Jsou doby, kdy se určitá média stávají takříkajíc „svědomím doby“. Možná se mýlím, ale mám silný pocit, že tuto roli momentálně plní Deník Referendum. Ne že by neměl nedostatky, ne že by v něm nevycházely články plné prázdné intelektuálštiny a že by na jeho diskusních stránkách nezaznívaly názory, nad kterými se „světaznalý“ čtenář musí doslova „za břicho popadat“. Ale kdo sleduje obsah DR v dlouhodobější kontinuitě ví, že tyto momenty nemění nic na celkovém trendu, na hodnotě „duchu“ média.

Je to nesporně médium pluralitní, podávající obraz o pestrosti názorů v naší společnosti. Ale ve vší té pestrosti se rýsují určité kontury — a to je místy až trochu naivní odpor k propagandistickým floskulím pravice a zejména vůči psaní „učených lokajů“ sloužících současné ekonomické, politické i ideologické elitě. Srovnejme poctivě všeobecné nekritické nadšení všech médií nad „sametovou revolucí“ a jejími představiteli a oblíbenými propagandistickými floskulemi bezprostředně po listopadu (upozorňuji, že nemluvím z pozice obhájce minulého systému) a tón médií (byť i oficiálních) dnes. Nemůžeme přehlédnout obrovské rozčarování, zhroucení onoho naivního polistopadového konsensu a proces stále intenzivnějšího zamýšlení se jak intelektuálů, tak řadových občanů nad současnou realitou.

Nechci se zaměřit na politické banality, ale jde mi spíše o způsoby myšlení, nikoli autorů, ale těch, kdo nad autorskými články diskutují. Právě tyto diskusní příspěvky politických či vědeckých „amatérů“ snad vypovídají o výše zmíněném „duchu doby“ nejvíce.

Nečtu všechny články a diskusní příspěvky a moje názory si nečiní nárok na reprezentativnost. V těch vstupech, které čtu, však má dnes prakticky monopol kritika různých projevů kapitalismu, zejména vládní politiky brakující peněženky neprivilegovaných ve prospěch privilegovaných. Právě tato vládní politika různých Kalousků, Nečasů, Bártů, ale pomalu už i Klausů, občany více či méně rozhořčuje a ztrácí naprosto důvěru. Mizí pocit její legitimnosti a převládá spíše snaha ji nějak rychle zkorigovat (např. předčasnými volbami), než bude pozdě. I tento určitý chiliasmus — podvědomá představa o hrozícím Armageddonu — je tu přítomen.

Ne že by všichni kritizující viděli negativní jevy jako zákonité a průvodní jevy systému. Stav přijímání či odmítání určitých hodnot u řady diskutujících mi připomíná (i když jsem byl tehdy naivně v systém věřící mladík) stav myšlení řady lidí před rokem 1968, lidí, kteří v zásadě byli stoupenci socialismu a jeho ideálů, ale byli v této době již natolik omláceni jeho nedostatky, že ty „ideály“ tak nějak odsouvali do pozadí a pro sebe se leckdy utěšovali tím, že je to tzv. „ v lidech“. Později se někteří znovu k svým ideálům aktivně vrátili v době „pražského jara“, aby po tankovém srpnu a normalizaci upadli do totální rezignace a cynismu.

I v diskusích na DR je vidět, jak se někteří nechtějí vzdát svých nadějí a iluzí z roku 1989, jak sice nemohou negativní jevy spojovat pouze s jednotlivci, protože vládnoucí elita dělá, co může, aby ukázala jejich systémovou podstatu, ale kladou si otázky přímo leninské: Co tedy dělat? Jak se těmi negativy — např. s korupcí či klientelismem vypořádat? Někteří odpovídají rezignovaně — to přece vždycky bylo a vždycky bude, lidé nejsou andělé. Jiní občas i trochu agresivně vykřikují na ty obzvláště kritické „To chcete návrat ke gulagům a frontám na banány?“ čímž prozrazují, že jim ideologie vládnoucí třídy, zcela ve shodě s Leninem, automaticky pronikla hluboko pod kůži v podobě přesvědčení, že nic jiného než kapitalismus nebo minulý systém není možné.

Toto jejich uvažování je ale také smutnou výpovědí o tom, že KSČM ze strachu před vnitřním stalinským proudem a nostalgií části členů nedokázala využít ani ten omezený, oficiální informační blokádou sevřený prostor k tomu, aby do společnosti dostala signál o tom, že se její členové a sympatizanti poučili z minulosti a že nový socialismus (otevřeně se přiznávám, že já o jeho zákonitém — nikoli fatálním - i když ještě vzdáleném nástupu přesvědčen jsem) nebude mít s tím starým nic společného.

Přetrvávající, i když už slábnoucí, ale velmi pečlivě oficiálními i neoficiálními pravicovými (a někdy i sociálně demokratickými) strukturami živený strach před minulostí tváří v tvář děsivé (pro neprivilegované vrstvy) současnosti — to je velmi neuspokojivé dilema čtenáře Deníku Referendum. V rámci tohoto dilematu můžeme sledovat nejrůznější kličky individuálního vědomí.

Už jen jako kuriozita působí občasný záblesk „skalních“ prorežimních stanovisek, která pomíjejí iluzornost „svobodného“ a reprezentativního a tudíž legitimního rozhodování občanů ve volbách, sociální problémy vidí v lenosti a nenažranosti pracujících a diví se, proč raději nepodnikají.

Jsou však stanoviska, která si jiné uspořádání společnosti, než je kapitalistické, nedovedou představit a v zásadě přejímají fukuyamovské teze o konci dějin v kapitalismu jako věčném řádu odpovídajícím lidské povaze. Ani tito čtenáři se však nechtějí smířit s daným stavem — minimálně odmítají neoliberalismus a ohlížejí se po keynesiánství a sociálním státu. Kupodivu oblíbené jsou různé úvahy na téma státních ekonomických zásahů, které by extrémy kapitalismu oslabovaly až likvidovaly — např. zdaněním, reformou finančních toků atd., měnovou politikou apod., někdy se tak, aniž by si to uvědomovaly, vrací k modelu státně byrokratického „protosocialismu“.

K vládě oficiální ideologie však také patří snaha vymluvit občanům (stejně jako školákům a studentům v oficiálních učebnicích) materialistický pohled na dějiny, ztotožnit ho s primitivním ekonomickým fatalismem a celý pohled na dějiny a dějinné zákonitosti jaksi rozpliznout do eklektické multifaktorovosti, ve které je přece jen důležitější spíše duch a morálka vznášející se volně a nezávisle nad ekonomickými vodami. Takto uvažující čtenáři se většinou vyznačují předkládáním receptů na různé formy osvěty, výchovy, moralizováním, dokonce i voláním po roli náboženství (často zcela netradičního, saintsimonovského typu)

Ani snad není třeba připomínat, že díky oficiální ideologii stavějící jednoznačně „na hanbu“ pojem třída a třídní boj nejsou čtenáři v podstatě s to uvažovat o systémových zájmech celých velkých skupin lidí daných konec konců vlastnickými poměry. Korupční či klientelistické lobby — to je maximální kolektivita, kterou většina čtenářů vnímá. Jen málokdy vidí příčiny nedostatků v egoismu konkrétních vládnoucích elit, zejména stranických.

V této změti ideologických vlivů a zatemňujícího působení od listopadu monopol držící ideologie současné vládnoucí třídy se však přesto v diskusích začíná rýsovat proces probouzení vědomí občanů, schopnosti kultivovat své myšlení jinou než buržoasní (a pravdivou) ideologií, rozpomínat se i na některé prvky marxistické logiky a hlavně — hledat alternativu, jakkoli představy o této alternativě jsou ještě opravdu, ale opravdu nezralé. Tak tomu ovšem bylo v dějinách vždy — chce se mi mimovolně použít jednu z oblíbených pouček maoismu z dob kulturní revoluce „Po velkém chaosu přichází velký pořádek“ .Samozřejmě bych nechtěl, aby to byl pořádek gulagů a primitivní propagandy vládnoucí třídy, pálení knih skutečných duchovních revolucionářů na jedné straně a vydávání sebraných spisů Biľaků a spol. Ale právě zkušenost z vlády současné elity ukazuje, že mozky lidí nelze donekonečna manipulovat. A to mne velice těší.

Deníku Referendum — jen tak dál.