Přátelé mě často upozorňují na komentáře pod mými články, kde na mě útočí některý z diskutujících. Pro řadu takových diskutérů jsem pravičák ze zámožné jihoamerické rodiny, pro jiné jsem levičák, který by tu neměl být. Útočí se na můj brazilský původ, na mou homosexualitu nebo na to, že jsem prý bulvární. Pravda však je, že nikdy nečtu komentáře pod svými články. Těm upozoňujícím kamarádům říkám, že mě nezajímá, co si laik myslí o mé práci a upřímně řečeno je mi fuk, co si myslí i jiní lidé z branže, a to proto, že jsem komentátorem, nikoli novinářem připravujícím si reportáž.

Možná jsem elitář, ale vidím to tak, že když mám v médiích nějaký prostor, je to proto, že jsem si ho něčím vydobyl. Tato skutečnost je pomyslným potvrzením toho, že moje práce má určitou cenu i publikum. A proto, že nejsem herec, politik nebo zpěvák, nemusím se zavděčovat všem. Jako komentátor tu nejsem od toho, aby mě lid zbožňoval, ale pouze od toho, abych k nějakému tématu vyjádřil svůj názor.

V rozhovoru pro ČRo na dotaz proč píšu pouze „negativní kritiku a nic pozitivního“, jsem odpověděl, že nebudu komentovat věci, které mají řád a jsou v pořádku, jako že vyšlo slunce (pokud k tomu zrovna nedošlo o půlnoci), lidé šli do práce, apod. a že úkolem médií je naopak upozorňovat na věci, které v pořádku nejsou.

Číst si diskuzi pod článkem je o něco pohodlnější forma posezení v hospodě, kde se můžu spolusedících ptát, co si myslí o mém názoru. To nedělám, ani se svými známými a přáteli ani s cizími lidmi. Koneckonců, v médiích jsem začal pracovat už jako dítě, dělal jsem v televizi po celé období dospívání a následně jsem studoval žurnalistiku. Práce v médiích mi zabrala už víc, než polovinu života. A v momentě, kdy jsem úspěšně vedl jedenáct různých médií, si mohu být jistý tím, že svou práci odvádím dobře, jinak by ta média tak úspěšná nebyla.

Který jiný cizinec dokázal vstoupit do českých médií a hrát takovou roli, jako jsem hrál já? Je tu pár cizinců jako např. Eric Best a jeho Final Sheet nebo Martin Jan Stránský se svým, dnes již nevycházejícím, periodikem Nová Přítomnost. To jsou ale lidé, kteří měli nějaké české předky, takže to měli o hodně jednodušší. Vyrůstali s českou kulturou i jazykem. Já jsem sem přijel před patnácti lety a svou pozici postupně budoval.

A protože jsme v Čechách a troufám si říkat o Češích negativní věci, které mohou říkat jen oni sami, jsem neustále kamenován. A to i od tzv. mediálních expertů typu Milana Šmída, který na mě spolu s Jindřichem Šídlem útočil, když jsem v roce 2006 do deníku Metro, jenž jsem tehdy vedl, umístil článek, kde bylo napsáno, že odchod Pavla Šafra z vedoucí pozice v Mladé frontě Dnes měl i jiné důvody, než oficiálně uváděné. Prý odě mě bylo bulvární, když jsem napsal, že se německým majitelům nelíbilo mimo jiné to, že Šafr zaměstnával na důležité funkci ve fotooddělení MfD ženu, která dělávala servírku v jedné kavárně v Mediacentru. Kritizovali mě za to, že jsem v tom článku měl pár nedůležitých chyb, jako např. že Hořejší byl Jarda a ne Václav, zatímco pointa článku zůstávala nepovšimnuta. Měl jsem kvůli uzávěrkám méně než hodinu na přípravu té zprávy, proto se nedaly všechny chyby eliminovat, ale podstata té zprávy byla jasná.

Je to kulturní problém. Český tisk se v tomto podobá francouzskému: tzv. seriozní tisk nerad pojednává o intimních vztazích známých lidí -a proto se např. zjistilo, že prezident Francois Mitterrand měl nemanželskou dceru, až po jeho smrti a to z amerického tisku. Také úlety prezidenta MMF byly všeobecně známé, ale francouzský tisk o nich neinformoval. Francouzi tomu prostě nepřikládají důležitost, až Amerika to pořádně rozmazala.

Jelikož jsem naznačil, že ex-servírka měla více než profesionální vztah se šéfredaktorem, šli všichni proti mně, včetně samotného Šafra, který mi posílal výhružné smsky o tom, jak mě dá k soudu. Čekám dodnes a pořád nic!

Jenže bulvární není ukázat veřejnosti, že někdo lže.

Češi se totiž ještě neosvobodili od černobílého vidění světa. Proto je zde označení intelektuál nadávkou, jak se ukázalo třeba v období krize v ČT. Lidé dostanou nálepku, že jsou buď levičáci nebo pravičáci, že pracují pro komerční nebo pro státní televizi atp.

Rozdělení mezi seriózní a bulvární média sice existuje, když srovnáme například Respekt s Bleskem, ale už se ztratí mezi Reflexem, Mf Dnes, TV Nova nebo i Lidovými novinami. A tak levicoví čtenář tvrdí, že MfDnes je bulvární a že česká média jsou ovládána pravičáky.

To je mimochodem nesmysl, protože nejčtenější zpravodajský server Novinky.cz je jiná varianta deníku Právo v online verzi.

Pokud s vámi někdo nesouhlasí, automaticky dostáváte nálepku, že patříte k těm druhým. S námi, nebo proti nám.

Jenže to, co je skutečně bulvární, nebo jak Američané říkají „tabloid“, je zpráva, která je smyšlená, vycucaná z prstu nebo aspoň z části dovymyšlená. Bulvární je napsat o Vondráčkové něco, co se nestalo, nikoli o ní psát fakta. Dávám ji za příklad, protože v současnosti je ve všech médiích na titulkách kvůli tomu, že po státu pro nedostatečnou ochranu cti požadovala čtrnáct milionů a dále díky prohlášení, že její písně patří k pokladům českého kulturního bohatství. A na sociální síti Facebook řada tzv. seriózních novinářů, včetně těch vytýkajících mi mou bulvárnost, měli hodně co říct k této kauze. Jsou bulvární? Ne! Jsou to lidé. Evidentně proto, že se většina z nás nezajímá jen o filozofii, poezii a politickou situaci, každý člověk, i ten vážný a seriózní, se zajímá i o podobné věci, aspoň trochu.

Mimochodem, kdyby se ČRo zařídil dle pravidel světových veřejnoprávních rozhlasů, nehráli by ji vůbec, protože je komerční, písně jsou jen o pár tónech, zkrátka nekvalitní hudba.

Pokud je něco pravda a relevantní, je jedno, zda je to nevkusné pro určité lidi a jejich morálku. Stačí se například podívat na jeden z nejúspěšnějších serverů v Americe, Huffingtonpost.com, Salon.com nebo Thedailybeast.com. Arianna Huffington je Řekyně, která mluví s velmi silným přízvukem a je na americkou kulturu velice provokativní, ale její web nedávno koupil Aol.com za stovky milionů dollarů. Tina Brown z The Daily Beast, která též šéfuje týdeníku Newsweek, stejně jako Arianna píše totéž o Washingtonu, ale také o celebritách. Citované servery píší o politice, mají sociologické komentáře, ale zároveň se věnují tomu, co by v ČR bylo považováno za bulvár.

Česká média se možná pouze nezmodernizovala.

Je pravděpodobné, že velkou část lidí nezajímá, zda je Lukáš Vaculík gay nebo ne, ale určitě by nás mělo zajímat, jestli klamal soud i veřejnost tím, že tvrdil (a má za to dostat slušné peníze), že gay není. Jak napsal Janis Sidovský a já z vlastní osobní zkušenosti mohu dosvědčit, pravda o jeho sexualitě je v Praze poměrně dobře známá. Škoda, že mě Bauer Media nepozvali k soudu, abych dosvědčil jisté skutečnosti, které by pomohly zvrátit výsledek v této kauze. Nejsmutnější v tomto případě ale je, že žalobce i soudce svým výrokem tvrdí, že „informace o žalobcově homosexualitě jsou dehonestující, snižující jeho čest, důstojnost...". Je divné, když si někdo myslí, že Vaculíkova kariéra může být touto informací zruinována, když stejně už dlouho nikde nehrál. A že skutečnost, že je homosexuálem může snižovat jeho čest...

I seriózní média by měla dbát o to, aby známé osobnosti nevyhrávaly soudy na základě lži.

Proto se i nadále budu řídit svými parametry, a pokud mě budou zajímat kauzy typu Vaculík nebo Vondráčková, mohou si čtenáři myslet, co chtějí, protože mně záleží jen na mém svědomí. Jsem dost starý na to, abych se chtěl někam zařazovat, někam patřit.