Industrie — mimořádné dílo, které zpřesňuje pohled na moderní české dějiny

Alena Zemančíková

České televizi a režiséru Ivovi Bystřičanovi se podařilo stvořit fascinující dějiny průmyslu, jež kladou do kontextu dějin politických, a zdařile se vyhýbají ideologickým klišé, jak předlistopadovým tak polistopadovým.

Důležitou linií celého seriálu je průběžné zpřítomňování toho, jaké místo v průmyslových dějinách měly a mají ženy, jak je mnoho dělnic, ale velmi málo techniček a ředitelka vůbec žádná. Foto Česká televize

Dvanáctidílný dokumentární seriál České televize Industrie si vytkl za cíl ukázat, jakou roli hraje průmysl v dějinách, jak je propojen se státem a politikou, jak jsou i jiné hospodářské složky, jako například banky nebo zemědělství, propojeny s průmyslem. Zvolil k tomu ve všech, kromě posledního dílu, věnovanému nástupu robotizace a digitalizace — prostředí továrny, která od svého založení funguje dodnes.

Výklad poskytují historikové zaměření na různé segmenty moderních dějin — od dějin průmyslu a hospodářství vůbec přes historiky a historičky dějin sociálních hnutí, státní správy, dějin emancipace a genderu, techniky, promlouvají i ekonomové nebo sociologové. V každém díle vystupuje také historik či historička regionální, zaměřený na dějiny firmy, o které je řeč.

Pro mě — a myslím, že v mé generaci asi pro každého — bylo mimořádně zajímavé současnýma očima a současným jazykem rekapitulovat to, co jsme se k povinným zkouškám z marxismu-leninismu učili ideologicky deformované. Nikdy nám nikdo — ani v předmětu Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, z něhož mi v paměti jakž takž něco zůstalo, ani v takzvané politické ekonomii nebo nesmyslném vědeckém komunismu — nevyložil propojení průmyslu se státem a s bankami, se sociálnímu hnutími a mezinárodní politickou situací, všechno bylo zatíženo ideologickou jednostranností.

U seriálu Iva Bystřičana si vážím nejvíc toho, že jeho jednotlivé kapitoly nejsou ani vyprávěním o kapitalistickém útlaku (i když se mu nevyhýbají), ani o dělnickém odporu (i když se mu věnují), ale ani vyprávěním o podnikatelských úspěších (i když o nich je seriál také).

V rozpětí několika dílů vynikly mnohé paralely — a paradoxy. Tak například v případě obnovy hospodářství po 1. světové válce a po vzniku samostatné Československé republiky se poukazuje na to, do jak svízelné situace se podniky dostaly po ztrátě velkých evropských a světových trhů, na nichž operovala firma habsburské monarchie.

Vlastenecká provolání o českých výrobcích pro český trh situaci zastíraly, ale nepomohly. Pozorného diváka nemohlo nenapadnout, že do podobné situace se dostal český průmysl po rozpadu socialistického bloku: malý trh byl náhle vystaven obrovské konkurenci, pro mnoho firem zničující. A ani tenkrát nepomohly vlastenecké výzvy. Kdyby chtěl československý, a pak i ještě menší český, stát udržet velké podniky v národním vlastnictví, musel by si je ponechat, nebo aspoň nespěchat s privatizací. Tohle je ovšem spíš téma továren, které zanikly — a o těch Bystřičanův seriál není.

V každém dílu je ovšem zásadně důležitá připomínka, jak se do problematiky průmyslu vkládal stát svými zakázkami a intervencemi, jak byl propojen s bankami a kolik uplatnil regulací a zákonných zásahů pro udržení sociálního smíru — což se zejména za hospodářské krize příliš nedařilo. Intervenovala už habsburská monarchie, hospodářskými reformami vytvářela podmínky, starala se o infrastrukturu (cesty), zaváděla normy (měrná soustava), uskutečňovala politické reformy a ustavovala pracovní zákonodárství.

V prvních dílech vidíme, jak nesnadný byl přechod lidské existence od poddanství k zaměstnaneckému stavu, jaké to pro mnohé bylo zhoršení až za meze lidskosti, jak nevýslovně krutá byla přeměna agrární společnosti v industriální. Aniž by úloha marxismu byla v seriálu explicitně pojmenována, je zřejmé — tedy pokud divák nad viděným trochu přemýšlí — že žádného účinnějšího zastánce dělnictvo ve svém zápase o postavení lidské bytosti v soukolí průmyslové revoluce nemělo.

V prvních dílech vidíme, jak nesnadný byl přechod lidské existence od poddanství k zaměstnaneckému stavu, jaké to pro mnohé bylo zhoršení až za meze lidskosti, jak nevýslovně krutá byla přeměna agrární společnosti v industriální. Foto Česká televize

Seriál ale připomíná i to, že kapitalisté sami shledávali také dobré důvody starat se o své zaměstnance, byť ne víc, než bylo z hlediska jejich zájmů nutné. Nejlépe je to vidět na 2. dílu, který pojednává o tom, jak Vítkovické železárny proměnily Ostravu a celý kraj zcela radikálně a jak nakonec i jejich majitelé vtiskli Ostravě svébytnou vlastní průmyslovou identitu, v níž se — i ku prospěchu jejich podnikání — leccos dělalo také pro zaměstnance, byť s výminkou absolutní loajality. To vše také ovšem pod tlakem vznikajících odborů a sociálně demokratické strany, propojené mezinárodně.

Že státní zakázka je pro firmu terno je všeobecně známé, seriál to ilustruje na firmě Baťa, kterou vyšvihly zakázky pro armádu v 1. světové válce. U obuvnické firmy je souvislost zvlášť výmluvná, nastolený doslova vojenský režim by v ní laik nečekal.

Teorie účelného pohybu při práci, přísně sledovaného a měřeného, z Ameriky importovaný taylorismus, je dobře známá každému čtenáři Jacka Londona, který píše, jak se i zdatný dělník v tom systému mohl strhat. V Baťových závodech to nebylo jiné. A na druhou stranu — závodní stravování z vlastní produkce potravin chránilo Baťovy zaměstnance před všeobecným válečným hladem.

Kontrast hladu a nouze na straně jedné a průmyslových zisků na straně druhé provází seriál v počátcích první republiky. Připomíná, že k radikálnímu hnutí komunismu vedla poválečná bída a neschopnost státu — připraveného o rozsáhlé trhy monarchie — se s bídou vypořádat. Jeden z historiků vysloví, že stát si své neschopnosti byl vědom a z oficiálního veřejného diskursu byla chudoba vytěsňována: jen zásluhou levicových umělců našla svůj výraz i ohlas.

Dozvíme se i o rozhodující úloze bank v dílu, opřeném docela překvapivě o potravinářskou firmu Amylon z Havlíčkova Brodu, kde se ukazuje také propojení průmyslu s politikou v osobě úctyhodného Františka Malínského. Nalezení závodu na agrární Českomoravské vysočině umožnilo i ukázat péči o místní dodavatelsko-odběratelské vztahy — škrobárna potřebovala dodávky brambor — a koneckonců také péči o sounáležitost rolníků s továrnou pomocí vlastněných akcií.

Ukazuje se, že vstřícná firemní politika vůči dělníkům je nutná pro firemní stabilitu. K tomu přispívá i morální kredit majitele: průmyslníci byli za první republiky samozřejmě i poslanci a politiky, nebylo však přijatelné, aby pracovali v politice pouze pro svoje zájmy.

Seriál ukázal také už ve třicátých letech fúzi české firmy (Schicht v Ústí nad Labem) se zahraniční firmou (holandský Unilever). A také postupný vznik konzumní společnosti za konjunktury, což je na firmě Schicht, výrobci hygienických a krášlících prostředků, výmluvně zobrazeno.

Na firmě Kunert a synové ve Varnsdorfu (dnes Elite), výrobci punčoch, je dobře vyloženo, v čem byla Achillova pata československé ekonomiky ve vztahu k průmyslu v pohraničí. Musím říci, že mi nikdy nikdo — ani v dějepise, ani v tom zlořečeném normalizačním marxismu — nevysvětlil tak srozumitelně, proč průmysl v Sudetech na tom byl hůř než ve vnitrozemí a že to nebyla jen otázka národnostní či ideologická. Že šlo také o bankovní úvěry, na které spotřebitelský průmysl nedosáhl, když klesla kupní síla pro jím produkované zboží, zatímco těžký průmysl byl nepostradatelný pro chod státu.

A že se tedy sociálně demokratický novinář Wenzel Jaksch právem rozhořčoval, že Československá republika nečinně přihlíží k úpadku svých pohraničních oblastí… a víme, že přihlížení trvalo tak dlouho, až jim Adolf Hitler předvedl, že pomoc státu je možná, a začali tudíž chtít žít v Říši.

Punčochář Kunert a synové se dočká zakázek pro armádu — ovšem tu německou — a tím je z krize venku. Nakonec vyrábí i zbraně.

Dál už to — mluvím-li za sebe — známe lépe: plzeňská Škodovka za války, její ředitel Vilém Hromádko, balancující na hraně udržení kontraktů včetně vývozu do Sovětského svazu, dělnický odboj, sabotování válečné výroby, Heydrichova stylizace do přítele dělníků v protektorátu, zvláštní postava Alberta Göringa, smýšlejícího o nacismu zcela odlišně od svého bratra Hermanna, nacistického zločince. S postupující válkou konec hry na sociální péči, zatčení Viléma Hromádka, perzekuce.

Na příběhu „továrny po válce“, firmy Hardtmuth v Českých Budějovicích, je ukázáno převzetí německých podniků národní správou, znárodnění klíčového průmyslu v roce 1945, vypořádání s Němci. Také ovšem — a to je také v seriálu vyloženo jaksi spravedlivěji a srozumitelněji, než pamatuji jak ze své socialistické školy, tak také z výkladů devadesátých let 20. století — politický boj po 2. světové válce, vedoucí až k vítězství komunistů ve volbách v roce 1946 a posléze k únoru 1948.

Zatímco ostatní politické strany hovoří o demokracii a bezpečnosti, komunisté akcentují v zemi, opět postižené nouzí a hladem, zásadně sociální otázky. Foto Česká televize

Zatímco ostatní politické strany hovoří o demokracii a bezpečnosti, komunisté akcentují v zemi, opět postižené nouzí a hladem, zásadně sociální otázky. Jejich program je obyvatelstvu srozumitelnější — a továrna doslova vyplňuje celý život svých dělníků, jsou v ní jídelny, sportoviště, školka i škola, poskytuje rekreace. A současně vyhodí odborného ředitele a začne se potýkat s upadající kvalitou svých výrobků, pozbývá obchodních kontaktů, tím i surovin a technologicky vázne. A to jde jen o tužky!

Ocitáme se v roce 1953, kdy stát de facto hospodářsky krachuje, ač se to navenek halí do slov o měnové reformě. Ta drasticky utlumí kupní sílu obyvatel a tím maskuje, že všeobecně chybí zboží.

Demonstrace proti měnové reformě notoricky známe z Plzně, ale v seriálu historik zdůrazňuje, že měna strašně postihla především zemědělce, kteří neměli ani na osivo a za své produkty nedostali skoro nic. Končí lístkový přídělový systém — a pomalu i doba nekompetentních dělnických ředitelů.

Začíná být definován „socialistický podnikatel“, tedy reformní manažer. Jsou ovšem i firmy, na kterých „méně záleží“, jako je tvarůžkárna Loštice: zařízení je zde zastaralé, platy nízké — a pracují tu převážně ženy.

K jaké podobě by československé hospodářství přivedly reformy, spojené se jménem Oty Šika, se už nedozvíme, protože jim zabránil vstup sovětských vojsk a nástup normalizace. Ta je v seriálu předvedena na příkladu automobilky Škoda Mladá Boleslav, přesně řečeno na tom, jak měla vypadat výkladní skříň normalizačního průmyslu a co se od ní chtělo.

Zaujala mě tu paralela: i Vítkovické železárny v 19. století, i Baťovy závody ve století 20., dokonce i německá firma Hardtmuth v Českých Budějovicích stavěly pro zaměstnance byty, školy a zdravotnická zařízení. Činily tak z dobrých důvodů, investice do kvality zaměstnaneckého života se projevily i na kvalitě jejich práce a zakládaly možnost uplatňovat ze strany firmy nároky.

Socialistická Škodovka má také za povinnost stavět byty a městskou infrastrukturu jako kulturní a školská zařízení, ale protože jí stát neponechá její zisk, zatěžuje ji to a výsledek není uspokojivý. A navíc prodražuje automobily.

Procházku mladoboleslavským panelákovým sídlištěm v 80. letech si dobře pamatuji, byla to přehlídka špatného řemesla, bídného materiálu, nevalné normalizační estetiky. Dnes už to tolik vidět není, proto si velmi cením skutečnosti, že je v seriálu vyloženo, proč to tak bylo; tenkrát to totiž vypadalo jako svědectví o tom, že československý stavební dělník je flákač a blb a projektant cynik bez vkusu. Odtud se, podle mého soudu a na základě zkoumání i vlastních pocitů, zrodila naše enormní a nesmyslná touha po vlastnickém bydlení — to nájemní opravdu vypadalo uboze.

V dílu o kopřivnické Tatře vidíme problematiku privatizace a „závodu ke dnu“ a v posledním dílu nastupují roboti a technici, ekonomové, sociologové a specialisté digitalizace a robotizace optimisticky mluví o velké společenské proměně, na jejímž počátku stojíme, která promění povahu i cenu lidské práce a posune — už posouvá — náš svět o tolik jinam, že si to pořád ještě neumíme a nechceme představit.

Nápad opřít každý díl seriálu o kontinuálně fungující továrnu je dramaturgický jasný záblesk, v němž si člověk musí představit i firmy, které v seriálu nejsou, protože už neexistují, například porcelánky, textilky, kladenskou Poldi, desítky mlékáren a konzerváren a strojíren, kde se například vyráběla jízdní kola jako v Rokycanech. Anebo sirkárnu Solo Sušice.

Některé zanikly zbytečně — člověk nevidí ani po letech nutnost — některé nutně. Z dílů věnovaných průmyslu po roce 1989 mi vyplynulo, že náš stát měl po listopadu 89 v rozhodujících pozicích mnoho ekonomů, ale málo takových, kteří by opravdu rozuměli průmyslu. Proč tomu tak bylo, je na další úvahu.

Nepominutelná je ale i estetická úroveň seriálu. Záběry současné továrny střídají animace a archivní snímky a pohledy na působivou architekturu objektů. Mezi nimi opravdu září českobudějovická továrna Hardtmuth, ale vidíme tu i zpustlé nepoužívané objekty škrobárny Amylon nebo pozůstatky Schichtova hygienického impéria v Ústí nad Labem.

Je tematizováno i to, jak průmyslové objekty ovlivňují tvář země, jak často doslova tvoří vlastní krajinu, jak tady budou i po nás a budou vypovídat o tom, k čemu byly jejich zisky využity a co jejich krachy způsobily. Už Bertolt Brecht ukazoval, jak průmysl rozhýbává válku a válka že je tahoun, který udržuje průmysl v chodu. A taky že technika osvobozuje člověka od dřiny, ale zotročuje ho spotřebou. A také, že i v zemědělství je mnoho průmyslu — ale že to nesmí přesáhnout do necitelnosti k živému prostředí a materiálu.

Už Bertolt Brecht ukazoval, jak průmysl rozhýbává válku a válka že je tahoun, který udržuje průmysl v chodu. A taky že technika osvobozuje člověka od dřiny, ale zotročuje ho spotřebou. Foto Česká televize

Důležitou linií celého seriálu je průběžné zpřítomňování toho, jaké místo v průmyslových dějinách měly a mají ženy, jak je mnoho dělnic, ale velmi málo techniček a ředitelka vůbec žádná; dokonce ani v té zanedbávané syrečkárně. Jak ženy nastupují, když je továrně těžko (třeba za války anebo tehdy, když si podnik nemůže dovolit pořádné mzdy), jak je technické prostředí silové a maskulinní. To ale nezdůvodňuje, proč nebyly ani manažerky obchodních oddělení továren, vždyť v obchodu se ženám schopnosti neupíraly snad ani v 19. století.

Pochvalu zasluhuje i nepopisný výběr hudby. Česká televize vybavila stránky pořadu i přepisem průvodního textu, takže si každý díl člověk může rekapitulovat. Líbí se mi i to, jak je seriál promyšleným propojením dějin průmyslu s politickými dějinami a dějinami sociálních hnutí otevřený, jak vybízí k přemýšlení a kladení otázek.

Vlastně mám k němu jen jednu kritickou výhradu, a to vůči způsobu, jakým je čten průvodní text interpretem Zbyškem Horákem. Z důvodu, na který jsem nepřišla, ho čte divně oficiálním, někdy až parodickým tónem, napodobujícím někdejší filmové týdeníky a tendenční reportáže, nasazuje do nepřirozeného patosu a jindy distancovaného, nebo naopak oslavného tónu, prostě vytváří jakýsi intonační komentář, který mnohdy ani neodpovídá tématu, o němž je řeč.

Chápu, že chtěl režisér odlišit čtený komentář od promluv expertů, ale interpret zbytečně „hraje“ — a člověk často neví, co vlastně. Věcnější, rovnější, vnitřně zaujatější způsob by věci prospěl víc.

Jako celek je ovšem seriál udělaný dokumentaristickým stylem bez berliček inscenovaných situací, jeho napínavost spočívá v intelektuální vzrušivosti poutavě, v souřadnicích naší doby sdělovaných poznatků. Délka jednotlivých dílů i jejich informační náplň je odhadnutá tak, že člověka nezahltí a současně mu mnohé objasní. Nejlépe tehdy, kdy hovoří o skutečnostech, které známe, a nabídne nám možnost o nich přemýšlet z východiska, o němž jsme nevěděli nebo nás dosud nenapadlo.

advertisment
Diskuse
JP
January 4, 2022 v 12.26
Dějinné peripetie průmyslového dělnictva

Ano, tento dokumentární seriál České televize byl opravdu mimořádně kvalitní. A jak správně píše Alena Zemančíková, jedním z jeho předních znaků bylo oproštění se od všech ideologických klišé. A právě proto je ve svých výpovědích natolik přesvědčivý a věrohodný.

A. Zemančíková zde podala souhrnný přehled celého vývoje seriálu; soustřeďme se tady jenom na určité, obzvláště zajímavé momenty. A to především s ohledem na pracovní a životní podmínky průmyslového dělnictva.

Připomeňme si ještě jednou, jaký obraz nám o postavení dělníka za časů kapitalismu podávala režimní, marxisticky fundovaná propaganda: dělník je (především v raném kapitalismu) svým zaměstnavatelem-kapitalistou nemilosrdně vykořisťován, přímo vysáván, ve vztahu dělník-kapitalista neexistuje nic jiného nežli nesmiřitelný třídní boj.

Právě tento seriál "Industrie" ale naprosto jednoznačně ukázal, jak nekonečně složitý je reálný život - a jak málo se dá vměstnat do jakýchkoli myšlenkových či ideologických schémat.

Ano, na straně jedné zde skutečně namnoze existovaly až téměř otrocké pracovní podmínky, až 16-hodinová pracovní doba, kdy dělníci museli doslova bydlet, spát v továrně (!), protože jinak by vůbec nestíhali přijít včas do práce; často hladové mzdy postačují tak právě k přežití. (Právě tady má své kořeny klíčová Marxova téze o "hodnotě pracovní síly", dané náklady na její holou reprodukci.) A co ani Alena Zemančíková nezmínila: v oněch Vítkovických železárnách byly pracovní podmínky (v počáteční době) doslova smrtelné, pracovalo se bez jakékoli ochrany v prostředí plném průmyslových jedů, dělníci se sotva dožívali vyššího věku nežli 40 let!

To všechno tu tedy bylo; v tomto ohledu marxistický obraz doby nijak nepřeháněl. Ovšem: to zcela jedinečné na tomto seriálu bylo, že ukázal i druhou stránku věci. Tedy to, že ne každý zaměstnavatel byl bezcitný vydřiduch. Například to byl hrabě Harrach - svého času největší majitel manufaktur v českých zemích - kdo jako první vydal pro své podniky jakýsi "pracovní řád", který redukoval pracovní dobu, a kromě jiného také zakazoval vyplácet dělníky v naturáliích (což v té době bylo zřejmě značně rozšířeným zvykem).

Navíc - už v době manufaktur došlo k tomu, že zaměstnavatelé začínali pociťovat nedostatek schopných, kvalifikovaných pracovníků; a tak si je museli navzájem přeplácet, aby si je získali, což pak samozřejmě znamenalo citelné zvýšení jejich mezd.

A v oněch Vítkovických slévárnách? - Ty byly svého času velice moderní podnik, který si mohl dovolit vyplácet nadprůměrné mzdy. V příslušném dílu bylo řečeno, že dělníci kteří tam přišli z chudé Haliče tu najednou vydělávali tolik, že doslova "nevěděli co dělat s penězi které tu vydělávali"!

Konkrétní data: průměrný dělnický plat tu byl vyšší nežli plat úředníka (!); a kvalifikovaný slévač si vydělával dokonce třikrát tolik!!

A jak uvedla A. Zemančíková, po příchodu jednoho velice schopného (tuším že rakouského) manažera se tu zcela radikálně změnily poměry i ohledně obecných pracovních a životních podmínek dělníků. Nejen že firma pro ně nechala vystavět kvalitní domky k bydlení; ale navíc pro ně zřídila i nemocnici, a pro jejich děti jesle a školy! A to všechno sto let před Baťou! - Ovšem druhou stránkou věci byl požadavek naprosté loajality dělníků vůči firmě; a také tvrdá germanizace.

V žádném případě tedy nelze tvrdit, že by kapitalisté své dělníky jenom vysávali, jako upír svou oběť; ať už z jakýchkoli pohnutek, ale mnozí se o ně dokázali i postarat.

Jak bylo v seriálu také řečeno, skutečně bídná pro české dělnictvo byla perioda zhruba od poloviny 19. století, asi tak další tři desetiletí. Tehdy byli opravdu vystaveni na milost a nemilost svým zaměstnavatelům. Pak už ale začala vzrůstat moc dělnictva, zakládaly se odbory, po vybojování volebního práva i dělnické politické strany. Byly přijímány zákony upravující pracovní podmínky ve fabrikách.

Všeho všudy tedy velice rozporuplný obraz o stavu raného kapitalismu; nelze nijak popírat že v mnohém byly tehdejší pracovní podmínky dělníků děsivé, ale na straně druhé existovaly i mnohem pozitivnější příklady vztahu mezi dělníkem a zaměstnavatelem.

-------------------------------------

Co pak obzvláště stojí za zmínku z doby nástupu socialismu, a co A. Zemančíková zmínila jenom krátce: po znárodnění průmyslu byly novým režimem z fabrik vyhnáni jejich dosavadní majitelé. Ovšem - ono se ukázalo velice brzy, že oni to nebyli jenom kapitalisté-vykořisťovatelé, nýbrž zároveň i odborníci, kteří chod své fabriky znali do nejmenších detailů. Zatímco noví "dělničtí" ředitelé a vedoucí výroby o technické (ani manažerské) stránce neměli většinou sebemenší ponětí. Právě to pak vedlo k drastickému propadu produkce za socialismu. A navíc - dramaticky poklesla pracovní disciplína dělníků! Komunisté do nich totiž tak dlouho hustili svou propagandu, že jsou to jenom zlí kapitalisté, kteří je svým vykořisťovatelstvím nutí do pracovního tempa, že teď mnozí z nich nabyli přesvědčení, že v "jejich" socialismu je přece do práce už nikdo nutit nesmí. A to bylo prvopočátkem onoho nechvalně proslulého pracovního flákačství za socialismu.

Jinak řečeno: socialistickou revolucí dělnická třída ztrácí nejen "své okovy" (Marx) - nýbrž zároveň ztrácí vrstvu či třídu schopných manažerů, kteří mají osobní zájem na efektivitě produkce, a proto jsou také schopni ji zorganizovat a prosadit.

Ostatně, toto téma "vykořisťování" podrobně projednávám v jednom z příštích pokračování mé série "Marx a dnešek", kterou právě zveřejňuji na mém webu "Humanistické-dialogy.eu".

--------------------------------------

K uvedenému seriálu se ale sluší připojit ještě jednu zmínku. Jeho autor totiž v jednom rozhovoru uvedl, že když jeho jednotlivé části natáčeli v současných fabrikách, pak v pauzách mezi natáčením, v jídelně nebo v kuřárně z hovorů dělníků vyslechl věci, které ho šokovaly. Jednou větou: i dělník v současném, napohled tolik moderním a sociálně zabezpečeném kapitalismu je svou firmou stále ještě vysloveně ždímán až na doraz, až na pokraj svých fyzických sil!

I tento fakt tedy nevyhnutelně patří k celkovému obrazu světa kapitalismu.

JP
January 5, 2022 v 9.6
Transformace 90. let

Za zvláštní zmínku stojí ještě ta část seriálu, která pojednává o transformaci československé ekonomiky na počátku devadesátých let. Ukázalo se, že vůbec není nijak marné podívat se na tehdejší, většinou velmi emotivně diskutované události s určitým časovým odstupem.

Zdá se totiž opravdu, že oni to tehdy všichni zúčastnění vlastně všichni mysleli dobře. Přinejmenším ze svého pohledu. Tehdejší vláda chtěla především zabránit tomu, aby se národní podniky dostaly do rukou zahraničního kapitálu - jenže právě to bylo kamenem úrazu. Za tímto účelem vláda tlačila na banky aby poskytovaly úvěry podnikům - a to i takovým které fakticky ekonomicky vůbec nebyly životaschopné. Výsledek pak byl nevyhnutelně ten, že začaly krachovat samotné banky - protože jimi poskytnuté úvěry jim nebyly spláceny. Konečný výsledek byl, že to pak byly samotné banky, které se dostaly do rukou zahraničních vlastníků. Ty neživotaschopné podniky pak zkrachovaly stejně, a ty poněkud zdravější pak většinou stejně musel zachraňovat zahraniční kapitál.

Za druhé: tehdejší vláda vlastně vůbec nechystala "totální privatizaci". Velké podniky měly zůstat ve vlastnictví státu. Jenže - pak přišla vlna proslulého "tunelování". Zkrátka - vedoucí manažeři ve státních podnicích využili hybridního prostředí smíšené státní a soukromé ekonomiky, a tyto státní podniky ve velkém rozkrádali ve svůj prospěch. - Právě tady se ukázal základní efekt, který svého času konstatoval už Aristoteles: to co nemá konkrétního majitele, o to se nakonec nikdo nestará. Takže nakonec se privatizace i tady ukázala většinou jediným možným řešením.

V rámci pořadu padla (vlastně jen tak mimochodem) otázka, která pak ale nijak nebyla zodpovězena: "Udělali bychom z dnešního pohledu něco jinak?"

A je nutno přiznat, že nějakých alternativních, lepších řešení tehdy k dispozici nijak mnoho nebylo. To jediné co by bylo možno udělat jinak, by bylo vyvarovat se zmíněných chyb - což by ale ovšem zřejmě znamenalo ještě tvrdší dopady transformace, nežli jaké byly při tomto pokusu o měkčí variantu.

P.S. Paní Zemančíková, s tím hlasovým doprovodem tohoto seriálu máte plnou pravdu - ten má opravdu nepříjemně a nepřirozeně nadnesený, jakoby "nadučitelský" tón někoho, kdo ví všechno lépe. Takovýmto způsobem se většinou přednáší komentář v dokumentacích o době nacismu - a dokonce i tam to časem působí rušivě.

PM
January 10, 2022 v 16.49
P.S. Paní Zemančíková, s tím hlasovým doprovodem tohoto seriálu máte plnou pravdu

....i já bych bych si na okraj výborného textu postěžoval na zbytečnou devastaci textů nejen ve sdělovacích mediích, ale i na divadelní scéně. Přehrávání kterýmkoliv směrem je známkou nezájmu o nabídku námětu/textu k posouzení/přemítání pluralitně založenému naslouchajícímu republikánu.

Příkladně Český rozhlas plus, jediný rozhlas mluveného slova je dokladem a ukázkou od záviděníhodně oslovujícího projevu, až po zavádějící trhoveckou výřečnost. A to vše uloženo do marciálního hudebního vstupu......bych si snad i právem posteskl.

Přehrávání na divadlech... Pane Petrasku, já sice nemám žádný přehled o současné divadelní scéně, ale kdykoliv zahlédnu nějaký přenos divadelních představení v televizi, nevidím tam prakticky nic jiného nežli přehrávání. Jako kdyby současná doba už naprosto ztratila jakoukoli schopnost subtilního, niterného prožitku; a tento deficit niterného prožívání se kašíruje rozmáchlými gesty a hlasitým křikem.

Shodou okolností jsem zrovna včera shlédl dokumentaci s vychvalovaným českým divadelním režisérem O. Krejčou; a musím říci, že ani u něj ze všech ukázek z jeho divadelních inscenací které zde byly předvedeny nebylo prakticky nic, co by mě nějakým způsobem zaujalo. Snad se nejednalo o vyslovené přehrávání; ale zcela tu chyběla ona zmíněná niternost, vše se odehrávalo jenom v rovině čistě vnějškového výrazu.

PM
January 11, 2022 v 21.54
Také bych řek pane Poláčku, že

současná doba si nežádá subtilního, niterného prožitku; a tento deficit niterného prožívání se kašíruje rozmáchlými gesty, kdy s hlasitým křikem na kolečkových bruslích drandí po jevišti Tři sestry ......protože tady se nebude nikdo nudit a vše je možné.

Popravdě řečeno vždy je a bylo dobrých režisérů poskrovnu. Čechov úpěl nad prvními inscenacemi věhlasného Stanislavského Mchatu a JÁ jsem byl doopravdy okouzlen před hodně lety a skoro naposled Zadka vídeňskou inscenací Ivanov v Akademie Theatru. Dnes - co se Čechova dotejčí - občas používám jako chlácholítko Louis Malle zfilmovanou inscenaci Uncle Vanja on the Broadway.

JP
January 12, 2022 v 9.12
Křičící divadlo

Ohledně této niternosti jsou pro mě měřítkem všech věcí hry Oldřicha Daňka. Neviděl jsem sice žádnou jeho divadelní hru; ale jeho televizní inscenace jsou téměř všechny dokonalým příkladem toho, jak je možno napohled zcela civilním způsobem, bez oněch rozmáchlých gest a bez hlasitého křiku rozehrát velice intenzivní hru lidských duší.

Nedávno v jednom televizním pořadu s retrospektivou o české televizi jedné současné režisérce ukázali jednu z těchto Daňkových jednoaktovek (Španělé v Praze, celý "děj" byl prakticky jenom dialogem mezi herci Adamírou a Hanou Maciuchovou); a tato režisérka se pak o onom představení zcela fascinována vyjádřila, že to pro ni bylo jako "šachová partie dvou velmistrů", kde se bojuje o každý jednotlivý tah.

Na straně druhé si vzpomínám na výrok jednoho českého tuším emigranta už někdy nedlouho po listopadovém převratu (Aleš Lederer?...), že v současné (to jest: tehdejší, popřevratové) době "do českého divadelnictví bohužel stále více proniká křičící německé divadlo; chybějí polotóny".

Ano, tohle "křičící divadlo", to je naprosto přesné označení, to je právě ten stav kdy chybí schopnost ponořit se do lidského nitra, do ukrytých dramat duše, tak se to musí kašírovat oním hlasitým lomozem a křikem.

A ještě jedna vzpomínka se mi v této souvislosti vynořuje. Když herec Luděk Munzar vzpomínal na to proč opustil Národní divadlo, řekl "já nemám nic proti modernímu divadlu; ale když pak režisér nutí herce aby polonazí lezli po žebříku a přitom kokrhali, tak je mi to v mém věku přece jenom už příliš moc!"

A bohužel - tohle "křičící a kokrhající" divadlo je podle všeho skutečně převládajícím uměleckým výrazem současné doby.