Profesionální Vánoce aneb Co na to emoce
Jiří HonzírekPotřebujeme v mnohem větší míře projevovat emoce a pracovat s nimi. Jeví se jako nutné, aby ve vyšších patrech veřejného života působilo více žen. Ale současně je dobré držet se zaběhaných rituálů — pomáhají zvládnout i ty nejtěžší situace.
Odvést pro své okolí, a nakonec i pro sebe samého práci na pozitivním prožití vánočních svátků vyžaduje letos jistou hluboce zakořeněnou profesionalitu v oboru slavení svátků a tradic. Nejsem bohužel po čtvrtečním masakru vánoční profesionality schopen, slzy se mi rvou do očí při zaslechnutí koledy, při dialogu matky a dítěte v tramvaji, při fotce smějícího se i smutného člověka. Neustále.
Jsem v šoku a pokouším se z něj dostat formulací myšlenek. Děkuji, že jste u toho se mnou.
Důležitá součást zaměstnání mnoha lidí spočívá v tom, že na nich nemá být poznat, v jakém jsou momentálně psychickém stavu. Říká se tomu profesionalita. Jsem jedním z těchto lidí.
V divadle při zkouškách nebo při pracovních schůzkách by nemělo být zřejmé, jak se cítím, co zrovna prožívám. V pozitivním i negativním smyslu: přemrštěná radost nebo nadšení jsou stejně rušivé jako smutek nebo frustrace. Očekává se lehce optimistický, neutrální a motivující člověk, jehož rozpoložení umožňuje co nejhladší průběh pracovního procesu směrem k naplánovaným výsledkům a výkonům.
V každém případě je autorova úvaha nemálo podnětná; a v každém případě přesně postihuje a popisuje jeden z klíčových existenciálních deficitů naší společnosti, současné doby.
Ano, je tomu skutečně tak, náš současný svět je v převážné míře odosobněný; industriální civilizace je fixovaná na výkon, na efektivitu, prodejce zboží (či kdokoli jiný v tomto komerčním aparátu) musí vždy působit suverénně, sebejistě a seriózně, nesmí navenek ukazovat žádné emoce. Žádné emoce - to ale zároveň znamená, žádný opravdový lidský cit. Toto industriálně-komerční soustrojí funguje jako dobře namazaný stroj, který ze své nejvlastnější podstaty nic takového jako emoce nezná.
To je - z čistě humánního hlediska - dozajista negativní, odlidštěný stav. Ovšem, zde se v úvahách autora objevuje zásadní rozpor. A to sice v tu chvíli, kdy - s odvoláním se na E. Goffmana - vybízí k tomu, abychom změnili své jednání, abychom se začali chovat emotivněji, abychom si "vyjednali" jiný život. Jiří Honzírek o Goffmanovi píše: "Goffman tak naší době nabízí srozumitelnou šifru pro chápání každodenního centimetru obyčejného aktivismu, který vychází z banálního všedního života, a přesto při pravidelném dávkování rozšiřujícím se okruhem lidí může změnit podobu společnosti."
Takovýto názor na možnost změny vychází sice z naprosto přirozené lidské zkušenosti, že chceme-li dosáhnout nějaké změny, musíme začít vyvíjet cílenou aktivitu. Jenže: jak Goffman tak Honzírek zde opomíjejí jeden naprosto klíčový moment.
Zopakujme si: "pravidelným dávkováním" našich aktivit prý můžeme zásadně změnit podobu společnosti. Jenže: ono je tu zároveň stále přítomno něco, co také takto "pravidelně dávkuje". A to sice onen výše zmíněný komerčně-industriální moloch, který znovu a znovu pohlcuje, potlačuje všechny naše lidské city, který nás znovu a znovu nutí chovat se jako efektivní, ale bezduché součásti tohoto soustrojí.
Zde si pak můžeme položit otázku: co je pravděpodobnější, že v onom zápase "pravidelného dávkování" nakonec zvítězí: naše dozajista upřímné, humanistické úmysly - anebo ale onen industriálně-komerční kolos, který nás drží ve své moci, protože je to právě on, jehož zákonům, normám a tlakům se musíme podvolit, když chceme, když musíme pro sebe zabezpečit zcela základní prostředky pro naše živobytí?...
Goffman a Honzírek tvrdí, že "pravidelným dávkováním" našich aktivit můžeme vytvořit jiný, lepší, humánnější svět. Jenže - ono také existuje úsloví o házení hrachu na zeď. A ať budeme házet hrachem našich aktivit jakkoli dlouho, tato zeď nepadne. Tento komerčně-industriální moloch nelze porazit, nelze změnit jenom naším subjektivním přáním, jenom a pouze našimi individuálními aktivitami. Jediná cesta ke změně vede před zásadní změnu nastavení, fungování tohoto ekonomicko-komerčního komplexu; tak aby on sám alespoň do jisté míry "dávkoval pozitivní aktivity", anebo aby alespoň humanistické aktivity nepotlačoval, nepodvazoval tak neúprosně, jak to činí ve svém současném stavu.
Jednou větou to celé: je sice vždy pozitivním momentem, když se někdo snaží vyvíjet pozitivní, humanistické, biofilní aktivity. Jenže - jsou situace kdy je také bezpodmínečně nutné pohlédnout poněkud dále, prozkoumat objektivní podmínky v jejichž rámci tyto naše individuální aktivity chceme praktikovat.