Jeden z mnoha vzkazů zanechaných na pietním místě v hlavní budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na Palachově náměstí zněl: „Každý den vzpomínám na své studentky, které tu ten den zemřely. Nevím, co říct a co dodat, jen snad, že se budeme ze všech sil snažit, aby se to už nestalo.“

Jde o výpověď, jejíž obsah sdílela řada z nás. Tváří v tvář naprosto nesmyslnému aktu brutálního násilí jsme nevěděli a nevíme, co dělat, co říct. Jako kdyby se ty události vzpíraly jakémukoliv pokusu je pochopit. Na prostou otázku proč, dosud slyšíme jen ticho.

Leckdo čekal, že se povaha celé události jaksi vyjeví z policejního vyšetřování, odtajněných dokumentů nebo dopisu toho, který celou tragédii způsobil. Taková očekávání jsou ale klamná. To, jak uchopíme rok staré události, závisí výhradně a jen na tom, jak je uchopíme my dnes. Úkol čelit tichu připadl nám a jen nám. Jsem toho názoru, že výzvu skrytou kdesi hluboko pod ohlušující nesmyslností nakonec uchopit lze. A máme přinejmenším několik vodítek.

Tiché hrdinství

V době obecné tendence k zběsilým senzacím se obec a společenství kolem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy včetně jejího vedení rozhodli nejít cestou neřízené medializace. Hlavní důraz místo toho kladli na zhojení ran, vzájemnou pomoc a sdílení bolesti.

Utěšit rozličné potřeby zasažených lidí nebylo a není v silách žádného jednotlivce. Vedení Filozofické fakulty a univerzity ale celé věci prokázalo tu službu, že důsledně neumožnilo skandalizaci tragédie skrze mediální odkrývání všemožných osobních informací a detailů.

Ze všeho nejdřív se tak vedení fakulty v čele s děkankou Evou Lehečkovou snažilo vyjít vstříc rodinám a těm, kteří byli událostí zasaženi přímo. V těžké finanční situaci, v níž se FF UK nachází, navíc vedení přistoupilo k mnoha významným krokům, které umožnily studujícím projít více méně nerušeně procesem uzdravování. Mezi těmito kroky bylo i zrušení povinnosti školného za prodlužování studia.

Celá akademická obec se tak semkla a v pokorném účastenství pracovala na hojení ran. Šlo bez nadsázky o moment vzácné sounáležitosti, v níž takřka každý byl ochoten se svěřit, každý naslouchal. V situaci, kdy mocné hlasy zvenčí až příliš hlasitě volaly po „opevňování“ budovy a po permanentní přítomnosti bezpečnostních složek, se projevila tichá moc našeho společenství.

Po roce od tragédie je hlavní budova stále místem otevřeným pro každého, kdo stojí o vědění. Studenti, pedagogové i další univerzitní pracovníci do ní znovu přinesli život. Společným vzpomínáním a pietou přišel nakonec život i do onoho čtvrtého patra.

Jde o nenápadný, ale jednoznačně hrdinský výkon celého společenství kolem Filozofické fakulty — rozhodli jsme se odmítnout strach a přitakat příštímu životu, byť v tragických vzpomínkách.

Proti falešnému realizmu

V kontrastu k tichému hrdinství Filozofické fakulty stojí nespočet vyjádření „realistů“, kteří od prvních minut po střelbě poučovali nejen fakultu, ale celou českou společnost o tom, že se podobné tragédie nevyhnutelně budou opakovat.

Násilí se prý nedá zabránit, nic mu nemůže vzdorovat. Musíme si přiznat, že žijeme v nedobrém, z kloubů vymknutém světě, ve kterém je touha po nápravě známkou bláhového idealismu a slabosti. Žijeme ve společnosti, jejíž veřejný prostor ovládl paranoidní cynismus.

Nechápejte mě zle, nejde mi o to odmítnout posilování bezpečnosti. Jde mi o něco hlubšího. Ve slovech všech těch falešných realistů se totiž skrývá rezignace — rezignace na jakoukoliv možnost postupně uskutečňovat nápravu věcí, to jest vymýcení neřádu, a naopak vystavění nového, lepšího uspořádání.

To, co zde nazývám rezignací, přitom na první pohled možná vypadá rozumně. Je přece lepší opevnit se, než přijmout zákaz držení bojových zbraní nebo provést zevrubnou reformu péče o duševní zdraví, o dalších, ještě dalekosáhlejších změnách ani nemluvě. Jde však ve skutečnosti jen o smíření se se světem, jaký je, a o přípravu na všemožné důsledky, které s sebou tento stav přinese: střelby tu prostě jsou, musíme se na ně připravit, společenské nerovnosti jsou přirozené, co je nám potom, kdo v jakých podmínkách žije, a tak dále.

Víra v dobrý řád věcí

To, co jsme ztratili, je víra v možnost, že můžeme řád věcí změnit. Jsme zabředlí v současnosti a pro samé analyzování nejmenších detailů jsme zcela opomenuli svobodu, kterou nám dává budoucnost: možnost nápravy totiž závisí jen na naší budoucí odvaze se o ni zasadit. Současnost je pevně dána. Ve změnu, která teprve přijde, musíme nyní, i přes všechny překážky, věřit.

Právě víra, že nápravu je možné uskutečnit, musí předcházet jakýmkoliv analýzám současného stavu a následným pokusům o nápravu. Úpěnlivě totiž lpíme na představě, že jakýkoliv pohyb vpřed má cenu jedině tehdy, pokud je realizovatelný. Pokud dobro na své straně nemá pravděpodobnost, stává se pro nás příliš riskantním, bláznivým podnikem a my zůstáváme v zajetí minulosti. V zajetí toho, co je dané.

Dobré je ale tím, co se pravděpodobně stane, jen zřídka. Bývá to naopak. O dobro je nutné se vždy a všude zasazovat, a to bez ohledu na bezvýchodnost situace, překážky a šance na úspěch. Nechceme-li zůstat v zajetí minulosti a žít v tupém smíření se stavem světa, musíme napnout všechny síly pro uskutečnění toho, co považujeme za správné, co se má v budoucnosti stát.

Výzva vyplývající z rok starých událostí na Filozofické fakultě je výzvou k neutuchajícímu úsilí o to, aby svět byl lepším místem. Příběhy o studentkách a studentech, kteří se z Filozofické fakulty loňského 21. prosince nevrátili domů, jsou plné víry v to, že člověk může, ba dokonce musí napnout své síly do pomoci neslyšícím, do péče o hudbu a literaturu a do následování ideálů. Výzva, která před námi, kteří jsme zůstali, stojí, je především výzvou k víře v lepší svět.