Šoková doktrína — o vítězném tažení jedné ideologie
Adam VotrubaKniha Naomi Kleinové, která loni vyšla v českém překladu, patří k tomu nejpozoruhodnějšímu, co se objevilo v roce 2010 na českém knižním trhu. Knihu má smysl číst z mnoha důvodů. Mimo jiné i proto, že není dobré zavírat oči před skutečností.
Kniha Naomi Kleinové Šoková doktrína: vzestup kalamitního kapitalismu patří rozhodně k tomu nejpozoruhodnějšímu, co se v roce 2010 objevilo na našem knižním trhu. Kniha sice pojednává o problematice ekonomické, je však psána jako příběh — historický příběh o tom, jak ideologie volného trhu, o kterou už po druhé světové válce neměl nikdo zájem, byla resuscitována do nové podoby několika nadšenci z chicagské školy pod vedením Miltona Friedmana, aby se později jejími doporučeními řídila ekonomická politika zemí prakticky ve všech světadílech. Teoretickou analýzu této ideologie zde ovšem nehledejte, Kleinovou zajímá především politická praxe a její dopady na život lidí.
Ideologie tzv. hochů z Chicaga bývá označována různými pojmy — liberalismus, konzervatismus, neoliberalismus, neokonzervatismus; u nás si ji asi většina čtenářů bude spojovat s pojmem neoliberalismus. Naomi Kleinová pro ni mimoto zavádí vlastní, vcelku přiléhavý pojem korporatismus. Tato ideologie se zaštiťuje ekonomickou vědou, její představitelé z řad ekonomů vždy vystupovali jako nepolitičtí odborníci na ekonomii. V praxi doporučovali tzv. deregulaci státního hospodářství — privatizaci státního majetku, snížení sociálních výdajů, snížení daní, otevření se světovému obchodu. Důsledkem byl vždy nárůst chudoby, nezaměstnanosti a to, že se státní firmy a veřejný majetek staly snadnou kořistí pro nadnárodní kapitál.
Počáteční problém byl, že o recepty chicagské školy dlouho nebyl zájem. V demokratických zemích neměly šanci uspět proti veřejnému mínění. První příležitost dostali odchovanci chicagské školy v roce 1973, kdy se odehrál Pinochetův převrat v Chile. Od počátku byli ve spojení s Pinochetem a připravovali ekonomický program pro Chile. Friedman později tvrdil, že své rady Chile začali chicagští hoši poskytovat až roku 1975, ale to nebyla pravda. I v dalších zemích se zaváděla neoliberální opatření ve spojení s protidemokratickými převraty jako výsledek zákulisních dohod, nebo se využívaly okamžiky krizí (Bolívie, Indonésie, Argentina). Postupně se z toho stala strategie, kterou Milton Friedman v roce 1982 popsal slovy:
„Pouze skutečná nebo očekávaná krize vede ke skutečné změně. Když taková krize nastane, vycházejí následné kroky z dosud nevyužitých idejí. Jsem přesvědčen, že to je náš hlavní úkol: rozvíjet alternativy existující politiky, udržovat je živoucí a dostupné, dokud se politicky nemožné nestane politicky nevyhnutelným.“
Obvzláště v srdci podnikatele je obtížné nesympatizovat s 20procetnímu zúročením vysokého zisku a stejně tak se sebemenším nárůstem sociálních výdajů na humání kapitál. Nehledě k tomu, že výše sociálních výdajů jsou převážně nejsilnější a tím rozhodující zbraní v brutálním konkurenčním boji.