Nejdříve mi přišlo divné, že rozebíráte převážně to, co jsem psal, že pomíjím, a pak mi došlo, jak moc vše redukuje marxismus na to vlastnictví. Vedle něj však existují i další magnety, které svádí člověka k nerovnosti a touze vynikat nad ostatní. Vedle bohatství, také moc a sláva (to poslední pokřivuje duši možná nejméně) jsou pro lidi asi těmi nejopojnějšími drogami. Pokud je zkombinujete, stane se z vás zřejmě alfa kanec, ale zrovna tak můžete žít v rauši pouze jen z jedné z nich. Odstraněním staré dělby práce, jak ji tu hezky popisujete, stále zůstáváme v područí touhy ovládat jiné a nikam daleko nedojdeme.

Ono to ovládání a manipulace má v kolektivu i své výhody v případech společného ohrožení, jak už jsem zmiňoval, což je determinanta daná snad všem stádním živočišným druhům.
Jak si ale poradit s tím, aby nedocházelo v řízení společnosti k jeho zneužívání, když samotná moc je jedním z motorů lidského konání, odhlédneme-li i od vámi omílaného vlastnictví? Jak máte vlastně v komunismu vyřešenu pořádkovou službu a soudní výkony? Taky jako "koníčka“ "specialistů“?

Máte pravdu, že poznávací subjekt je vždy nějak začleněn; mimo třídu si já ale představím také začlenění kulturní. Marxismus se stále veze na vlně pozitivizmu, v tom smyslu, že konečně nabyl toho správného nástroje, jimž nás posune k lepšímu (světlým zítřkům, chcete-li). To je sice velmi lákavá myšlenka, ale nám by v současnosti možná více prospělo umět uvažovat také v cyklickém pojetí času jako ve společnostech archaických a většině orientálních.

Za tím, že subjekt ve společenských vědách vidí přinejmenším zamlženou objektivní realitu vinnou zkoumání de facto sama sebe a ještě v rámci kulturních stereotypů myšlení, si stále stojím. Některé společenskovědní obory své vnitřní kolize elegantně vyřešily tím, že dříve zdánlivě protikladné teorie a teze prohlásily za komplementární. Asi správně. Marxista možná namítne, že je to dáno dosud nedostatečnou mírou našeho poznání, ale přesto si myslím, že zvolením byť mírně odlišných metod a terminologie to už to do značné míry funguje tak, že lze popsat určitý jev, aby měli pravdu "skoro všichni“. Čím si vy vlastně vysvětlujete viditelné kulhání společenských věd za přírodními? Reakční třída nemá o jejich vývoj zájem? Není to spíše tím, že je v nich kolikrát tak těžký si to vůbec "správně“ nadefinovat?

přečetl jsem, hodlám reagovat, ale neodpustím si rejpnutí o marxismu, který dle vás prý říká, že "pravda je shoda poznávajícího subjektu se subjektivní realitou". To je snad jen nějaký freudovský překlep, ne?

Mělo tam hned na začátku být "rovnocenná dělba práce"...

A s tou neomylností marxismus to též nebude tak žhavé. O objektivně správném poznání lze hovořit u přírodních věd, a to ještě s některými výhradami. Jakmile se přesuneme do oblasti věd společenských, tak, ať se to panu Hellerovi líbí, nebo ne, zjišťujeme, že se potácíme mezi mnoha různými pohledy, z nichž označovat jeden konkrétní za ten jediný správný a pravdivý, je vskutku na pováženou. Vyplývá to zřejmě z těžkostí, kdy objekt pozorování je zároveň jeho subjektem. Pakliže by někdy došlo k nanebevzetí pana Hellera a on mi své pravdy hlásal z astrálního těla, možná konečně uvěřím v jeho neomylnost, jde-li o vše naše přízemní lidské!

Váš kdesi uvedený příklad s rukou v zásuvce je s prominutím o hovně, neb aplikuje právě jen zákony přírodní. Chcete-li, tak se zamyslete raději nad něčím jiným. Má být v českém jazyce deset slovních druhů, anebo bychom, si vlastně vystačili jen s osmi? Zkuste někde najít tu správnou definici pohádky, nebo přísloví. A tak dál, tisíce, ba zřejmě milióny podobných příkladů, kdy je naše poznání dáno určitým územ, nikoliv objektivní pravdou.

A to vůbec raději nemluvím o tom, jak byste si poradil s vědecky zdokumentovaným zázračným vyléčením sibiřským, či indiánským šamanem a podobnými jevy, které naše racionální myšlení přesahují úplně.

Pomíjím ono společné vlastnictví, ale rovnocenná práce není snad ani společensky funkční. Snad u každého složitějšího pracovního procesu je potřeba, aby existovaly řídící pozice, které jedině dávají záruku, že společný výtvor nebude chaotický, nýbrž funkční. Tedy v jakékoli kolektivní činnosti bude určitá "manipulace“ nanejvýš žádoucí, tedy zaručující úspěch.

Lze to pak vyhrotit na případech celospolečenského ohrožení (živelná katastrofa, válka), kdy právě jedině přísně hierarchizovaná manipulace vybranými, schopnými jedinci zaručuje úspěšné přežití celku. V dnešní světě se sice válčí o "malichernosti“ (mocenský vliv, ropa, právo na sebeurčení), ale nelze zcela vyloučit, že se v budoucnu budeme mydlit o vodu, jídlo, životní prostor, to se pak i ty nejpacifičtější osoby stanou značně krvelačnými.

I pan Heller, jsa zaveden do hlubokého černého lesa, by se nejspíš velmi rád nechával manipulovat člověkem s lepší prostorovou orientací a zkušenostmi, jak přežít v nepříznivém prostředí. V každé skupině by pak pokus o demokratické a rovnocenné rozhodování o tom, jak z toho ven, skončil s velkou pravděpodobností pohromou.

Tudíž nám neustále vznikají situace (práce, ohrožení), kdy se projevuje jistá nadřazenost některých, v malé společenství to budou lidé s přirozenou autoritou, charismatem a potřebnými znalostmi. Tuto pozici pak lze samozřejmě zneužít i k účelům jiným, destruktivním. Anebo snad existuje všeobecně platný mechanismus, jak tomu zabránit?

Neznám etnologické výzkumy indiánů, ale co jsem tak četl a koukal na mayovky, tak i ten náčelník měl prostě lepší týpí, či vigvam, hezčí squaw, jeho slovo mělo větší váhu při vykopávání válečný sekyrky a libovolným návštěvníkem kmene byl přednostně obdarován právě on. Požíval největší úctu, což se projevilo materiálně i na rozhodování za celek.