↗

Jediná správná odpověď je na tuto zvrácenou hru nepřistoupit. Žít dál na počest těch, kteří neměli to štěstí a byli tak hanebně okradeni o vše, co měli. Pomyslet na Slunce, které se s ránem po běsnění ubohé mysli začalo vracet a připomínat nám tak naději jako životadárný zdroj. Foto Juraj Lukáč

Je namístě říct, že právě prožíváme něco hrůzostrašného a traumatizujícího. Nemusíme patřit přímo mezi pozůstalé — myšlenka na ně a jejich milované tak strašně bolí —, přesto prožíváme šok, smutek, hrůzu či paralýzu. Každý podle svého. Událost na pražské filozofické fakultě se nějakým způsobem dotkla všech, kdo jsou schopní citu.

Někdo se před střelcem ukrýval přímo v budově, kde běsnil. Někdo šel okolo a narazil na zasahující policisty, kteří mu pomohli do bezpečí. Někdo byl v kontaktu s lidmi uvnitř a trnul nad jejich osudem. Někdo tam měl dítě, sourozence, rodiče, přátele, partnery a nemohl se jich dovolat. Někdo zná někoho, kdo tam někoho měl. Někdo to celé sledoval a nemohl uvolnit cestu slzám a slovům, protože se snažil neznepokojit hrůzostrašnými informacemi své malé děti těšící se na Vánoce. Někdo zas zachraňoval životy raněným. Někdo to prostě „jen“ sledoval ve zprávách, zůstal jako opařený a dokonce i v bezpečí svého domova pocítil ochromující strach.