V mnoha zemích světa je televizní a rozhlasové vysílání v rukou komerčních nebo veřejnoprávních (či státních) vysílatelů. Mediální společnosti vlastní drobné podíly z celkového množství vysílacích frekvencí, vyrábějí a vysílají na nich své pořady a vydělávají na tom, že publika těchto pořadů dále přeprodávají inzerentům. Tento model je považován za normální.  

Stejně tak je pokládáno za normální, že vysílatelé veřejné služby s jistou mírou nezávislosti na státu (někdy nižší, než by bylo zdrávo) oslovují velká národní publika v rámci jednoho státu a poskytují jim informace, vzdělání a zábavu. Přestože se média veřejné služby ve své honbě za co nejvyšší sledovaností nijak zvlášť neliší od soukromých vysílatelů, jsou chápána jako významný útvar mediální krajiny. Koneckonců nás informují, vzdělávají a zcela nepochybně také baví, což je důležité pro každou společnost.

Ale je to opravdu všechno, co pro nás rozhlasové a televizní vysílání může udělat? Je to všechno, co mohou rozhlasy a televize nabídnout? Slouží veřejnoprávní a soukromí vysílatelé našim potřebám? Nejsou náhodou k dispozici i jiné modely, které umožňují mediálním organizacím plnit jiné, společensky stejně významné potřeby? Právo být informován je samozřejmě velmi důležité — ale co právo informovat? Být v procesu komunikace příjemcem je zásadní, ale co právo sám za sebe komunikovat?

Veřejnoprávní a soukromí vysílatelé hrají důležitou roli, ale kontrola nad tím, co se odvysílá, je plně v rukou jejich zaměstnanců. Jsou to profesionálně vyškolení a zdatní jedinci, kteří umějí (někdy) vyrobit báječný pořad. Proč by však měli mít monopol na vysílací frekvence? Proč by nemohly mít své rozhlasové a televizní vysílání, koexistující s tradičními médii středního proudu, také aktéři občanské společnosti, komunity nebo skupiny obyčejných lidí?

Tyto myšlenky nejsou nové. Bertolt Brecht v roce 1932 publikoval článek nazvaný Rozhlas jako komunikační aparát a v něm konstatoval, že rozhlas většinou používají konvenční vysílatelé jako aparát distribuce, zatímco by měl být nástrojem komunikace. I dnes stojí za to si připomenout jeho slova: „Rozhlas by mohl být nejjemnějším komunikačním aparátem veřejného života, rozsáhlou potrubní sítí. Tedy byl by jím, kdyby dokázal vnímat stejně dobře jako přenášet, umožňoval posluchačovi mluvit stejně jako poslouchat, začleňoval ho do vztahů místo toho, aby izoloval.“

V roce 1969 napsal Francouz Jean D´Arcy další plodný článek Přímé satelitní vysílání a právo na komunikaci, který vyšel v magazínu Evropské vysílací unie EBU. V tomto článku argumentoval ve prospěch rozšíření Všeobecné deklarace lidských práv o právo na komunikaci. Píše: „Nadejde doba, kdy Všeobecná deklarace lidských práv bude muset jít nad rámec pouhého práva na informace a zahrne i právo, které bylo poprvé ustanoveno Článkem 19 před jednadvaceti lety. Mám na mysli právo na komunikaci.“

Na konci 60. let minulého století bylo toto právo po celém světě uvedeno do života za pomoci specifických mediálních organizací, komunitních médií. Tento termín — jako všechny typy mediálních organizací, jen snad ještě silněji — zahrnuje nepřebernou pestrost praktik, kultur a struktur. A dokonce i samotný termín je rozostřený.

Komunitní média byla označena různými pojmy: například jako občanská média, participativní média, alternativní média, asociační média, svobodná média, autonomní média, rizomatická média, radikální média a média občanské společnosti. Termín „komunitní média“ se však obecně pokládá za pojem, který tuto mnohost zastřešuje.

Ačkoli mezi nimi existují rozdíly, v mnohém se komunitní média shodují. Těmito charakteristikami se pro změnu liší od jiných mediálních organizací, jako jsou média veřejné služby a média soukromá. K jejich vymezujícím rysům patří hlavně těsný vztah k občanské společnosti, alternativní podstata, věrnost zapojení do života komunity a demokracii a způsoby, jakými sama sebe organizují a vytvářejí obsahy. Což ale není všechno…

Komunitní média se přirozeně orientují na komunity, nezávisle na tom, zda jsou definované geograficky nebo jinak — i komunita umělců je komunita. Jejich cílem je sloužit komunikačním potřebám komunit, naplňovat jejich právo na komunikaci. Komunitní média tedy nejen umožňují, ale také aktivně podporují participaci členů komunity minimálně ve dvou směrech. Členové komunity participují na tvorbě obsahů v rámci komunitní mediální organizace a na správě či managementu této organizace.

Zadruhé, komunitní média se liší od médií středního proudu (soukromých i veřejnoprávních), protože sama sebe organizují alternativními cestami, produkují alternativní obsah a užívají alternativní formáty. Na organizační úrovni existence komunitních médií dokazuje, že média mohou existovat nezávisle na státu i trhu.

Vzhledem k tomu, že velká média středního proudu čelí značnému tlaku komercionalizace, komunitní média ukazují, že v oblasti organizace médií stále existuje třetí cesta. Na úrovni obsahu komunitní média nabízejí reprezentace a diskurzy výrazně odlišné od médií středního proudu, která se zkrátka mnohem silněji zaměřují na elity a produkci masové zábavy.

Komunitním médiím jde o to, aby se dostala ke slovu (starší i novější) sociální hnutí a subkultury či kontrakultury a kladou důraz na možnosti sebevyjádření. To vyúsťuje v mnohem pestřejší obsah, který vypovídá o mnohosti hlasů ve společnosti. Kritický postoj k produkčním hodnotám mediálních profesionálů z médií středního proudu dále vede k diverzitě formátů a žánrů a vytváří prostor pro experimentování s obsahem a formou.

Zatřetí, komunitní média jsou součástí občanské společnosti — společenského segmentu, který je pokládán za základní pro životnost demokracie a který rozhodně není omezen jen na institucionalizovanou politiku. Komunitní média přispívají k posilování demokracie a zapojení občanů do participativních organizačních struktur už jen tím, že jsou jedním z mnoha typů organizací občanské společnosti.

Jakožto participativně-demokratické mediální instituce však nabízejí více: přispívají k tomu, co Janet Wasko a Vincent Mosco nazvali „demokratizace prostřednictvím médií“. Komunitní média zajišťují různým společenským skupinám a komunitám příležitost k rozsáhlé účasti ve veřejné debatě a reprezentaci sebe sama ve veřejné sféře, což dále posiluje demokracii.

Jakožto komunitní mediální organizace pak dělají pro demokracii ještě více: sehrávají roli křižovatky, kde se lidé z různých hnutí mohou setkat a spolupracovat. Komunitní média tak nefungují jen jako nástroj, který dává slovo skupinám lidí zajímajícím se o určitý problém, ale také jako katalyzátor sdružující lidi, kteří se už v boji za rovnost (a další hodnoty) angažují.

Samozřejmě platí, že jakkoli jsou komunitní média zásadní pro každý mediální systém, který bere právo občanů na komunikaci vážně, nejsou dokonalá a nemají zázračná řešení na všechny problémy médií a demokracie. Desetiletí zkušeností s komunitními médii prokázala, že tyto mediální organizace trápí zejména otázky efektivity a udržitelnosti.

Pro organizace založené na participativní demokracii není efektivní samospráva snadnou záležitostí; vysoká hladina vnitřní demokracie vyžaduje mnoho času, demokratické vyjednávání, vůdcovské schopnosti a neměli bychom zapomenout na mnoho trpělivosti a tolerance.

Dalším problémem komunitních médií je udržitelnost — komunitní média často fungují mimo logiku trhu (a státu), což limituje jejich finanční možnosti a vede k finanční nestabilitě. Navíc se nad nimi stále vznáší riziko ztráty nezávislosti kvůli komerčním tlakům a intervencím státu.

V různých zemích se v reakci na tyto otázky, zejména ve spojení s problémem udržitelnosti, vyvinula různá řešení. Životnost komunitních médií závisí na dobrovolnících, někdy zkombinovaných s malým týmem placených zaměstnanců, což komunitním médiím umožňuje strukturně omezit provozní náklady.

Stejně důležitý je zvláštní legislativně daný status, který například zaručuje (výrazné) snížení nákladů spojených se získáním vysílacích frekvencí nebo užitím materiálů chráněných autorským právem. Vyvinulo se několik modelů financování komunitních médií — často se také kombinují.

Komunitní média jsou v některých případech financována přerozdělením koncesionářských poplatků, které domácnosti platí médiím veřejné služby nebo přerozdělením části zisků z reklamy soukromých a veřejnoprávních médií. Komunitní média lze také financovat z vládních grantů, které distribuuje sama vláda, regulátoři nebo speciální fondy.

Příkladem těchto fondů jsou například francouzský „Fonds de soutien à l’expression radiophonique locale“, rakouský „Fonds zur Förderung des Nichtkommerziellen Rundfunks“, kanadský „Community Radio Fund of Canada/le Fonds canadien de la radio communautaire“ a valonský „Fonds d'aide à la création radiophonique“.

Je mezi nimi významný rozdíl v tom, zda užívají projektovou nebo strukturální podporu, což má dále značný vliv na udržitelnost komunitních médií. Přes tyto rozdíly je zajištění financování, které neohrožuje nezávislost komunitních médií, ve většině zemí Evropy pokládáno za základní kámen čilé a prosperující mediální scény.

V současnosti je v mnoha evropských (a afrických a amerických) zemích zajištěna prosperita mediální scény specifickou legislativou. Existuje celá řada mediálních organizací, jako jsou například (máme-li zmínit pouze několik rozhlasových stanic představujících jen špičku ledovce): Radio Orange (Rakousko), Radio Centraal (Belgie), Radio Robin Hood (Finsko), Radio Tilos (Maďarsko), NEAR Media Co-op (Irsko) and Radio LoRa (Švýcarsko). AMARC, Světová asociace komunitního rozhlasového vysílání, má přibližně čtyři tisíce členů a odhaduje se, že celosvětově je počet komunitních rozhlasových stanic asi desetkrát vyšší.

V nedávné době dokonce i evropští zákonodárci pochopili roli a význam komunitních médií. Rezoluce Evropského parlamentu o komunitních médiích v Evropě z 25. září 2008 podporuje komunitní média jako „efektivní prostředek posilování kulturní a jazykové diverzity, sociální inkluze a lokální identity“. V roce 2009 vydal na dané téma deklaraci i Výbor ministrů Rady Evropy.

V této Deklaraci o roli komunitních médií v oblasti propagace sociální soudržnosti a interkulturního dialogu (2009) je zdůrazněna role komunitních médií v oblasti „vytváření záruk svobodného vyjádření názoru a myšlenek a napomáhání účinného zapojení mnoha skupin i jednotlivců do demokratického procesu“.

Široké uznání, které si komunitní média vysloužila, neznamená, že legislativa podporující komunitní média je ve všech zemích samozřejmostí. V zemích, jako je Polsko, byla komunitní média zredukována na náboženské vysílání a — jakkoli náboženské vysílání patří k legitimním formám komunitních médií — toto zúžení je hluboce problematické.

Jiné země, například Česká republika, se nikdy ani nechopily příležitosti vydat se touto cestou mediální demokratizace. Možná, že platí, že co oko nevidí, srdce nebolí, ale otázka je, zda nenadešel čas, aby Českou republiku srdce bolet začalo. V české (občanské) společnosti je dost možná nejvyšší čas zvážit myšlenku komunitních médií a otestovat jejich schopnost zkvalitnit českou (mediální) demokracii.

přeložila Irena Carpentier Reifová