Je namístě říct, že právě prožíváme něco hrůzostrašného a traumatizujícího. Nemusíme patřit přímo mezi pozůstalé — myšlenka na ně a jejich milované tak strašně bolí —, přesto prožíváme šok, smutek, hrůzu či paralýzu. Každý podle svého. Událost na pražské filozofické fakultě se nějakým způsobem dotkla všech, kdo jsou schopní citu.

Někdo se před střelcem ukrýval přímo v budově, kde běsnil. Někdo šel okolo a narazil na zasahující policisty, kteří mu pomohli do bezpečí. Někdo byl v kontaktu s lidmi uvnitř a trnul nad jejich osudem. Někdo tam měl dítě, sourozence, rodiče, přátele, partnery a nemohl se jich dovolat. Někdo zná někoho, kdo tam někoho měl. Někdo to celé sledoval a nemohl uvolnit cestu slzám a slovům, protože se snažil neznepokojit hrůzostrašnými informacemi své malé děti těšící se na Vánoce. Někdo zas zachraňoval životy raněným. Někdo to prostě „jen“ sledoval ve zprávách, zůstal jako opařený a dokonce i v bezpečí svého domova pocítil ochromující strach.

My všichni máme právo cítit žal, znechucení, zlobu či zoufalství. A je to v pořádku. Jsme malá země a nakonec snad každý zjistí, že zná někoho, koho se včerejší tragédie dotkla zblízka.

Byl to úder, s nímž naše společenství nemá zkušenost a který se přímo dotkl krásných a nadějných lidí. Dotkl se místa vetknutého do samého jádra našich dějin. Jako rána nožem přímo do srdce. Bez varování a zezadu, na místě, kde se cítíme bezpečně.

Bylo, je a bude to hrozné a nikdy to hrozné být nepřestane.

Patří k lidské přirozenosti, že se snažíme porozumět, pochopit. Dát událostem smysl. Těžko proto přijímáme, že možná jediným smyslem zde bylo ublížit, způsobit bolest. Chceme najít vysvětlení pro to, zda se lidé mohou narodit takto „porouchaní“, nebo zda je nutné, aby je v životě potkala určitá konstelace událostí a zážitků. Chceme vědět. Abychom mohli jindy předejít. Je to zcela pochopitelné.

Analyzovat je na místě. A má to dělat společnost prostřednictvím svých institucí. Promyšleně, systematicky. Nemusíme to dělat my, jednotlivci, kteří se snažíme přijít na to, jak žít dál. Proč strojit vánoční stromek, když jinde zůstanou nerozbalené dárky.

Jediné, co dává smysl, je takový čin odmítnout. Jistě měl jeho pachatel na mysli, jak specificky ublíží právě před vánočními svátky. Jak vstoupí do všech domácností, které se budou oddávat štědrovečerním rituálům s myšlenkou, zda je to vůbec přípustné. Zda si my, co jsme tady zůstali, zasloužíme slavnostní večeři, obdarovávat a být obdarováván, obléct se do hezkých šatů. Zda si zasloužíme normálně žít.

Jediná správná odpověď — myslím si — je na tuto zvrácenou hru nepřistoupit. Žít dál na počest těch, kteří neměli to štěstí a byli tak hanebně okradeni o vše, co měli. Pomyslet na Slunce, které se s ránem po běsnění ubohé mysli začalo vracet a připomínat nám tak naději jako životadárný zdroj.

Slavit život jako celek, ale specificky životy, které včera vyhasly. Vzdát hold jejich práci. Nechat k sobě třeba promluvit polyfonní písně, které měla ráda ředitelka Ústavu hudební vědy Lenka Hlávková.

Obory, které se studují na filozofické fakultě, činí naši společnost hluboce lidskou. A bez humanismu pro nás není budoucnost. Až pozůstalí seberou dost sil, zajímejme se, čemu jejich blízcí zasvětili své životy a nechme to k sobě promluvit. Je to důležitější než jméno a tvář, které navěky zůstanou spojeny s nepochopitelným zlem.