hravě překonaly klišé novinářů, ale zkrátka: bylo to jiné.

Kdo si tento pořad poslechl vícekrát, nemohl přehlédnout jméno jednoho pravidelně volajícího posluchače — pana Janíčka z Brna. Byl skoro pokaždé první na lince, své názory sděloval razantně, s přesvědčením, někdy do telefonu rozčilením zvýšil hlas natolik, že mu nebylo rozumět. A právě panu Janíčkovi na počest píši tento článek. Doufám, že mi to nebude mít za zlé. Činím tak s respektem i povděkem za to, že vstoupil do mediálního prostoru.

Co bylo na názorech pana Janíčka na první pohled zarážející, byla směs několika naprosto nesourodých postojů, rozumějte: nesourodých z hlediska intelektuála. Zastával se institucí sociálního státu, státních podniků a kritizoval porevoluční vývoj natolik, že by si byl leckdo mohl pana Janíčka onálepkovat za zastydlého bolševika.

Jenomže pak jste zase mohli slyšet pana Janíčka, jak hájí katolicismus, který považoval za jeden z typických znaků Moravy. Na Moravu obecně nedal dopustit a domníval se, že je ze strany Čech utlačována či dokonce okupována. Zřejmě panu Janíčkovi žádný politolog nesdělil, že katolicismus a bolševismus jaksi nejde dohromady a že by si měl vybrat buď jedno, nebo druhé.

Jste-li svým založením intelektuál, možná poctíte tuto bizarní směs názorů pohrdlivým úsměškem. Ovšem pan Janíček je ve svých postojích typickým mužem z lidu. Natolik typickým, že by mohl posloužit za učebnicový příklad jistého jevu z oblasti lidové kultury, který je dobře znám všem etnologům. Zda něco podobného pro sebe objevila i politologie, mi není známo.

Tento jev, který můžeme popsat jako synkretismus či eklekticismus, se projevuje v lidové duchovní kultuře, v lidovém umění i světonázoru. Zatímco například vysoká kultura vytváří umělecké slohy, pro něž je typické odvržení předchozí epochy a její nahrazení novým výrazovým systémem (uveďme například přechod od gotiky k renesanci či od baroka ke klasicismu), pro lidovou kulturu je příznačný pozvolný vývoj.

Lidová kultura přijímá nové prvky, ale nechává staré přežívat vedle těch nových, nevyvrhuje je ze sebe. Pokud takové prvky samy od sebe vymizí, stane se tak jen velmi pozvolna a nenápadně. V prostředí elit jedna oděvní móda nahrazuje módu jinou, v lidovém prostředí tomu tak není. Například na konci 18. století můžeme pozorovat na lidovém kroji, jak vedle sebe koexistují dávno přežilé renesanční prvky vedle vlivů barokních či klasicistních. Módy dbalý aristokrat by pociťoval nad lidovým oděvem 18. věku podobné rozpaky jako dnešní intelektuál nad názory pana Janíčka.

Bezpochyby se zde projevuje kus lidového konzervatismu. Jsou to společenské elity (aniž bych chtěl výrazu elita přisuzovat nějakou hodnotící konotaci), které vnucují lidu své představy o světě. Někdy lid přejímá prvky vysoké kultury nápodobou, často jsou mu však vnuceny tlakem a násilím. Byly to elity, které se snažily v 17. století přesvědčit lid, že jejich léčitelky a věštkyně jsou čarodějnice spolčené s ďáblem.

Byly to opět elity, které se v 18. století vysmívaly lidu, že věří na čarodějnice, které obcují s ďáblem. Byli to intelektuálové, kteří se snažili v 19. a 20. století získat lid pro národ a nacionalismus, jsou to intelektuálové, kteří se na prahu 21. století pohoršují nad nacionálními předsudky lidu obecného, bojují proti nim a horují pro multikulturní společnost.

Mocní a intelektuálové se vždy snaží vymlátit z hlav lidu obecného „víru v čarodějnice“, kterou prostému lidu vtloukli do hlav mocní a intelektuálové předchozích generací. Je to takový jejich oblíbený sport již po staletí. Vysmívají-li se tedy intelektuálové bizarním a nesourodým názorům lidu, které jsou dnes již demodé, pak je k tomu ovšem třeba říci, že z hlediska dlouhého trvání dějinného času jsou názory intelektuálů mnohem nekonzistentnější.

Je pravdou, že v prostředí vzdáleném od center intelektuálního dění přežívají kulturní jevy a představy z hlediska centra zastaralé. Venkov a ještě lépe odlehlý venkov, horské oblasti a podobně, toť místo, kde přežívá leccos z toho, co elity dávno odhodily, byť často v přetvořené podobě.

Když se přes Pyrenejský poloostrov převalila vlna islámu, byli to horalé z oblasti Alpujarras, kteří jako poslední přijali islám a jako poslední se ho vzdali. Když se přes českou zemi převalila vlna komunismu, byl to venkov, který se nechtěl vzdát svých tradičních náboženských svátků. Když komunismus zmizel, je to opět venkov, kde přežívají relikty komunismu.

Etnologie se tomuto problému nevěnuje, ale osobně jsem se setkal s tím, jak na venkově přetrvávají dávno zavržené komunistické svátky, přičemž význam tohoto faktu není nijak umenšen tím, že jde o recesi. V jisté vísce v Lužických horách se po léta pořádá volejbalový turnaj Velké říjnové socialistické revoluce.

V jiné vesnici v Drahanské vrchovině se zase slaví Vítězný únor. Děje se tak z iniciativy poměrně mladého hostinského, který přechovává jako cenou relikvii bustu Klementa Gottwalda a v jehož hospodě vždy 25. února na jednu hodinu platí „socialistické ceny“, tedy nominální ceny z předrevolučních dob.

Zdá se, že Hegelova dialektická metoda, podle níž vývoj ducha postupuje podle schématu teze a její negace, platí pouze pro prostředí elit. Lid má tendenci vše spojovat a uvádět v soulad již nabyté vědění s představami nově přicházejícími, přičemž tak mohou vznikat i velmi paradoxní kombinace.

Ptáme-li se, proč tomu tak je, pak bychom měli odpověď zřejmě hledat v mechanismech fungování moci. Čemu prospívá absolutní negace dosavadních představ? Negace především vyostřuje společenský konflikt, odmítnutí starého dává legitimitu nové moci. Vymezování se vůči starému, jeho popření nabízí moci alibi pro pronásledování nepohodlných osob, což jsou většinou lidé, kteří nestihli včas změnit názor. Je to způsob, jak se vypořádat z pozůstatky moci poražené. Nová moc tak demonstruje navenek svou sílu a dává zbytku společnosti najevo, kam nyní vane vítr.

Slovem moc nemíním nějakou konkrétní vládnoucí skupinu lidí, ale spíše společenský mechanismus - rituál zaštítěný ideologií, jehož vyznávání poskytuje legitimitu pro represi nevyznavačů a výtah k vyšším funkcím. Jde mi o moc ve foucaultovském pojetí. Podobným způsobem ji také popsal Václav Havel v eseji Moc bezmocných. Z hlediska elit jsou zastaralé představy v lidu vždy znamením zabedněnosti a tvrdohlavosti.

Paličatý sedlák ostatně patří k evropským kulturním stereotypům. Z jiné strany je však možné chápat lidový konzervatismus a ulpívání jako projev lidské svobody. Svoboda lidu znamená nepodřizovat se slepě novým vynálezkům mocných. Konzervatismus je zde výrazem distance vůči ideologii, o kterou se snaží moc opřít. A pokud už lid přejímá mocenskou ideologii, uzpůsobuje si ji svým představám a je schopen ji přetvořit tak, aby si svou distanci a myšlenkovou nezávislost v nemalé míře udržel.