Devadesátiletý rozhlas
Alena ZemančíkováK podstatné roli veřejnoprávní rozhlasu patří nejen poskytovat vyvážené zpravodajství, má také kulturní poslání. A jako médium je rozhlas nenahraditelný — vyučuje nás totiž snění.
Československý rozhlas (tehdy Radiojournal) začal pravidelně vysílat 18. května 1923 ve 20.15 hod. ze stanu u letiště v Kbelích. Déle než rok byl poslech programu nepříjemně rušen stálým tónem ve výši 500 Hz. Tato technická závada byla odstraněna až v listopadu 1924. Mezitím se místo vysílání několikrát změnilo. Nejprve se improvizované studio přestěhovalo do Hloubětína, pak zpět do Kbel a v roce 1924 do Poštovní nákupny na tehdejší Fochově (dnes Vinohradské) ulici č. 58 — bylo to první studio přímo v Praze.
V roce 1925 přišlo další stěhování, tentokrát do Orbisu na Fochově ulici č. 62 (poblíž Vinohradské tržnice). V roce 1927 se vysílací studio přemístilo do Národního domu na Náměstí Míru, odkud Radiojournal vysílal až do roku 1933. Pak už se definitivně přemístil do dnešního sídla do Vinohradské ulice č. 12 do budovy Ředitelství pošt a telegrafů.
Památkově chráněná budova Československého respektive Českého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze hrála významnou úlohu v moderních dějinách. Byly o ni svedeny těžké boje zejména při tzv. Pražském povstání v květnu 1945 a také v prvních dnech okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
Český rozhlas byl zřízen zákonem České národní rady 484/1991 z 29. 11. 1991 nejprve v rámci Československého rozhlasu; jako samostatný subjekt funguje od rozpadu Československé federativní republiky 31. prosince 1992. Tolik rozhlasová historie na internetu. A je třeba ještě dodat, že prvorepublikový Radiojournal byl soukromou společností, která však na trhu v českém jazyce neměla konkurenci, za socialismu byl rozhlas pouze státní a ideologickému i politickému dozoru podléhající institucí (v níž navzdory uvedenému vznikla vynikající díla, zejména umělecké a zábavné pořady), tzv. veřejnoprávním rozhlasem či lépe médiem veřejné služby je Český rozhlas až od zmíněného zákona z roku 1991.
K současné pozici Českého rozhlasu i k jeho programové politice mám řadů různých výhrad a nespokojeností, protože však jsem v této instituci zaměstnaná, nehodí se, abych je uváděla. Budu tedy psát o tom, co mi na rozhlase imponuje a kvůli čemu jsem jeho loajálním zaměstnancem, jakkoli jsem mnohokrát měla dojem, že v jeho čele stojí lidé, kteří svými schopnostmi, vzděláním i charakterem jsou hluboko pod úrovní řadových zaměstnanců, o posluchačích nemluvě. Ale to už tak k šéfování patří, v poslední době často, za reálného socialismu určitě a koneckonců možná vždycky.
A ač se proti tomuto zrušení tří rádií zdaleka nestrhla (nebo spíš vůbec nestrhla) taková ostrá a hysterická diskuze jako nyní kolem bezvýznamného Putny, považuji tento krok Českého rozhlasu za velmi závažný a skandální ve směru omezení vzdělávací, kulturní a informační funkce rozhlasu.
Zároveň svědčí tento rozdíl reakcí na tyto dvě události něco velmi nepěkného o intelektu a povaze českého národa.
Relace Den podle ... bohužel nedosahuje podle mě kvalit zrušeného Studia STOP, ale některé dny se poslouchat dá. Tradiční hodinové pořady Čro 6 Portréty (http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=1976), Lidé pera (http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=101026) a Politická literatura na českých pultech (http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=101025) zůstaly takřka beze změn a Zeměžluč (dnes Ekofórum http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=101063) se myslím dokonce zlepšila.
Zvláštní pozornosti pak ještě doporučuji vybrané díly modernizovaného Zaostřeno na ... (http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=101021), obzvláště díl z 16. 5. o proměnách přesvědčovacích a podváděcích technik prodejců na předváděcích akcích.