Přátelé mě často upozorňují na komentáře pod mými články, kde na mě útočí některý z diskutujících. Pro řadu takových diskutérů jsem pravičák ze zámožné jihoamerické rodiny, pro jiné jsem levičák, který by tu neměl být. Útočí se na můj brazilský původ, na mou homosexualitu nebo na to, že jsem prý bulvární. Pravda však je, že nikdy nečtu komentáře pod svými články. Těm upozoňujícím kamarádům říkám, že mě nezajímá, co si laik myslí o mé práci a upřímně řečeno je mi fuk, co si myslí i jiní lidé z branže, a to proto, že jsem komentátorem, nikoli novinářem připravujícím si reportáž.

Možná jsem elitář, ale vidím to tak, že když mám v médiích nějaký prostor, je to proto, že jsem si ho něčím vydobyl. Tato skutečnost je pomyslným potvrzením toho, že moje práce má určitou cenu i publikum. A proto, že nejsem herec, politik nebo zpěvák, nemusím se zavděčovat všem. Jako komentátor tu nejsem od toho, aby mě lid zbožňoval, ale pouze od toho, abych k nějakému tématu vyjádřil svůj názor.

V rozhovoru pro ČRo na dotaz proč píšu pouze „negativní kritiku a nic pozitivního“, jsem odpověděl, že nebudu komentovat věci, které mají řád a jsou v pořádku, jako že vyšlo slunce (pokud k tomu zrovna nedošlo o půlnoci), lidé šli do práce, apod. a že úkolem médií je naopak upozorňovat na věci, které v pořádku nejsou.

Číst si diskuzi pod článkem je o něco pohodlnější forma posezení v hospodě, kde se můžu spolusedících ptát, co si myslí o mém názoru. To nedělám, ani se svými známými a přáteli ani s cizími lidmi. Koneckonců, v médiích jsem začal pracovat už jako dítě, dělal jsem v televizi po celé období dospívání a následně jsem studoval žurnalistiku. Práce v médiích mi zabrala už víc, než polovinu života. A v momentě, kdy jsem úspěšně vedl jedenáct různých médií, si mohu být jistý tím, že svou práci odvádím dobře, jinak by ta média tak úspěšná nebyla.

Který jiný cizinec dokázal vstoupit do českých médií a hrát takovou roli, jako jsem hrál já? Je tu pár cizinců jako např. Eric Best a jeho Final Sheet nebo Martin Jan Stránský se svým, dnes již nevycházejícím, periodikem Nová Přítomnost. To jsou ale lidé, kteří měli nějaké české předky, takže to měli o hodně jednodušší. Vyrůstali s českou kulturou i jazykem. Já jsem sem přijel před patnácti lety a svou pozici postupně budoval.

A protože jsme v Čechách a troufám si říkat o Češích negativní věci, které mohou říkat jen oni sami, jsem neustále kamenován. A to i od tzv. mediálních expertů typu Milana Šmída, který na mě spolu s Jindřichem Šídlem útočil, když jsem v roce 2006 do deníku Metro, jenž jsem tehdy vedl, umístil článek, kde bylo napsáno, že odchod Pavla Šafra z vedoucí pozice v Mladé frontě Dnes měl i jiné důvody, než oficiálně uváděné. Prý odě mě bylo bulvární, když jsem napsal, že se německým majitelům nelíbilo mimo jiné to, že Šafr zaměstnával na důležité funkci ve fotooddělení MfD ženu, která dělávala servírku v jedné kavárně v Mediacentru. Kritizovali mě za to, že jsem v tom článku měl pár nedůležitých chyb, jako např. že Hořejší byl Jarda a ne Václav, zatímco pointa článku zůstávala nepovšimnuta. Měl jsem kvůli uzávěrkám méně než hodinu na přípravu té zprávy, proto se nedaly všechny chyby eliminovat, ale podstata té zprávy byla jasná.