Jedenadvacátý prosinec roku 2023 se stal jedním z nejčernějších dnů v dějinách Karlovy univerzity. Nelidskému vraždění v prostorách Filozofické fakulty padlo za oběť čtrnáct lidí z řad studentů i akademických pracovníků, mezi nimi i PhDr. Lenka Hlávková, Ph.D., ředitelka Ústavu hudební vědy. Protože byl její profesní život úzce svázán s tím mým, dovolím si na tomto místě věnovat jí svou osobní vzpomínku.

Nejprve uveďme několik biografických detailů. Narodila se 17. srpna roku 1974 v Lounech, maturovala na gymnáziu v Mostě (1992) a poté studovala hudební vědu na FF UK v Praze, nejprve v magisterském studiu (1998) a posléze i ve studiu doktorském (2004). Svou alma mater už neopustila, neboť hned po získání doktorátu zde začala působit jako odborná asistentka.

Vedle intenzivní vědecké a pedagogické činnosti se do chodu ústavu zapojila i organizačně, nejprve jako tajemnice, později jako zástupkyně vedoucí a konečně ředitelka. Ve své odborné práci, která se zaměřovala hlavně na hudbu v českých zemích za vlády Jiřího z Poděbrad a jagellonské dynastie, kladla důraz na mezinárodní i mezioborovou kooperaci a co možná nejsilnější zapojení studentů.

Lenku jsem poznal ještě jako gymnazista, který se připravoval na studium muzikologie i díky kurzu Seznámení s hudební vědou, jenž ústav každoročně organizuje. Protože z Arcibiskupského gymnázia jsme tehdy chodili hned čtyři, zavítala Lenka coby posluchačka čtvrtého ročníku i do našeho gymnaziálního semináře, kde získávala v rámci praxe své první pedagogické zkušenosti.

Její kariéru jsem měl tedy možnost sledovat od samého počátku. A tak mohu říci, že díky své pracovitosti, houževnatosti a cílevědomosti urazila neuvěřitelný kus cesty.

Prosadit se v oboru i na mezinárodní úrovni jí však pomohla nejenom odborná akribie, ale také vynikající komunikační dovednosti podpořené nevšedním jazykovým nadáním: pokud je mi známo, hovořila a psala plynně anglicky, francouzsky a německy, později se naučila i nizozemsky a švédsky.

Ještě během magisterského a doktorského studia absolvovala množství zahraničních stáží po celé Evropě, odkud si zpět do své vlasti odvážela nejenom u nás těžko dostupnou literaturu a množství poznatků a zkušeností, ale také četná přátelství. Mnohá přetrvala až do současnosti.

Její sociální inteligence a umění spojovat lidi se staly mezinárodně pověstnými a do někdy odtažitého vědeckého světa přinášely bezprostřednost a lidský rozměr. Nepochybně k tomu přispíval i její životní optimismus a smysl pro humor.

Lenka při tom také vydatně uplatňovala své pověstné kulinářské umění. Někteří kolegové to s úšklebkem nazývali „knedlíkovou diplomacií“, faktem ovšem je, že tato strategie vždy fungovala zcela spolehlivě a stala se jedním z jejích neodmyslitelných atributů — podobně jako náušnice z pecek broskví.

Na mezinárodní scénu sice Lenka vstoupila o něco dříve než já, ovšem do komunity zabývající se středověkou a renesanční hudbou soustředěné kolem putovní konference Medieval and Renaissance Music jsme vstoupili společně, a to v srpnu roku 2003 v durynské Jeně. Tam jsem mohl obdivovat její odvahu a zdravou asertivitu, s níž se nebála oslovit ani ta největší esa v oboru s nabídkou našich publikací či s pozváním do Prahy.

V jejím přesvědčení o nezbytnosti spolupráce „Východu“ a „Západu“ ji nezviklaly ani občasné neúspěchy v podobě zdvořilého odmítnutí, neřkuli přehlížení. V této souvislosti je pozoruhodné, že i pětatřicet let od pádu Železné opony tato hranice stále existuje, a to i v některých hlavách západní intelektuální elity. Jestliže se toto schéma podařilo v posledních dvaceti letech alespoň zčásti narušit, je to v oboru muzikologie nepochybná zásluha právě Lenky Hlávkové.

Dalším z jejích nepochybných přínosů je důraz, který kladla na pevné sepjetí muzikologie a praktického provozování hudby, bez nějž by se hudební věda stala jen neživotnou teorií. Výsledky jejího výzkumu tak znějí na četných nahrávkách domácích i zahraničních souborů staré hudby.

Ani při velkém pracovním vytížení nezapomínala žít, věnovat se koníčkům — vedle u ní docela pochopitelného zahradničení i pro mě překvapivému karate — a neztratila tak kontakt s každodenní realitou. Založila rodinu a společně s manželem, taktéž akademickým pracovníkem, vychovávala dva syny.

Jak složitý úkol to je, jsem pochopil až ve chvíli, kdy jsem se sám stal dvojnásobným otcem. O to větší obdiv si zaslouží její práce, již dokázala skloubit s rodinným životem, jistě ne bez občasných kompromisů na té či oné straně.

Lenčina nečekaná a tragicky předčasná smrt nás všechny — kolegy i studenty — velmi hluboce zasáhla. Odešla na prahu padesátky, věku dozrávání, kdy se ve vědecké činnosti teprve začíná zúročovat dlouholetá práce. Přesto po sobě zanechala pozoruhodné dílo — desítky časopiseckých statí a odborných studií, dramaturgie koncertů i nahrávek, popularizační články nebo rozhlasové pořady.

Není na místě hledat v jejím náhlém odchodu nějaký smysl. Nelze ovšem mlčky přejít fakt, že zdrcující vlna nenávisti, jež se převalila přes ni a přes všechny ostatní, kteří jí v danou chvíli stáli v cestě, způsobila pravý opak — během okamžiku zformovala pevnou skálu lásky, přátelství, porozumění a solidarity, jež neochvějně stojí bez ohledu na rozdílné názory a přesvědčení. To mě osobně naplňuje nadějí, že na tom svět, v němž musíme i nadále žít, ještě není tak špatně, jak by se na první pohled mohlo zdát.