Otázka financování médií veřejné služby se postupně stává předvolebním tématem postkomunistických zemí. V Polsku na jaře 2010 došlo ke zrušení koncesionářských poplatků a převedení financování veřejnoprávní televize a rozhlasu na stát. Jedno ze zdůvodnění bylo, že je žádoucí, aby se veřejnoprávní média naučila hospodařit jako komerční.

Polská vláda zdůvodnila krok tím, že poplatek nesplnil svou funkci. Platí ho údajně asi jen 40 procent uživatelů. Roční poplatek za veřejnoprávní rozhlas a televizi v Polsku činí 186 zlotých (asi 1 130 Kč).

Na financování veřejnoprávních médií v Polsku se nadále podílejí ze svých rozpočtů ministerstva kultury, školství, vědy a zahraničí. Kulturní činitelé varují, že média se tímto stávají závislými na státním rozpočtu, a to má nesporně vliv na jejich nezávislost. Vláda, podobně jako čeští senátoři, kteří hned vyrukovali s podobným návrhem, pochopitelně tvrdí, že ne: přece nepřiznají, že už se těší, jak budou ovlivňovat vysílání. Na Slovensku už se téma rozhlasových a televizních poplatků před volbami objevilo také, u nás nakonec bylo odsunuto stranou v zájmu jiných vládních priorit. Které ovšem tím, jakou atmosféru vyvolávají, dovedou občany ke kýženému výsledku samy.

Výběr rozhlasových poplatků klesá. Nejen tím, že lidé prostě neplatí, ale zejména tím, že poplatek s prohlášením, že nevlastní rozhlasový přijímač, odhlašují. Přitom vzhledem k rozvoji digitálního vysílání České televize ve většině krajů, kdo má televizi, má automaticky také možnost poslouchat rádio, čili je v situaci, jako by měl rozhlasový přijímač. Rozhlas také vysílá přes internet — tedy i každý, kdo má internet, jako by měl rádio. A k tomu patří přijímače v autě, které (obojí — auto a rádio) má také skoro každý. Domnívám se proto, že lidé, kteří odříkají rozhlasové poplatky, si buď neuvědomují, kde všude se můžou setkat se službou Českého rozhlasu, nebo podléhají všeobecnému vládnímu sloganu o úsporách a tohle je celkem úspora nejsnazší (kdo dokáže, že neposlouchám rozhlas přes internet nebo přes televizi?). Anebo podléhají rovněž dobově populární ideologii nesolidarity, podle níž platím jen za služby, které využívám, a do veřejnosti mi nic není. Ti poslední si většinou vystačí se soukromými stanicemi, jež živí reklama.

Možná stojí za to připomenout, co je to podle zákona o Českém rozhlase ta veřejná služba:

Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání jsou zejména

a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů,

b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky,

c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti,

d) rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin,

e) výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež.

Můžeme diskutovat o tom, zda veřejnoprávní rozhlas, respektive televize, veřejnou službu ve všech bodech skutečně a dostatečně plní. Ale není sporu o tom, že žádná soukromá je neplní. Žádné soukromé rádio nenatáčí rozhlasové hry a dokumenty, nevytváří vzdělávací pořady, nevysílá pro děti (pokud za vysílání pro děti nepovažujeme infantilní žvanění a soutěže), neposkytuje vlastní náročné kulturní zpravodajství. To všechno nedělají soukromé stanice proto, že je to drahé, znamená to ohledy k autorským právům, početné realizační týmy, kvalifikované a opravdu nezávislé redaktory. Rozhlas veřejné služby nepracuje v zájmu žádného nakladatelství ani divadla ani filmové společnosti nebo galerie, žádné univerzity nebo politické strany ani vlivné osoby, má to zakázáno a jeho Rada to kontroluje.

Protože v živém vysílání je těžké zaručit, že se situace před mikrofonem nevyvine jednostranně, nelze — má-li se vysílat přímo — zabránit, aby si politikové či jiní mluvčí neřekli do mikrofonu, co chtějí a potřebují dřív, než je redaktor stačí zarazit, hledí si rozhlas veřejné služby také pořadů komponovaných, dokumentárních, sběrných, na jejichž výsledný tvar a obsah má vliv autor právem uměleckého a dokumentárního obrazu reality. A také se pořady natáčejí proto, že rozhlas má ze zákona povinnost vést archiv a nejen ho spravovat, ale také doplňovat: na druhé straně má možnost ho při tvorbě pořadů využívat. To vše představuje obraz i paměť doby, zachycuje její atmosféru a dikci, mapuje její kulturu. A to všechno stojí koncesionáře 45 korun měsíčně (televize 150, takže dohromady necelé dvě stovky). Žádné noviny ani internet nevyjdou měsíčně levněji.

V době největší bídy Literárních novin jsem si říkala, co by se muselo stát, aby lidé uznali (a zachovali se podle toho), že slušné čtení něco stojí a chtějí-li noviny, které nebudou zapleteny ani s výrobci automobilů ani s uhlobarony či jinými miliardáři, proti nimž pak těžko můžou psát, musí být ochotni si je platit i tehdy, kdy je třeba nestíhají číst nebo jsou s nimi nějak nespokojeni. Na pět redaktorů, kteří dělají práci za patnáct, nelze už klást žádné nároky. Jestliže sdílíme nějaké společné hodnoty (například nezávislost médií), znamená to také povinnost ty hodnoty chránit a financovat.

S Literárkami to nevyšlo, což se dalo čekat, proti těm někdejším ze 60. let 20. století byly až příliš politicky vyhraněné, jak se říká — pro mnohé kontroverzní, skoro každému v nich chybělo něco — někomu kultura, někomu větší vyváženost názorů, někomu zábavnější čtení. Ale Český rozhlas tohle všechno poskytuje, disponuje několika stanicemi s odlišným obsahem, kdo má rád literaturu, naladí Vltavu, kdo má rád politický komentář, naladí Šestku, a potom může reptat na to, že to, co slyšel, nebylo třeba moc dobré, ale bylo to. A příště to může být lepší, téma bude jiné, text bude jiný, budou znít jiné skladby. Mimo jiné i proto, že je na tu práci dost lidí (i když by jich, samozřejmě, mohlo i mělo být víc a lepších, ale tak je to vždycky a se vším).

Ve chvíli, kdy se veřejnoprávní rozhlas naučí „hospodařit jako komerční“ (jak řekli politikové v Polsku), všechny ty lidi propustí, nechá si pár moderátorů a vysílacích techniků a pak už jenom ředitele, šéfredaktory a ekonomické náměstky. Začne se chovat jako firma, která plní státní zakázku — a víme, jak se takové firmy chovají a že nejvíc finančních úniků a předražených činností se dá najít právě u firem, které plní státní zakázky.

Jenomže pokud se „spořivá“ dikce naší současné oficiální politiky bude prosazovat dál stejnou měrou jako dosud, pokud bude se svým slovem „šetřit“ (které nenávidím tak, že ačkoliv jsem celý život šetřila, mám někdy hrozný vztek a chuť okamžitě všechno rozfofrovat) podprahově vnikat lidem do vědomí, takže seškrtají své osobní rozpočty o položky, které jsou zbytné a z nichž neplyne žádná momentální sytost, docílí se takového poklesu ve výběru koncesionářských poplatků, že to k financování veřejnoprávních médií už nebude stačit, a stát nakonec bude muset svůj rozhlas a televizi „zachránit“ tím, že je zahrne do svého rozpočtu.

A přitom jde jenom o 45 korun měsíčně (s televizí necelé dvě stovky).