Dvanáctidílný dokumentární seriál České televize Industrie si vytkl za cíl ukázat, jakou roli hraje průmysl v dějinách, jak je propojen se státem a politikou, jak jsou i jiné hospodářské složky, jako například banky nebo zemědělství, propojeny s průmyslem. Zvolil k tomu ve všech, kromě posledního dílu, věnovanému nástupu robotizace a digitalizace — prostředí továrny, která od svého založení funguje dodnes.

Výklad poskytují historikové zaměření na různé segmenty moderních dějin — od dějin průmyslu a hospodářství vůbec přes historiky a historičky dějin sociálních hnutí, státní správy, dějin emancipace a genderu, techniky, promlouvají i ekonomové nebo sociologové. V každém díle vystupuje také historik či historička regionální, zaměřený na dějiny firmy, o které je řeč.

Pro mě — a myslím, že v mé generaci asi pro každého — bylo mimořádně zajímavé současnýma očima a současným jazykem rekapitulovat to, co jsme se k povinným zkouškám z marxismu-leninismu učili ideologicky deformované. Nikdy nám nikdo — ani v předmětu Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, z něhož mi v paměti jakž takž něco zůstalo, ani v takzvané politické ekonomii nebo nesmyslném vědeckém komunismu — nevyložil propojení průmyslu se státem a s bankami, se sociálnímu hnutími a mezinárodní politickou situací, všechno bylo zatíženo ideologickou jednostranností.

U seriálu Iva Bystřičana si vážím nejvíc toho, že jeho jednotlivé kapitoly nejsou ani vyprávěním o kapitalistickém útlaku (i když se mu nevyhýbají), ani o dělnickém odporu (i když se mu věnují), ale ani vyprávěním o podnikatelských úspěších (i když o nich je seriál také).

V rozpětí několika dílů vynikly mnohé paralely — a paradoxy. Tak například v případě obnovy hospodářství po 1. světové válce a po vzniku samostatné Československé republiky se poukazuje na to, do jak svízelné situace se podniky dostaly po ztrátě velkých evropských a světových trhů, na nichž operovala firma habsburské monarchie.

Vlastenecká provolání o českých výrobcích pro český trh situaci zastíraly, ale nepomohly. Pozorného diváka nemohlo nenapadnout, že do podobné situace se dostal český průmysl po rozpadu socialistického bloku: malý trh byl náhle vystaven obrovské konkurenci, pro mnoho firem zničující. A ani tenkrát nepomohly vlastenecké výzvy. Kdyby chtěl československý, a pak i ještě menší český, stát udržet velké podniky v národním vlastnictví, musel by si je ponechat, nebo aspoň nespěchat s privatizací. Tohle je ovšem spíš téma továren, které zanikly — a o těch Bystřičanův seriál není.

V každém dílu je ovšem zásadně důležitá připomínka, jak se do problematiky průmyslu vkládal stát svými zakázkami a intervencemi, jak byl propojen s bankami a kolik uplatnil regulací a zákonných zásahů pro udržení sociálního smíru — což se zejména za hospodářské krize příliš nedařilo. Intervenovala už habsburská monarchie, hospodářskými reformami vytvářela podmínky, starala se o infrastrukturu (cesty), zaváděla normy (měrná soustava), uskutečňovala politické reformy a ustavovala pracovní zákonodárství.

V prvních dílech vidíme, jak nesnadný byl přechod lidské existence od poddanství k zaměstnaneckému stavu, jaké to pro mnohé bylo zhoršení až za meze lidskosti, jak nevýslovně krutá byla přeměna agrární společnosti v industriální. Aniž by úloha marxismu byla v seriálu explicitně pojmenována, je zřejmé — tedy pokud divák nad viděným trochu přemýšlí — že žádného účinnějšího zastánce dělnictvo ve svém zápase o postavení lidské bytosti v soukolí průmyslové revoluce nemělo.

Seriál ale připomíná i to, že kapitalisté sami shledávali také dobré důvody starat se o své zaměstnance, byť ne víc, než bylo z hlediska jejich zájmů nutné. Nejlépe je to vidět na 2. dílu, který pojednává o tom, jak Vítkovické železárny proměnily Ostravu a celý kraj zcela radikálně a jak nakonec i jejich majitelé vtiskli Ostravě svébytnou vlastní průmyslovou identitu, v níž se — i ku prospěchu jejich podnikání — leccos dělalo také pro zaměstnance, byť s výminkou absolutní loajality. To vše také ovšem pod tlakem vznikajících odborů a sociálně demokratické strany, propojené mezinárodně.

Že státní zakázka je pro firmu terno je všeobecně známé, seriál to ilustruje na firmě Baťa, kterou vyšvihly zakázky pro armádu v 1. světové válce. U obuvnické firmy je souvislost zvlášť výmluvná, nastolený doslova vojenský režim by v ní laik nečekal.

Teorie účelného pohybu při práci, přísně sledovaného a měřeného, z Ameriky importovaný taylorismus, je dobře známá každému čtenáři Jacka Londona, který píše, jak se i zdatný dělník v tom systému mohl strhat. V Baťových závodech to nebylo jiné. A na druhou stranu — závodní stravování z vlastní produkce potravin chránilo Baťovy zaměstnance před všeobecným válečným hladem.

Kontrast hladu a nouze na straně jedné a průmyslových zisků na straně druhé provází seriál v počátcích první republiky. Připomíná, že k radikálnímu hnutí komunismu vedla poválečná bída a neschopnost státu — připraveného o rozsáhlé trhy monarchie — se s bídou vypořádat. Jeden z historiků vysloví, že stát si své neschopnosti byl vědom a z oficiálního veřejného diskursu byla chudoba vytěsňována: jen zásluhou levicových umělců našla svůj výraz i ohlas.

Dozvíme se i o rozhodující úloze bank v dílu, opřeném docela překvapivě o potravinářskou firmu Amylon z Havlíčkova Brodu, kde se ukazuje také propojení průmyslu s politikou v osobě úctyhodného Františka Malínského. Nalezení závodu na agrární Českomoravské vysočině umožnilo i ukázat péči o místní dodavatelsko-odběratelské vztahy — škrobárna potřebovala dodávky brambor — a koneckonců také péči o sounáležitost rolníků s továrnou pomocí vlastněných akcií.

Ukazuje se, že vstřícná firemní politika vůči dělníkům je nutná pro firemní stabilitu. K tomu přispívá i morální kredit majitele: průmyslníci byli za první republiky samozřejmě i poslanci a politiky, nebylo však přijatelné, aby pracovali v politice pouze pro svoje zájmy.

Seriál ukázal také už ve třicátých letech fúzi české firmy (Schicht v Ústí nad Labem) se zahraniční firmou (holandský Unilever). A také postupný vznik konzumní společnosti za konjunktury, což je na firmě Schicht, výrobci hygienických a krášlících prostředků, výmluvně zobrazeno.

Na firmě Kunert a synové ve Varnsdorfu (dnes Elite), výrobci punčoch, je dobře vyloženo, v čem byla Achillova pata československé ekonomiky ve vztahu k průmyslu v pohraničí. Musím říci, že mi nikdy nikdo — ani v dějepise, ani v tom zlořečeném normalizačním marxismu — nevysvětlil tak srozumitelně, proč průmysl v Sudetech na tom byl hůř než ve vnitrozemí a že to nebyla jen otázka národnostní či ideologická. Že šlo také o bankovní úvěry, na které spotřebitelský průmysl nedosáhl, když klesla kupní síla pro jím produkované zboží, zatímco těžký průmysl byl nepostradatelný pro chod státu.

A že se tedy sociálně demokratický novinář Wenzel Jaksch právem rozhořčoval, že Československá republika nečinně přihlíží k úpadku svých pohraničních oblastí… a víme, že přihlížení trvalo tak dlouho, až jim Adolf Hitler předvedl, že pomoc státu je možná, a začali tudíž chtít žít v Říši.

Punčochář Kunert a synové se dočká zakázek pro armádu — ovšem tu německou — a tím je z krize venku. Nakonec vyrábí i zbraně.

Dál už to — mluvím-li za sebe — známe lépe: plzeňská Škodovka za války, její ředitel Vilém Hromádko, balancující na hraně udržení kontraktů včetně vývozu do Sovětského svazu, dělnický odboj, sabotování válečné výroby, Heydrichova stylizace do přítele dělníků v protektorátu, zvláštní postava Alberta Göringa, smýšlejícího o nacismu zcela odlišně od svého bratra Hermanna, nacistického zločince. S postupující válkou konec hry na sociální péči, zatčení Viléma Hromádka, perzekuce.

Na příběhu „továrny po válce“, firmy Hardtmuth v Českých Budějovicích, je ukázáno převzetí německých podniků národní správou, znárodnění klíčového průmyslu v roce 1945, vypořádání s Němci. Také ovšem — a to je také v seriálu vyloženo jaksi spravedlivěji a srozumitelněji, než pamatuji jak ze své socialistické školy, tak také z výkladů devadesátých let 20. století — politický boj po 2. světové válce, vedoucí až k vítězství komunistů ve volbách v roce 1946 a posléze k únoru 1948.

Zatímco ostatní politické strany hovoří o demokracii a bezpečnosti, komunisté akcentují v zemi, opět postižené nouzí a hladem, zásadně sociální otázky. Jejich program je obyvatelstvu srozumitelnější — a továrna doslova vyplňuje celý život svých dělníků, jsou v ní jídelny, sportoviště, školka i škola, poskytuje rekreace. A současně vyhodí odborného ředitele a začne se potýkat s upadající kvalitou svých výrobků, pozbývá obchodních kontaktů, tím i surovin a technologicky vázne. A to jde jen o tužky!

Ocitáme se v roce 1953, kdy stát de facto hospodářsky krachuje, ač se to navenek halí do slov o měnové reformě. Ta drasticky utlumí kupní sílu obyvatel a tím maskuje, že všeobecně chybí zboží.

Demonstrace proti měnové reformě notoricky známe z Plzně, ale v seriálu historik zdůrazňuje, že měna strašně postihla především zemědělce, kteří neměli ani na osivo a za své produkty nedostali skoro nic. Končí lístkový přídělový systém — a pomalu i doba nekompetentních dělnických ředitelů.

Začíná být definován „socialistický podnikatel“, tedy reformní manažer. Jsou ovšem i firmy, na kterých „méně záleží“, jako je tvarůžkárna Loštice: zařízení je zde zastaralé, platy nízké — a pracují tu převážně ženy.

K jaké podobě by československé hospodářství přivedly reformy, spojené se jménem Oty Šika, se už nedozvíme, protože jim zabránil vstup sovětských vojsk a nástup normalizace. Ta je v seriálu předvedena na příkladu automobilky Škoda Mladá Boleslav, přesně řečeno na tom, jak měla vypadat výkladní skříň normalizačního průmyslu a co se od ní chtělo.

Zaujala mě tu paralela: i Vítkovické železárny v 19. století, i Baťovy závody ve století 20., dokonce i německá firma Hardtmuth v Českých Budějovicích stavěly pro zaměstnance byty, školy a zdravotnická zařízení. Činily tak z dobrých důvodů, investice do kvality zaměstnaneckého života se projevily i na kvalitě jejich práce a zakládaly možnost uplatňovat ze strany firmy nároky.

Socialistická Škodovka má také za povinnost stavět byty a městskou infrastrukturu jako kulturní a školská zařízení, ale protože jí stát neponechá její zisk, zatěžuje ji to a výsledek není uspokojivý. A navíc prodražuje automobily.

Procházku mladoboleslavským panelákovým sídlištěm v 80. letech si dobře pamatuji, byla to přehlídka špatného řemesla, bídného materiálu, nevalné normalizační estetiky. Dnes už to tolik vidět není, proto si velmi cením skutečnosti, že je v seriálu vyloženo, proč to tak bylo; tenkrát to totiž vypadalo jako svědectví o tom, že československý stavební dělník je flákač a blb a projektant cynik bez vkusu. Odtud se, podle mého soudu a na základě zkoumání i vlastních pocitů, zrodila naše enormní a nesmyslná touha po vlastnickém bydlení — to nájemní opravdu vypadalo uboze.

V dílu o kopřivnické Tatře vidíme problematiku privatizace a „závodu ke dnu“ a v posledním dílu nastupují roboti a technici, ekonomové, sociologové a specialisté digitalizace a robotizace optimisticky mluví o velké společenské proměně, na jejímž počátku stojíme, která promění povahu i cenu lidské práce a posune — už posouvá — náš svět o tolik jinam, že si to pořád ještě neumíme a nechceme představit.

Nápad opřít každý díl seriálu o kontinuálně fungující továrnu je dramaturgický jasný záblesk, v němž si člověk musí představit i firmy, které v seriálu nejsou, protože už neexistují, například porcelánky, textilky, kladenskou Poldi, desítky mlékáren a konzerváren a strojíren, kde se například vyráběla jízdní kola jako v Rokycanech. Anebo sirkárnu Solo Sušice.

Některé zanikly zbytečně — člověk nevidí ani po letech nutnost — některé nutně. Z dílů věnovaných průmyslu po roce 1989 mi vyplynulo, že náš stát měl po listopadu 89 v rozhodujících pozicích mnoho ekonomů, ale málo takových, kteří by opravdu rozuměli průmyslu. Proč tomu tak bylo, je na další úvahu.

Nepominutelná je ale i estetická úroveň seriálu. Záběry současné továrny střídají animace a archivní snímky a pohledy na působivou architekturu objektů. Mezi nimi opravdu září českobudějovická továrna Hardtmuth, ale vidíme tu i zpustlé nepoužívané objekty škrobárny Amylon nebo pozůstatky Schichtova hygienického impéria v Ústí nad Labem.

Je tematizováno i to, jak průmyslové objekty ovlivňují tvář země, jak často doslova tvoří vlastní krajinu, jak tady budou i po nás a budou vypovídat o tom, k čemu byly jejich zisky využity a co jejich krachy způsobily. Už Bertolt Brecht ukazoval, jak průmysl rozhýbává válku a válka že je tahoun, který udržuje průmysl v chodu. A taky že technika osvobozuje člověka od dřiny, ale zotročuje ho spotřebou. A také, že i v zemědělství je mnoho průmyslu — ale že to nesmí přesáhnout do necitelnosti k živému prostředí a materiálu.

Důležitou linií celého seriálu je průběžné zpřítomňování toho, jaké místo v průmyslových dějinách měly a mají ženy, jak je mnoho dělnic, ale velmi málo techniček a ředitelka vůbec žádná; dokonce ani v té zanedbávané syrečkárně. Jak ženy nastupují, když je továrně těžko (třeba za války anebo tehdy, když si podnik nemůže dovolit pořádné mzdy), jak je technické prostředí silové a maskulinní. To ale nezdůvodňuje, proč nebyly ani manažerky obchodních oddělení továren, vždyť v obchodu se ženám schopnosti neupíraly snad ani v 19. století.

Pochvalu zasluhuje i nepopisný výběr hudby. Česká televize vybavila stránky pořadu i přepisem průvodního textu, takže si každý díl člověk může rekapitulovat. Líbí se mi i to, jak je seriál promyšleným propojením dějin průmyslu s politickými dějinami a dějinami sociálních hnutí otevřený, jak vybízí k přemýšlení a kladení otázek.

Vlastně mám k němu jen jednu kritickou výhradu, a to vůči způsobu, jakým je čten průvodní text interpretem Zbyškem Horákem. Z důvodu, na který jsem nepřišla, ho čte divně oficiálním, někdy až parodickým tónem, napodobujícím někdejší filmové týdeníky a tendenční reportáže, nasazuje do nepřirozeného patosu a jindy distancovaného, nebo naopak oslavného tónu, prostě vytváří jakýsi intonační komentář, který mnohdy ani neodpovídá tématu, o němž je řeč.

Chápu, že chtěl režisér odlišit čtený komentář od promluv expertů, ale interpret zbytečně „hraje“ — a člověk často neví, co vlastně. Věcnější, rovnější, vnitřně zaujatější způsob by věci prospěl víc.

Jako celek je ovšem seriál udělaný dokumentaristickým stylem bez berliček inscenovaných situací, jeho napínavost spočívá v intelektuální vzrušivosti poutavě, v souřadnicích naší doby sdělovaných poznatků. Délka jednotlivých dílů i jejich informační náplň je odhadnutá tak, že člověka nezahltí a současně mu mnohé objasní. Nejlépe tehdy, kdy hovoří o skutečnostech, které známe, a nabídne nám možnost o nich přemýšlet z východiska, o němž jsme nevěděli nebo nás dosud nenapadlo.