↗

Víra, že nápravu je možné uskutečnit, musí předcházet jakýmkoliv analýzám současného stavu. Nelze se přednostně ujišťovat v poznání toho, co je nebo co se pravděpodobně stane. Jde o to napnout všechny síly pro uskutečnění toho, co považujeme za správné, co by se mělo v budoucnosti stát. Foto Marie Jiřičková

Jeden z mnoha vzkazů zanechaných na pietním místě v hlavní budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na Palachově náměstí zněl: „Každý den vzpomínám na své studentky, které tu ten den zemřely. Nevím, co říct a co dodat, jen snad, že se budeme ze všech sil snažit, aby se to už nestalo.“

Jde o výpověď, jejíž obsah sdílela řada z nás. Tváří v tvář naprosto nesmyslnému aktu brutálního násilí jsme nevěděli a nevíme, co dělat, co říct. Jako kdyby se ty události vzpíraly jakémukoliv pokusu je pochopit. Na prostou otázku proč, dosud slyšíme jen ticho.

Leckdo čekal, že se povaha celé události jaksi vyjeví z policejního vyšetřování, odtajněných dokumentů nebo dopisu toho, který celou tragédii způsobil. Taková očekávání jsou ale klamná. To, jak uchopíme rok staré události, závisí výhradně a jen na tom, jak je uchopíme my dnes. Úkol čelit tichu připadl nám a jen nám. Jsem toho názoru, že výzvu skrytou kdesi hluboko pod ohlušující nesmyslností nakonec uchopit lze. A máme přinejmenším několik vodítek.

Tiché hrdinství

V době obecné tendence k zběsilým senzacím se obec a společenství kolem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy včetně jejího vedení rozhodly nejít cestou neřízené medializace. Hlavní důraz místo toho kladly na zhojení ran, vzájemnou pomoc a sdílení bolesti.

Utěšit rozličné potřeby zasažených lidí nebylo a není v silách žádného jednotlivce. Vedení Filozofické fakulty a univerzity ale celé věci prokázalo tu službu, že důsledně neumožnilo skandalizaci tragédie skrze mediální odkrývání všemožných osobních informací a detailů.

Ze všeho nejdřív se tak vedení fakulty v čele s děkankou Evou Lehečkovou snažilo vyjít vstříc rodinám a těm, kteří byli událostí zasaženi přímo. V těžké finanční situaci, v níž se FF UK nachází, navíc vedení přistoupilo k mnoha významným krokům, které umožnily studujícím projít více méně nerušeně procesem uzdravování. Mezi těmito kroky bylo i zrušení povinnosti školného za prodlužování studia.

Celá akademická obec se tak semkla a v pokorném účastenství pracovala na hojení ran. Šlo bez nadsázky o moment vzácné sounáležitosti, v níž takřka každý byl ochoten se svěřit, každý naslouchal. V situaci, kdy mocné hlasy zvenčí až příliš hlasitě volaly po „opevňování“ budovy a po permanentní přítomnosti bezpečnostních složek, se projevila tichá moc našeho společenství.

Po roce od tragédie je hlavní budova stále místem otevřeným pro každého, kdo stojí o vědění. Studenti, pedagogové i další univerzitní pracovníci do ní znovu přinesli život. Společným vzpomínáním a pietou přišel nakonec život i do onoho čtvrtého patra.

Jde o nenápadný, ale jednoznačně hrdinský výkon celého společenství kolem Filozofické fakulty — rozhodli jsme se odmítnout strach a přitakat příštímu životu, byť v tragických vzpomínkách.

Proti falešnému realismu

V kontrastu k tichému hrdinství Filozofické fakulty stojí nespočet vyjádření „realistů“, kteří od prvních minut po střelbě poučovali nejen fakultu, ale celou českou společnost o tom, že se podobné tragédie nevyhnutelně budou opakovat.