Industrie — mimořádné dílo, které zpřesňuje pohled na moderní české dějiny
Alena ZemančíkováČeské televizi a režiséru Ivovi Bystřičanovi se podařilo stvořit fascinující dějiny průmyslu, jež kladou do kontextu dějin politických, a zdařile se vyhýbají ideologickým klišé, jak předlistopadovým tak polistopadovým.
Dvanáctidílný dokumentární seriál České televize Industrie si vytkl za cíl ukázat, jakou roli hraje průmysl v dějinách, jak je propojen se státem a politikou, jak jsou i jiné hospodářské složky, jako například banky nebo zemědělství, propojeny s průmyslem. Zvolil k tomu ve všech, kromě posledního dílu, věnovanému nástupu robotizace a digitalizace — prostředí továrny, která od svého založení funguje dodnes.
Výklad poskytují historikové zaměření na různé segmenty moderních dějin — od dějin průmyslu a hospodářství vůbec přes historiky a historičky dějin sociálních hnutí, státní správy, dějin emancipace a genderu, techniky, promlouvají i ekonomové nebo sociologové. V každém díle vystupuje také historik či historička regionální, zaměřený na dějiny firmy, o které je řeč.
Pro mě — a myslím, že v mé generaci asi pro každého — bylo mimořádně zajímavé současnýma očima a současným jazykem rekapitulovat to, co jsme se k povinným zkouškám z marxismu-leninismu učili ideologicky deformované. Nikdy nám nikdo — ani v předmětu Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, z něhož mi v paměti jakž takž něco zůstalo, ani v takzvané politické ekonomii nebo nesmyslném vědeckém komunismu — nevyložil propojení průmyslu se státem a s bankami, se sociálnímu hnutími a mezinárodní politickou situací, všechno bylo zatíženo ideologickou jednostranností.
U seriálu Iva Bystřičana si vážím nejvíc toho, že jeho jednotlivé kapitoly nejsou ani vyprávěním o kapitalistickém útlaku (i když se mu nevyhýbají), ani o dělnickém odporu (i když se mu věnují), ale ani vyprávěním o podnikatelských úspěších (i když o nich je seriál také).
V rozpětí několika dílů vynikly mnohé paralely — a paradoxy. Tak například v případě obnovy hospodářství po 1. světové válce a po vzniku samostatné Československé republiky se poukazuje na to, do jak svízelné situace se podniky dostaly po ztrátě velkých evropských a světových trhů, na nichž operovala firma habsburské monarchie.
Vlastenecká provolání o českých výrobcích pro český trh situaci zastíraly, ale nepomohly. Pozorného diváka nemohlo nenapadnout, že do podobné situace se dostal český průmysl po rozpadu socialistického bloku: malý trh byl náhle vystaven obrovské konkurenci, pro mnoho firem zničující. A ani tenkrát nepomohly vlastenecké výzvy. Kdyby chtěl československý, a pak i ještě menší český, stát udržet velké podniky v národním vlastnictví, musel by si je ponechat, nebo aspoň nespěchat s privatizací. Tohle je ovšem spíš téma továren, které zanikly — a o těch Bystřičanův seriál není.
V každém dílu je ovšem zásadně důležitá připomínka, jak se do problematiky průmyslu vkládal stát svými zakázkami a intervencemi, jak byl propojen s bankami a kolik uplatnil regulací a zákonných zásahů pro udržení sociálního smíru — což se zejména za hospodářské krize příliš nedařilo. Intervenovala už habsburská monarchie, hospodářskými reformami vytvářela podmínky, starala se o infrastrukturu (cesty), zaváděla normy (měrná soustava), uskutečňovala politické reformy a ustavovala pracovní zákonodárství.
V prvních dílech vidíme, jak nesnadný byl přechod lidské existence od poddanství k zaměstnaneckému stavu, jaké to pro mnohé bylo zhoršení až za meze lidskosti, jak nevýslovně krutá byla přeměna agrární společnosti v industriální. Aniž by úloha marxismu byla v seriálu explicitně pojmenována, je zřejmé — tedy pokud divák nad viděným trochu přemýšlí — že žádného účinnějšího zastánce dělnictvo ve svém zápase o postavení lidské bytosti v soukolí průmyslové revoluce nemělo.
Seriál ale připomíná i to, že kapitalisté sami shledávali také dobré důvody starat se o své zaměstnance, byť ne víc, než bylo z hlediska jejich zájmů nutné. Nejlépe je to vidět na 2. dílu, který pojednává o tom, jak Vítkovické železárny proměnily Ostravu a celý kraj zcela radikálně a jak nakonec i jejich majitelé vtiskli Ostravě svébytnou vlastní průmyslovou identitu, v níž se — i ku prospěchu jejich podnikání — leccos dělalo také pro zaměstnance, byť s výminkou absolutní loajality. To vše také ovšem pod tlakem vznikajících odborů a sociálně demokratické strany, propojené mezinárodně.
Že státní zakázka je pro firmu terno je všeobecně známé, seriál to ilustruje na firmě Baťa, kterou vyšvihly zakázky pro armádu v 1. světové válce. U obuvnické firmy je souvislost zvlášť výmluvná, nastolený doslova vojenský režim by v ní laik nečekal.
Teorie účelného pohybu při práci, přísně sledovaného a měřeného, z Ameriky importovaný taylorismus, je dobře známá každému čtenáři Jacka Londona, který píše, jak se i zdatný dělník v tom systému mohl strhat. V Baťových závodech to nebylo jiné. A na druhou stranu — závodní stravování z vlastní produkce potravin chránilo Baťovy zaměstnance před všeobecným válečným hladem.
Ano, tento dokumentární seriál České televize byl opravdu mimořádně kvalitní. A jak správně píše Alena Zemančíková, jedním z jeho předních znaků bylo oproštění se od všech ideologických klišé. A právě proto je ve svých výpovědích natolik přesvědčivý a věrohodný.
A. Zemančíková zde podala souhrnný přehled celého vývoje seriálu; soustřeďme se tady jenom na určité, obzvláště zajímavé momenty. A to především s ohledem na pracovní a životní podmínky průmyslového dělnictva.
Připomeňme si ještě jednou, jaký obraz nám o postavení dělníka za časů kapitalismu podávala režimní, marxisticky fundovaná propaganda: dělník je (především v raném kapitalismu) svým zaměstnavatelem-kapitalistou nemilosrdně vykořisťován, přímo vysáván, ve vztahu dělník-kapitalista neexistuje nic jiného nežli nesmiřitelný třídní boj.
Právě tento seriál "Industrie" ale naprosto jednoznačně ukázal, jak nekonečně složitý je reálný život - a jak málo se dá vměstnat do jakýchkoli myšlenkových či ideologických schémat.
Ano, na straně jedné zde skutečně namnoze existovaly až téměř otrocké pracovní podmínky, až 16-hodinová pracovní doba, kdy dělníci museli doslova bydlet, spát v továrně (!), protože jinak by vůbec nestíhali přijít včas do práce; často hladové mzdy postačují tak právě k přežití. (Právě tady má své kořeny klíčová Marxova téze o "hodnotě pracovní síly", dané náklady na její holou reprodukci.) A co ani Alena Zemančíková nezmínila: v oněch Vítkovických železárnách byly pracovní podmínky (v počáteční době) doslova smrtelné, pracovalo se bez jakékoli ochrany v prostředí plném průmyslových jedů, dělníci se sotva dožívali vyššího věku nežli 40 let!
To všechno tu tedy bylo; v tomto ohledu marxistický obraz doby nijak nepřeháněl. Ovšem: to zcela jedinečné na tomto seriálu bylo, že ukázal i druhou stránku věci. Tedy to, že ne každý zaměstnavatel byl bezcitný vydřiduch. Například to byl hrabě Harrach - svého času největší majitel manufaktur v českých zemích - kdo jako první vydal pro své podniky jakýsi "pracovní řád", který redukoval pracovní dobu, a kromě jiného také zakazoval vyplácet dělníky v naturáliích (což v té době bylo zřejmě značně rozšířeným zvykem).
Navíc - už v době manufaktur došlo k tomu, že zaměstnavatelé začínali pociťovat nedostatek schopných, kvalifikovaných pracovníků; a tak si je museli navzájem přeplácet, aby si je získali, což pak samozřejmě znamenalo citelné zvýšení jejich mezd.
A v oněch Vítkovických slévárnách? - Ty byly svého času velice moderní podnik, který si mohl dovolit vyplácet nadprůměrné mzdy. V příslušném dílu bylo řečeno, že dělníci kteří tam přišli z chudé Haliče tu najednou vydělávali tolik, že doslova "nevěděli co dělat s penězi které tu vydělávali"!
Konkrétní data: průměrný dělnický plat tu byl vyšší nežli plat úředníka (!); a kvalifikovaný slévač si vydělával dokonce třikrát tolik!!
A jak uvedla A. Zemančíková, po příchodu jednoho velice schopného (tuším že rakouského) manažera se tu zcela radikálně změnily poměry i ohledně obecných pracovních a životních podmínek dělníků. Nejen že firma pro ně nechala vystavět kvalitní domky k bydlení; ale navíc pro ně zřídila i nemocnici, a pro jejich děti jesle a školy! A to všechno sto let před Baťou! - Ovšem druhou stránkou věci byl požadavek naprosté loajality dělníků vůči firmě; a také tvrdá germanizace.
V žádném případě tedy nelze tvrdit, že by kapitalisté své dělníky jenom vysávali, jako upír svou oběť; ať už z jakýchkoli pohnutek, ale mnozí se o ně dokázali i postarat.
Jak bylo v seriálu také řečeno, skutečně bídná pro české dělnictvo byla perioda zhruba od poloviny 19. století, asi tak další tři desetiletí. Tehdy byli opravdu vystaveni na milost a nemilost svým zaměstnavatelům. Pak už ale začala vzrůstat moc dělnictva, zakládaly se odbory, po vybojování volebního práva i dělnické politické strany. Byly přijímány zákony upravující pracovní podmínky ve fabrikách.
Všeho všudy tedy velice rozporuplný obraz o stavu raného kapitalismu; nelze nijak popírat že v mnohém byly tehdejší pracovní podmínky dělníků děsivé, ale na straně druhé existovaly i mnohem pozitivnější příklady vztahu mezi dělníkem a zaměstnavatelem.
-------------------------------------
Co pak obzvláště stojí za zmínku z doby nástupu socialismu, a co A. Zemančíková zmínila jenom krátce: po znárodnění průmyslu byly novým režimem z fabrik vyhnáni jejich dosavadní majitelé. Ovšem - ono se ukázalo velice brzy, že oni to nebyli jenom kapitalisté-vykořisťovatelé, nýbrž zároveň i odborníci, kteří chod své fabriky znali do nejmenších detailů. Zatímco noví "dělničtí" ředitelé a vedoucí výroby o technické (ani manažerské) stránce neměli většinou sebemenší ponětí. Právě to pak vedlo k drastickému propadu produkce za socialismu. A navíc - dramaticky poklesla pracovní disciplína dělníků! Komunisté do nich totiž tak dlouho hustili svou propagandu, že jsou to jenom zlí kapitalisté, kteří je svým vykořisťovatelstvím nutí do pracovního tempa, že teď mnozí z nich nabyli přesvědčení, že v "jejich" socialismu je přece do práce už nikdo nutit nesmí. A to bylo prvopočátkem onoho nechvalně proslulého pracovního flákačství za socialismu.
Jinak řečeno: socialistickou revolucí dělnická třída ztrácí nejen "své okovy" (Marx) - nýbrž zároveň ztrácí vrstvu či třídu schopných manažerů, kteří mají osobní zájem na efektivitě produkce, a proto jsou také schopni ji zorganizovat a prosadit.
Ostatně, toto téma "vykořisťování" podrobně projednávám v jednom z příštích pokračování mé série "Marx a dnešek", kterou právě zveřejňuji na mém webu "Humanistické-dialogy.eu".
--------------------------------------
K uvedenému seriálu se ale sluší připojit ještě jednu zmínku. Jeho autor totiž v jednom rozhovoru uvedl, že když jeho jednotlivé části natáčeli v současných fabrikách, pak v pauzách mezi natáčením, v jídelně nebo v kuřárně z hovorů dělníků vyslechl věci, které ho šokovaly. Jednou větou: i dělník v současném, napohled tolik moderním a sociálně zabezpečeném kapitalismu je svou firmou stále ještě vysloveně ždímán až na doraz, až na pokraj svých fyzických sil!
I tento fakt tedy nevyhnutelně patří k celkovému obrazu světa kapitalismu.
Za zvláštní zmínku stojí ještě ta část seriálu, která pojednává o transformaci československé ekonomiky na počátku devadesátých let. Ukázalo se, že vůbec není nijak marné podívat se na tehdejší, většinou velmi emotivně diskutované události s určitým časovým odstupem.
Zdá se totiž opravdu, že oni to tehdy všichni zúčastnění vlastně všichni mysleli dobře. Přinejmenším ze svého pohledu. Tehdejší vláda chtěla především zabránit tomu, aby se národní podniky dostaly do rukou zahraničního kapitálu - jenže právě to bylo kamenem úrazu. Za tímto účelem vláda tlačila na banky aby poskytovaly úvěry podnikům - a to i takovým které fakticky ekonomicky vůbec nebyly životaschopné. Výsledek pak byl nevyhnutelně ten, že začaly krachovat samotné banky - protože jimi poskytnuté úvěry jim nebyly spláceny. Konečný výsledek byl, že to pak byly samotné banky, které se dostaly do rukou zahraničních vlastníků. Ty neživotaschopné podniky pak zkrachovaly stejně, a ty poněkud zdravější pak většinou stejně musel zachraňovat zahraniční kapitál.
Za druhé: tehdejší vláda vlastně vůbec nechystala "totální privatizaci". Velké podniky měly zůstat ve vlastnictví státu. Jenže - pak přišla vlna proslulého "tunelování". Zkrátka - vedoucí manažeři ve státních podnicích využili hybridního prostředí smíšené státní a soukromé ekonomiky, a tyto státní podniky ve velkém rozkrádali ve svůj prospěch. - Právě tady se ukázal základní efekt, který svého času konstatoval už Aristoteles: to co nemá konkrétního majitele, o to se nakonec nikdo nestará. Takže nakonec se privatizace i tady ukázala většinou jediným možným řešením.
V rámci pořadu padla (vlastně jen tak mimochodem) otázka, která pak ale nijak nebyla zodpovězena: "Udělali bychom z dnešního pohledu něco jinak?"
A je nutno přiznat, že nějakých alternativních, lepších řešení tehdy k dispozici nijak mnoho nebylo. To jediné co by bylo možno udělat jinak, by bylo vyvarovat se zmíněných chyb - což by ale ovšem zřejmě znamenalo ještě tvrdší dopady transformace, nežli jaké byly při tomto pokusu o měkčí variantu.
P.S. Paní Zemančíková, s tím hlasovým doprovodem tohoto seriálu máte plnou pravdu - ten má opravdu nepříjemně a nepřirozeně nadnesený, jakoby "nadučitelský" tón někoho, kdo ví všechno lépe. Takovýmto způsobem se většinou přednáší komentář v dokumentacích o době nacismu - a dokonce i tam to časem působí rušivě.
....i já bych bych si na okraj výborného textu postěžoval na zbytečnou devastaci textů nejen ve sdělovacích mediích, ale i na divadelní scéně. Přehrávání kterýmkoliv směrem je známkou nezájmu o nabídku námětu/textu k posouzení/přemítání pluralitně založenému naslouchajícímu republikánu.
Příkladně Český rozhlas plus, jediný rozhlas mluveného slova je dokladem a ukázkou od záviděníhodně oslovujícího projevu, až po zavádějící trhoveckou výřečnost. A to vše uloženo do marciálního hudebního vstupu......bych si snad i právem posteskl.
Přehrávání na divadlech... Pane Petrasku, já sice nemám žádný přehled o současné divadelní scéně, ale kdykoliv zahlédnu nějaký přenos divadelních představení v televizi, nevidím tam prakticky nic jiného nežli přehrávání. Jako kdyby současná doba už naprosto ztratila jakoukoli schopnost subtilního, niterného prožitku; a tento deficit niterného prožívání se kašíruje rozmáchlými gesty a hlasitým křikem.
Shodou okolností jsem zrovna včera shlédl dokumentaci s vychvalovaným českým divadelním režisérem O. Krejčou; a musím říci, že ani u něj ze všech ukázek z jeho divadelních inscenací které zde byly předvedeny nebylo prakticky nic, co by mě nějakým způsobem zaujalo. Snad se nejednalo o vyslovené přehrávání; ale zcela tu chyběla ona zmíněná niternost, vše se odehrávalo jenom v rovině čistě vnějškového výrazu.
současná doba si nežádá subtilního, niterného prožitku; a tento deficit niterného prožívání se kašíruje rozmáchlými gesty, kdy s hlasitým křikem na kolečkových bruslích drandí po jevišti Tři sestry ......protože tady se nebude nikdo nudit a vše je možné.
Popravdě řečeno vždy je a bylo dobrých režisérů poskrovnu. Čechov úpěl nad prvními inscenacemi věhlasného Stanislavského Mchatu a JÁ jsem byl doopravdy okouzlen před hodně lety a skoro naposled Zadka vídeňskou inscenací Ivanov v Akademie Theatru. Dnes - co se Čechova dotejčí - občas používám jako chlácholítko Louis Malle zfilmovanou inscenaci Uncle Vanja on the Broadway.
Ohledně této niternosti jsou pro mě měřítkem všech věcí hry Oldřicha Daňka. Neviděl jsem sice žádnou jeho divadelní hru; ale jeho televizní inscenace jsou téměř všechny dokonalým příkladem toho, jak je možno napohled zcela civilním způsobem, bez oněch rozmáchlých gest a bez hlasitého křiku rozehrát velice intenzivní hru lidských duší.
Nedávno v jednom televizním pořadu s retrospektivou o české televizi jedné současné režisérce ukázali jednu z těchto Daňkových jednoaktovek (Španělé v Praze, celý "děj" byl prakticky jenom dialogem mezi herci Adamírou a Hanou Maciuchovou); a tato režisérka se pak o onom představení zcela fascinována vyjádřila, že to pro ni bylo jako "šachová partie dvou velmistrů", kde se bojuje o každý jednotlivý tah.
Na straně druhé si vzpomínám na výrok jednoho českého tuším emigranta už někdy nedlouho po listopadovém převratu (Aleš Lederer?...), že v současné (to jest: tehdejší, popřevratové) době "do českého divadelnictví bohužel stále více proniká křičící německé divadlo; chybějí polotóny".
Ano, tohle "křičící divadlo", to je naprosto přesné označení, to je právě ten stav kdy chybí schopnost ponořit se do lidského nitra, do ukrytých dramat duše, tak se to musí kašírovat oním hlasitým lomozem a křikem.
A ještě jedna vzpomínka se mi v této souvislosti vynořuje. Když herec Luděk Munzar vzpomínal na to proč opustil Národní divadlo, řekl "já nemám nic proti modernímu divadlu; ale když pak režisér nutí herce aby polonazí lezli po žebříku a přitom kokrhali, tak je mi to v mém věku přece jenom už příliš moc!"
A bohužel - tohle "křičící a kokrhající" divadlo je podle všeho skutečně převládajícím uměleckým výrazem současné doby.