↗

Víra, že nápravu je možné uskutečnit, musí předcházet jakýmkoliv analýzám současného stavu. Nelze se přednostně ujišťovat v poznání toho, co je nebo co se pravděpodobně stane. Jde o to napnout všechny síly pro uskutečnění toho, co považujeme za správné, co by se mělo v budoucnosti stát. Foto Marie Jiřičková

Jeden z mnoha vzkazů zanechaných na pietním místě v hlavní budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na Palachově náměstí zněl: „Každý den vzpomínám na své studentky, které tu ten den zemřely. Nevím, co říct a co dodat, jen snad, že se budeme ze všech sil snažit, aby se to už nestalo.“

Jde o výpověď, jejíž obsah sdílela řada z nás. Tváří v tvář naprosto nesmyslnému aktu brutálního násilí jsme nevěděli a nevíme, co dělat, co říct. Jako kdyby se ty události vzpíraly jakémukoliv pokusu je pochopit. Na prostou otázku proč, dosud slyšíme jen ticho.

Leckdo čekal, že se povaha celé události jaksi vyjeví z policejního vyšetřování, odtajněných dokumentů nebo dopisu toho, který celou tragédii způsobil. Taková očekávání jsou ale klamná. To, jak uchopíme rok staré události, závisí výhradně a jen na tom, jak je uchopíme my dnes. Úkol čelit tichu připadl nám a jen nám. Jsem toho názoru, že výzvu skrytou kdesi hluboko pod ohlušující nesmyslností nakonec uchopit lze. A máme přinejmenším několik vodítek.

Tiché hrdinství

V době obecné tendence k zběsilým senzacím se obec a společenství kolem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy včetně jejího vedení rozhodly nejít cestou neřízené medializace. Hlavní důraz místo toho kladly na zhojení ran, vzájemnou pomoc a sdílení bolesti.