Film Amerikánka je vizuálně působivý — na tom se shodnou nejspíš všichni, kdo ho viděli. Z hlediska námětu a jeho rozvinutí nic převratného nepřináší, problematika dětských domovů, dysfunkčních matek, pasťáků a kriminálů je docela hojně zpracovávaná, dokonce i v kinematografii doby „komunismu“, do níž je „Amerikánka“ Emy Černé s její touhou po „nejsvobodnější zemi na světě“ zasazena.

Pěkným příkladem je v tomto směru film Holka na zabití Juraje Herze z roku 1976, ve kterém mladá Dagmar Veškrnová dojemně a vtipně hraje dívku z dětského domova v roli detektiva, pátrajícího po zmizelé kamarádce. Už v tomto filmu dokonce vystupuje i postava psychologa (Jan Schmid), k němuž má ztvárněná postava oprávněnou důvěru.

Osobně si ze šedesátých let nepamatuju, že by v dětském domově — s nímž jsem měla osobní zkušenost, protože jeden člen rodiny v něm působil a velmi se zabýval možností jeho reformy — nějaký psycholog působil. Zato si pamatuju, jak se skoro všechny děti, které přišly do děcáku nově, v noci počůrávaly a jak je to přešlo. Taky si vzpomínám, že vychovatelé a vychovatelky neměli v podstatě žádnou odbornou kvalifikaci a žádná školení pro ně stát nepořádal. To je ovšem doba, která času příběhu malé Amerikánky předchází.

Kamera, světlo, barvy a kulisy

Co všechno dokáže ve filmu režiséra Viktora Tauše a scenáristy Davida Jařaba kamera Martina Douby, už bylo napsáno jinde. Dodala bych jen, že se toho v tomto ohledu ve filmu děje opravdu hodně, obraz se dělí, postavy jsou snímány ve zkrácené perspektivě asi jako na obrazech Michaela Rittsteina a v jistých chvílích tak i vypadají, zejména matka Lucie Žáčkové. Je to významově účinné, posiluje to nezakotvenost, rozkolísanost a existenční i existenciální nejistotu postav, které jsou smýkány životem.

Co je ovšem na filmu Amerikánka překvapivé, je jeho divadelnost: prostředí je naprosto nerealistické, film má scénografii (jejím autorem je Jan Kadlec), jakou by si člověk dovedl představit u divadelní inscenace.

Původní inscenace, kterou jsem viděla na Jatkách 48 s Eliškou Křenkovou a Terezou Ramba, byla hodně odlišná v projekcích i výrazu hereček. Ve filmu se objevují scenérie jako ze surrealistického obrazu: dětský domov stojí uprostřed ničeho, vedou k němu koleje odnikud a prochází se branou, o níž ještě bude řeč.

Práce, která se asi v realitě takového zařízení odehrávala na zahradě, je vykonávána na této nikam nevedoucí trati jako trestanecká dřina — a také tam se odehraje konflikt mezi alkoholickou vychovatelkou a Eminým starším bratrem, po němž ho Ema definitivně ztratí.

V poslední půlhodině filmu jede po kolejích pustou krajinou parní lokomotiva jako nějaký Union Pacific a v ní snad pasák už dospělé Amerikánky Emy, muž (Václav Neužil), který ji zneužívá pro natáčení pornokazet a současně jí symbolizuje možnost do Ameriky opravdu odjet a tam… co?

Očima malé Emy

Příběh malé Emy (Klára Kitto), o kterou se spolu s jejími bratry matka nedokázala postarat, a proto byla sociálkou umístěna do děcáku, vidíme ve filmu jejíma vlastníma očima, a to nejspíš v daleko horší podobě, než jakou ve skutečnosti měl. Tomu pomáhají surrealistické kulisy i naprosto divadelní kostým Pavly Beretové jako dospělé Emy, ale rovněž i ředitelky děcáku (Klára Melíšková) nebo alkoholické vychovatelky (Zuzana Mauréry).

Zámek hrůzy uprostřed ničeho je snovým objektem — i když v bývalé NDR jsem letos v okolí Chemnitz viděla hned tři architektonicky významné zámky, ve kterých byly Jugendwerkhöfe, takzvaná střediska pro práci s mládeží, po válce zřízeny. Je to v Krušných horách, takže i pustá krajina celkem odpovídá filmu. Inspirace tedy může být i odsud.

Výtvarnou metaforou je vystižen i režným materiálem potažený růžový domeček dočasných pěstounů.

Sílu k tomu, aby vydržela, jakož i nezlomnou vůli k odporu čerpá malá Ema — která provází svou hrdinku v každém věku — z umanuté víry v dokonalost vzdáleného otce, boxera v Americe, kde na své děti čeká, a z přesvědčení, že člověk se musí rvát. Doslova boxovat, přímo proti nám. Což je charakteristický rys její osobnosti.

Bystrá, ale mimořádně divoká a umanutá Ema není schopna využít možností, aby byla osvojena pěstouny. Mimochodem, v divadelní inscenaci je tahle epizoda rozvedena do větší hloubky, kdy člověk musí holkám dát i za pravdu. Vrací se tak do děcáku a pokračuje do nápravně výchovného zařízení, zvaného pasťák, a pak, jak to vypadá, snad i do vězení, kde zůstává dlouhé týdny na samotce (v této životní fázi ji ztvárňuje Julie Šoucová).

Barvy postupně blednou, z fialové do růžové a modré až do šedě bezbarvé. V jednom zařízení holky pracují u pásu v robotárně, kde vykonávají zbytečnou práci — přesypávají písek z hrsti do hrsti. Zažijeme i scénu jako ze Sirotka lowoodského z roku 1847 od Charlotty Brontëové, během níž v domově zemře kamarádka, která má slabé srdce. Atmosféru sirotčince z devatenáctého století připomínají i holé cimry s dlouhými řadami tvrdých lůžek, i samotka, kam je Ema uložena kvůli svému běžnému počůrávání.

Úskalí manýrismu

Herectví dospělých postav je deformované — pohledem Emy, připomínám —, přirozeně hrají jen děti a dospívající, pečlivě vybraní v dětských domovech. Matka Lucie Žáčkové má v příběhu průběžnou úlohu, Ema se k ní vrací, barví jí vlasy (absurdní požadavek při setkání po mnoha letech, ale dojemná scéna zbavená sentimentu), ukazuje jí své dítě, které pak odevzdá rovněž do dětského domova a ono se jí zjevuje už ve scénách, kdy ještě nevíme, kým tato dětská bytost je.

Surrealistické kulisy, rudý plastikový divadelní kostým Pavly Beretové, deformované herectví a hudební doprovod s využitím dobových hitů italského popu (proč zrovna italského, jsem nepochopila) a divočící kamera mají své úskalí: postupně vytvářejí pocit samoúčelného manýrismu. A některé obrazy jsou vyloženě přes čáru — například kolej k dětskému domovu procházející branou s nápisem „Hezky pozdrav“ až příliš evokuje vstup do koncentračního tábora v Osvětimi. A to je srovnání skutečně nepatřičné a manipulativní, neobhajitelné ani pohledem Eminýma očima.

Obraz dětského domova je ve filmu tak surrealisticky posunutý, že si soudný divák snad ani nemyslí, že to v nich takhle opravdu chodí a vypadá — ani za komunismu to takhle nebylo a je zbytečné to v propagaci filmu zdůrazňovat. Film není společenskou kritikou, ale obrazem lapené bytosti, která touží po nedosažitelném.

Ani dnes by se Ema za tátou do Ameriky nedostala, zvláště pak proto, že její hrdina nejspíš neexistuje, vždyť i na výstřižku, který Ema uchovává jako svatý obrázek, je jenom chlap s vítězně rozpřaženýma rukama vyfocený zezadu.

Co ale člověku trhá srdce, je uvědomění, jak krutě děti postrádají otce a jak hrozného prohřešku se na dětech dopouštějí otcové, kteří je opouštějí. Selhávajících, alkoholických, toxikomanských matek prostitutek známe hodně i z popkulturních detektivek a seriálů. Nedostižný falešný ideál otce je ale snad ďábel sám.

Takže asi tak

Shodou okolností se na Nové scéně Národního divadla v současné době hraje inscenace Takže asi tak, v níž účinkují mladí lidé z dětských domovů — ale kteří z herců to jsou, se nedozvíme, jak nám na rovinu řeknou. Inscenaci nastudovala umělecká dvojice Janek Lesák a Natálie Preslová v rámci spolupráce Činohry Národního divadla a programu ND Young.

Takže asi tak nás konfrontuje se všemi možnými stereotypy, s nimiž nahlížíme na děti v dětských domovech, s falešným soucitem a charitou, která je spíš odpadovým hospodářstvím, s politickým zneužíváním i s faktem, že pěstounská rodina se může dítěti jevit jako horší alternativa než děcák, aniž by se pěstouni nutně museli chovat nevhodně.

Po zhlédnutí filmu Amerikánka velmi doporučuji zajít i na tohle představení a třeba se i účinkujících v závěrečné debatě zeptat, jestli film viděli a co na něj říkají. Jestli je umělecky efektní zpracování příběhu, který se alespoň dílčím způsobem musí některému z jejich vlastních osudů podobat, povzbuzuje, anebo zda jim jde spíš na nervy.