Otázka financování médií veřejné služby se postupně stává předvolebním tématem postkomunistických zemí. V Polsku na jaře 2010 došlo ke zrušení koncesionářských poplatků a převedení financování veřejnoprávní televize a rozhlasu na stát. Jedno ze zdůvodnění bylo, že je žádoucí, aby se veřejnoprávní média naučila hospodařit jako komerční.

Polská vláda zdůvodnila krok tím, že poplatek nesplnil svou funkci. Platí ho údajně asi jen 40 procent uživatelů. Roční poplatek za veřejnoprávní rozhlas a televizi v Polsku činí 186 zlotých (asi 1 130 Kč).

Na financování veřejnoprávních médií v Polsku se nadále podílejí ze svých rozpočtů ministerstva kultury, školství, vědy a zahraničí. Kulturní činitelé varují, že média se tímto stávají závislými na státním rozpočtu, a to má nesporně vliv na jejich nezávislost. Vláda, podobně jako čeští senátoři, kteří hned vyrukovali s podobným návrhem, pochopitelně tvrdí, že ne: přece nepřiznají, že už se těší, jak budou ovlivňovat vysílání. Na Slovensku už se téma rozhlasových a televizních poplatků před volbami objevilo také, u nás nakonec bylo odsunuto stranou v zájmu jiných vládních priorit. Které ovšem tím, jakou atmosféru vyvolávají, dovedou občany ke kýženému výsledku samy.

Výběr rozhlasových poplatků klesá. Nejen tím, že lidé prostě neplatí, ale zejména tím, že poplatek s prohlášením, že nevlastní rozhlasový přijímač, odhlašují. Přitom vzhledem k rozvoji digitálního vysílání České televize ve většině krajů, kdo má televizi, má automaticky také možnost poslouchat rádio, čili je v situaci, jako by měl rozhlasový přijímač. Rozhlas také vysílá přes internet — tedy i každý, kdo má internet, jako by měl rádio. A k tomu patří přijímače v autě, které (obojí — auto a rádio) má také skoro každý. Domnívám se proto, že lidé, kteří odříkají rozhlasové poplatky, si buď neuvědomují, kde všude se můžou setkat se službou Českého rozhlasu, nebo podléhají všeobecnému vládnímu sloganu o úsporách a tohle je celkem úspora nejsnazší (kdo dokáže, že neposlouchám rozhlas přes internet nebo přes televizi?). Anebo podléhají rovněž dobově populární ideologii nesolidarity, podle níž platím jen za služby, které využívám, a do veřejnosti mi nic není. Ti poslední si většinou vystačí se soukromými stanicemi, jež živí reklama.

Možná stojí za to připomenout, co je to podle zákona o Českém rozhlase ta veřejná služba: