Netruchlit k zapomnění. Obětem vražd na FF UK dlužíme jasnou odpověď
Ondřej Holub„V nedávných projevech předsedy vlády Petra Fialy a prezidenta Petra Pavla jsem neslyšel nic o tom, jaké konkrétní kroky chtějí iniciovat a podniknout, aby se podmínky držení zbraní výrazně zpřísnily.“ Ondřej Holub k držení útočných zbraní.
„Jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda. Ale až dokáže to, co dokáže Lež.“ Slova písně Vladimíra Vysockého jsou Čechům známá asi spíše z překladu a podání Jarka Nohavici. Jde ale o víc, než jen o působivou báseň. Máme co do činění s etickou tezí. Je to teze sice chmurně „ruská“, víme ale, že by stejně tak dobře zněla i na pražských ulicích. Zrozená v betonových kulisách Brežněvova sovětského impéria, nemá ve skutečnosti žádný rodný list a platí všude stejně.
Cítíme ji jako temný kontrapunkt všude tam, kde se o pravdu snažíme, každý po svém. A možná že nás Čechy ta teze vůbec bolí víc. Copak v ní nezní tragická protiváha vůči slavným slovům o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, která na samém počátku 90. let zněla z Pražského hradu? „Ano, pravda vítězí“, smutně se usmívá Vysockij, „ale jak krutá vlastně musí být?“ A čeho se přitom musí odvážit?
Připusťme, že Vysockého slova o pravdě a lži, nadčasová a vyslovená snad i v jiných podobách, formovala po staletí svébytný základ pravidel i závazků, které společně nazýváme termínem společenská odpovědnost. Myslím, že i za tou nejpropracovanější teorií demokracie se nakonec skrývá ta nejsyrovější obava každého z nás, že pravda nemusí vůbec dojít svého naplnění, neboť je příliš bezbranná tváří v tvář lidské krutosti a barbarství. Anebo hůř, že na cestě za ctností domnělou i skutečnou nakonec pravda i lež kráčejí společně, po stejně krvavé stopě, v podobě, kdy už nerozeznáme jednu od druhé.
"Narcismus se dobře naučil odezírat ze rtů svobody."
Jako by tomu téměř bylo tak, že bylo zapotřebí až tragédie na pražské filozofické fakultě, aby se české intelektuální prostředí probudilo a začalo si náhle klást do hloubky jdoucí otázky o podstatě a pravém charakteru našeho současného způsobu existence. - Tímto "náhlým probuzením" ovšem výslovně nemám na mysli autora tohoto textu, jehož úvahy jsou vždy velmi inspirativní a odpovědně promyšlené.
O čemž svědčí i jeho výše citovaná věta; pregnantněji lze obecný sklon k zneužívání pojmu svobody v současné době sotva vyjádřit. Ano, je tomu skutečně tak: existuje určitá sorta lidí, která se neustále ohání hesly o "nezadatelné svobodě", ale přitom mají na mysli jenom a pouze svou vlastní libovůli, jenom to aby za své konání, za vyžívání svých osobních libůstek nemuseli nést naprosto žádnou odpovědnost. Aby nemuseli strpět žádné omezení svých osobních choutek ve prospěch společnosti. A v zájmu své takto extrémně, až přímo extrémisticky pojaté "svobody" jsou schopni a ochotni jít třeba i přes mrtvoly. A to doslova.
Před nedávným časem jsem ve zdejších diskusích připomněl Hegelovo schéma svobodné vůle; v tomto schématu Hegel to, co většina lidí pokládá za "svobodu" (tedy konat nerušeně cokoli podle vlastního uvážení) demaskoval jako pouze jednu dílčí součást celého složitého komplexu pravé, pravdivé, substanciální svobody člověka. Pokud se tato jediná součást či podmínka pravé svobody odtrhne od celého tohoto komplexu, pokud se zabsolutizuje a prohlásí za svobodu konečnou a úplnou, pak se podle Hegela ve skutečnosti vůbec nejedná o svobodu, nýbrž pouze o "Willkür", tedy svévoli.
Spojíme-li tuto Hegelovu terminologii s pojmem užitým zde O. Holubem, pak by bylo možno konstatovat, že takovéto deformované pojetí svobody je fakticky pouze svévolí narcisitních jedinců, kteří ještě vůbec nedorostli a nevyzráli k pochopení, že pravá svoboda lidské bytosti nikdy není záležitostí ryze individuální, nýbrž že vždy nevyhnutelně obsahuje i komunitní, celospolečenskou složku. Jednoduše řečeno: nikdy není projevem pravé svobody jednání, které nebere ohled na ostatní členy všelidské pospolitosti.
A za druhé: nikdy není a nemůže být pravou svobodou takové jednání, které vyplývá z nereflektovaných, atavistických tužeb usazených někde hluboko v nevědomí. Podle Platónova schématu rozčlenění lidské duše (které se ostatně plně kryje se schématem Freudovým) se jedná o tužby, o žádostivosti, které vyplývají z té nejspodnější, nejméně duchovně vyspělé, "břišní" části duše.
Úvodem bylo řečeno, že bylo snad zapotřebí až tragédie na filozofické fakultě, aby komunita českých intelektuálů začala přemýšlet poněkud více do hloubky. Není to pro ni nijak dobrým vysvědčením; ale kdyby alespoň tato událost vedla k tomu že by se - snad vůbec poprvé od listopadového převratu - v českém intelektuálním prostředí zrodil intenzivní dialog o tom, v čem vlastně vůbec spočívá podstata lidské svobody a v jakém poměru se nachází tato pravá svoboda k její liberalistické podobě, pak by onen zoufalý počin osamělého střelce nakonec mohl dodatečně obdržet alespoň určitý pozitivní moment.