„Jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda. Ale až dokáže to, co dokáže Lež.“ Slova písně Vladimíra Vysockého jsou Čechům známá asi spíše z překladu a podání Jarka Nohavici. Jde ale o víc, než jen o působivou báseň. Máme co do činění s etickou tezí. Je to teze sice chmurně „ruská“, víme ale, že by stejně tak dobře zněla i na pražských ulicích. Zrozená v betonových kulisách Brežněvova sovětského impéria, nemá ve skutečnosti žádný rodný list a platí všude stejně.

Cítíme ji jako temný kontrapunkt všude tam, kde se o pravdu snažíme, každý po svém. A možná že nás Čechy ta teze vůbec bolí víc. Copak v ní nezní tragická protiváha vůči slavným slovům o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, která na samém počátku 90. let zněla z Pražského hradu? „Ano, pravda vítězí“, smutně se usmívá Vysockij, „ale jak krutá vlastně musí být?“ A čeho se přitom musí odvážit?

Připusťme, že Vysockého slova o pravdě a lži, nadčasová a vyslovená snad i v jiných podobách, formovala po staletí svébytný základ pravidel i závazků, které společně nazýváme termínem společenská odpovědnost. Myslím, že i za tou nejpropracovanější teorií demokracie se nakonec skrývá ta nejsyrovější obava každého z nás, že pravda nemusí vůbec dojít svého naplnění, neboť je příliš bezbranná tváří v tvář lidské krutosti a barbarství. Anebo hůř, že na cestě za ctností domnělou i skutečnou nakonec pravda i lež kráčejí společně, po stejně krvavé stopě, v podobě, kdy už nerozeznáme jednu od druhé.

Nemá-li k tomu dojít, musí občanská společnost pravdu nejenom nacházet, ale především nesmí tuto pravdu nechat stát nahou a s holýma rukama. Do křehkých dlaní pravdy je třeba vtisknout takové nástroje, s nimiž lze v zákopech tohoto světa vést boj současně efektivní i čestný, tvrdý, ale bez krvavých faulů. Nástroje někdy na pohled velmi jemné, které „nevyrobíme“ snadno ani rychle. Jako třeba pečlivě pěstované vědomí toho, že nikdo nejsme na světě ostrovem, ale součástí životů těch druhých.

Ale také nástroje s patřičnou vahou, které zasáhnou tvrdě, pokud je to třeba. Nástroje zákonů, jasně daných pravidel a vymahatelného práva. Jsou to nástroje s puncem státní značky, nástroje státu, za které všichni ručíme, na jejichž tvorbě máme svůj podíl, a které se nesmíme bát použít. Bez nich na tom budeme s pravdou, slušností a ctností věru bídně.

Důvěra v druhé

Nepleťme se ani na chvíli — ona militaristická kultura lásky ke zbraním, která se nám snaží namluvit, že je normální a dokonce ctnostné nespoléhat ve věci bezpečí na jiné, ale jen a pouze na sebe a na svou zbraň, tato kultura je plodem narcistního individualismu a zásadní nedůvěry v cokoli státní, společenské, v cokoli, co přesahuje úzký zájem individua.

Narcismus se dobře naučil odezírat ze rtů svobody. Dokonce se za ni velmi úspěšně vydává. Poučený o její slovník, přesvědčuje nás tento narcismus, že nejlepší zárukou svobody je zbraň, zavěšená nad domácím krbem. Nikoli zákony, nikoli pravidla a už vůbec ne náročná, pečlivě pěstovaná důvěra v druhé, opřená o sounáležitost, kolegialitu, lidskou práci a vzdělání. Ne, na tyhle evropské výdobytky zapomeňte. Jen mé vlastní právo zabíjet, budu-li k tomu v momentech krajnosti donucen, je alfou a omegou mého svobodného žití.

Šílené, ničím neomluvitelné a rozumem neuchopitelné vraždy na filozofické fakultě a v Klánovickém lese strhávají této lži masku. Přivádějí nás opět k poznání, že narcismus je zase jen narcismem a svobodě se nepodobá byť jen vzdáleně. A nutí nás poohlédnout se znovu po těch nástrojích, jejichž státní značka po letech narcistických orgií poněkud zapadala prachem a které je teď potřeba očistit a znovu uvést v život.

Tenhle pocit dobře znají za oceánem. Žádná země nemá tolik zkušeností s masovou střelbou, jako Spojené státy. A zároveň nikde není boj za omezení držby střelných zbraní tak spletitý a smutný. Cokoli dnes u nás na toto téma zazní, zaznělo v Americe už dávno. Jen stěží můžeme vymyslet něco nového. A tak čtení o tom, jak se se zkušeností střelců vyrovnává americká společnost, je více než poučné. A jaké jsou to příběhy?

Po každém případu masové střelby se zbrojařská lobby snaží vykreslit tyto incidenty jako činy „šílenců“ a s lehkostí ostouzí všechny ty, kdo ve svém životě bojují s duševní nemocí. Slyšíme tuto zbrojařskou lobby zpívat stále stejnou písničku o tom, že „zbraně za nic nemůžou“ a „něčemu takovému nelze zabránit“. Vidíme, jak se tato lobby prostřednictvím svých novinářů a svých politiků snaží o chabé kompromisy a vylhané ústupky v podobě tlaků na zavedení bezpečnostních rámů ve školách a podobných nesmyslů, které nakonec mohou být až kontraproduktivní.

Prázdná slova

A jak se nakonec, na pozadí všech lží konzervativní zbrojařské lobby ukazuje ta nejvíce hmatatelná i logická pravda — že totiž střelné zbraně zkrátka jsou nástroji určenými a po mnoho let vyvíjenými primárně za účelem zabíjení. Že jejich soukromé vlastnictví by mělo být výjimkou. A to dobře zdůvodněnou výjimkou. A že čím méně jich lidé vlastní, tím menší je pravděpodobnost, že k takovým tragickým případům bude docházet.

Můj smutek nemizí. V nedávných projevech předsedy vlády Petra Fialy a prezidenta Petra Pavla jsem neslyšel nic o tom, jaké konkrétní kroky chtějí iniciovat a podniknout, aby se podmínky držení zbraní výrazně zpřísnily. Neslyšel jsem nic o povinných rozhovorech s psychologem nebo psychiatrem, o povinných psychotestech, o povinném členství ve střeleckých klubech, o přísné evidenci.

Neslyšel jsem žádné konkrétní odpovědi. Pravda zůstala stát v poli nahá, s holýma rukama a (zatím) bez nástrojů. Obklopená slovy o truchlení, tragédii, kterou se prý nemáme nechat zlomit. Slovy o svobodě, kterou si prý nemáme nechat vzít. Jenže není tahle svoboda zase jen dobře maskovaným narcismem? A není lží? My ty konkrétní odpovědi všem obětem pražské a klánovické střelby dlužíme. Bez nich nám hrozí, že se časem, třebas to může být čas velmi dlouhý, protruchlíme k zapomnění.