V mnoha zemích světa je televizní a rozhlasové vysílání v rukou komerčních nebo veřejnoprávních (či státních) vysílatelů. Mediální společnosti vlastní drobné podíly z celkového množství vysílacích frekvencí, vyrábějí a vysílají na nich své pořady a vydělávají na tom, že publika těchto pořadů dále přeprodávají inzerentům. Tento model je považován za normální.  

Stejně tak je pokládáno za normální, že vysílatelé veřejné služby s jistou mírou nezávislosti na státu (někdy nižší, než by bylo zdrávo) oslovují velká národní publika v rámci jednoho státu a poskytují jim informace, vzdělání a zábavu. Přestože se média veřejné služby ve své honbě za co nejvyšší sledovaností nijak zvlášť neliší od soukromých vysílatelů, jsou chápána jako významný útvar mediální krajiny. Koneckonců nás informují, vzdělávají a zcela nepochybně také baví, což je důležité pro každou společnost.

Ale je to opravdu všechno, co pro nás rozhlasové a televizní vysílání může udělat? Je to všechno, co mohou rozhlasy a televize nabídnout? Slouží veřejnoprávní a soukromí vysílatelé našim potřebám? Nejsou náhodou k dispozici i jiné modely, které umožňují mediálním organizacím plnit jiné, společensky stejně významné potřeby? Právo být informován je samozřejmě velmi důležité — ale co právo informovat? Být v procesu komunikace příjemcem je zásadní, ale co právo sám za sebe komunikovat?

Veřejnoprávní a soukromí vysílatelé hrají důležitou roli, ale kontrola nad tím, co se odvysílá, je plně v rukou jejich zaměstnanců. Jsou to profesionálně vyškolení a zdatní jedinci, kteří umějí (někdy) vyrobit báječný pořad. Proč by však měli mít monopol na vysílací frekvence? Proč by nemohly mít své rozhlasové a televizní vysílání, koexistující s tradičními médii středního proudu, také aktéři občanské společnosti, komunity nebo skupiny obyčejných lidí?

Tyto myšlenky nejsou nové. Bertolt Brecht v roce 1932 publikoval článek nazvaný Rozhlas jako komunikační aparát a v něm konstatoval, že rozhlas většinou používají konvenční vysílatelé jako aparát distribuce, zatímco by měl být nástrojem komunikace. I dnes stojí za to si připomenout jeho slova: „Rozhlas by mohl být nejjemnějším komunikačním aparátem veřejného života, rozsáhlou potrubní sítí. Tedy byl by jím, kdyby dokázal vnímat stejně dobře jako přenášet, umožňoval posluchačovi mluvit stejně jako poslouchat, začleňoval ho do vztahů místo toho, aby izoloval.“

V roce 1969 napsal Francouz Jean D´Arcy další plodný článek Přímé satelitní vysílání a právo na komunikaci, který vyšel v magazínu Evropské vysílací unie EBU. V tomto článku argumentoval ve prospěch rozšíření Všeobecné deklarace lidských práv o právo na komunikaci. Píše: „Nadejde doba, kdy Všeobecná deklarace lidských práv bude muset jít nad rámec pouhého práva na informace a zahrne i právo, které bylo poprvé ustanoveno Článkem 19 před jednadvaceti lety. Mám na mysli právo na komunikaci.“

Na konci 60. let minulého století bylo toto právo po celém světě uvedeno do života za pomoci specifických mediálních organizací, komunitních médií. Tento termín — jako všechny typy mediálních organizací, jen snad ještě silněji — zahrnuje nepřebernou pestrost praktik, kultur a struktur. A dokonce i samotný termín je rozostřený.

Komunitní média byla označena různými pojmy: například jako občanská média, participativní média, alternativní média, asociační média, svobodná média, autonomní média, rizomatická média, radikální média a média občanské společnosti. Termín „komunitní média“ se však obecně pokládá za pojem, který tuto mnohost zastřešuje.

Ačkoli mezi nimi existují rozdíly, v mnohém se komunitní média shodují. Těmito charakteristikami se pro změnu liší od jiných mediálních organizací, jako jsou média veřejné služby a média soukromá. K jejich vymezujícím rysům patří hlavně těsný vztah k občanské společnosti, alternativní podstata, věrnost zapojení do života komunity a demokracii a způsoby, jakými sama sebe organizují a vytvářejí obsahy. Což ale není všechno…