Film Amerikánka je vizuálně působivý — na tom se shodnou nejspíš všichni, kdo ho viděli. Z hlediska námětu a jeho rozvinutí nic převratného nepřináší, problematika dětských domovů, dysfunkčních matek, pasťáků a kriminálů je docela hojně zpracovávaná, dokonce i v kinematografii doby „komunismu“, do níž je „Amerikánka“ Emy Černé s její touhou po „nejsvobodnější zemi na světě“ zasazena.

Pěkným příkladem je v tomto směru film Holka na zabití Juraje Herze z roku 1976, ve kterém mladá Dagmar Veškrnová dojemně a vtipně hraje dívku z dětského domova v roli detektiva, pátrajícího po zmizelé kamarádce. Už v tomto filmu dokonce vystupuje i postava psychologa (Jan Schmid), k němuž má ztvárněná postava oprávněnou důvěru.

Osobně si ze šedesátých let nepamatuju, že by v dětském domově — s nímž jsem měla osobní zkušenost, protože jeden člen rodiny v něm působil a velmi se zabýval možností jeho reformy — nějaký psycholog působil. Zato si pamatuju, jak se skoro všechny děti, které přišly do děcáku nově, v noci počůrávaly a jak je to přešlo. Taky si vzpomínám, že vychovatelé a vychovatelky neměli v podstatě žádnou odbornou kvalifikaci a žádná školení pro ně stát nepořádal. To je ovšem doba, která času příběhu malé Amerikánky předchází.

Kamera, světlo, barvy a kulisy

Co všechno dokáže ve filmu režiséra Viktora Tauše a scenáristy Davida Jařaba kamera Martina Douby, už bylo napsáno jinde. Dodala bych jen, že se toho v tomto ohledu ve filmu děje opravdu hodně, obraz se dělí, postavy jsou snímány ve zkrácené perspektivě asi jako na obrazech Michaela Rittsteina a v jistých chvílích tak i vypadají, zejména matka Lucie Žáčkové. Je to významově účinné, posiluje to nezakotvenost, rozkolísanost a existenční i existenciální nejistotu postav, které jsou smýkány životem.

Co je ovšem na filmu Amerikánka překvapivé, je jeho divadelnost: prostředí je naprosto nerealistické, film má scénografii (jejím autorem je Jan Kadlec), jakou by si člověk dovedl představit u divadelní inscenace.

Původní inscenace, kterou jsem viděla na Jatkách 48 s Eliškou Křenkovou a Terezou Ramba, byla hodně odlišná v projekcích i výrazu hereček. Ve filmu se objevují scenérie jako ze surrealistického obrazu: dětský domov stojí uprostřed ničeho, vedou k němu koleje odnikud a prochází se branou, o níž ještě bude řeč.